 Foto: Devika Bilimoria Co je pohřební plátno?
Pohřební plátno je látka, do které se balí tělo zemřelého člověka. Existuje řada různých názvů pro tuto látku, například rubáš, šaty do hrobu, zavinovací látka, Tahara nebo Kaffan. Od doby, kdy jsem jako dítě zabalila mrtvého ptáčka do listů, pevně svázala dlouhou trávou a pak pohřbila do země na louce, jsem se setkala s mnoha různými jmény pro rubáš. Instinkt ochránit tělo milovaného zemřelého a také usnadnit jeho přepravu má kromě praktického také mnoho kulturních i historických významů. Pohled na zabalené lidské tělo známe - od starověkého umění, přes výtvarné umění či fotografií z času moderní pandemie. Zavinování je praktikováno v celé řadě významných duchovních kulturách (nejvíce v hinduismu, mezi muslimy, Židy, v afrických komunitách, i v některých křesťanských společenstvích), přičemž v každé z těchto tradic má zavinování svá specifická pravidla. Zavinování jako takové nevzniklo v žádné z těchto kultur. Zavinování vychází z milující laskavosti, která lidské bytosti spojuje a sbližuje napříč časem skrze kolektivní paměť. Proč pohřební plátno? Spisovatel Ray Bradbury napsal: “Jsme nádoby, které se neustále a tiše plní. Trik spočívá v tom, umět sami sebe převrhnout a nechat, ať to všechno dobré přetéká ven.” Jak to a proč jsem tenkrát jako dítě zabalila mrtvého ptáčka do trávy? Vždyť mi bylo jen osm let. Nikdo mě neučil, abych to dělala, ale je pravda, že jsem patrně v té době už viděla pohřby ve starých pohádkách nebo v televizních westernech. Když jsem tenkrát sama sebe “převrhla” způsobem, o jakém píše Ray Bradbury, tak byl list, který jsem měla právě po ruce, tím nejpřirozenějším způsobem, jak uctít život. Byla jsem dítětem, které se potulovalo polemi a loukami. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych ptáčka pohřbívala v krabici. Ve většině kultur, které praktikují balení do plátna, je samotné balení završením rituálního mytí a přípravy těla pro další cestu do zvoleného místa pohřbení, aby i duše mohla svobodně putovat na své cestě. Balení do plátna nám dává čas uctít tělo člověka, který zemřel a nabízí nám pocit klidu, že v této poslední chvíli ochráníme jeho tělo, ačkoliv ho v zápětí odevzdáme elementům rozkladu hmoty - času, půdě, mikrobům, vodě nebo ohni. Víme, že pohřební plátno je dočasnou kuklou, i když víme, že náš milovaný zemřel a jeho tělo je nyní prázdné. Akt balení do plátna vytváří prostor pro metamorfózu (přeměnu), kdy se tělo znovu promění do hvězdného prachu (jak prokazuje věda), ze kterého je vše tvořeno. Je “ekologické” pohřební plátno v něčem jiné? V prvé řadě - je to látka. Téměř všechna pohřební plátna, která jsem dosud viděla a mohla se jich dotknout, byla ze své podstaty ekologická. V ekologickém pohřbívání pečlivě zvažujeme naše volby, které vycházejí z našeho ekologického vztahu - k životu i ke smrti. Pohřební plátno je obecně tvořeno z látky. Budeme-li uvažovat o tom, co je “ekologické” ve světě látek, potřebujeme porozumět, co tvoří “vlákna”, jichž jsme součástí. Můžeme si při úvahách o látce pomoct obrazem povodí. Představte si látku. A pak meandrujte kolem polí, na kterých se sklízí původní surovina. Pak kolem míst, kde se zpracovává, až se nakonec dostane k vašim rukám. Chceme-li tedy používat rubáš nebo pohřební plátno v ekologickým způsobem, znamená to, že přemýšlíme o tom, odkud vlákno pochází, jak se pěstuje, mele, tká, barví, přepravuje, prodává, používá, znovu používá, up-cykluje, recykluje atd. Pohřební plátno má stejnou důležitost jako vše ostatní, co vkládáme do hrobu, protože všechny pozůstatky rozkladu jsou součástí celkové ekologie pohřebiště. Ať už používáme či nepoužíváme rakev. Méně je více. Má proto smysl nepoužívat příliš mnoho látky, stejně jako použít látku bez zipů (ať už kovových nebo plastových), bez knoflíků, bez doplňků, které se v zemi nerozloží nebo za velmi dlouhou dobu. Když tedy uvažujete dopředu o tom, jaké pohřební plátno chcete použít/vat, zvažte látku z vláken, která rostla v oblastech nedalo vašeho domova / země. Nebo zvolte hotovou látku či materiál z vlny, bavlny, konopí nebo jiných přírodních materiálů, které jsou ekologicky pěstované, barvené, tkané nebo šité. Pokud improvizujete s tím, co máte právě po ruce, volte cestu jednoduchosti a použijte tu nejpřírodnější látku, kterou máte k dispozici (plátěné prostěradlo, lněný ubrus apod.). Typy / Druhy pohřebního plátna Pohřební plátno tvoří jeden či dva kusy látky, který se zavine / omotá tělo zemřelého člověka. Pohřební plátna mohou být už předem ušitá, nebo mohou být skládaná, vícedílná ceremoniální plátna, propracovaná hedvábná plátna, prostá plátna, na která můžete něco namalovat / nakreslit / nabarvit, nebo plátna vytvořená z dědečkových košil. Některá mají i látková držadla / madla, některá mají “rukáv” pro nosnou desku pod tělo a některá jsou vytvořena i s pohodlným košem. Většina bude potřebovat k samotnému pohřební spouštěcí popruhy. V Severní Americe je možné pohřební plátna zakoupit od církví a nebo od pohřebních dodavatelů. Lze také zakoupit pohřební plátna různorodých stylů a cen, které byly vytvořeny speciálně pro ekologické pohřbívání, a to od umělců. Najdete také možnost ušití na míru a nebo ušití z oblečení či textilií vašich předků. Židovská “tahára” a muslimský “kaffan” jsou vícedílné oblečení a zavinovací plátna, a liší se podle toho, zda se pohřbívá muž nebo žena. Existují také přesná pravidla, která určují, kdo se může rituálního zavinování účastnit, pořadí, v jakém se co obléká a postup zavinování. Každý z vás, koho to více zajímá, si může s trochu průzkumnické práce najít další detaily těchto rituálů. Jedno však mají všechny kultury a tradice společné - plátno má být prosté, nezdobené, bez náznaků toho, jak majetný byl ten, kdo zemřel. Symbolizuje to skutečnost, že ve smrti jsou si všechny lidské bytosti rovny. Samozřejmě každý z vás je lidská bytost, která má ve svých kostech starodávnou moudrost a tak má každý z nás potenciál vytvořit pohřební plátno. Plátno vytvořené doma, svépomocí, nemusí ani v nejmenším mít dokonalé švy. Je zcela dostatečné použít vlnu, velkou jehlu a dvě látky spojit tak nejlépe, jak to jde. První lidé, kteří balili své milované zemřelé přátele do listů a mechu, nepotřebovali žádné rovné lemy a nepotřebujeme je ani my. Použijte to, co se nabízí. Když použijete přírodní tkaninu, která není barvená syntetickými barvami, bez plastových či kovových ozdob, bude to přirozená ekologická volba. Použijte selský rozum. Pokud bude pohřeb probíhat na přírodním pohřebišti, můžete požádat jeho správce o doporučení. Když jsem si před deseti lety dělala průzkum pohřebních pláten, narazila jsem velmi štědrou nabídku vzorů - jak pro šitá, tak pro nešitá plátna na této webové stránce. Tato stránka je stále k dispozici a nabízí nejpřehlednější informace o domácí tvorbě pohřebních pláten, které jsem nalezla v on-line prostoru. Jak zavinout / zabalit tělo: Každé z pláten - ať už koupených nebo vyrobených doma, se bude používat, vázat a nést různým způsobem, proto doporučuji abyste si sami našli to, co s vámi rezonuje - ať už esteticky, vzhledově, tak s ohledem na to, o jaké tělo se jedná, kde a jak bude pohřebné a také kolik financí máte na tento účel k dispozici. V kulturách, kde jsou rituály popsány velmi přesně, například u Židů či Muslimů, se tyto starodávné rituály a nashromážděná moudrost předávají z generace na generaci, se velmi dbá na rituály týkající se zemřelých. Pro rituál omývání těla, oblékání a balení do plátna jsou přesné postupy a totéž se týká i zpěvů či modliteb. Pokud pocházíte z kultury, kde jsou tyto rituály praktikovány, velmi vás povzbuzuji v tom, abyste si zjistili, jak vaši lidé připravují zemřelé na pohřeb. Je toho tolik, co se můžete naučit! Pohyby a gesta balení do plátna / zavinování jsou povědomé pro každého, kdo někdy choval či zavinoval dítě - pootočit, nadzvednout, zavinout, zasunout a upravit. Tato vzpomínka však může být nápomocná, ale i podivná. Obzvlášť je-li zemřelý člověk dospělý - potom je práce s tělem velmi odlišné. Pro někoho, kdo ještě nikdy nebyl přítomen zavinování dospělého zemřelého je určitě užitečné si to nejdříve vyzkoušet s živým člověkem - modelem. To vás může dobře připravit až nastane čas a budete chtít poskytnout tuto službu někomu blízkému, kdo zemřel. I v případě, že se v takové situaci ocitnete náhled a nikdy předtím jste nezavinovali, je lepší si to nejdříve vyzkoušet s někým živým. Protože zemřelí mohou být těžcí a nijak vám nepomohou. U zkušebního balení s živým člověkem se dost možná i zasmějete, což je úžasná medicína, když jste v blízkosti smrti. Případně si můžete najít někoho ve svém regionu, kdo vám tuto zkušenost může zprostředkovat. V Česku je to například spolek Ke kořenům. Pokud se ocitnete náhle v situaci, kdy není čas nic zkoušet, máte látku a tělo potřebujete zabalit, moje nejlepší rada je:
