Tisíc mil a 17 dní truchlení kosatčí mámy

Zdroj 1 / Zdroj 2 / Zdroj 3 / Zdroj 4 / Kelly Gerken
Český překlad a úprava: Kateřina Grofová
Autor/ka fotografie: Tim Cole on Unsplash

---

V úterý 10. července 2018 se dvacetileté kosatce známé pod jménem Talequah (oficiálně označené číslem J35), která je členkou ohrožené rodiny tzv. jižních kosatek, narodilo mládě. Bylo to první kosatčí mládě, které se v této rodině narodilo v posledních třech letech. Mládě se narodilo předčasně, jeho tělo ještě nebylo ani obaleno silnou vrstvu tuku (tzv. blubber). Půl hodiny po narození zemřelo. Začalo klesat ke dnu. Matka ho zas a znovu vynášela vzhůru. A tak začala její sedmnáctidenní pouť, při které uplavala téměř tisíc mil. Na této pouti nesla na svém čele tělo zemřelého mláděte. Zas a znovu se pro něj potápěla, když tělo mláděte sklouzlo a začalo klesat ke dnu. Během její truchlící pouti ji doprovázely další kosatky.

Odborníci z Centra výzkumu velryby na ostrově San Juan, ve státě Washington (Spojené státy) ji po celou dobu sledovali. Dělali si starosti o její zdraví. Znali případy celodenního truchlení kosatčích matek, ale takto dlouhé truchlení se zdálo být zcela výjimečné. Zároveň to bylo pochopitelné.

“Kosatka je zvíře, ale také cítící bytost. Nosila ve svém těle mládě 17 až 18 měsíců, měly spolu silné spojení a když se narodilo, je zcela pochopitelné, že se ho nechce vzdát. Je to tak jasné - truchlí,” - komentovala příběh kosatky Talequah výzkumnice Deborah Giles z Washingtonské univerzity, Centra pro konzervační biologii.

„Ukazuje to, jak silná pouta zvířata tvoří. Jako rodič si sotva dovedu představit, jakým emočním stresem teď musí procházet,“ řekl jeden z výzkumníků, Robin Baird, biolog-výzkumník ze společnosti Cascadia Research Collective.

„Je to neuvěřitelně smutné,“ sdílí i Brad Hanson, biolog z Northwest Fisheries Science Center, který byl svědkem podobných událostí u jiných kosatek, jejichž mládě nepřežilo.

„Je zřejmé, že mládě není mrtvé dlouho, stále je viditelná pupeční šňůra. Když jsme je sledovali, zbytek kosatek se držel dál a pohybovaly se velice pomalu. Čas od času mládě upustila a vrátila se pro něj,“ říká Robin Baird, výzkumník z Cascadia Research Collective v Olympii, který byl v roce 2010 u toho, když své mrtvé novorozeně nesla L72.

“J35 se chová stejně, nese své mládě na nose. Když sklouzne, potopí se pro něj. Je těžké to sledovat, ale nevzdáme to, dokud to nevzdá ona,“ říká Taylor Shedd, koordinátor organizace Soundwatch, která na truchlící matku dohlíží.

„Špatně se jí dýchá,“ dodává. „Vynoření jí trvá o něco déle než ostatním. Nedovedu si ani představit, čím musí procházet, musí to být otřesné. Nemůžeme toho pro ní moc udělat, ale cokoliv, co uděláme, má cenu.“

Mladší kosatky, které Talequah doprovází, včetně jejího druhého mláděte, loví a Shedd doufá, že loví i pro ni a krmí ji. Jistý si tím však není.

„Mládě dál nese, ale nevypadá to, že by na tom byla stejně jako včera.“

Její pohyb se zpomaluje. Přes noc mládě nesla asi třicet kilometrů. V pátek však kvůli silným vlnám způsobeným úplňkem zůstala celý den i s rodinou na jednom místě.

