 Autorka textu: Julie Diamond (procesově-orientovaná lektorka, spoluautorka knihy Cesta, která vzniká chůzí) Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Kateřina Černá Grofová Minulý týden v úterý jsem psala účastníkům přihlášeným na můj workshop, který se měl konat koncem měsíce, že uvažuji o tom, že termín odložím.
O dvanáct hodin později jsem jim psala, že ho ruším. Žijeme ve zvlášní nové realitě. Většina z nás nikdy nic takového v životě nezažila. Ale pro některé to není nic nového. Pro ty z vás, kteří jste prožili podobné krize, např. SARS nebo HIV/AIDS, zuřící lesní požáry, okupaci a válku, uprchlickou krizi. Na naší planetě dostávají různé krize různé množství pozornosti. COVID 19 získává celosvětovou pozornost vzhledem k jeho celosvětovému vlivu, a přesto je tu řada jiných krizí a tragédií, které mají mnohem více lidských obětí, a přesto svět nemobilizuje své zdroje, aby na ně reagoval. Ale COVID 19 má bezprecedentní vliv na lidské životy. Dotýká se totiž nejen těch, kteří onemocní a nebo těch, kterým někdo blízký zemře, ale má také ohromný ekonomický dopad, který pocítíme ještě řadu let. Možná, že více lidí zemře na jeho důsledky, na hlad, nedostatek základních zdrojů, násilí, nebo izolaci, než kolik zemře lidí přímo na virus. Je to děsivé a dosud nepoznané. A zároveň si potřebuji připomínat, že je to také normální. Normální? Ano. Nenormální je předpokládat, že věcí trvají, bez jakéhokoliv přerušení, bez krizí. Dovolte mi, abych to vysvětlila. Zhruba před patnácti lety mě přijeli rodiče navštívit do Oregonu. Byl to obzvlášť deštivý červencový týden. Jednoho dne, poté co jsme snad stokrát hráli žolíka, jsem navrhla svému otci, jestli bychom se neposadili na verandě pod markýzou. Můj táta stárnul a byla jsem si vědoma toho, že mu nezbývá mnoho času. Chtěla jsem se ujistit, že dříve než o něj přijdu, tak se dozvím víc o jeho životě: jak se cítil, na co byl hrdý, čeho litoval, s čím zápasil a co se mu povedlo. A zajímalo mě totéž o mých dávných příbuzných. Táta byl posledním pojítkem s mými předky, dosud jen nejasnými stíny v mé mysli. Jaké jsou jejich příběhy? Jaký život se skrýval z jmény, které jsem slýchala v mládí. Jmény, která zněla tak zvláštně a staromódně pro mé mladé uši: Arnold, Gertrude, Tillie, Ruth a Florence. A tak jsme tam seděli, z okapů crčela voda, táta měl v klíně šálek kávy a já jsem na kolenou balancovala s papírem na podložce. Ptala jsem se ho a on vyprávěl. Seděli jsme celé hodiny, a i poté, co se setmělo, táta vyprávěl jeden příběh za druhým - o strýčcích, tetičkách, o prarodičích a praprarodičích. A zatímco táta vyprávěl, já jsem si dělala poznámky. Stále je mám, uložené v mé skříni s dokumenty. Naslouchat příběhům těchto lidí bylo pro mě velmi objevné. Ne proto, že by byli nějaká zvlášť výjimeční a nebo dokázali úžasné věci. Zdaleka ne. Byli to obyčejní lidé, kteří žili obyčejné životy. Bylo pro mě objevné, že každý, každičký z nich, měl vlastně stejný příběh. A ten šel nějak takhle:
Nahoru a dolů. Něco získali a poté o to přišli. Utekli před násilím a chudobou, začali nový život, a potom zemřeli ve válce. Vystudovali školu a přitom chodili po nocích do práce, začali podnikat, a potom o všechno přišli v ekonomické depresi. Vzali si svoji dětskou lásku, a potom o ni přišli kvůli obrně nebo duševní nemoci. Každý z nich žil život a potom o něj přišel. Něco vybudoval a potom musel začít od znovu. Nahoru a dolů. Někdy i dvakrát nebo třikrát v jednom životě. Když jsem to tenkrát poslouchala, sedíc na verandě v červencovém dešti, zarazilo mě, jak to bylo normální. Můj život normální nebyl. A přesto jsem necítila, že bych byla šťastná. Nebylo mi dobře. Nutilo mě to se probudit. Protože v tu chvíli mě zcela jasně ohromily tři věci:
Mnozí z váš, čtenářů, a miliony lidí na celé planetě žijí život plný vzletů a pádů. Někteří však, a patřím mezi ně i já, nikdy v životě nezažili nic, co by je ovlivnilo a dopadlo na ně tak nečekaně, mocně a intenzivně. To odpoledne na verandě s tátou mě změnilo. Začala jsem s větší vážností uvažovat o tom, co by mohlo můj život narušit či ovlivnit. Co bych mohla ztratit? Co považuji za samozřejmé? A - co je nejdůležitější - do jaké míry jsem připravena se bez toho obejít? Mí předkové mi našeptávali následující:
Mí předkové nebyli žádné třasořitky. Přišli do nové země bez peněz, bez rodiny a přátel, neuměli mluvit místním jazykem. Tvrdě pracovali a velmi se snažili. Být připraven na těžkosti neznamená, že se lehce vzdáme. Pracujte tvrdě, bojujte za to, na čem vám záleží, ale zároveň buďte připraveni to v kterémkoliv okamžiku nechat jít, pustit. S vědomím toho všeho se rozhoduji využít čas mé izolace moudře. K tomu, abych se v něčem zdokonalila, abych udělala to, co jsem dlouho odkládala. A nebo se učila bez něčeho obejít. Mám naději, že i vy využijete tento čas moudře a dobře. Ryan Holiday napsal minulý týden ve svém newsletteru Daily Stoic, "Nedovolte, aby následující týdny nebo měsíce izolace přišly nazmar... Kéž na konci karantény vyjde ven lepší / vyšší verze nás samých, než která do karantény vstoupila. Alespoň se o to pokusme." Buďme k sobě i navzájem vlídní a dobří. Máte-li privilegium stálého platu, nebo můžete snadno pracovat z domova, buďte za to vděční. A zároveň se rozhlédněte kolem sebe, jestli někdo, kdo pracuje od hodiny, nepotřebuje zaplatit nájem. A nebo zda nepotřebují pomoct ti, kteří dál chodí do práce a jsou nejvíce ohroženi. Školy jsou zavřené. Můžeme něco udělat pro ty, kteří se musí rozhodovat mezi péčí o děti a prací? Ve Spojených státech jsou zarážející 2/3 školáků, tedy 22 milionů dětí, závislých na školních obědech. Máte možnost jim nějak pomoct, darovat peníze nebo jim zavézt potraviny? Starým lidem je doporučeno zůstat doma a nepřijímat návštěvy. Máte možnost vytvořit jakýsi telefonní síť přátel a rodiny, kteří mohou těmto lidem volat, aby se necítili izolovaně nebo úzkostně? Nabídněte jim svezení autem, kam potřebují, nebo nákup potravin. Strach je normální. Vím, že i moji předkové se někdy báli. Ale nedovolili, aby jim jejich obava zabránila udělat to nejlepší, co mohli. Bojovali dál. A i díky tomu jsem dnes tady, naživu. A i když nemáme žádnou kontrolu nad virem, máme kontrolu nad tím, jak na něj reagujeme. Vím, že mí předkové by z hlouby srdce souhlasili s tím, co řekl Tom Hanks, který je v karanténě v Austrálii (kde natáčel film). Na svém Instragramu napsal: "V baseballu se nepláče." Buďte všichni zdrávi. A jako vždy, děkuji za to, že jste si přečetli mé poselství pro vás. ~ Julie  Autorka textu: Dr. Audrey Nieswandt Zdroj: zde Autor/ka fotografie: Igor Starkov on Unsplash Český překlad: Kateřina Černá Grofová Byla jsem mladá a hloupá.