* Autorka článku, Dina Stander, je básnířka, tvůrkyně pohřebních pláten, průvodkyně závěrem života. Je zakladatelkou iniciativy Northeast Death Care Collaborative - www.dinastander.com. ** Přeložila: Kateřina Grofová / www.nakoncidechu.cz  Art: Andrew Wyeth, 1947 (Vítr od oceánu) Často se nám lidem stává, že uvěříme, že o věci v našem životě - ať už velké nebo malé - musíme pečovat bez ustání a v každém detailu, jinak by se totiž náš svět rozložil, přestal držet pohromadě a my bychom přišli o své místo ve vesmíru. Tak to však není a pokud by to tak bylo, jsou naše životní situace natolik dočasné, že by se rozpadly tak či tak. Přibližně jednou ročně si dopřeji 24 hodin, kdy poodstoupím. V předvečer dne mého odchodu začnu rozplétat vlákna, která mě připoutávají. Dám vědět lidem, se kterými obývám dům, mé rodině a blízkým přátelům, že 24 hodin nebudu k zastižení a poté vypnu svůj telefon. V rádiu naladím stanici, kde hrají hladivé zlaté oldies. Alespoň na hodinu se ponořím do horké vany. Potom si připravím oblečení na ráno mého útěku a s vědomím, že už mě nebude nic rušit, spím spánkem spravedlivých. Ráno se probudím sama od sebe, nenastavuji si žádný budík, ani na svých náramkových hodinkách. Obuji si pohodlné boty, oblečuji si pohodlné oblečení a vydám se z domu žádným předem promyšleným směrem, za žádným konkrétním cílem. Pokud právě žiji ve městě, brouzdám uličkami, prohlížím si výlohy nebo budovy. Vcházím a vycházím z městkých parků, knihoven, vstupních hal mrakodrapů a kin. V žádném z těch míst nezůstávám příliš dlouho. V takovém dni se snažím o amnézii. Nepotřebuji znát mé jméno, kde bydlím, nebo kolik naléhavých zodpovědností mi leží na ramenou. Netoužím po tom, abych potkala byť i toho nejbližšího přítele, protože by mi připomněl kdo jsem, okolnosti mého života, na které chci na chvíli zapomenout. Každý člověk potřebuje jednou za čas alespoň jeden den, kdy se vědomě oddělí od minulosti i od budoucnosti. Práce, rodina, zaměstnavatel i přátele mohou existovat jeden den bez nás. A pokud si to naše ego dovolí připustit, ti všichni jsou schopni existovat bez nás, i kdyby to mělo být navždy. Každý člověk si zaslouží zažít dny, kdy nečelí žádným problémům, kdy nehledá žádná řešení. Každý z nás potřebuje jednou za čas poodstoupit od toho, co samo nepoodstoupí od nás. Všichni potřebujeme začít čas bezcílného potulování nebo chvíle, kdy jen tak sedíme na lavičce v parku, pozorujeme mysteriózní svět mravenců nebo baldachýny korun stromů. Když takto čas od času poodstoupíme, nejsme - jak si mnozí myslí a někteří nás odsoudí - nezodpovědní. To se jen připravujeme na to, abychom pak mohli lépe plnit své závazky v tomto životě. Když se vrátím domů, vždy mě překvapí, že některé otázky, kterým jsem měla chuť se vyhnout, byly v době mé nepřítomnosti zodpovězeny a některé zápletky, kterých jsem se nechtěla účastnit, se v mé nepřítomnosti rozpletly. Čas pro sebe je jako osvěžující, obnovující jarní déšť. Dokáže rozptýlit zášť, proměnit nerozhodnost a obnovit ducha." ~ Maya Angelou (z knihy Na svou cestu bych si nevzala vůbec nic, 1995) Český překlad: Kateřina Grofová  Art: Elin Manon "Říká se, že 'nevíme, co máme, dokud o to nepřijdeme'. Pravdou je, že víme moc dobře, co máme. Jen nás prostě ani nenapadne, že bychom o to mohli někdy přijít." ~ anonym
Měla osm dětí. Žila v chudých poměrech se svou rodinou v malé venkovské vesnici. Od úsvitu do soumraku tvrdě pracovala, aby uživila osm hladových dětí. Pracovala na rodinném rýžovém poli a přijala jakoukoliv práci, která se nabídla. Mnozí jí říkali, aby děti nedávala do školy, že jí pak budou moct pomáhat v práci. Trvala ale na tom, že chce svým dětem dopřát vzdělání, aby měli větší šanci na lepší život, než jaký měla ona. Znamenalo to, že pracovala desetkrát tolik, ale trvala na tom. Žila střídměji než mniši. Moc nejedla, aby zbylo dost pro děti. O čtyřicet let později jí onemocnělo srdce, měla vysoký tlak a mnoho dalších vážných problémů. Lékař řekl, že hlavním důvodem jejího zdravotního stavu je fakt, že tak dlouho sama sebe nepečovala. V posledních měsících života už nemohla mluvit ani chodit. Byla zcela nemohoucí, a už ani nepoznávala své děti a vnoučata. Později zemřela v náručí své rodiny. Toto je příběh mé babičky. Ženy, která obětovala svůj celý život, aby se starala o druhé a nečekala nic naoplátku. A všichni jsme to brali jako samozřejmost. Ne proto, že bychom ji nemilovali. Ale byli jsme zcela ponořeni do svých vlastních životů. Navíc nás kultura společnosti vedla k tomu, nevyjdařovat svou lásku a pocity vůči druhým, protože to působilo jako slabošství. Pamatuji si, že pár hodin před její smrtí, která byla očekávaná, jsme se kolem ní všichni sešli. Moje maminka řekla, "Babička je velmi slabá." Objala jsem ji. Bylo to poprvé, kdy jsem ji viděla plakat. O pár let později mi moje teta řekla, že nikdy svoji maminku neobjala. Nikdy jí neřekla, jak moc jí milovala. Prostě to tenkrát neuměla. Teď už to ví a umí, ale už nemá tu možnost. Brali její přítomnost a obětovatost jako samozřejmost. A teď je navždy pryč. Životní příběh mé babičky, její láska i obětavost, se teď opakují v životě mé maminky. Má čtyři děti a je ve velmi podobné situaci. Vychovávala všechny čtyři děti, zatímco její manžel byl pracovně mnoho let na cestách. Nikdy nejedla opravdu dobré jídlo, protože se snažila ušetřit co nejvíc pro své děti. Abych byla upřímná, také jsem to brala jako samozřejmost. Kdykoliv jsem potřebovala, byla tam pro mě. Když jsem byla nemocná, vždy byla se mnou. Zašívala roztrhané šaty, koupila mi nové boty, když jsem jí o to požádala, i přesto, že neměla moc peněz. Dala mi všechno, co jsem kdy potřebovala. A nechápu, jak to dokázala, ale stejnou měrou se starala i o všechny mé sourozence. Byla pro mě super-ženou hrdinkou. Nebylo výjimkou, že obstarávala všechny domácí práce, zatímco my jsme posedávali kolem, učili se, povídali si nebo si hráli. Věděla jsem, že moc pracuje, ale také jsem si myslela, že takové jsou všechny maminky. Nepamatuji si, že bych jí někdy řekla "děkuji Ti". Byla pro mě nesmírně důležitým člověkem v mém životě, ale po dlouho dobu jsem si to prostě neuvědomila. Až ve chvíli, kdy jí byla diagnostikována rakovina. Můj svět se zhroutil. Měla jsem pocit, že život je ohromně krutý. Když byla v nemocnici na chemoterapii, v domě byl naprostý chaos. Nikdo neuklízel, nevařil, ale ani si nepovídal. Mluvili jsme jen o mamince, která byla den ze dne slabší. Když se konečně vrátila domů z první chemoterapie, pořád jsme se jí ptali, jaké jídlo by si dala a jak se cítí. Bylo to poprvé v životě, kdy se jí dostalo tolik pozornosti. Pamatuji si, že někdy vstala, vyběhla z místnosti, stála venku ve tmě a plakala. Ne proto, že by se bála smrti, ale proto, že se bála, kdo se postará o její děti. Uvědomila jsem si, že jsem ji brala za samozřejmost, ale že mám ještě šanci. Od té chvíle jsem se učila, jak se o ni starat, stejně jako se ona starala o mě. I když se později moje maminka uzdravila, strach z toho, že bych o ni mohla přijít, mě hluboce děsila. Díky tomu jsem si ale uvědomila, že máme tendenci brát lidi kolem sebe jako samozřejmost, a obzvlášť lidi, kteří jsou nám nejblíž. Obvykle je doceníme teprve tehdy, když o ně přicházíme nebo jsme je ztratili. A tak jsem si slíbila, že nebudu nikoho brát jako samozřejmost. Chci každého ve svém životě ocenit. A pokud to s vámi také rezonuje, možná stojí za to si připomenout, že nic není trvalé. Nic z toho, co máte ve svém životě dnes, nebude trvat věčně. Vaše práce, dům, nebo vaše auto. Ani vaši nejbližší. Ani ti, kteří slíbili, že vás nikdy neopustí. Dopřejte si chvíli a uvědomte si, že život je krátký a nemáme mnoho času na to být se svými milovanými. Jednoho dne budou všichni pryč a nikdo z nás neví, kdy to bude. Radujte se z jejich přítomnosti dokud můžete. Nic nepředpokládejte. Všeho si važte. Nikdo jiný nenese zodpovědnost za vás a váš život - jen vy sami. Nikdo nemá povinnost vám projevovat péči a laskavost. Ikdyž jsou to lidé, které