Soundwatch udržuje plavidla dál od Talequah/J35, sleduje její zdravotní stav a chování.
„Budeme tu pro ní, jak dlouho bude potřebovat.“

Vědci zdokumentovali truchlení i u jiných zvířat s těsnými společenskými pouty v malých skupinách. U sedmi druhů v sedmi zeměpisných oblast pokrývajících tři oceány byli svědky nesení mrtvých mláďat. Jde například o plískavici šedou z Indického oceánu, indopacifického delfína Ehrenbergova či kulohlavce v Severním Atlantiku.

“Ve středu jsme ji ještě spatřili u břehů Victorie, v Britské Kolumbii, jak dál nese tělo mrtvého mláděte.”

Tělo mláděte se začalo postupně rozkládat, až se kousek po kousku začalo spojovat s oceánem. V sobotu, 28. července, po sedmnácti dnech plavby a nesení mrtvého mláděte matka kosatka svou pouť truchlení ukončila a pozůstatky své mláděte nechala klesat do hlubin oceánu.

“Dnes jsem ji poprvé viděl bez těla mláděte. Už ho nenese. Přežila to, zdála se být v pořádku, a pevně doufám, že má za sebou tuto část zármutku. Konečně skončilo její utrpení, dlouhé 17 dní a 1000 mil. Už dříve přišla o dvě mláďata a tak to pro ni mohlo být o to těžší,” uvedl Ken Balcomb z Centra pro výzkum velryb.

12. srpna byla spatřena zpátky u břehů státu Washington, a zdálo se, že je opět plná energie.

*
Příběh dvacetileté kosatčí matky Talequah, a způsob, jakým prožívala svůj hluboký smutek, a projevovala moudrost, umění truchlit a umění pustit - se dotklo mnoha lidských srdcí na celé planetě, když se její příběh dostal do médií.
Když kosatka Talequah už nemohla, ostatní kostatky kolem se střídaly a pomáhaly jí nést mládě, až do chvíle, když byla připravená ho pustit. Obrazně i doslova jí pomáhaly nést tíhu jejího zármutku. Tak dlouho, jak potřebovala.

Naše společnost většinou "pomáhá" matkám a otcům k tomu, aby tím vším prošli co nejdříve a co nejrychleji. Posuzujeme jejich reakce, udržujeme si odstup, mlčíme. Podstatou doprovázení je však odvaha, moudrost i pokora kráčet vedle nich při jejich cestě, která je uznáním jejich lásky i ztráty. Respekt k jejich potřebě se rozloučit, což vyžaduje dostatek  času a prostoru. A bytí nablízku. Spolupoutnice kosatky Talequah byly jejímu dulami. Byli s ní, od začátku do konce, i když ve chvíli, kdy byla připravená, nechala své mrtvé mládě klesnout do hlubin oceánu. Kosatky z její rodiny byly kolem ní i v tuto chvíli. Nespěchaly. Neposuzovaly. Jen byly s ní.

Matka na své zemřelé dítě nikdy nezapomeme a stále ho bude mít ve svém srdci. Přesto se s ním potřebuje v jednu chvíli rozloučit a nechat ho jít. Je úžasné, že výzkumníci a vědci dopřáli kosatce Talequah právě ten čas, který ona sama potřebovala - celých 17 dní. Přesto, že uvažovali o tom, že jí mrtvé mládě vezmou, aby se příliš nevyčerpala; aby začala jíst; aby zjistili, proč mládě zemřelo, aby... - nakonec uznali, že potřebuje právě a jenom být se svým mrtvým mládětem. A že to nejlepší, co pro ni můžou udělat, je "jen" být poblíž, být tam pro ni. Ať už s ním popluje kamkoliv, poplují s ní. Vyžadovalo to důvěru a odvahu. Poslechnout hlubokou vnitřní moudrost, která ví, co je opravdu důležité.

Kéž bychom uměli milovat právě takto. Kéž bych dovedli odložit vlastní názory a domněnky, když doprovázíme na cestě  rodiče, kterým puká srdce žalem. Kéž bychom jim pomohli nést památku jejich dítěte do dalších dní a roků. Kéž se naše společnost učí z příběhů jako je tento - z příběhu kosatky Talequah a jejího mláděte.

I to je součástí naší posvátné práce...