ŽIVOT NA HRANĚ

Zdroj originálu textu: zde
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografie: Zoltan Fekeshazi on Unsplash

---

Buddhistická učitelka Joan Halifax představuje pět “hraničních stavů”, kde se setkává strach s odvahou a utrpení s vysvobozením.

Mám malou chatku v horách Nového Mexika. Jezdím tam, kdykoliv můžu. Chatka leží v hlubokém údolí, v srdci pohoří Sangre de Cristo. Z chaty je to pořádný výšlap na hřeben pohoří, ve výšce víc než dvanáctset metrů nad mořem, odkud dohlédnu až na řeku Rio Grande, která se zařezává do starého sopečného pohoří Valles Caldera. Z hřebene vidím i vzdálený masiv pohoří Pedernal, kde se podle tradice lidí Diné narodili První Muž a První žena.

Kdykoliv se vyšplhám na hřeben, přemýšlím o významu hran a hranic. Na hřebenu je několik míst, kde se musím pohybovat obzvlášť opatrně. Na západní straně hřebene je strmý sráz padající do svěžího, úzkého povodí řeky San Leonardo. Na východní straně hřebene je strmý, skalnatý sestup do hustých lesů podél řeky Trampas. Na těchto místech si vždy jasně uvědomuji, že jediný špatný krok mi může zásadně změnit život. Z hřebene vidím pod sebou v dálce krajinu olizovanou ohněm a uhynulé stromy z nedostatku slunce. Zničené oblasti navazují na zdravá území lesů, někdy jasně ohraničených, jinde do hloubky prolnutých. Kdysi jsem slyšela, že růst se nejčastěji odehrává na pomezí, na hraně, na okraji. Například ekosystém se může rozšiřovat pouze od své hranice dál, protože právě tam se setkává se největší pestrostí života.

Moje chata se nachází na pomezí mezi mokřady napájenými zimním sněhem a hustým smrkovým lesem, který nejméně sto let nezažil požár. Na tomto pomezí, této hranici, je neuvěřitelná plnost života. Najdete tu osiky s bílou kůrou, divoké fialky, fialový orlíček, sojky, polární sovu, nebo divokého krocana. Vysoké trávy mokřadů jsou úkrytem pro polní myši, celé tlupy potkanů, hraboše, kteří jsou potravou pro dravce nebo rysi. V trávě nachází potravu také los a laně, které vycházejí na louky za úsvitu nebo při setmění. Spolu s medvědy se vždy na konci července pasu na šťavnatých malinách, malých lesních jahodách a vynikajících borůvkách, které pokrývají svahy údolí.

Uvědomila jsem si, že naše stavy mysli jsou také takovým ekosystémem. Někdy přívětivé, jindy nebezpečné terény jsou součástí většího systému naší osobnosti. Domnívám se, že je důležité, abychom poznávali svou vnitřní ekologii, abychom lépe rozpoznávali, kdy a jak se dostáváme na hranu a hrozí, že sklouzneme od zdraví do patologie. Když lépe poznáme své vnitřní prostředí, můžeme se učit i ze situací, kdy se ocitneme v místech, které jsou ohrožující. Hranice jsou místem, kde se setkávají protiklady. Kde se setkává strach s odvahou a utrpení s vysvobozením. Kde končí pevná půda pod nohama a přechází do ostrého útesu. Kde můžeme získat pro život mnohé vhledy. A kde potřebujeme zachovat jasnou pozornost, abychom neuklouzli a nespadli.

Naše cesta životem přináší rizika i možnosti - a někdy obojí zároveň. Jak můžeme stát na prahu mezi utrpením a svobodou a zachovat si přitom spojení s učením obou těchto světů? My lidé máme tendenci se vždy přiklonit a identifikovat jen s jednou realitou - buď s hrůzou utrpení nebo s cestou za vysvobozením z utrpení. Já však věřím, že pokud vyloučíme jakoukoliv část celku našeho života, ubíráme tím sami sobě prostor k porozumění.