Muž, který mě zaměstnal, učil mě, a se kterým jsme se stali přáteli, ležel ve svém domě v sousedství, na konci naší ulice, a umíral. Bylo mu teprve 55 let. Mě bylo 27 a tak mi připadalo, že byl starý. Vrátila se mu rakovina. Tentokrát nad ní nezvítězil. Tentokrát zemřel. Milovala jsem na něm spoustu věcí. Vnímala jsem jeho optimistickou důvěru, když mě hned po škole zaměstnal. Byl mým učitelem, vzorem a tak trochu i náhradním otcem. Věřil v mé schopnosti a často mi to říkal. Byl laskavý, vtipný a štědrý. Měl nezapomenutelný úsměv. A teď umíral. Cítila jsem, že za ním musím zajít. Chtěla jsem se vedle něj posadit a říct mu, jak moc v mém životě znamenal. Jak důležitý byl pro mě jeho život. Byla jsem ale mladá, zmatená a vyděšená. Našla jsem sama pro sebe výmluvu: "Není přece moje rodina." "Budu ho obtěžovat." "Nechtěl by, abych ho takhle viděla." Věděla jsem, že umírá. Věděla jsem, že mu zbývá pár dnů života. Věděla jsem, co bych mu potřebovala říct. Ale moje mládí, nezkušenost a strach mě k němu nepustily. A on zemřel. Plakala jsem o samotě ve svém pokoji se zataženými závěsy. Do dnešního dne si přeji, abych bývala našla odvahu zaklepat na jeho dveře. Kéž bych bývala promluvila i s jeho ženou a dětmi. Kéž bych bývala seděla vedle něj v jeho posledních dnech. Do dnešního dne lituji toho, že jsem to neudělala. Kéž bych mohla vrátit čas. Kéž by bych bývala našla prostou sílu vstát, jít a být s tím, kdo i mě umírá. Kéž bych se bývala rozloučila. Kéž by, kéž by, kéž by... ale přání týkající se minulosti se nikdy nesplní. Byla to pro mě velmi bolestná a tvrdá lekce. Život nás učí různými způsoby Někdy můžeme mít pocit, že jedeme na nekonečném kolotoči s názvem "Tohle je tvoje lekce, ať se Ti to líbí nebo ne". Velký kruh života, jedna lekce za druhou. Selháváme, zas a znovu, a z toho se učíme. Padáme a znovu se zvedáme. Zakopáváme a jdeme dál. A pak přijde další lekce. Miluji Tě, mami. Sbohem. Uplynuly čtyři roky. Jeden březnový víkend jsem se svými dvěma malými syna a nejmenší dcerkou vyrazila na cestu za svou mámou do Portlandu. Po cestě jsme se zastavili v zahradnictví, abychom naložili náš minivan jarními rostlinkami - fialkami, měsíčky, hledíky. Máma říkala, že už se na vysazování chodníku a předzahrádky nemá sílu, tak jsme se to chystali udělat pro ni. Mámě už několik měsíců nebylo dobře. Trápil jí žaludek. Nemohla moc jíst. Když už něco snědla, měla potíže v sobě jídlo udržet. Hodně zhubla. Když nás vítala ve dvěřích, slabě se usmála a pokyvovala hlavou při pohledu na přepravky s květinami. "Venku je zima," řekla a zachvěla se. "Vezmu děti dovnitř." Rýč a lopata byly poblíž, vzala jsem je a obracela s nimi vlhkou, chladnou hlínu. Jednu po druhé jsem sázela jednotlivé květiny do měkkých jamek v zemi. Z útrob domu jsme slyšela zvuky nádobí a směs hlasů. Zazvonil mámin smích. O půl roku později zemřela. Učíme se, když ztrácíme ty, které milujeme Byla to veliká ztráta... Máma umřela v době, kdy jsme měla tři malé děti. Spoléhala jsem na ni v mnohém - byla mi oporou, podporou, svým humorem i radami. A teď byla pryč. Truchlila jsem dlouho a velmi hluboce. Avšak i přes všechnu tu bolest jsem