vy sami milujete, neznamená to, že oni musí nutně milovat vás. Nemusí pro vás udělat vůbec nic. Pokud tedy něco z toho dělají, oceňte jejich úsilí a poděkujte jim za vše, co pro vás dělají a znamenají. Každou lidskou bytosti potěší, když ví, že pro někoho něco znamená. Můžete to vyjádřit malými gesty. Jakožto člověk, který se narodil v zemi třetího světa, jsem nebyla vychovaná k tomu, abych vyjadřovala své pocity vůči druhým lidem. I když mě napadlo říct mé mámě, že ji mám moc ráda, nevěděla jsem dost dobře jak to udělat. Myslela jsem si, že to ví, protože je přeci moje máma. To však neznamená, že ji nepotěší, když jí řeknu, jak moc mi na ní záleží. Nejdřív to bylo trochu zvláštní a nezvyklé, ale dnes jí volám skoro každý den, při videohovoru jí pošlu polibek. I když k tomu nemám žádný pádný důvod, tu a tam jí pošlu SMSku nebo jí nechám poslat květiny. I když je váš život plný povinností a všeho možného, udělejte si čas a vyviňte úsilí vyjádřit svým blízkým co pro vás znamenají. Nemusí to být nic velkého, co vyžaduje velkou přípravu. Jak říká Robert Brault, malé věci jsou někdy ty největší. Zkuste se co nejvíce vracet do přítomnosti. Někdy nás tak pohltí práce, naše zájmy a koníčci, naše problémy ve vztazích, že nevidíme lidi, kteří jsou přímo před námi. Když se pak ohlédneme, je nám líto, že jsme s nimi nebyli naplno. Dejte si dnes záměr: Přestanu se strachovat o věci, které nemám pod kontrolou. Pokud se (zatím) nedokážete přestat strachovat, alespoň si dejte záměr, že každý den alespoň na chvíli dáte tyto starosti stranou, abyste mohli být se svými milovanými plně přítomni - tělem i duchem. -- Velmi snadno si na všechna ty malá gesta laskavosti od blízkých zvykneme. Nejsou však samozřejmostí. Tak do toho! Zavolejte své mámě, tátovi, nebo někomu, koho máte moc rádi. Řekněte jim, jak moc je máte rádi a poděkujte jim za to, že jsou a kým pro vás jsou. Máte-li partnera, pošlete mu SMSku, poděkujte mu za to, že vám uvařil snídani, nebo že vám naslouchal. Kupte kytici květin a pošlete je své přítelkyni spolu s lístkem a vzkazem. Právě teď tu ještě jsou.  Ve chvíli, kdy k nám lidé přijdou, už prožili celý svůj život. Vstupujeme do něj na samém konci a to, co máme možnost uvidět, je obraz, určité nahlédnutí. Vyslechneme celoživotní příběhy zhuštěné do krátké chvíle. Jakoby někdo celý život vepsal na malý lístek, do jedné věty, do pár slov, gest, výrazů. Můžeme získat pocit, že je známe už velmi dlouho a velmi důvěrně. Ze střípků a jednotlivostí, které s námi tak štědře sdílí, tvoříme prostřednictvím své vnitřní představivosti a naladění obraz umírajícího a rodiny - krajinu jejich prožitého života. Vyprávění životních příběhů je jednou z nejdůležitějších součástí procesu umírání. “Pamatuj si jednu věc. O příběhy, které lidé vyprávějí, je potřeba pečovat. Pokud k tobě přijde příběh, věnuj mu pozornost. A uč se ho předat dál, když to bude zapotřebí. K tomu, aby lidé zůstali naživu, někdy potřebují dobrý příběh mnohem víc než jídlo. Proto se navzájem sytíme příběhy. Navzájem si je ukládáme do paměti. Je to způsob, jak o sebe lidé navzájem pečují a projevují zájem.” To řekl jezevec v dětské knize Vrána a lasička od spisovatele Barryho Lopeze. Pro vážně nemocné a umírající může být skutečně jídlo méně důležité než příběhy, které v sobě nesou. Vidíme-li pár, jak se jemně drží za ruce ve chvíli, kdy jeden z nich naposledy vydechuje, předpokládáme, že více než 70 let, které spolu prožili, byly jistě plné lásky, prosté boje, hádek, zrad či zklamání. Často se pak stane, že odcházíme s myšlenkou “kéž bych i já prožil/a takovou lásku”, nebo “až budu umírat, přeji si, aby seděl vedle mé smrtelné postele někdo, kdo mě takto miluje a komu budu takto chybět”. Při takových pohledech bývá snadné si začít představovat život, který spolu prožili nebo neprožili. Stačí nám k tomu pár pohledů. Až s pokorou si připouštíme, jak málo toho o nich víme. Někdy máme pro druhé bezprostřední a důvěrné porozumění. Někdy je náš vztah ovlivněn okolnostmi, jejich nemocí, stresem, našimi vlastními předsudky nebo nezkrocenou divokostí naší vlastní představivosti. V krátkém čase, který společně máme, si potřebujeme rychle vybudovat vzájemnou důvěru a úctu. Carl Rogers uvedl, že základním prvkem všech léčitelských povolání je schopnost obejmout člověka kvalitou bezpodmínečné úcty a dovednost přijímat a respektovat druhé takové, jací jsou, bez posuzování nebo hodnocení. To je jedním z hlavních úkolů hospicových pracovníků - přistupovat k umírajícím s objektivním soucitem, bez lítosti, posuzování a romantizace. Jedním z velkých darů této práce je, že jste svědky životních příběhů. Často to nazýváme aktivním nasloucháním, ale ve skutečnosti je to jeden ze způsobů péče zaměřené na vztah. Nejde o pasivní naslouchání, neboť spolutvoříme zkušenost závěru života - s umírajícím, i jeho rodinou. Už jen to, že tiše sedíme v místnosti, kde člověk prochází svým procesem umírání, je intimní akt a vztah. Dali jsme slib, že nebudeme posuzovat, že neodmítneme péči druhému člověku kvůli rozhodnutím, které v životě učinil, či věcem, které vykonal. Bez ohledu na to, jak temná byla jeho minulost. Když o někoho začneme pečovat, může se s námi o svůj životní příběh podělit. Jindy máme k dispozici pouze malé střípky, malá nahlédnutí do života daného člověka. Na konci každého dne na tom však nezáleží. Protože jsme se naučili mít úctu k životu každé lidské bytosti v jeho závěru - všem lidem by se mělo dostat laskavé péče bez ohledu na jejich osobní historii. Na to by měl mít každý právo. Zahlédnuté střípky často nesou pestrý, užitečný příběh. Lidské bytosti jsou nesmírně zajímavé. Obzvlášť když se v rodině projevuje nějaká dynamika, když spolu třeba přestanou lidé mluvit. Třeba i kvůli věcem, které se staly před mnoha lety. Když jsme o samotě s členem rodiny nebo s nejbližším člověkem, mohou s námi sdílet něco bolestného nebo nepříjemného, co jejich umírající řekl nebo udělal. V takovou chvíli máme možnost jim ukázat, že toto je příležitost se opravdu potkat, vyslechnout, uznat a podpořit umírajícího - možná mu nabídnout i odpuštění, přes všechnu bolest minulosti. Někteří lidé jsou mimořádně milí a nádherní, a jiní jsou krutí a sobečtí. Všichni jsme ‘jen’ lidské bytosti, se svými nedokonalostmi, naše emoce a pocity mají tendenci dostat z nás ‘to nejlepší’. Jednou z příležitostí v závěru života je možnost smíření, a to i ve vztazích mnoho let sužovaných problémy a emoční zátěží. Býváme svědky příběhů, ve kterých zaznívá zášť, nenávist, ponížení, lítost i nevyjádřená láska. Během vyprávění příběhů a facilitace rozhovorů mezi členy rodiny jsme také často svědky proměny utrpení z dlouhotrvajících bolestných vzorců do laskavějšího vztahu, kde je více přijetí a milosti. Tím se automaticky nemění smrt v dokonalou nebo dobrou, ale snad alespoň o něco vlídnější. Neznamená to, že přijmeme smrt bez zármutku, ale prožíváme ji s mnohem hlubším klidem a mnohem menší úzkostí. Ani to se nepodaří vždy, ale daří se to. Terminální diagnóza nám odjímá nesamozřejmost dostatku času. Připomíná nám, co jsme ještě neřekli nebo neudělali, nebo co jsme ještě nepropustili. Často se potkáváme s lidmi, kteří vyjadřují své přání, kéž by bývali propustili svůj hněv nebo zášť dříve. Jeden muž nedávno řekl: “Bral jsem čas, který jsme spolu měli, jako samozřejmost. Vždycky jsem si v duchu myslel, že ještě budeme mít dost času - na to, či ono.” Měl se svou ženou nádherný vztah a velkou lásku, ale trvala mnohem méně času než oba doufali. A v závěru života jeho ženy litoval, že si na sebe neudělali více času. Toto jejich uvědomění může být připomínkou pro nás pro všechny. V těchto ‘nahlédnutích’ můžeme často uvidět hlubokou podstatu bytosti, jedinečné kvality daného člověka. Můžeme ochutnat jeho či její ‘nektar’. Koncentrovanou esenci člověka v jeho celosti. Jsme-li schopni být přítomnými a jasnými svědky (když náš pohled není zamlžen vlastním posuzovaním nebo předsudky), mohou být pro nás tato nahlédnutí a příběhy velkým darem. Jsou příležitostí k léčení - sebe i vztahů. Tvoří naši zkušenost, že umírání a smrt mohou být plné pokoje a smíření. A právě proto po většinu času vnímáme tuto práci jako velké štěstí a požehnání. Tento článek jsem napsala ve spolupráci s doktorem Gary Pasternakem, úžasným lékařem, mým mentorem a přítelem. Český překlad: Kateřina Grofová
