FENOMÉN SMRTI

Otázky kladl Damián Michalco, absolvent FHV UNIZA, v rámci své diplomové práce
Odpovídala Kateřina Černá Grofová.
Autor/ka fotografie: Kateřina Černá Grofová

---

Jak byste definovala ze svého pohledu pojem smrt? Někteří autoři, ale také lidé uvádí, že pojem smrt například značuje konec, nebo dokonce začátek dalšího života v duchovní sféře posmrtného života. Rád bych věděl, jak toto slovo chápete Vy. Je to jen konec života, brána k další existenci, a nebo - pokud jste věřící - co vidíte, když se řekne smrt?

Smrt vnímám v úzkém i širokém kontextu jako změnu, přechod, proces, ve kterém něco skončí v podobě, v jaké to existovalo doposud, aby se to dříve či později (právě v takovém čase, jaký je potřeba) projevilo v jiné formě či podobě. Z podstaty zákona o zachování energie není možné, aby se cokoliv ztratilo, neboť vše je energie. Smrt v úzkém smyslu je konec života v lidském těle, proces proměny energie, která tělo tvořila a je to také proces změny pro energii, která v těle sídlila (nazývám si ji pro sebe duše a/nebo vědomí). V širším smyslu vnímám smrt v jejích projevech v každodenním životě, v koncích mnoha věcí, jevů, či procesů. Všímám si, že vše, co se rodí, začíná nebo se nějak objevuje, nutně musí zemřít, skončit, či zmizet. To, co mi dává smysl a jak to prožívám, je představa, že za tím vším je něco, co ze své podstaty nepodléhá tomuto dualismu. Je to něco, co se smrtí těla nekončí. A tím pádem se zrozením těla ani nezačíná. Že je tu tedy nějaká úroveň duality - úroveň formy, a potom je tu nějaká “ absolutní” úroveň, která je mimo dualitu. Je to největší mystérium všech dob. Kdo jsem? Odkus jsem přišel, když jsem se narodil? Kam půjdu, až zemřu? Je mi velmi blízká představa, že pro vědomí / duši je lidský život příležitostí učit se, zakoušet, prožívat, a svou hlubokou univerzální inteligencí se rozvíjet a zrát (v zájmu celku). Fyzické lidské tělo je nástrojem, vstupní bránou, skrze kterou můžeme tento svět forem prožívat, vnímáme svět skrze smysly. Vjemy jsou zpracovávány a prožívány vědomím a mysl je třídí, kategorizuje, srovnává, archivuje, atd. Odezvou na vnitřní či vnější jsou pocity - emoční nebo tělesné. Když fyzické tělo zemře, vyhasne a rozpadne se (promění se), vědomí se spojí s celkem a může či nemusí vzít na sebe jinou formu, ve které se může dál rozvíjet a zrát. Vše se děje v souladu s posvátnou inteligencí celku. Nic se neděje jen tak pro nic za nic, ze zvědavosti nebo pro zábavu, každá bytost a každý element má svoji funkci a své místo.


*
Proč je smrt ve společnosti tabu? Představovala smrt na začátku Vaší práce něco tabuizovaného? Rád bych se dozvěděl o Vaší zkušenosti s tím, zda je smrt něčím, o čem lidé nechtějí mluvit, jestli se jako společnost bojíme smrti, nebo zda lidé a konkrétně umírající umí mluvit o smrti. A také jestli pro Vás byla smrt vždy otevřeným tématem nebo byla také něčím tajemným a chtěla jste ji poznat, pohybovat se v tématu, diskutovat o ní.