cítila požehnání. Proč? Protože jsem měla to privilegium, čest a nekonečné požehnání být svědkem a prožít její umírání. Natírala jsem jí nohy a chodidla krémem, četla jsem jí verše z Bible, pomáhala jsem jí při sednutí i koupání, a nebo jsem jen jednoduše seděla u ní, když slova došla. Bylo v tom mnoho úzkosti i krásy zároveň. Život a smrt jdou ruka v ruce. Jen to v naší kultuře neumíme uznat. Od smrti se odvracíme. A často se odvracíme i od umírajících. Stejně, jako jsem se já odvrátila před čtyřmi lety od svého přítele a mentora v jeho posledních dnech. Teď jsem konečně pochopila, co jsem tenkrát měla udělat. Teď jsem konečně cítila, o co jsem přišla. Díky tomu jsem mohla svou ztrátu znovu odtruchlit. Jinak, nově. Porozumění důležitosti návštěvy u umírajících Hospicové zdravotní sestry Maggie Callahan a Patricie Kelley nabízí ve své knize Poslední dary: Porozumění speciálnímu vnímání, potřebám a principům komunikace s umírajícími vlastní vhledy do světa smrti a umírajících: "Umírající člověk nám dává velmi poučné informace a útěchu, a ti, kteří jsou jim nablízku, jim pomáhají dojít vnitřního klidu a rozpoznání smyslu jejich života." Prožila jsem tento paradox, když umírala moje máma. Bylo pro mě bolestně těžké sledovat, jak se proměňuje ze silné, energické ženy do hubené a zesláblé podoby. Ale když jsem navzdory její velké bolesti viděla i její vnitřní sílu, když jsem viděla, jak si dokáže říct o pomoc a podporu, jak hluboké spojení jsem cítila, i když už nemohla mluvit - to byly jedny z darů, které mi svým umíráním dávala. Její umírání mě tak změnilo a bylo pro mě takovým požehnáním, které se ani nedá ani slovy vyjádřit. Návštěvníci přicházejí a odcházejí V průběhu doby, kdy moje máma umírala, jsem měla možnost sledovat zástupy lidí, které postupně proudili k jejímu lůžku, až ten proud nakonec úplně ustal. Na samotném konci zůstala u její postele jen jedna jediná nejbližší přítelkyně. Ostatní přišli jednou a potom zmizeli. Rozumím tomu. Nebylo vůbec snadné být svědkem jejího umírání. Bolelo to. Bylo to nepříjemné. Moje máma byla přírodním živlem. V procesu umírání se stala poraněným ptákem, kterého sestřelila dravec - rakovina. Většina lidí nechtěla vidět její utrpení, nebo se dotýkat jejích ustříhlých křídel. Callahan a Kelley ve své knize vysvětlují, proč je návštěva u umírajících tak těžká: "Ten, kdo se ocitá u umírajícího, nečelí pouze bolesti z toho, že jejich milovaný umírá. Ale ocitají se i v hluboké nejistotě, kdy neví co mohou udělat, jak a kdy." Většina lidí, kteří přijdou na návštěvu, chtějí cítit spojení, útěchu, nebo doufají v hluboký rozhovor. Jenomže právě nejistota a nepohodlí v přítomnosti smrti a umírání brání šancím na smysluplné spojení. Callahan a Kelley si všimly zajímavého rozporu mezi původním záměrem návštěvníků a jejich skutečného jednání: "Návštěvníci často stráví čas s umírajícím běžným rozhovorem o počasí, sportu nebo politice. Možná je to proto, že to vědomě či nevědomě neumožňuje umírajícímu mluvit o hlubokých, intimních věcech." Když moje máma umírala, pozorovala jsem, co dělali různí návštěvníci. Rozdělila jsem si je do následujících kategorií: POVRCHNÍ - přátelé, kteří se zastavili jen, aby "nakoukli". Krátce nahlédli do pokoje, řekli pár vět, a stejně rychle odešli. Někdy se zdálo, že se jen přišlil přesvědčit, že máma doopravdy umírá. Už se nevrátili. ZAPLAVENÍ - často právě blízcí přátelé, pro které bylo příliš těžké se vyrovnat s tím, že máma umírala. Byli velmi emocionální a nervózní, brali si mě nebo sestru stranou, aby nám řekli, jak je to strašné, a že prostě nedokážou vidět, jak na to máma je. ZAMĚŘENÍ NA ŘEŠENÍ - návštěvníci, kteří přicházeli vyzbrojeni nějakou strategií, která by mámu zachránila. Ať už to byla modlitba, rituál, vitamíny, dieta nebo nějaký román a nebo nějaké absurdní řešení. Do této skupiny spadalo velké množství (ale ne všichni) z máminých přátel z církve. Mnozí už se nevraceli, protože mámin stav pro ně byl důkazem toho, že jejich strategie se nezdařila, nebo že jejich víra v její uzdravení nebyla dostatečná. LÍTOSTIVÍ - těmto návštěvníkům bylo mé mámy líto. Říkali jí, jak je to pro ně těžké. Říkali mě nebo mé sestře, jak je to pro ně těžké. Často zmiňovali příběhy o nemocích jiných lidí a o tom, jak se tito lidé zázračně uzdravili a přežili. Většinou tito lidé také nepřišli znovu. POMÁHAJÍCÍ - lidé, kteří chtěli nějak pomoct. Dožadovali se možnosti něco udělat, aby tím mohli dokázat svoji lásku. Někdy nosili jídlo, dárky nebo se nabízeli, že s něčím pomůžou. Když nebylo zrovna s čím pomoct, měli pocit, že jsou nechtění. SPOLEHLIVÍ - tito přátelé byli v naprosté menšině. Dokázali být v přítomnosti smrti. Dokázali sedět u mámy, povídat si s ní, masírovat jí nohy, nebo u ní jen tak být. Přicházeli zas a znovu. Většina těch, kteří přicházejí za umírajícími, má dobré srdce. Chtějí pro umírajícího něco udělat. Chtějí ukázat svou lásku, péči a náklonnost. Ovšem často se stává, že kdo přichází s očekáváním, odchází se zklamáním. Umírání je fluidní proces. Klademe-li na něj svoje představy a požadavky, stane se stresující záležitostí. Přicházíme-li k umírajícímu se svou představou, je velmi pravděpodobné, že po našem odchodu zůstává umírající s pocitem, že nebyl slyšen, že byl jeho svět umenšen nebo ignorován. Po návštěvě povrchních hostů se může umírající cítit dokonce ještě více osamělý než před ní. Umírající potřebují cítit lásku, podporu a porozumění. Je to práce pro nás, kteří jsme zatím plně v životě, abychom jim tyto poslední dary dopřáli. Na návštěvě u umírajících Když navštěvujete svého umírajícího blízkého, vaše zkušenost může mít v průběhu času mnoho podob. Na začátku je v setkání přítomný potenciál pro rozhovory - je to čas, když je umírající ještě při vědomí, není zaintubován ani pod silnou sedací (medikací). Jak se smrt blíží, svět umírajícího se postupně stahuje a zmenšuje. Když se tedy na svou návštěvu chystáte, mějte to na paměti. Je dobré vzít v potaz následující: 1. Připravte se. Například tím, že si budete o umírání číst, nebo o nemoci, na kterou váš blízký umírá. Můžete s předstihem zavolat rodině nebo hospicovému personálu a zjistit si základní informace i čas vhodný k návštěvě. 2. Popřemýšlejte o tom, co pro vás umírající znamená. O tom, co byste mu nebo jí chtěli říct. Pokud vám to pomůže, udělejte si poznámky. 