Autorka textu: Gabrielle Elise Jimenez Originál textu: https://www.thehospiceheart.net/post/snapshot Foto: Michal Jenčo  My, včelí ženy, žijeme v cyklech čísla šest. Šesti stran, šesti příběhů, šesti sester, šesti revolucí. Šesti let. Právě dnes je to šest let, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Vím, že je to pradávný příběh, mnohokrát vyprávěný různými slovy mnoha různými ženami. Zároveň jsou součástí tohoto konkrétního příběhu včely a tak cítím, že sem patří. Na to, že jsem těhotná, jsem přišla díky snu. Ne mému vlastnímu snu, ale snu mé přítelkyně. To ráno před šesti lety jsem se probudila trochu omráčená a vyvedená z rovnováhy. Zavolala jsem přítelkyni, která mě jemně informovala o tom, že měla velmi silný, živý sen. “Jsi v pořádku, zlato,” řekl. “Jsi těhotná.” Duše mé dcerky k ní v noci přišla ve snu a požádala ji, aby mi o ní řekla a připomněla mi, že mám důvěřovat procesu. Tenkrát jsem zůstala stát úplně ohromená na rušné ulici, a cítila jsem, jak mě zaplavila euforická vlna tepla. Tenkrát jsem poprvé pochopila co je to bezpodmínečná láska. Věděla jsem, že měla pravdu. Byla jsem těhotná. Byl to nejšťastnější okamžik mého života.  O tři měsíce později jsem děťátko potratila. Odešla v jarním dni, když pozdní dubnová bouře zasypala krajinu velkými, pomalými sněhovými vločkami. Pamatuji si, jak vločky padaly na růžové keře v nemocniční zahradě. Prožila jsem tenkrát dva dny na porodním oddělení. Přicházela jsem o své dítě, a v pauzách mezi spánkem a neodkladnou operací jsem slyšela, jak kolem mě přicházejí na svět jiné děti. Během operace se mi zdál sen. Rodila jsem a při porodu mě doprovázela duše mé zemřelé dcery. Bylo to ve starověkém Řecku, kolem mě byly ženy a vůně včelího vosku a bylin. Byla jsem součástí řádu kněžek, které pracovaly s principy partenogeneze (pozn. př. kdy samičky přivádí na svět potomky z neoplozených vajíček, tedy není zapotřebí otce). V tom snu jsem byla opět vyzývána, abych důvěřovala. Teprve o rok později jsem zjistila, že tyto kněžské řády skutečně existovaly, patřily k Melissae nebo také včelím kněžkám.  V domě mých rodičů už pro mě bylo připraveno lůžko, a pokoj pro zotavování. Hned za zdí ložnice žila včelí kolonie. Víte, rok předtím jsem totiž jela do Anglie za posvátným spolkem, abych se učila britskou šamanskou tradici zvanou Cesta pylu. Moje setkání se včelami nevedlo přes klasické včelaření, ale spíše mě vedlo k velmi staré tradici, která vnímá ženy na této cestě jako Melissae, řecký výraz pro včely. Když jsem žila ve Velké Británii, do otvoru ve fasádě domu mých rodičů se nastěhoval roj divokých včel. V prostoru mezi mým lůžkem a vnějším světem si vybudovaly plástve a vychovávali v nich své potomstvo. Byly mi svědkyněmi a společnicemi v těch nejtemnějších hodinách mého života. Potrat se neděje ojediněle. Je součástí příběhu bezpočtu žen. Nosí je v paměti svého těla. A přesto o tom moc nemluvíme. Je nám řečeno, že je to obvyklé, že jsme velmi pravděpodobně stále plodné a můžeme to zkusit znovu. O čem už se ale nemluví, je že pro některé ženy může po potratu nastat období poporodní deprese či se může projevit post-traumatický stresový syndrom (PTSD), nemluvě o nezměrně mocném proudu zármutku.  Pohřbila jsem to, co zbylo z mého těhotenství v zahradě, pod nový prázdný včelí úl, který jsem sama postavila. Modlila jsem se k duchu mého dítěte, aby ke mně přivedl včely a já mohla být matkou alespoň tak. O tři dny později zazvonil telefon a byla jsem obeznámena o roji včel v mém okolí. Bylo to poprvé v životě. Roj visel na kvetoucí jabloni a měl tvar srdce. Rojení medonosných včel je projevem rozmnožování, ohromné síly a naděje plodnosti. Obvykle se rojení děje na jaře, když včelstvo přežilo dlouhou, temnou zimu a úl je plný života. Včelí společenství připravuje matku úlu (včelí královnu) na vzlétnutí, čeká na optimální jarní den, kdy vzlétne z úlu v krouživém oblaku křídel. V prvním jarním vyrojení odlétne třetina až polovina včelstva, zavěsí se společně na nějaké vhodné místo poblíž a visí tu pospolu až dokud si společně neodsouhlasí místo nového domova. Zbylé včely v úlu vychovají novou panenskou královnu a s ní pokračuje život a jeho hojnost. Je to vskutku magické být svědkem něčeho takového.  Před šesti lety jsem se stala včelařkou. Včelí mámou, tedy je-li vůbec možné být matkou vysoce inteligentního super-organismu, kterému se daří už tisíce let bez lidského přičinění. Možná tedy spíše včelí strážkyní. Nebo ještě přesněji - zamilovala jsem se. Včely byly mou kotvou v moři post-traumatického stresu a bolesti srdce. Byly mým záchranným lanem, který mě poutal k životu, když jsem v některých chvílích prostě jen chtěla vykrvácet. Učily mě o medu a žihadle. Měly se mnou trpělivost. Nutily mě, abych byla plně přítomná, a jasně mě přivedly zpět do mého těla, když jsem se na chvíli vzdálila v myšlenkách. Zpívaly píseň života, plodnosti, odpuštění a řádu. Včely se postaraly o to, abych byla ve spojení se svými pocity. Příběh zármutku je lidský příběh, který všichni společně sdílíme. Jak říká učitelka a spisovatelka Sobonfu Somé: “Potřebujeme začít chápat zármutek ne jako něco cizího, jako nepřítele, kterého potřebujeme zajmout a umlčet, ale jako přirozený proces.” A tak jsem tu. Stále truchlím za někým, koho jsem ani nepotkala. Jsem tu, se slzami prázdné dělohy. Slzami za milované zemřelé. Za ženy, které se nestaly matkami dětí a za ty, kterým zemřela máma. Sedím tu na prahu dalšího období rojení a žasnu nad podivuhodnou synchronicitou života. Přemýšlím nad tím, co z ženy dělá matku a odkdy tak mohu sama sebe nazývat. Když se dítě narodí? Nebo když je počato? Nebo ve chvíli, kdy dítě doneseme poprvé domů? Nebo ve chvíli kdy vyslovíme své ANO tomu, že chceme přivést na svět a pečovat o jakoukoliv formu života? My, včelí ženy, žijeme v cyklech čísla šest. Dnes je výročí šesti let. Dnes je všechno pronikavější než obvykle. Vzpomínky jsou velmi blízko a za sebou cítím klenoucí se pestrobarevnou pouť mého uzdravování. Ode dne, kdy jsem zjistila, že v mé děloze nosím nejvzácnějšího ducha, jsem se vydala na cestu podnikání věnovanému přirozenému včelaření, workshopům snových iniciací spojených se včelami, pracovala jsem s mnoha ženami a s příběhy jejich děloh. Cestovala jsem nesčetněkrát do Anglie, abych pokračovala ve výcviku Cesty pylu a našla jsem domov v novém městě. Za týden se vydám na svou šestou cestu do Anglie, abych se opět ponořila do studia Posvátného Spolku.  Jsem na začátku šestého roku včelaření (apikultura). Hluboce si uvědomuji, jakým darem je včelaření, které vychází z respektu ke včelám. Včely mohou být mostem mezi námi a přírodním světem. Spojení s druhem, který je esencí života na této planetě, může být cestou, jak se spojit s kolektivním zármutkem ze ztráty spojení s přírodou. Může být službou. Včelaření se používá pro terapii válečných veteránů s PTSD a je součástí přírodní terapie pro vězně. Vede nás ke spojení s ročními obdobími, ke spojení s cykly života, s kvetoucími rostlinami. Aniž bychom o to usilovali, přirozeně si uvědomujeme plodnost Země, míst, o které potřebujeme pečovat, aby prospívala; místa, která nabízejí životodárný nektar. Zvuk hučícího zdravého úlu nás hluboce upokojuje, aniž bychom chápali proč tomu tak je.  A tak si často kladu otázku - jak sloužíme společenství? Jak můžeme být vědomí vůči včelám, ne jen vůči lidem? Jak můžeme uvidět svět očima včely? Být strážkyní či strážcem včel je být ve vztahu, na obousměrné komunikaci, založené na souhlasu. Vždy zas a znovu si připomínám tu milost, kterou nám včely nabízejí. Vždyť jsou koneckonců zcela zásadní pro plodnost všeho živého, života samotného. Včelstvo mé dcerky žilo čtyři roky. Zemřelo v létě, kdy jsem se odstěhovala. Na místě starého úlu / dělohy jsem zasadila strom. Stala jsem se včelařkou, protože má děloha se potřebovala uzdravit. Mé srdce potřebovalo poznat druhou stranu zármutku. I v nejhlubším smutku mi včely přinášely nezměrný pokoj. Každý den, kdy truchlím pro svou bezdětnost a má děloha sní svůj nový sen, včely mi připomínají nevýslovnou radost lásky mezi včelou a květinou. Skrze tuto lásku zůstává Země plodnou matkou, která své děti občerstvuje na květinových loukách.   Autorka textu: Julie Diamond (procesově-orientovaná lektorka, spoluautorka knihy Cesta, která vzniká chůzí) Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Kateřina Černá Grofová Minulý týden v úterý jsem psala účastníkům přihlášeným na můj workshop, který se měl konat koncem měsíce, že uvažuji o tom, že termín odložím.