Život mě v průběhu času zavedl do geograficky, emočně i sociálně složitých území. Ať už v 60. letech, kdy jsem spolupracovala s občanským hnutím za lidská práva a s protiválečnými hnutím, nebo v době, kdy jsem pracovala jako antropoložka v nemocnici; v době, kdy jsem založila a vedla dvě praktikující a vzdělávací komunity; nebo jsem seděla u postelí umírajících; dobrovolničila v nejpřísnějších věznicích; absolvovala dlouhá meditační ústraní; spolupracovala s neurovědci a sociálními psychology na projektech týkajících se soucitu; nebo v době, kdy jsem vedla zdravotní kliniku na nejvzdálenějších místech Himalájí - ve všech těch dobách jsem zažívala velké výzvy, které mě někdy doslova pohltily. Ale vše, co jsem se - zejména pak skrze těžkosti a pády - naučila, přineslo do mého života vhledy a poznání, která bych si nikdy předtím nedovedla ani představit. Poznala jsem, jak hluboký smysl a význam má, když přijmeme život se vším, čím je, aniž bychom odmítali nebo popírali to, co je. Poznala jsem i to, že naše tvrdohlavost, svéhlavost, těžkosti nebo “krize” nemusí být nepřekonatelnými překážkami. Mohou se stát bránou do širšího, bohatšího vnitřního i vnějšího světa. Jsme-li ochotni prozkoumat, co je pro nás v dané chvíli těžké nebo obtížné, může to přispět k odvážnějšímu, moudřejšímu a celistvějšímu vnímání sebe i světa kolem nás. Stejně, jako se to povedlo mnohým těm, kteří přepadli přes okraj.


HRANIČNÍ STAVY

V průběhu let jsem si postupně všímala pěti vnitřních a mezilidských kvalit, které jsou klíčové pro soucitný a odvážný život, bez kterých nemůžeme být k užitku, být ve službě, bez kterých ale nemůžeme ani přežít. Ovšem když se tyto cenné zdroje naruší, mohou se proměnit v nebezpečná území, ve kterých je možné přijít k úrazu. Říkám těmto bivalentním (dvojakým) kvalitám “hraniční stavy”.

Patří mezi ně altruismus, empatie, integrita, respekt a zaujetí. Jsou to kvality mysli a srdce, které se projevují zejména jako péče, spojení, moudrost a síla. Ve vrcholných stavech těchto kvalit však hrozí, že ztratíme pevnou půdu pod nohama a sklouzneme do bahna utrpení, do jedovatých vod zmatku, kde hraniční stav páchá škody.

Altruismus se může stát patologickým altruismem. Pro dobro společnosti i světa přírody je nesobecké jednání a služba lidí naprosto zásadní. Jsou však situace, kdy naše zdánlivě altruistické jednání škodí nám samým; těm, kterým se snažíme sloužit; nebo škodí instituci, v rámci které službu poskytujeme.

Empatie může sklouznout do empatické tísně. Jsme-li schopni se vcítit do utrpení druhého člověka, sbližuje nás to, přináší nám to inspiraci dál sloužit a rozšiřuje to naše porozumění světa. Pokud však na sebe bereme příliš mnoho utrpení druhých, silně se s ním identifikujeme, může nám to ublížit tak, že nebudeme schopni dál sloužit.

Integrita se projevuje jako silné morální principy. Jsme-li však svědky, nebo se přímo účastníme něčeho, co narušuje nebo ohrožuje náš smysl pro integritu, spravedlnost nebo dobro, můžeme prožívat morální utrpení.

Respekt se projevuje jako úcta k bytostem i věcem. Ten se však může proměnit v močál toxického nerespektu a neúcty, ve kterém jednáme zcela v protikladu základních hodnot a principů lidskosti, a kdy znevažujeme sebe nebo ostatní.