3. Buďte otevřeni všem možnostem. Může se stát, že umírající už nebude ve stavu, kdy by vás rozpoznal. Možná bude ve stavu, kdy ho nebudete poznávat vy. Buďte otevřeni, mějte pochopení. Než vejdete do pokoje, odložte stranou strach a nepohodlí. 4. Naslouchejte. Pokuste se skutečně naslouchat, co si umírající přeje nebo co potřebuje od vaší návštěvy. Pokládejte otevřené otázky. Naslouchejte odpovědím. Je-li to v možnostech umírajícího, dovolte, aby rozhovor vedl on/ona. Pokuste se co nejhlouběji porozumět a soucítit. 5. Nenaléhejte, nehádejte se, nesnažte se řídit rozhovor nebo umírajícího nějak konfrontovat. Na to teď není čas. Máte-li v sobě nějaké nedořešené záležitosti, zkuste o nich přemýšlet nebo si je zapište ještě dříve, než se na návštěvu vydáte. Nevtahujte svého blízkého do sporů, kde bude nucen se bránit. 6. Snažte se vycítit a pochopit, kde se právě nachází. Mohou být hovorní, zmatení, rozrušení, pragmatičtí, emotivní nebo mohou být ve stavu kombinace několika stavůl. Přijměte to, kde právě jsou a projevujte pochopení. 7. Neočekávejte příliš. Není snadné odložit svá očekávání, obzvlášť v náročných emočních situacích, mezi které určitě patří čas, kdy nám umírá někdo blízký. Připravte se na to přijmout to tak, jak to je. Nečekejte, že vám umírající poskytne ujištění, útěchu nebo nějaké poklad moudrosti. 8. Přizpůsobte se. Buďte pružní. Vaše návštěva je činem lásky, respektu, přátelství a spojení. Buďte ochotni změnit téma, ponořit se hlouběji, když si to umírající bude přát, a nebo jen sedět, držet je za ruce, pokud to je to, co právě chtějí. 9. Nezadržujte své vlastní emoce. Plně je pociťujte. Naslouchejte svému blízkému. Smějte se spolu, plačte spolu, můžete se i spolu zlobit na nemoc. Není možné, abyste se zbavili svých pocitů, které se přirozeně objevují v přítomnosti umírajícího blízkého. Otevřete své srdce. Vnímejte, co cítíte. 10. Buďte dobře sami se sebou a přijímejte proces umírání tak, jak probíhá. Váš blízký vnímá, když cítíte nepohodlí, zmatek nebo strach. Nechtějte po nich, aby vás konejšili a ujišťovali. Vy jste tu proto, abyste jim byli podporou a milovali je, ne naopak. Ponořte se do této zkušenosti. Dovolte, ať se věci dějí samy od sebe. Nechte se vést láskou. Život a smrt Ve smrti se spolu mísí bolest a krása... Umírání je v mnoha směrech podobné zrození. Umírající se pohybují směrem ke smrti, krok za krokem, hodinu za hodinou. Zápas se střídá s přijetím. Úlevu střídá bolest. Nakonec je cesta dovršena. Být přítomni a být svědkem smrti někoho, koho milujeme, je samo o sobě zázrakem. Koneckonců, život končí smrti. To platí pro každého z nás. Plně přijmout, uznat a učit se ze smrti někoho milovaného je nesmírně těžké, srdce-rvoucí a velmi, velmi těžké. Ale je to také nádherné, poučné a hluboce pravdivé. Dotýká se samotné duše. Proto vám říkám - jděte! Buďte se svými umírajícími. Navštivte je. Povídejte si. Smějte se. Plačte. Milujte je do jejich posledního okamžiku. Protože být s vašim umírajícím milovaným člověkem je nejspíš ten nejlepší poslední dar - pro vás, pro něj, pro vás oba. |
Archives
July 2024
Categories
All
|
RSS Feed