O dvanáct hodin později jsem jim psala, že ho ruším. Žijeme ve zvlášní nové realitě. Většina z nás nikdy nic takového v životě nezažila. Ale pro některé to není nic nového. Pro ty z vás, kteří jste prožili podobné krize, např. SARS nebo HIV/AIDS, zuřící lesní požáry, okupaci a válku, uprchlickou krizi. Na naší planetě dostávají různé krize různé množství pozornosti. COVID 19 získává celosvětovou pozornost vzhledem k jeho celosvětovému vlivu, a přesto je tu řada jiných krizí a tragédií, které mají mnohem více lidských obětí, a přesto svět nemobilizuje své zdroje, aby na ně reagoval. Ale COVID 19 má bezprecedentní vliv na lidské životy. Dotýká se totiž nejen těch, kteří onemocní a nebo těch, kterým někdo blízký zemře, ale má také ohromný ekonomický dopad, který pocítíme ještě řadu let. Možná, že více lidí zemře na jeho důsledky, na hlad, nedostatek základních zdrojů, násilí, nebo izolaci, než kolik zemře lidí přímo na virus. Je to děsivé a dosud nepoznané. A zároveň si potřebuji připomínat, že je to také normální. Normální? Ano. Nenormální je předpokládat, že věcí trvají, bez jakéhokoliv přerušení, bez krizí. Dovolte mi, abych to vysvětlila. Zhruba před patnácti lety mě přijeli rodiče navštívit do Oregonu. Byl to obzvlášť deštivý červencový týden. Jednoho dne, poté co jsme snad stokrát hráli žolíka, jsem navrhla svému otci, jestli bychom se neposadili na verandě pod markýzou. Můj táta stárnul a byla jsem si vědoma toho, že mu nezbývá mnoho času. Chtěla jsem se ujistit, že dříve než o něj přijdu, tak se dozvím víc o jeho životě: jak se cítil, na co byl hrdý, čeho litoval, s čím zápasil a co se mu povedlo. A zajímalo mě totéž o mých dávných příbuzných. Táta byl posledním pojítkem s mými předky, dosud jen nejasnými stíny v mé mysli. Jaké jsou jejich příběhy? Jaký život se skrýval z jmény, které jsem slýchala v mládí. Jmény, která zněla tak zvláštně a staromódně pro mé mladé uši: Arnold, Gertrude, Tillie, Ruth a Florence. A tak jsme tam seděli, z okapů crčela voda, táta měl v klíně šálek kávy a já jsem na kolenou balancovala s papírem na podložce. Ptala jsem se ho a on vyprávěl. Seděli jsme celé hodiny, a i poté, co se setmělo, táta vyprávěl jeden příběh za druhým - o strýčcích, tetičkách, o prarodičích a praprarodičích. A zatímco táta vyprávěl, já jsem si dělala poznámky. Stále je mám, uložené v mé skříni s dokumenty. Naslouchat příběhům těchto lidí bylo pro mě velmi objevné. Ne proto, že by byli nějaká zvlášť výjimeční a nebo dokázali úžasné věci. Zdaleka ne. Byli to obyčejní lidé, kteří žili obyčejné životy. Bylo pro mě objevné, že každý, každičký z nich, měl vlastně stejný příběh. A ten šel nějak takhle:
Nahoru a dolů. Něco získali a poté o to přišli. Utekli před násilím a chudobou, začali nový život, a potom zemřeli ve válce. Vystudovali školu a přitom chodili po nocích do práce, začali podnikat, a potom o všechno přišli v ekonomické depresi. Vzali si svoji dětskou lásku, a potom o ni přišli kvůli obrně nebo duševní nemoci. Každý z nich žil život a potom o něj přišel. Něco vybudoval a potom musel začít od znovu. Nahoru a dolů. Někdy i dvakrát nebo třikrát v jednom životě. Když jsem to tenkrát poslouchala, sedíc na verandě v červencovém dešti, zarazilo mě, jak to bylo normální. Můj život normální nebyl. A přesto jsem necítila, že bych byla šťastná. Nebylo mi dobře. Nutilo mě to se probudit. Protože v tu chvíli mě zcela jasně ohromily tři věci:
Mnozí z váš, čtenářů, a miliony lidí na celé planetě žijí život plný vzletů a pádů. Někteří však, a patřím mezi ně i já, nikdy v životě nezažili nic, co by je ovlivnilo a dopadlo na ně tak nečekaně, mocně a intenzivně. To odpoledne na verandě s tátou mě změnilo. Začala jsem s větší vážností uvažovat o tom, co by mohlo můj život narušit či ovlivnit. Co bych mohla ztratit? Co považuji za samozřejmé? A - co je nejdůležitější - do jaké míry jsem připravena se bez toho obejít? Mí předkové mi našeptávali následující:
Mí předkové nebyli žádné třasořitky. Přišli do nové země bez peněz, bez rodiny a přátel, neuměli mluvit místním jazykem. Tvrdě pracovali a velmi se snažili. Být připraven na těžkosti neznamená, že se lehce vzdáme. Pracujte tvrdě, bojujte za to, na čem vám záleží, ale zároveň buďte připraveni to v kterémkoliv okamžiku nechat jít, pustit. S vědomím toho všeho se rozhoduji využít čas mé izolace moudře. K tomu, abych se v něčem zdokonalila, abych udělala to, co jsem dlouho odkládala. A nebo se učila bez něčeho obejít. Mám naději, že i vy využijete tento čas moudře a dobře. Ryan Holiday napsal minulý týden ve svém newsletteru Daily Stoic, "Nedovolte, aby následující týdny nebo měsíce izolace přišly nazmar... Kéž na konci karantény vyjde ven lepší / vyšší verze nás samých, než která do karantény vstoupila. Alespoň se o to pokusme." Buďme k sobě i navzájem vlídní a dobří. Máte-li privilegium stálého platu, nebo můžete snadno pracovat z domova, buďte za to vděční. A zároveň se rozhlédněte kolem sebe, jestli někdo, kdo pracuje od hodiny, nepotřebuje zaplatit nájem. A nebo zda nepotřebují pomoct ti, kteří dál chodí do práce a jsou nejvíce ohroženi. Školy jsou zavřené. Můžeme něco udělat pro ty, kteří se musí rozhodovat mezi péčí o děti a prací? Ve Spojených státech jsou zarážející 2/3 školáků, tedy 22 milionů dětí, závislých na školních obědech. Máte možnost jim nějak pomoct, darovat peníze nebo jim zavézt potraviny? Starým lidem je doporučeno zůstat doma a nepřijímat návštěvy. Máte možnost vytvořit jakýsi telefonní síť přátel a rodiny, kteří mohou těmto lidem volat, aby se necítili izolovaně nebo úzkostně? Nabídněte jim svezení autem, kam potřebují, nebo nákup potravin. Strach je normální. Vím, že i moji předkové se někdy báli. Ale nedovolili, aby jim jejich obava zabránila udělat to nejlepší, co mohli. Bojovali dál. A i díky tomu jsem dnes tady, naživu. A i když nemáme žádnou kontrolu nad virem, máme kontrolu nad tím, jak na něj reagujeme. Vím, že mí předkové by z hlouby srdce souhlasili s tím, co řekl Tom Hanks, který je v karanténě v Austrálii (kde natáčel film). Na svém Instragramu napsal: "V baseballu se nepláče." Buďte všichni zdrávi. A jako vždy, děkuji za to, že jste si přečetli mé poselství pro vás. ~ Julie  Autorka textu: Dr. Audrey Nieswandt Zdroj: zde Autor/ka fotografie: Igor Starkov on Unsplash Český překlad: Kateřina Černá Grofová Byla jsem mladá a hloupá.
Muž, který mě zaměstnal, učil mě, a se kterým jsme se stali přáteli, ležel ve svém domě v sousedství, na konci naší ulice, a umíral. Bylo mu teprve 55 let. Mě bylo 27 a tak mi připadalo, že byl starý. Vrátila se mu rakovina. Tentokrát nad ní nezvítězil. Tentokrát zemřel. Milovala jsem na něm spoustu věcí. Vnímala jsem jeho optimistickou důvěru, když mě hned po škole zaměstnal. Byl mým učitelem, vzorem a tak trochu i náhradním otcem. Věřil v mé schopnosti a často mi to říkal. Byl laskavý, vtipný a štědrý. Měl nezapomenutelný úsměv. A teď umíral. Cítila jsem, že za ním musím zajít. Chtěla jsem se vedle něj posadit a říct mu, jak moc v mém životě znamenal. Jak důležitý byl pro mě jeho život. Byla jsem ale mladá, zmatená a vyděšená. Našla jsem sama pro sebe výmluvu: "Není přece moje rodina." "Budu ho obtěžovat." "Nechtěl by, abych ho takhle viděla." Věděla jsem, že umírá. Věděla jsem, že mu zbývá pár dnů života. Věděla jsem, co bych mu potřebovala říct. Ale moje mládí, nezkušenost a strach mě k němu nepustily. A on zemřel. Plakala jsem o samotě ve svém pokoji se zataženými závěsy. Do dnešního dne si přeji, abych bývala našla odvahu zaklepat na jeho dveře. Kéž bych bývala promluvila i s jeho ženou a dětmi. Kéž bych bývala seděla vedle něj v jeho posledních dnech. Do dnešního dne lituji toho, že jsem to neudělala. Kéž bych mohla vrátit čas. Kéž by bych bývala našla prostou sílu vstát, jít a být s tím, kdo i mě umírá. Kéž bych se bývala rozloučila. Kéž by, kéž by, kéž by... ale přání týkající se minulosti se nikdy nesplní. Byla to pro mě velmi bolestná a tvrdá lekce. Život nás učí různými způsoby Někdy můžeme mít pocit, že jedeme na nekonečném kolotoči s názvem "Tohle je tvoje lekce, ať se Ti to líbí nebo ne". Velký kruh života, jedna lekce za druhou. Selháváme, zas a znovu, a z toho se učíme. Padáme a znovu se zvedáme. Zakopáváme a jdeme dál. A pak přijde další lekce. Miluji Tě, mami. Sbohem. Uplynuly čtyři roky. Jeden březnový víkend jsem se svými dvěma malými syna a nejmenší dcerkou vyrazila na cestu za svou mámou do Portlandu. Po cestě jsme se zastavili v zahradnictví, abychom naložili náš minivan jarními rostlinkami - fialkami, měsíčky, hledíky. Máma říkala, že už se na vysazování chodníku a předzahrádky nemá sílu, tak jsme se to chystali udělat pro ni. Mámě už několik měsíců nebylo dobře. Trápil jí žaludek. Nemohla moc jíst. Když už něco snědla, měla potíže v sobě jídlo udržet. Hodně zhubla. Když nás vítala ve dvěřích, slabě se usmála a pokyvovala hlavou při pohledu na přepravky s květinami. "Venku je zima," řekla a zachvěla se. "Vezmu děti dovnitř." Rýč a lopata byly poblíž, vzala jsem je a obracela s nimi vlhkou, chladnou hlínu. Jednu po druhé jsem sázela jednotlivé květiny do měkkých jamek v zemi. Z útrob domu jsme slyšela zvuky nádobí a směs hlasů. Zazvonil mámin smích. O půl roku později zemřela. Učíme se, když ztrácíme ty, které milujeme Byla to veliká ztráta... Máma umřela v době, kdy jsme měla tři malé děti. Spoléhala jsem na ni v mnohém - byla mi oporou, podporou, svým humorem i radami. A teď byla pryč. Truchlila jsem dlouho a velmi