Zaujetí do naší práce může přinášet silný pocit smyslu a významu do našeho života, zvlášť, pokud pracujeme pro druhé. Pokud to však přeženeme, pracujeme do úmoru, náš pracovní prostor je plný tíhy, ztrácíme výkonnost a to může vést k vyhoření, k fyzickém a psychickému kolapsu.

Hraniční stavy nás i v těch nejjemnějších formách mohou učit a posilovat. Stejně jako se posiluje kost a sval, když jsou vystavovány stresu; nebo když se zlomí či přetrhnou a zhojí se tehdy, když mají dobré podmínky, pak se mohou ze zranění uzdravit a zároveň zesílit.

Jinými slovy, když se stane, že ztratíme půdu pod nohama, uklouzneme po bolavém svahu, nemusí to být zničující katastrofa. Můžeme tam dole objevit pokoru, jinou perspektivu a také moudrost, kterou máme někdy možnost objevit jen skrze naše největší těžkosti. Spisovatelka Iris Murdoch ve své knize Svrchovanost dobra (1970) definuje pokoru jako “nesobecký respekt skutečnosti”. Píše, že “náš vlastní obraz sebe sama přerostl svou velikost”. Zas a znovu si to uvědomuji, když sedím u postelí umírajících, nebo když jsem s těmi, kteří pečují. Při této práci se dostávám do velké blízkosti s těmi, kteří umírají, i s těmi, kteří o ně pečují, a vidím, kolik utrpení tento proces často přináší všem zúčastněným. Postupem času jsem zjistila, že totéž platí také pro učitele, právníky, ředitele firem, sociální pracovníky, nebo rodiče… Tehdy jsem si uvědomila něco, co je nesmírně důležité a vlastně zcela zřejmé: že jediný způsob, jak projít bouří a bažinami utrpení, a najít cestu ke svobodě, síle a odvaze, je skrze sílu soucitu.


MARNOST A ODVAHA

Můj kamarád byl obětavým a zručným psychologem. Po létech praxe se ocitl v temnotě marnosti. Když jsme si spolu povídali, přiznal se, “Nedovedu už poslouchat tomu, co mi mí pacienti říkají.” Popsal, jak v určitém bodě jeho kariéry, začal cítit každou emoci, kterou jeho pacienty procházeli, zcela ho zaplavovalo utrpení, které prožívali. Jak se tomu neustále vystavoval, nakonec cítil, že dočista vyschnul. V té době už nemohl spát, a stres uvolňoval přehnanými reakcemi. Nakonec se ocitnul v místě úplně bezmoci a emočního vyhoření. “Je mi to prostě jedno”, řekl. “Cítím se uvnitř v sobě ploše a šedě.” Nejhorší bylo, že začal svým klientům odporovat a hádat se s nimi, a v tu chvíli pochopil, že musí svou práci ukončit.

Jeho příběh je příkladem kombinace všech hraničních stavů: je příkladem toho, co se stane, když se altruismus stane patologickým; empatie vede k empatické tísni; respekt se zhroutí pod tíhou citlivosti a marnosti, a promění se v neúctu se ztrátou integrity; a zaujetí vede k vyhoření. Můj přítel psycholog se ocital pod větší a větší tíhou utrpení, až začal někde uvnitř umírat. Nedovedl už pojmout a transformovat ani kapku bolesti, natož nalézt znovu smysl jeho práce a dokonce ani světa jako takového.

Můj přítel zdaleka není jediný, kterému se stalo něco podobného. Slyšela jsem podobné příběhy od mnoha pečujících, rodičů a nebo učitelů. Součástí mé práce je mimo jiné pojmenovávat a vynášet na světlo marnost a nesmyslnost, která vede k nedostatku soucitu u těch, od kterých očekáváme, že budou pečovat a starat se.

