ČTYŘI DRUHY ZÁRMUTKU, O KTERÝCH VÁM NEJSPÍŠ NIKDO NEŘEKL

Autorka textu: Sarah Epstein MFT
Originál textu: zde
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografie: Kat J on Unsplash

---

...a proč je důležité o nich mluvit jako o zármutku

Zármutek je ve světě všeobecně považovaný výhradně za reakci na smrt. Jde však o velmi zúžený pohled, který nezahrnuje celé spektrum lidských zkušeností, které jsou doprovázeny zármutkem nebo jej spouštějí. Následují čtyři typy zármutku, které jako lidé můžeme prožívat, a přitom nesouvisí se smrtí:

1. Ztráta identity: Ztráta role nebo sounáležitosti

Například:

• člověk, který prochází rozvodem / rozchodem, a který truchlí za tím, že už není “manželem/manželkou”, a nebo životním partnerem
• ženy, kterým byla v důsledku rakoviny prsu odstraněna obě prsa a cítí hluboký zármutek pro ztrátu pocitu ženskosti
• lidé, jejichž hnízdo je prázdné a truchlí za ztrátou identity rodičovství v jeho přímé podobě
• člověk, který přišel o práci a nebo mění své pracovní místo a truchlí za ztrátou své identity
• někdo, kdo opouští náboženskou skupinu cítí zármutek ze ztráty sounáležitosti ke komunitě

Ve chvíli, kdy člověk ztrácí svou primární identitu, truchlí za ztraceným pocitem sebehodnoty, svého místa. Stojí před ním úkol odtruchlit to, kým si myslel, že byl a případně vytvořit nový příběh, který pomůže integrovat ztrátu do jeho osobního příběhu. Někdy může mít člověk dokonce pocit, že mu jeho/její identita byla ukradena, odebrána, jako třeba v případě člověka, který je ze strany rozvádějícího se partnera zcela přehlížen a nebo u žen, které přežily rakovinu prsu. Zármutek těchto lidí může být o to hutnější, že je v něm i pocit ztráty kontroly nad rozhodnutím. Jiní lidé se rozhodnou své identity zříct, například tím, že odejdou z práce nebo z náboženské komunity. I když to může na první pohled znít jako jednodušší řešení, jejich zármutek je obtěžkán protichůdnými pocity zármutku a vlastního rozhodnutí opustit něco, za čím následně truchlíme. Takoví lidé pak mohou mít pocit, že je nepatřičné, aby truchlili, protože se pro odchod přece sami rozhodli.


2. Ztráta bezpečí: ztráta pocity fyzické, emoční a psychické pohody

Například:

• přeživší po tělesném, emočním a nebo sexuálním traumatu, kteří každý den usilují o to, aby se mohli cítit alespoň trochu v bezpečí
• rodiny, které postihlo vystěhování nebo nejistota bydlení, a které mají pocit nejistoty a ohrožení
• děti, jejichž rodiče se rozvedli, které truchlí za ztrátou pocitu bezpečí v soudržné, celistvé rodině (i když by to samy takto nepopsaly)
• členové komunity, která se setkala s násilím, necítí se bezpečně a v rovnováze
• člověk, který odhalí nevěru svého partnera a ztrácí pocit emočního bezpečí ve vztahu

Na bazální úrovni se potřebujeme cítit ve svých domovech, komunitách a ve vztazích bezpečně. Člověk, který ztratil pocit bezpečí, ať už tělesný (např. po vloupání) nebo emoční (po nevěře) se může ve svém životě cítit celkově ohrožený. Ztráta pocitu bezpečí se může projevovat výrazně zvýšenou obezřetností i ve chvílích, kdy žádné nebezpečí nehrozí, a nebo naopak sníženou citlivostí nebo úplnou absencí citlivosti. Oba symptomy se projevují především u lidí, kteří trpí postraumatickou stresovou poruchou. Pro ty, kteří přežili trauma, násilí či jinou formu narušení rovnováhy, může být velmi těžké obnovit vnitřní pocit bezpečí a to i ve chvíli, kdy se vnější okolnosti stabilizují. Takový člověk se kromě toho, že prochází procesem uzdravení z traumatu, potřebuje ještě vypořádat se zármutkem ze ztráty pocitu bezpečí a potřebuje se naučit, jak jej obnovit.