hluboce. Avšak i přes všechnu tu bolest jsem cítila požehnání. Proč? Protože jsem měla to privilegium, čest a nekonečné požehnání být svědkem a prožít její umírání. Natírala jsem jí nohy a chodidla krémem, četla jsem jí verše z Bible, pomáhala jsem jí při sednutí i koupání, a nebo jsem jen jednoduše seděla u ní, když slova došla. Bylo v tom mnoho úzkosti i krásy zároveň. Život a smrt jdou ruka v ruce. Jen to v naší kultuře neumíme uznat. Od smrti se odvracíme. A často se odvracíme i od umírajících. Stejně, jako jsem se já odvrátila před čtyřmi lety od svého přítele a mentora v jeho posledních dnech. Teď jsem konečně pochopila, co jsem tenkrát měla udělat. Teď jsem konečně cítila, o co jsem přišla. Díky tomu jsem mohla svou ztrátu znovu odtruchlit. Jinak, nově. Porozumění důležitosti návštěvy u umírajících Hospicové zdravotní sestry Maggie Callahan a Patricie Kelley nabízí ve své knize Poslední dary: Porozumění speciálnímu vnímání, potřebám a principům komunikace s umírajícími vlastní vhledy do světa smrti a umírajících: "Umírající člověk nám dává velmi poučné informace a útěchu, a ti, kteří jsou jim nablízku, jim pomáhají dojít vnitřního klidu a rozpoznání smyslu jejich života." Prožila jsem tento paradox, když umírala moje máma. Bylo pro mě bolestně těžké sledovat, jak se proměňuje ze silné, energické ženy do hubené a zesláblé podoby. Ale když jsem navzdory její velké bolesti viděla i její vnitřní sílu, když jsem viděla, jak si dokáže říct o pomoc a podporu, jak hluboké spojení jsem cítila, i když už nemohla mluvit - to byly jedny z darů, které mi svým umíráním dávala. Její umírání mě tak změnilo a bylo pro mě takovým požehnáním, které se ani nedá ani slovy vyjádřit. Návštěvníci přicházejí a odcházejí V průběhu doby, kdy moje máma umírala, jsem měla možnost sledovat zástupy lidí, které postupně proudili k jejímu lůžku, až ten proud nakonec úplně ustal. Na samotném konci zůstala u její postele jen jedna jediná nejbližší přítelkyně. Ostatní přišli jednou a potom zmizeli. Rozumím tomu. Nebylo vůbec snadné být svědkem jejího umírání. Bolelo to. Bylo to nepříjemné. Moje máma byla přírodním živlem. V procesu umírání se stala poraněným ptákem, kterého sestřelila dravec - rakovina. Většina lidí nechtěla vidět její utrpení, nebo se dotýkat jejích ustříhlých křídel. Callahan a Kelley ve své knize vysvětlují, proč je návštěva u umírajících tak těžká: "Ten, kdo se ocitá u umírajícího, nečelí pouze bolesti z toho, že jejich milovaný umírá. Ale ocitají se i v hluboké nejistotě, kdy neví co mohou udělat, jak a kdy." Většina lidí, kteří přijdou na návštěvu, chtějí cítit spojení, útěchu, nebo doufají v hluboký rozhovor. Jenomže právě nejistota a nepohodlí v přítomnosti smrti a umírání brání šancím na smysluplné spojení. Callahan a Kelley si všimly zajímavého rozporu mezi původním záměrem návštěvníků a jejich skutečného jednání: "Návštěvníci často stráví čas s umírajícím běžným rozhovorem o počasí, sportu nebo politice. Možná je to proto, že to vědomě či nevědomě neumožňuje umírajícímu mluvit o hlubokých, intimních věcech." Když moje máma umírala, pozorovala jsem, co dělali různí návštěvníci. Rozdělila jsem si je do následujících kategorií: POVRCHNÍ - přátelé, kteří se zastavili jen, aby "nakoukli". Krátce nahlédli do pokoje, řekli pár vět, a stejně rychle odešli. Někdy se zdálo, že se jen přišlil přesvědčit, že máma doopravdy umírá. Už se nevrátili. ZAPLAVENÍ - často právě blízcí přátelé, pro které bylo příliš těžké se vyrovnat s tím, že máma umírala. Byli velmi emocionální a nervózní, brali si mě nebo sestru stranou, aby nám řekli, jak je to strašné, a že prostě nedokážou vidět, jak na to máma je. ZAMĚŘENÍ NA ŘEŠENÍ - návštěvníci, kteří přicházeli vyzbrojeni nějakou strategií, která by mámu zachránila. Ať už to byla modlitba, rituál, vitamíny, dieta nebo nějaký román a nebo nějaké absurdní řešení. Do této skupiny spadalo velké množství (ale ne všichni) z máminých přátel z církve. Mnozí už se nevraceli, protože mámin stav pro ně byl důkazem toho, že jejich strategie se nezdařila, nebo že jejich víra v její uzdravení nebyla dostatečná. LÍTOSTIVÍ - těmto návštěvníkům bylo mé mámy líto. Říkali jí, jak je to pro ně těžké. Říkali mě nebo mé sestře, jak je to pro ně těžké. Často zmiňovali příběhy o nemocích jiných lidí a o tom, jak se tito lidé zázračně uzdravili a přežili. Většinou tito lidé také nepřišli znovu. POMÁHAJÍCÍ - lidé, kteří chtěli nějak pomoct. Dožadovali se možnosti něco udělat, aby tím mohli dokázat svoji lásku. Někdy nosili jídlo, dárky nebo se nabízeli, že s něčím pomůžou. Když nebylo zrovna s čím pomoct, měli pocit, že jsou nechtění. SPOLEHLIVÍ - tito přátelé byli v naprosté menšině. Dokázali být v přítomnosti smrti. Dokázali sedět u mámy, povídat si s ní, masírovat jí nohy, nebo u ní jen tak být. Přicházeli zas a znovu. Většina těch, kteří přicházejí za umírajícími, má dobré srdce. Chtějí pro umírajícího něco udělat. Chtějí ukázat svou lásku, péči a náklonnost. Ovšem často se stává, že kdo přichází s očekáváním, odchází se zklamáním. Umírání je fluidní proces. Klademe-li na něj svoje představy a požadavky, stane se stresující záležitostí. Přicházíme-li k umírajícímu se svou představou, je velmi pravděpodobné, že po našem odchodu zůstává umírající s pocitem, že nebyl slyšen, že byl jeho svět umenšen nebo ignorován. Po návštěvě povrchních hostů se může umírající cítit dokonce ještě více osamělý než před ní. Umírající potřebují cítit lásku, podporu a porozumění. Je to práce pro nás, kteří jsme zatím plně v životě, abychom jim tyto poslední dary dopřáli. Na návštěvě u umírajících Když navštěvujete svého umírajícího blízkého, vaše zkušenost může mít v průběhu času mnoho podob. Na začátku je v setkání přítomný potenciál pro rozhovory - je to čas, když je umírající ještě při vědomí, není zaintubován ani pod silnou sedací (medikací). Jak se smrt blíží, svět umírajícího se postupně stahuje a zmenšuje. Když se tedy na svou návštěvu chystáte, mějte to na paměti. Je dobré vzít v potaz následující: 1. Připravte se. Například tím, že si budete o umírání číst, nebo o nemoci, na kterou váš blízký umírá. Můžete s předstihem zavolat rodině nebo hospicovému personálu a zjistit si základní informace i čas vhodný k návštěvě. 2. Popřemýšlejte o tom, co pro vás umírající znamená. O tom, co byste mu nebo jí chtěli říct. Pokud vám to pomůže, udělejte si poznámky. 3. Buďte otevřeni všem možnostem. Může se stát, že umírající už nebude ve stavu, kdy by vás rozpoznal. Možná bude ve stavu, kdy ho nebudete poznávat vy. Buďte otevřeni, mějte pochopení. Než vejdete do pokoje, odložte stranou strach a nepohodlí. 4. Naslouchejte. Pokuste se skutečně naslouchat, co si umírající přeje nebo co potřebuje od vaší návštěvy. Pokládejte otevřené otázky. Naslouchejte odpovědím. Je-li to v možnostech umírajícího, dovolte, aby rozhovor vedl on/ona. Pokuste se co nejhlouběji porozumět a soucítit. 5. Nenaléhejte, nehádejte se, nesnažte se řídit rozhovor nebo umírajícího nějak konfrontovat. Na to teď není čas. Máte-li v sobě nějaké nedořešené záležitosti, zkuste o nich přemýšlet nebo si je zapište ještě dříve, než se na návštěvu vydáte. Nevtahujte svého blízkého do sporů, kde bude nucen se bránit. 6. Snažte se vycítit a pochopit, kde se právě nachází. Mohou být hovorní, zmatení, rozrušení, pragmatičtí, emotivní nebo mohou být ve stavu kombinace několika stavůl. Přijměte to, kde právě jsou a projevujte pochopení. 7. Neočekávejte příliš. Není snadné odložit svá očekávání, obzvlášť v náročných emočních situacích, mezi které určitě patří čas, kdy nám umírá někdo blízký. Připravte se na to přijmout to tak, jak to je. Nečekejte, že vám umírající poskytne ujištění, útěchu nebo nějaké poklad moudrosti. 8. Přizpůsobte se. Buďte pružní. Vaše návštěva je činem lásky, respektu, přátelství a spojení. Buďte ochotni změnit téma, ponořit se hlouběji, když si to umírající bude přát, a nebo jen sedět, držet je za ruce, pokud to je to, co právě chtějí. 9. Nezadržujte své vlastní emoce. Plně je pociťujte. Naslouchejte svému blízkému. Smějte se spolu, plačte spolu, můžete se i spolu zlobit na nemoc. Není možné, abyste se zbavili svých pocitů, které se přirozeně objevují v přítomnosti umírajícího blízkého. Otevřete své srdce. Vnímejte, co cítíte. 10. Buďte dobře sami se sebou a přijímejte proces umírání tak, jak probíhá. Váš blízký vnímá, když cítíte nepohodlí, zmatek nebo strach. Nechtějte po nich, aby vás konejšili a ujišťovali. Vy jste tu proto, abyste jim byli podporou a milovali je, ne naopak. Ponořte se do této zkušenosti. Dovolte, ať se věci dějí samy od sebe. Nechte se vést láskou. Život a smrt Ve smrti se spolu mísí bolest a krása... Umírání je v mnoha směrech podobné zrození. Umírající se pohybují směrem ke smrti, krok za krokem, hodinu za hodinou. Zápas se střídá s přijetím. Úlevu střídá bolest. Nakonec je cesta dovršena. Být přítomni a být svědkem smrti někoho, koho milujeme, je samo o sobě zázrakem. Koneckonců, život končí smrti. To platí pro každého z nás. Plně přijmout, uznat a učit se ze smrti někoho milovaného je nesmírně těžké, srdce-rvoucí a velmi, velmi těžké. Ale je to také nádherné, poučné a hluboce pravdivé. Dotýká se samotné duše. Proto vám říkám - jděte! Buďte se svými umírajícími. Navštivte je. Povídejte si. Smějte se. Plačte. Milujte je do jejich posledního okamžiku. Protože být s vašim umírajícím milovaným člověkem je nejspíš ten nejlepší poslední dar - pro vás, pro něj, pro vás oba.  Autorka textu: Sarah Epstein MFT Originál textu: zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Kat J on Unsplash ...a proč je důležité o nich mluvit jako o zármutku