Jiné mé kamarádce, ženě z Nepálu, se podařilo využít své šance a proměnit protivenství v sílu. Pasang Lhamu Sherpa Akita, jedna z nejlepších místních horolezkyň, se v dubnu 2015 nacházela jen hodinu chůze od základního táboru Mount Everestu, když přišlo zemětřesení. Slyšela, jak ohlušující lavina zabila všechny, kteří se v táboře nacházeli. Okamžitě se vydala na pomoc, ale následná lavina ji přinutila se vrátit.

Dům, ve kterém Pasang žila v Kathmandu se svým mužem Torou, byl zemětřesením zničený. Oba cítili potřebu jít a pomoct ostatním lidem v Nepálu, kteří přišli o život, domov nebo živobytí. Pasang říká, “Stačilo málo a mohla jsem v tom táboře zemřít také. Ale přežila jsem. Musel pro to být dobrý důvod. Proto jsem řekla manželovi, že musíme pomoct ostatním, kteří se ocitli v těžké situaci.”

Pasang a Tora v Kathmandu zorganizovali s mnoha mladými lidmi akci, při které pronajali kamiony,  které vezli lidem v epicentru zemětřesení rýži, luštěniny, olej, sůl a plachty. Vracela se týden co týden do oblasti Gorkha se střešní krytinou, stany, léky, a dalšími plachtami pro přeživší ve vesnici. Najala místní, aby vytvořili nové cesty. Zaměstnala stovky vesničanů, kteří nosili jídlo a zásoby lidem ve zcela odříznutých oblastech, a kteří zůstali v období monzunu zcela izolováni.

Pasang jednala z altruismu, který je hraničním stavem, jež se může relativně snadno proměnit do něčeho škodlivého. Když jsem s Pasang během delší doby opakovaně mluvila, nikdy jsem v jejím hlase neslyšela nic jiného, než jen energii dobrého úmyslu a záměru. Vyjádřila ohromnou úlevu, kterou cítila on i její manžel, že mohou ostatním pomoct a být nějak užiteční.

Můj přítel psycholog přepadl přes hranu a nikdy nenašel cestu zpět. Moje nepálská přítelkyně stála na hraně života a smrti. Jak je to možné, že někteří lidé se prostě nevyčerpají tím, jaký svět je, a místo toho je to spíš motivuje k tomu, aby se dali do služby?

Domnívám se, že klíčem je soucit. Onen psycholog ztratil spojení se svým soucitným srdcem, vyhoření umrtvilo jeho pocity a cítění. Cynismus zapustil hluboké kořeny. Na rozdíl od něj byla Pasang schopna zůstat dobře uzemněná a propojená se soucitem; který se potom mohl projevit v činech a vést ji. Od té doby vnímám soucit jako způsob, jak stát uzemněně a pevně na srázu a nepřepadnou přes hranu. A když už se to stane, že přepadneme, soucit nám může pomoct se dostat z bažin.

Když se naučíme rozpoznat hraniční stavy v našem životě, jsme schopni stát na prahu změny a vnímat v situaci obsaženou hojnost moudrosti, jemnosti a základní lidské laskavosti. Ve stejné chvíli a na stejném místě můžeme vnímat i pustý terén násilí, selhání a marnosti. Máme-li sílu stát na rozhraní, můžeme se učit i na místech úplné devastace - v uprchlických táborech, oblastech zničených zemětřesením, věznicích, onkologických odděleních, zařízeních pro bezdomovce nebo ve válečných zónách; a zároveň můžeme být vyživováni naší základní lidskou dobrotou a základní lidskou dobrotou druhých. Základní předpoklad k tomu, abychom mohli poznávat hraniční stavy je kultivovat v sobě sílu stát na rozhraní a zachovat si široký pohled, který obsáhne všechny strany rovnice života. Najít životadárnou rovnováhu mezi protichůdnými silami. Objevit svobodu na hraně. Uvědomit si, že alchymie utrpení a soucitu dává vzniknout zlatu naší osobnosti, zlatu našeho srdce.


Převzato z knihy Stát na hraně: Jak najít svobodu v místě, kde se setkává strach s odvahou od Roshi Joan Halifax