 Autorka textu: Kateřina Černá Grofová Autoři fotografií: Kateřina Grofová & Enso House Zenový hospic ENSO HOUSE se nachází na severoamerickém ostrově Whidbey Island, severně od Seattlu. Když jsme ho v roce 2011 a 2012 navštívila, byla to pro mě láska na první pohled. Enso House byl založen v roce 2001 na přání zenového mistra Shodo Harada Roshiho, aby byl Enso House hospicem, kde se kultivují kvality soucitu, pokory, služby a odpuštění - jak na straně dávajících, tak na straně přijímajících.  Enso hospic se rozkládá na velkém pozemku s loukami, lesem a jezerem. Během 14 let hospic nabídl své služby 79 klientům a prošlo zde výcvikem 50 pečujících a doprovázejících.
Toto je veřejnější část hospice, kde na sebe život bere různé podoby - probíhá tu celá řada kulturních akcí, výstavy, dražby na podporu hospice, setkávání pozůstalých, komunitní večeře, promítání, plánování výletů, atd.
V suterénu hospice je meditační místnost, pro společnou meditaci i individuální spočinutí jako hostů, tak dobrovolníků a personálu. Na zdech tu visí vzpomínková tabule na všechny, kteří ve zdejším hospici zemřeli.
Každý pokoj má svoji koupelnu a jeho okna poskytují nádherné, uklidňující výhledy do přírody krajiny. Každý pokoj je zařízen i pro pobyt členů rodiny. Široký tým dobrovolníků s různými dovednostmi a talenty umožňuje do péče zahrnout reiki, reflexní terapii, nebo aromaterapii.
O nákupy, úklid, vaření i péči o příjemné prostředí se stará komunita dobrovolníků. Vaří se ze surovin z místní komunitní i klášterní zahrady.  V přechodové části mezi veřejnou a intimní částí hospice je tabule, která připomíná zenové motto zakládajícího zenového mistra Shodo Harada Roshiho "Nikdy se nezapomeň umět podívat na věci z perspektivy tisíce let." Fotografie lidí, kteří zde našli útočiště pro své poslední dny, připomínají příběhy a vzpomínky.  Z hospice lze vejít do lesa a po cestičce přijdete přímo do kláštera Tahoma Sogenji, který patří komunitě zen-buddhistické tradice pod vedením zenového mistra Shodo Harada Roshiho.
V klášteře žijí mniši a mnišky, ale také laičtí praktikující. Konají se zde krátká i dlouhá meditační ústraní. Pro pečující se zde pořádá jednou za 2 měsíce jednodenní až víkendový odlehčovací retreat. Lidé sem mohou přijet, odpočinout si, sdílet, meditovat, dostat masáž, a někteří se po dlouhé době konečně vyspí. Posilují své schopnosti regenerovat energii, a chránit se před vyhořením.  I v ENSO zenovém hospici mají své výzvy a otazníky, především v problematice udržitelnosti financování. Hospic žije z 90 % z darů a na bázi dobrovolnictví. V roce 2016 byli nuceni svůj "business model" znovu promyslet, upravit a hledat nové cesty. Přesto si myslím, že tento typ hospiců má své nezastupitelné místo a je mým snem, abychom i v Česku měli podobný.
 Ve viktoriánském domě na kopcích čtvrti Lower Haight v San Francisku se život šesti umírajících obyvatel chýlí ke konci. Sdílí si mezi sebou své příběhy, popíjejí chlazenou dýňovo-rýžovou polévku, a nebo se procházejí po zahradě, pokud se na to cítí. Projekt Zenového hospice nabízí jinou zkušenost s umíráním. Zaměstnanci a dobrovolníci věří, že nejlepší péče v závěru života umožňuje umírajícím prožívat naplno lidskou zkušenost a tak pečují o jejich smysly, nabízejí jim péči a blízkost komunity, a společně vzpomínají na dny prožitého života. Když se umírající obyvatel svěří kuchařce, že netouží po jídle ani pití, ale po čokoládovém dortu, kuchařka upeče čokoládové muffiny. “Musíte si to tady umět užít a zasmát se”, podělila se s námi Erin Singer, bývalá vedoucí kuchařka v Zenovém hospicu. “Tady nemůžete nic brát smrtelně vážně :o)” V roce 2015 jsme v Zenovém hospici a v jeho části pro blízké, strávili jeden den, abychom mohli vnímat atmosféru zdejšího místa, ve které se žije i umírá.  Do domu pro hosty jsme přijeli v den, kdy bylo v San Francisku neobvykle jasný den. Byl to tichý den, jen na podlaze z tvrdého dřeva bylo tu a tam slyšet kroky dobrovolníků.  Nemocniční prostředí, ve kterém lidé umírají, je často velmi sterilní a neosobní. Pacienti leží v bílém pokoji, vedle nich leží na posteli neznámý člověk, a nezbývá jim nic jiného, než celé hodiny poslouchat zvuky přístrojů. Zenový hospic je jiný.  Jakmile vstoupíte do domu, ve kterém je hned v přízemí velká sedací souprava a široká okna, cítíte se jako u někoho doma na návštěvě.  Zdejší obyvatelé se však jen zřídka zdrží delší čas. Přijímají zde pouze hosty, kterým zbývá šest a méně měsíců života. Přijíždějí sem z různých míst a většina z nich nejsou praktikující buddhisté.  *Katherine, bývalá obyvatelka a její dcera Marcia přišly posedět. Cena za ubytování se různí. Zenový hospic je nezisková organizace a jeho služby nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění ani programu Medicare. Nikdo však není odmítnut jen proto, že nemá dostatek finančních prostředků. V roce 2016 stál den pobytu 600 USD.  *Erin Singer pracovala jako hospicová kuchařka do roku 2016. Hned jak jsme vešli, známá vůně se nesla halou v přízemí. Když jsme ji následovali, dovedla nás až do zadní části domu, kde (dnes už bývalá) hlavní kuchařka Erin v míse míchala špagety se sýrem.  Když přijede do hospice nový obyvatel, potká se s ním hlavní kuchařka, aby zjistila, co má rád, co nemá rád, případně jestli je zvyklý na nějaké etnické speciality.  “Každý den vaříme pro šestičlennou rodinu - snídani, oběd a večeři,” říká Erin. Její specialitou je avokádovo-čokoládový pudink a pomazánka z kuřecích jater.  Každý talíř nabízí paletu barev a chutí. “Je-li jídlo jedním z největších dobrodružství vašeho dne, pak se jej snažíme dělat opravdu pestré,” prozrazuje nám Erin.  Domem nás provází další dobrovolnice v o číslo větších jógových kalhotách. Ukazuje nám jídelnu, kde se často scházejí ke společnému jídlu rodiny obyvatel.  Všude jsou čerstvé květiny.  Pocházejí z místní zahrádky, která je ukrytá v tichém, soukromém vnitřním dvorku. Zde se také konají nejposvátnější rituál - ceremonie okvětních lístků.  Když zemře některý z obyvatel, pracovník pohřební služby přiveze tělo na podestu a kolem něj se sejdou příbuzní, přátele a dobrovolníci.  Každý má možnost sdílet pár slov, vzpomínek a položit na tělo zemřelého pár okvětních lístků. Někdy se stane, že zemřelý nemá žádnou rodinu. V takovém případě pro něj tento rituál udělají lidé z hospice.  “Rituál se mění a vyvíjí v závislosti na tom, jak to cítí rodina,” vysvětluje nám Roy Remer, vedoucí vzdělávání a výcviku. “Někde zaznívají veselé příběhy, jindy je hluboké ticho.”  A jdeme dál. Objevujeme eklektickou uměleckou sbírku roztroušenou po celém domě. Mnoho kusů bylo vytvořeno nebo darováno bývalými obyvateli.  Na chodbě jsou stohy židlí, které jsou připraveny poskytnout prostor pro návštěvníky. Na rozdíl od klasických nemocnic, v tomto hospici může u postele umírajícího zůstat kdokoliv blízký, není to umožněno pouze příbuzným. Zásadou je jen to, aby to nerušilo ostatní.  Na zrcadle u dveří se pokaždé, když některý obyvatel zemře, objeví černá kaligrafie. Japonská písmena tvoří větu “žádná forma, žádná prázdnota”.  V hlavní místnosti se právě sešel tým při střídání směn. Setkání začíná 10minutovou meditací. Po ní každý sdílí to, co se ten den událo.  Včera jeden z obyvatel obnovil své manželské sliby se svou ženou. Jeho manželka se o něco později připojila k nám, a společně s dobrovolnicí Jeanne aranžovala květiny. Mluvily spolu o vztazích a o jejich významu - to byla pro Jeanne vzácná část dne.  Jeden dobrovolník sám sobě před všemi sliboval, že přestane zlehčovat svoji vlastní situaci tím, že ji porovnává s umírajícími obyvateli hospice. Jiný sdílel, jak je pro něj těžké někdy nechat věci být takové, jaké jsou.  Každý dobrovolník zná jména a povahy zdejších obyvatel. Někteří nemají žádnou rodinu, a tak jsou místní dobrovolníci jejich nejbližšími společníky.  Další dobrovolnice Barbara si posteskla, že poslední dobou cítí, jak zestárla, protože v lekcích bubnování už nestačí mladším spoluhráčům.  Barbara se stala součástí týmu Zenového hospice poté, co zde zemřela její matka. Říká, jak si na začátku myslela, “Chci se starat o umírající lidi, abych věděla, co smrt znamená a mohla se na ni připravit,"… "ale dodnes to nevím.”  Setkání týmu končí a jeden z dobrovolníků nás vede o patro výš, do části, kde obyvatelé hospice spí a tráví většinu jejich času.  V prázdném pokoji je na posteli hromádka rozestlané peřiny, ve které ještě před chvílí někdo dřímal. Z puštěné televize je slyšet nějaký pořad v cizím jazyce.  I když na stěnách visí duchovně laděné obrázky, většina zdejších hostů nepraktikuje buddhismus.  Přesto je Zenový hospic oslovuje a přicházejí sem, aby mohli prožívat poslední dny ve spojení. Se svými smysly…  *Dobrovolnice Barbara nese shrabané listy na kompost za domem. ... a s blízkými lidmi.  Jeden z dobrovolníků mi vypráví, jak včera, den před mou návštěvou, jeden z hostů seděl na terase. V jeden moment se postavil a chystal se vydat na procházku. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy si uvědomil, že se chystá ceremonie okvětních lístků na terase hospice.  Místo, aby šel na procházku, zůstal, vnímal a uctil památku jeho spolubydlícího. Bylo to prý nesmírně dojemné.  V tomto domě lidé žijí plně. Hosté, i jejich pečující.
|
Archives
July 2024
Categories
All
|
RSS Feed