Zármutek je ve světě všeobecně považovaný výhradně za reakci na smrt. Jde však o velmi zúžený pohled, který nezahrnuje celé spektrum lidských zkušeností, které jsou doprovázeny zármutkem nebo jej spouštějí. Následují čtyři typy zármutku, které jako lidé můžeme prožívat, a přitom nesouvisí se smrtí: 1. Ztráta identity: Ztráta role nebo sounáležitosti Například:
Ve chvíli, kdy člověk ztrácí svou primární identitu, truchlí za ztraceným pocitem sebehodnoty, svého místa. Stojí před ním úkol odtruchlit to, kým si myslel, že byl a případně vytvořit nový příběh, který pomůže integrovat ztrátu do jeho osobního příběhu. Někdy může mít člověk dokonce pocit, že mu jeho/její identita byla ukradena, odebrána, jako třeba v případě člověka, který je ze strany rozvádějícího se partnera zcela přehlížen a nebo u žen, které přežily rakovinu prsu. Zármutek těchto lidí může být o to hutnější, že je v něm i pocit ztráty kontroly nad rozhodnutím. Jiní lidé se rozhodnou své identity zříct, například tím, že odejdou z práce nebo z náboženské komunity. I když to může na první pohled znít jako jednodušší řešení, jejich zármutek je obtěžkán protichůdnými pocity zármutku a vlastního rozhodnutí opustit něco, za čím následně truchlíme. Takoví lidé pak mohou mít pocit, že je nepatřičné, aby truchlili, protože se pro odchod přece sami rozhodli. 2. Ztráta bezpečí: ztráta pocity fyzické, emoční a psychické pohody Například:
Na bazální úrovni se potřebujeme cítit ve svých domovech, komunitách a ve vztazích bezpečně. Člověk, který ztratil pocit bezpečí, ať už tělesný (např. po vloupání) nebo emoční (po nevěře) se může ve svém životě cítit celkově ohrožený. Ztráta pocitu bezpečí se může projevovat výrazně zvýšenou obezřetností i ve chvílích, kdy žádné nebezpečí nehrozí, a nebo naopak sníženou citlivostí nebo úplnou absencí citlivosti. Oba symptomy se projevují především u lidí, kteří trpí postraumatickou stresovou poruchou. Pro ty, kteří přežili trauma, násilí či jinou formu narušení rovnováhy, může být velmi těžké obnovit vnitřní pocit bezpečí a to i ve chvíli, kdy se vnější okolnosti stabilizují. Takový člověk se kromě toho, že prochází procesem uzdravení z traumatu, potřebuje ještě vypořádat se zármutkem ze ztráty pocitu bezpečí a potřebuje se naučit, jak jej obnovit. 3. Ztráta automonie / soběstačnosti Například:
Tento typ zármutku se dotýká nejhlubší potřeby každého člověka dokázat se postarat o své tělo a svůj život. Když lidé tuto autonomii ztrácí, vyvolává to hluboký zármutek ze ztráty pocitu kontroly a jen stěží si zachovávají hodnotu sebe sama. Lidé s nemocí či postižením se potkávají se ztrátou autonomie (a často i se ztrátou identity) na každém jejich kroku. Pokud se jejich nemoc či postižení dál rozvíjí, přináší to zármutek ze ztráty nezávislosti a možnosti samostatně fungovat. Člověk, který prochází významnou finanční ztrátou může také prožívat stejně intenzivní zármutek, doprovázený pocitem, že mu zbývá jen málo možností, pocity selhání a zoufalství. Zatímco žijí s těmito omezeními, truchlí za svými ztrátami a znovu objevují, kým vlastně jsou. 4. Ztráta snů a očekávání: Když se naděje a sny nenaplní Například:
Pro tento typ zármutku je typický hluboký pocit ztráty orientace (zmatku). Většina z nás má nějakou představu o tom, jak by se měl náš život odvíjet a jak by měl fungovat svět. Když se potom životní události rozcházejí s našimi představami, může to pro někoho být spouštěčem pro hluboký pocit zármutku a nespravedlnosti. Proces zármutku u páru, který se snaží počít dítě a nebo u studenta, který se upřímně snaží uspět ve světě, je obtěžkán i pocitem selhání, neúspěchu. Mají tendenci srovnávat svou snahu a své výsledky s druhými. Nečekané politické obraty mohou vést k pocitu ztráty námi předpokládané reality a také pocitu stability, pokud jsme uvěřili, že “naše” politická strana / komunita rozuměla tomu, jak funguje svět. Navrácení pojmu “zármutek” tam, kam také patří Ztráta identity, bezpečí, autonomie nebo očekávání - to jsou všechno ztráty, které jsou důvodem k zármutku. Zármutek a truchlení je rámec, který pomáhá každému z nás projít chvílemi či obdobím chaosu s jemností, a v rámci kterého je truchlícímu dopřáno jemné péče. Je přijímán se soucitem a je mu dovoleno, aby se zlobil, smutnil, mlčel, neměl ponětí o tom, kdo a co je, a aby mohl procházet ne vždy přímočarým hojením. Slovo zármutek výstižně charakterizuje vnitřní realitu procesu, a zároveň tento proces legitimizuje a konkretizuje - pro nás samotné i pro ostatní. Zatímco spousta lidí v časech životních tragédií a těžkostí prožívá zármutek, jsou i lidé, kteří pochybují o tom, zda smějí truchlit. A tak vám dávám svolení. Smíte smutnit. Smíte truchlit. Vaše ztráta je skutečná.  Autorka textu: Jane Burns Originál textu: zde. Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Kateřina Černá Grofová + převzato z originálního textu Asi žádný jiný příběh z keltské mytologie nepopisuje nesnesitelnou tíhu zármutku tak přesně, jako příběh o velkém hrdinovi Cúchulainnovi, kterému zemřel syn Connla. Smrt mladého bojovníka byla o to tragičtější, že ji způsobila ruka jeho vlastního otce. Když vyšla najevo totožnost mrtvého, vyšla tím najevo i nevěra manželky Aoife, neboť souboj byl odvetou odhodlaného Cúchulainna vůči jejímu milenci. Cúchulainna pohltí zuřivý zármutek. Vběhne do moře, naříká a zpívá mučivé lamenty za svého nádherného syna, kterého poznal právě ve chvíli, kdy jeho mladý život vyhasl. Byl jeho vlastním vrahem a tak neměl ani proti komu bojovat, aby pomstil jeho smrt a upokojil svůj zármutek. Proto druid Cathbad svým kouzlem promění vlny moře v divoké, bouřlivé vojsko, se kterým Cúchulainn tři dny bojuje a teprve potom padne vysílený na pobřeží. Jeho zármutek byl konečně utišen. Čtenářům, kteří nikdy nezažili hluboký zármutek, se může zdát prvotní reakce Cúchulainna extrémní a přehnaná. Ale ti, kteří silný zármutek prožili, nejspíš chápou, že jeho reakce byla zcela přiměřená síle, které čelil. Hrdina zpívá lamenty za své ztracené dítě, dává hlas svému šílenství, kvílením vyjadřuje zuřivot a bolest v srdci. Jde o prastarou práci spojenou se smrtí, které se říká lamentování (orig. keening). To, co v počínání Cúchulainna vypadalo jako syrový instinkt a impulz se stává pro před-moderní Kelty formální a záměrní tradicí. Keltové byli známí tím, jak vroucně pracují s moudrostí i dramatem vlastní mytologie. Ve starodávné keltské psýché se nikdy nestalo, že by keltové opustili svou mytologii a žili by obyčejným každodenním životem. Kdykoliv zemřel některý z členů kmene nebo vesnice, byl zde přítomen člověk, který držel tradici popisovanou z příběhu o Cúchulainnovi. Říkalo se jí 'ban chaointe' (ban kweent-chah) nebo-li Žena lamentu, která vyprovázela písněmi nářků duše zemřelých do světa duchů a zároveň pomáhala pozůstalým strávit jejich zármutek. Říkalo se, že hudba lamentu přichází z Jiného Světa a může ji slyšet jen ten, kdo má dar ho slyšet. Lament je energetickou cestou pro zemřelé, portálem do světa duchů. Součástí tradice bylo, že lament měl konkrétní melodii, byl tvořen pro konkrétního zesnulého. Byl jakýmsi zpívaným velebením zemřelého. V rámci lamentu se předříkával rodokmen, aby členové rodiny a předkové, kteří již zemřeli, mohli odcházející duši nabídnout duchovní žebřík, po kterém může vylézt zpátky domů. Lament (v gaelištině "caoineadh") také někdy připomínal detaily ze života zemřelého, s úctou a chválou za jejich dobrý život, jejich dary, jejich krásu - tělesnou i duševní. Skotská folkloristka a zpěvačka Margaret Bennet říká, že lament někdy vyjmenovával ty, kteří zemřelého milovali, a které miloval on. V pořadu televize BBC 'Gaelský Lament' recituje ten, který se jmenuje Lament za děti: Chlapče s tmavými vlásky, dala jsem Ti svou lásku. Chlapče s tmavými vlásky, dala jsem Ti svou nejhlubší náklonnost. Ne všechny lament měly melodii. Některé byly kakofonním kvílením nebo naříkáním, křičením, pláčem a vzlykáním. Často byly zvukové projevy doprovázeny představením, kdy Žena lamentu zápasí se samotnou Smrtí - bojuje pěstmi, trhá si oblečení, vrhá se na zem nebo do hrobu (podobně, jako Cúchulainn bojoval s vlnami). Lamentem byl také často protestem proti nemožnosti milujícího následovat zemřelého. Záměrem lamentu bylo dostat ze všech přítomných náročné emoce. Truchlícím často padaly slzy bez jakéhokoliv zakrývání a často, aniž by si to sami uvědomovali. Historie lamentování Jazykový antropolog Jim Wilts v rozhovoru pro Rádio RTÉ v rámci pořadu "Zvuky zármutku" říká, že lamentování není jedinečnou praxí známou pouze od keltů. Tuto praxi studoval a zkoumal řadu let a vystopoval první zmínky z Egypta. První historická zmínka o lamentování se našla na textech pyramid z roku 2600 př. n. l. Tyto texty vypráví příběh o první Ženě lamentu - Isis. Po smrti Osirise se proměnila v sokola, létala nad tělem zemřelého a vydávala dlouhý, vytrvalý nářek, jaký smrtelníci nikdy předtím neslyšeli. V historii byla doba, kdy byla praxe lamentování poměrně univerzální a dodnes se praktikuje na středním Východě, v částech Afriky, ve východní a jihovýchodní Ázii. Lamentování bylo také součástí posmrtných rituálů kmenů v Severní i Jižní Americe a také se vydatně praktikoval na různých místech Evropy, historicky už od dob starověkého Řecka. V Irsku se vypráví legenda, že umění lamentu přinesla na ostrovy bohyně Bridgid, když po smrti svého syna Ruadana, který byl popraven kvůli zradě v bitvě o Magh Tuireadh, naříkala tak hlasitě, že byl její nářek slyšet ve všech čtyřech rozích irské země. V Irsku a Skotsku byly doby, kdy bylo nemyslitelné, aby zemřelý opustil tento svět bez hlasitého, vášnivého lamentování pozůstalých. Ovšem již v 6. století křesťanské církve od lamentování odrazovali. Součástí nařízení bylo tvrzení, že má-li být zajištěna možnost zmrtvýchvstání křesťanské duše po smrti, pohřeb může vykonat pouze kněz nebo církevní duchovní.  