Až do svých cca 19 - 20 let jsem se se smrtí v podstatě přímo vůbec nesetkala. Když jsem jí byla přítomna poprvé, byl to pro mě obrovský šok. Ten se posléze stal katalyzátorem velké životní cesty a transformace a přivedla mě k práci s tématem v mnoha podobách, až mě tato cesta přivedla k doprovázení. Neodvažuji se zevšeobecnit či nějak hodnotit otevřenost veřejnosti mluvit o smrti. Stejně, jako je způsob, jakým žijeme a prožíváme svět, velmi individuální, tak je to i se smrtí. Jsou lidé, které smrt fascinuje. Jsou lidé, které smrt trochu děsí a zároveň je k jejímu zkoumání něco volá. Jsou lidé, kteří se smrti vyhýbají všemožným způsobem, případně ji dokonale vytěsňují. Čeho si všímám je, že se o ní během posledních 10 let začalo všeobecně ve společnosti mluvit víc a víc. Zejména v ČR je téma smrti, umírání, paliativní péče i přirozenějšího pohřbívání čím dál víc živé. Objevuje se řada článků, projektů, jednotlivců i skupin, kteří hledají nový vztah ke smrti a umírání. Tím, že se tématu věnuji, se setkávám s ne zcela běžným vzorkem populace. Přesto si všímám, jak většinová společnost témat vytěsňuje, i když se “rádoby” o smrt zajímá. Výstižný mi přijde text z Bhagavadgíty, kdy se student ptá Krišny, co je nejvíc fascinující na lidech. Odpověď zněla: “Že vidí kolem sebe smrt a přesto si myslí, že se jich to netýká.” Text je z doby kolem 5. století před naším letopočtem. Tedy strach ze smrti je zřejmě fenomén, který je do určité míry vrozený, je součástí naší strategie přežití, ovšem když se s ním identifikujeme, přestane nám sloužit a začne nám vládnout. V dnešní době, když možná vůbec poprvé v historii lidstva nemusíme bojovat o přežití (až na výjimky v rámci světa), máme čas i prostor se jako společnost věnovat těmto tématům víc, a to je mimořádná příležitost. Jedním z mých záměrů je k tomu přispívat, otevírat debatu, vytvářet prostor ke zkoumání a učení se.


*
Jak se se smrtí vyrovnáváte v profesionálním životě? Má téma smrti (vzhledem k tomu, že s ní pracujete) na Vás vliv? A pokud je ten vliv negativní, používáte nějaké techniky, jak se s ní vyrovnat? Není to pro Vás po psychické, emoční stránce náročné či únavné?

Naopak - setkání se smrtí je od začátku pro mě velkým darem. Smrt mi připomíná, co je doopravdy důležité. Učí mě nemarnit čas, užít si každý okamžik, žít v pravdě. To, co je někdy náročné, je proces lidí, kteří jsou kolem umírajícího člověka. I z toho se však nesmírně učím. Velmi mi pomáhá praxe všímavosti a neposuzování (milující laskavosti). Stále znovu a znovu doceňuji zenovou meditaci a praxi všímavosti, kterou už 17 let praktikuji. Také si všímám, že když přistupuji k člověku s předpokladem a důvěrou, že on sám má všechno, co potřebuje k tomu, aby procesem prošel (protože každá živá bytost má od “přírody” vrozenou hloubokou moudrost, inteligenci), potom nemusím dělat nic za něj ani pro něj, jen ho podpořím svou přítomností, svým uznáním, jsem pro něj svědkem, zrcadlem. Samozřejmě je jasné, že to je specifická práce, která vyžaduje moji plnou přítomnost a tedy nemůžu a nechci pracovat s mnoha klienty denně. Tím, že jdu nevyšlapanou cestou doprovázejícího mimo obvyklé instituce, snažím se intuitivně vnímat, co je užitečné pro klienta i mě. Opustila jsem svoji počáteční představu a naslouchám tomu, co je skutečně užitečné a potřeba v danou chvíli ve společnosti. Mění se to v čase a já jsem tomu otevřená. Meditace, práce s tělem (qi-gong) a péče o duši v různých podobách jsou mými velkými zdroji.
 

*
Je možné smrti přiřadit nějakou hodnotu? Pokud ano, proč a jakou/jaké hodnoty to jsou? Například Čáp hodnotí smrt ve třech rovinách: smrt můžeme vnímat jako zlo, dobro nebo něco, co je nám lhostejné. Cílem otázky je rozpoznat smrt ze všech úhlů hodnocení; zda ji explicitně musíme hodnoti jako něco zlého, destruktivního nebo zda existuje i jiné hodnocení.

Přirazovat čemukoliv hodnotu ve smyslu hodnocení je čistě lidská záležitost a potřeba. Žádná jiná živá bytost to nepotřebuje. Pro mě osobně je smrt zkušeností, přirozenou součástí koloběhu, která se děje bez ohledu na to, co si o tom myslíme. Ve chvíli, kdy jí přiřadíme nějakou kvalitu či hodnotu, vzdalujeme se od ní, nerozumíme jí. Strach ze smrti nás před ní neochrání, ale může nás vzdálit od života. Pokud bych měla použít přesto nějaké přídavné jméno, potom “nepochopitelná, fascinující, spravedlivá”.