3. Ztráta automonie / soběstačnosti

Například:

• člověk s degenerativním onemocněním, který truchlí za ztrátou tělesných nebo kognitivních schopností
• starý člověk, který už se nedokáže postarat o své potřeby, truchlí za ztrátou svých sil (a může to být spojeno i se ztrátou identity člena rodiny, který k jejímu chodu a zachování nějak přispíval)
• člověk, který prožívá finanční potíže, pociťuje ztrátu soběstačnosti a musí se spoléhat na pomoc druhých

Tento typ zármutku se dotýká nejhlubší potřeby každého člověka dokázat se postarat o své tělo a svůj život. Když lidé tuto autonomii ztrácí, vyvolává to hluboký zármutek ze ztráty pocitu kontroly a jen stěží si zachovávají hodnotu sebe sama. Lidé s nemocí či postižením se potkávají se ztrátou autonomie (a často i se ztrátou identity) na každém jejich kroku. Pokud se jejich nemoc či postižení dál rozvíjí, přináší to zármutek ze ztráty nezávislosti a možnosti samostatně fungovat. Člověk, který prochází významnou finanční ztrátou může také prožívat stejně intenzivní zármutek, doprovázený pocitem, že mu zbývá jen málo možností, pocity selhání a zoufalství. Zatímco žijí s těmito omezeními, truchlí za svými ztrátami a znovu objevují, kým vlastně jsou.


4. Ztráta snů a očekávání: Když se naděje a sny nenaplní

Například:

• člověk nebo pár trpí neplodností
• nadaný student, kterému se nedaří najít své místo ve “skutečném světě”
• člověk, jehož kariéra se nevyvíjí v souladu s jeho očekáváním
• člověk, jehož komunita učinila politický zvrat směrem, který s ním není v souladu

Pro tento typ zármutku je typický hluboký pocit ztráty orientace (zmatku). Většina z nás má nějakou představu o tom, jak by se měl náš život odvíjet a jak by měl fungovat svět. Když se potom životní události rozcházejí s našimi představami, může to pro někoho být spouštěčem pro hluboký pocit zármutku a nespravedlnosti. Proces zármutku u páru, který se snaží počít dítě a nebo u studenta, který se upřímně snaží uspět ve světě, je obtěžkán i pocitem selhání, neúspěchu. Mají tendenci srovnávat svou snahu a své výsledky s druhými. Nečekané politické obraty mohou vést k pocitu ztráty námi předpokládané reality a také pocitu stability, pokud jsme uvěřili, že “naše” politická strana / komunita rozuměla tomu, jak funguje svět.


Navrácení pojmu “zármutek” tam, kam také patří

Ztráta identity, bezpečí, autonomie nebo očekávání - to jsou všechno ztráty, které jsou důvodem k zármutku. Zármutek a truchlení je rámec, který pomáhá každému z nás projít chvílemi či obdobím chaosu s jemností, a v rámci kterého je truchlícímu dopřáno jemné péče. Je přijímán se soucitem a je mu dovoleno, aby se zlobil, smutnil, mlčel, neměl ponětí o tom, kdo a co je, a aby mohl procházet ne vždy přímočarým hojením. Slovo zármutek výstižně charakterizuje vnitřní realitu procesu, a zároveň tento proces legitimizuje a konkretizuje - pro nás samotné i pro ostatní.

Zatímco spousta lidí v časech životních tragédií a těžkostí prožívá zármutek, jsou i lidé, kteří pochybují o tom, zda smějí truchlit.

A tak vám dávám svolení.
Smíte smutnit.
Smíte truchlit.
Vaše ztráta je skutečná.