Svůj vliv na praxi lamentování měla i urbanizace a modernizace. Mladé generace se odstěhovali z vesnic do měst. Když se domů vracely na rodinný pohřeb, styděli se lamentování praktikovat, začali ho považovat za příliš syrové a necivilizované. Irská spisovatelka a odbornice Angela Bourke zmiňuje, že významnou roli v opuštění tradice lamentu hrály i roky velkého hladomoru (v letech 1845-52). Většina Žen lamentu pocházela z chudších poměrů a právě lidé z chudších poměrů umírali na hladomor nejvíce. Chudý lid se obvykle držel starých zvyků víc než jiní, stále mluvili gaelsky a z jejich řad pocházely nejpozoruhodnější Ženy lamentu, které obvykle patřily do dlouhé línie lamentujících a v tomto umění byly vychovávany od malička. V 30. a 40. letech 20. století se stávalo umění lamentu v Irsku a Skotsku víc a víc sporadické, zejména díky tlaku katolických kneží, kteří v Ženách lamentu viděli konkurenci. Nějakou dobu rodiny pochybovaly, zda je správné praxi lamentu opustit (bály se, zda jejich zemřelý bez dobrého lamentu odejde na druhý břeh). Ale církev měla silnou moc, takže praxe postupně vymizela. Také proto, že vesničtí kněží odmítali vést pohřeb, pokud bude přítomna Žena lamentu. Ztracené umění lamentu Co jako světové společenství ztrácíme se ztrátou lamentu a jiných tradičních pohřebních zvyků? Jedna věc, kterou kolektivní lamentování přináší je zkušenost, že zármutek sdílíme, že v něm nejsme sami. Jsme jedním z mnoha a náš zdánlivě osobní zármutek je součástí nesmírného oceánu lidského zármutku, který je nekonečný a univerzální. Básnířka Naomi Shihab Nye to vyjadřuje v nádherné básni s názvem "Laskavost". Smutek tě musí probudit. Musíš ho vyjadřovat tak dlouho, dokud tvůj hlas nezachytí nit všech smutků a ty konečně neuvidíš, jak velké plátno tvoří. Toto poznání na dlouhé, osamocené cestě zármutkem je jen jedním z mnoha darů a milostí o které přicházíme, když potlačujeme své pocity a dovolíme umění lamentu, aby zmizelo. Naši předkové věděli, že když zemře náš milovaný, je naše utrpení tak velké, že jej musíme ze sebe vydat, abychom mohli pocítit úlevu a udělat další krok. Že ono velké utrpení nemůže zůstat v našem těle, aby duše zemřelého mohla zůstat celistvá. Žena lamentu uznává veškeré utrpení, jemně se dotýká jeho vlákna a rozeznívá ho, aby jej mohli všichni vidět, cítit a slyšet. Když se její nářek vyčerpá, uklidní se a utichne, dává tím najevo, že na konci cesty skrze bolest srdce přichází přislíbený pokoj a klid. Ve své formě plného vyjádření lament koresponduje s fázemi zármutku tak, jak jej popisuje Elisabeth Kubler-Rossová: popření, bolest, hněv, smutek a přijetí. "Žal má svůj zvuk," říká Martin Prechtel, autor knihy Vůně deště v prachu: Zármutek a Chvála, "a vede člověka do nitra. Jestliže se v rané fázi zármutku potlačí, pak se nevyzpívaný smutek, ten, který se neproměnil v krásu, vyplaví na povrch později, často jako komplikovaná závislost, obvykle na alkoholu." (str. 39, 50). V psychoterapeutických kruzích získává nevyjádřený zármutek a jeho vliv na život "přeživšího" stále větší pozornost. To, co se dříve často považovalo za chronickou depresi, nemoce srdce, rakovinu, post-traumatickou stresovou poruchu, sníženou imunitu, únavu, nekotrolovatelnou zuřivost, závislost, sklony k sebevraždě nebo mentálnímu postižení, se dnes rozpoznává jako "prodloužený nebo komplikovaný zármutek". Případná další ztráta má na pozůstalého hlubší a komplikovanější dopad a zotavení je složitější. Skutečná a důležitá role v životě člověka je stále obestřena vytrvalým, hlubokým popíráním a odmítáním. Narozdíl od našich předků, a možná těch, kteří jdou cestou šamanské nebo duchovní praxe, většina lidí už neví, jak umírat, co očekávat, kam jít a jak se tam dostat. Přechod tak zdaleka není automatický a duše na odchodu mohou uvíznout mezi světy, zatížené strachem, lítostí, vinou, studem nebo citovým poutem. Jako psychopomp ( z řeckého "psychopompós" = průvodce duší) se s tím setkávám ve své práci poměrně často a vím, že nejsem jediná. To je další část, o kterou přicházíme jako rodina a komunita, když nedovolíme svému hlasu, aby byl vyslyšen ve svém projevu zármutku. Prechtel o tom píše: "Duše zemřelého, za kterým nikdo netruchlí, se nedokáže vydat na cestu sama. Protože mrtví nemají jiný zdroj energie než v živých, mají spíš snahu se pohybovat směrem zpět než kupředu. Touží po tom vrátit se na nějaké známé místo v naději, že tam naleznou teplo a přijetí. Taková duše ale nemá vlastní tělo a může se tak stát pro živé pozůstalé duchem." (str. 68-69) Lamentování je šamanský (pohanský) rituál pro zemřelé i pro pozůstalé. Pohybují se na paralelních cestách a každý z nich může uvíznout mezi světem, který byl kdysi (a kým kdysi byli) a světem, kde musí žít nyní (a kým musejí být). Jak získat zpět naši minulost Co můžeme dělat jako truchlící, praktikující a učitelé, jako obyvatelé toho světa, abych zaplnili prázdné místo po ztrátě lamentu a jiných účinných rituálech smrti? Náš nevyjádřený, nestrávený zármutek žije dál, prostupuje naše tělo a mysl je dědictví, které jsme dostali a které předáváme dál. Generace neodtruchlených duší putují světem duchů, obtěžkáni neoceněnými dary a nerozřešenými přestupky. Ztratili jsme spojení s pravdou, kterou naši předkové dobře znali - že medicína je ukrytá v samotném zármutku. Když se mu vyhýbáme nebo bráníme, když ho ignorujeme, nedáme mu hlas, odsuzujem sebe a naše milované k tomu, abychom dál pokračovali v utrpení a duchovní nerovnováze. Ale ještě není pozdě. Šamanské léčení může přinést vše, co potřebujeme - vyjádření našeho zármutku, které na sebe tak dlouho čekalo a posvátný prostor, který to unese. Svolení vykročit ze známého světa společenské přijatelnosti a racionálního myšlení. Zplnomocňující místo, kde můžeme dobrovolně čelit svému zármutku. Doprovázení odevzdáním, které od nás "smrt" žádá. Toto jsou tři rituály, které můžete provést sami nebo - pracujete-li se šamanskými technikami - je můžete sdílet se svými klienty a studenty: 1) Uspořádejte obřad. Duchové pomocníci často doporučují truchlícím klientům, aby uspořádali vzpomínkový obřad, který bude více souznít s jejich představou i potřebou se rozloučit, někdy i roky po samotné smrti. V kontextu dnešních moderních společenských konvencí se mohou ocitnout ve zcela sterilním a prázdném pohřebním obřadu, kde jejich zármutek nemá žádné místo. Vámi uspořádaný obřad vytváří příležitost zpívat oblíbené písně zemřelého; vyprávět příběhy o tom, co řekli nebo udělali, jaké talenty a dary měli a žili, čím obohatili druhé; otevřeně mluvit o tom, jak a v čem vám chybí, jaké prázdné místo po nich zůstalo, kolik lásky k nim stále cítíte; můžete uctít a volat jména předků, kteří zemřeli před vašim milovaným; a vyjádřit poděkování za jejich život, radost a vděčnost za všechno, co s vámi sdíleli, a smutek z jejich odchodu.  2) Doprovoďte sebe (nebo truchlícího klienta) na cestě k novému životu, který začíná smrtí blízkého a procesem oddělení. Je to prastará šamanská cesta, která nabízí milující prostor pro to, co nejdříve potřebuje "zemřít", aby se mohlo proměnit a znovuzrodit. V tomto posvátném prostoru můžete být například svědkem, jak je truchlící nesen duchy pomocníky a soucitnými bytostmi na břeh moře. Moře je krásnou metaforou závoje mezi světy. V rámci tohoto procesu je možné si představit, jak stavíte a zapalujete pohřební hranici, která je následně poslána na moře a to ji přijme. Může následovat vigílie, kterou provádí duchové pomocníci, dokud moře s láskou nevrátí obnovenou duši zpět na břeh. Dovolte, aby se cesta odvíjela svým vlastním, jedinečným a zmocněným způsobem. 3) Lamentujte za těmi, kteří odešli. Napište vlastní lament. Prechtel ve své knize popisuje nádherný obřad, který se koná na pláži (podobně jako v příběhu Cúchulainna). Doporučuje, abyste si ke svému procesu pozvali společníka, kterému důvěřujete. Namalujte do písku nějaký tvar a do jeho středu umístěte korálek. Ve chvíli, kdy si moře korálek vezme, moře tak vyjadřuje souhlas s tím, že vyslechne a přijme váš smutek. Zpívejte a plačte. Naříkejte a mluvte. Jen nebuďte zticha - doporučuje Prechtel. Odevzdejte své slzy a svůj zármutek oceánu. A potom mu poděkujte. (str. 54-55) V Irsku, Skotsku a Finsku probíhají snahy o oživení umění lamentu, oživit staré lamenty a učit tomuto umění. Poskytnout lidem příležitost shromáždit se, vydávat tóny, zpívat a uvolňovat svůj nevyjádřený smutek v přítomnosti komunity. * Každý z nás se potřebuje vydat na vlastní poetickou cestu se svým zármutkem. Přestože okolnosti ztráty, ani samotný zármutek nikdy nejsou stejné, zkušenost je univerzální a nikdo vůči ní není imunní. Pradávná moudrost nás vybízí, abychom uznali zármutek a dovolili mu, aby skrz nás proudil a aby vyšel ven, dostal zvuk, dostal uznání a abychom si s ním povídali - ať už silným hlasem nebo tichým šeptem. |
Archives
July 2024
Categories
All
|
RSS Feed