 Kate Worth si v 73 letech našla zálibu, kterou si s sebou vezme do hrobu - doslova. Kate je vdovou v důchodu a koupila si pro sebe rakev, kterou si během posledních čtyř let v rámci přípravy vlastního pohřbu ozdobila jemnou kresbou ledňáčka a lyrochvosta - ptáka, který žije pouze v Austrálii. "Když o tom říkám lidem, dívají se na mě, jako kdybych zešílela," říká Kate. Její eko-rakev je vyrobena z lepenky, koupila ji na internetu za 13 dolarů a má ji uloženou u sebe doma v Port Kembla, na severo-západním pobřeží Austrálie. "Někteří lidé jsou doslova vyděšení, protože mají pocit, že tím porušuji nějaké tabu. Jsou to lidé, kteří o smrti nechtějí přemýšlet, ani o ní mluvit. A potom jsou lidé, kteří pro to mají pochopení, aniž bych jim to musela vysvětlovat. Právě ti se zajímají o to, kde jsem rakev koupila a jak si ji mohou také pořídit." Kate patří ke stále rostoucí skupině Australanů/ek, kteří chtějí vzít zpět do svých rukou část zodpovědnosti za způsob, význam i rituály spojené s umíraním a vlastní smrtí. Kate není nemocná, těší se na mnoho dalších dobře prožitých let; a zároveň cítí, že se chce připravit na to, na co je možné se připravit v souvislosti s vlastní smrti, která se týká každého z nás. "Každého z nás to čeká, když ne dnes, pak možná zítra nebo pozítří," říká Kate, směje se a objímá přitom svou rakev u sebe v obývacím pokoji. “A dokud máme čas, můžeme do toho dát něco ze sebe. Vůbec mi není příjemná představa, že nějaký člověk, kterého jsem vůbec neznala a on neznal mě, mě uloží do nějaké krabice, kterou jsem také nikdy neviděla, a pošle mě v ní do rozpálené pece. To není moje představa o dobrém odchodu." "Všechno jsem si to už promyslela. Chtěla bych, aby moje rodina popsala vnitřní stranu rakve svými vzkazy. Chci, abych věděli, že to je pro mě ta nejdůležitější věc na mé cestě z tohoto světa. Říkám proto své rakvi "krabička na lásku", protože na ní bude všechno, co miluji: ptáci, příroda, barvy rána, cokoliv, co na ni namaluje můj syn a dcera, moje vnoučata. Možná to nebude v souladu s aktuálním uměleckým trendem, ale bude to v souladu se mnou." A právě tady vstupuje na scénu Jenny Briscoe-Hough. Jenny je koordinátorkou pohřební služby Tender Funerals (v češtině doslova "Něžné pohřby"), což je nezisková organizace tvořena společenstvím podobně smýšlejících lidí. Nabízejí své služby v rámci Komunitního centra Port Kembla, jen pár kilometrů od místa, kde žije Kate. Autor textu: Michael Sheather Zdroj originálu textu: článek Autor fotografií: Tim Bauer Český překlad: Kateřina Černá Grofová  Jenny Briscoe-Hough cítila volání k založení pohřební služby po zkušenosti se smrtí její matky, zhruba před šesty lety. Snaží se o to, aby pohřby byly více zaměřeny na intimitu pozůstalých, ne na prodeji či zisku. Jenny se stejně jako Kate cítí být součástí rostoucího hnutí, které hledá cesty a způsoby, jak do rozloučení s našimi milovanými vrátit intimitu a hlubokou lidskou zkušenost. "Když si zvykneme na to, že nám nějaká agentura zařídí vše od jídla po vyvenčení psa, často úplně automaticky předáváme do rukou někoho jiného i zodpovědnost za pohřeb," vysvětluje Jenny. "Tím sami sebe i naše blízké obíráme o možnost touto cennou a důležitou zkušeností opravdu projít, o příležitost přijmout smrt jako přirozenou součást života." Jenny věří, že to, co nabízí jejich společenství Tender Funerals je jen začátkem revoluce konfrontující hluboce odosobněný pohřební průmysl, pro který je důležitější prodej nebo city pozůstalých. Důvodem pro vznikající hnutí jsou i finanční důvody. Cena za pohřeb začíná na 10.000 australských dolarech. To je částka, která může přivést do potíží i dobře fungující, zajištěné rodiny. V oblastech, kde žijí komunity s nízkým příjmem, jako je právě Port Kembla, jsou tyto částky někdy zcela zničující. "Žije zde velká část původních obyvatel, migrantů a mnozí z nich ve vyšším věku opravdu mají obrovské problémy," říká Jenny. Projekt Tender Funerals založila před šesti lety, po smrti své maminky. "Pokud si na pohřeb musíte neplánovaně půjčit 10.000 dolarů, tento dluh je velkou finanční, emoční i psychologickou zátěží a někteří lidé se z ní zotavují i několik let. Některým se to nepovede vůbec." Společenství Tender Funerals nabízí pohřby v ceně kolem 1000 dolarů. Je to cena, která umožňuje lidem pohřbít své milované a blízké s úctou, respektem a beze strachu z toho, že budou dalších mnoho let splácet velký dluh.  Členové Komunitního centra Port Kembla jsou průkopníky ve změně přístupu k pohřbům. Minulý rok (2013) byl o cestě a poslání Tender Funerals natočen krásný, silný dokument "Tender". Podílela se na něm režisérka Lynette Wallworth, která v něm zaznamenala jak počátky projektu, tak i moment, kdy se Jenny a její kolegyně i kolegové dozvěděli, že Nigel Slater, 58letý člen komunitního centra, se nachází v terminální fázi zhoubného onemocnění plic. "Nigel byl takovou otcovskou postavou pro mnoho lidí v našem centru", vypráví 52letá Jenny, vystudovaná umělkyně, a bývalá vedoucí dvou dětských nadací v Sydney. "Moc toho nenamluvil, ale měl v sobě takovou jemnost, úžasného ducha, uměl si každého velmi rychle a přirozeně získat. Způsob, jakým pečoval o každého z nás, měl mnoho podob. Když jsme se dozvěděli, že umírá, bylo naprosto jasné, že teď se o něj postaráme my." A tak se jeho pětiměsíční cesta od diagnózy ke smrti stala jedním z ústředních motivů dokumentárního filmu, stejně jako je i dál motivací pro dobrovolníky projektu Tender Funerals. "Nigel byl skvělý parťák," říká jeho kamarád Andrew Allard (53 let), dělník z ocelárny v důchodu, a člen týmu Tender Funerals. "Nevěděli jsme, že umírá, ale tak nějak jsme tušili, že to může jednoho dne přijít. Nigel byl v důchodu, žil sám, neměl kontakt s rodinou. Neměl ani žádné peníze. Všechny své přátele měl tady, v komunitním centru. Skoro jako by celý projekt Tender Funeral vznikl a fungoval právě kvůli němu a pro něj. Přestože pro něj nebylo úplně snadné mluvit o své smrti a svých přáních ohledně pohřbu přímo s Jenny a jeho přáteli, nakonec se mu to podařilo právě s režisérkou dokumentu, Lynetter Wallworth. Svěřil se jí, že si přeje přirozený pohřeb. "Přál si, aby byl pohřben ke kořenu stromu, které na něm porostě," říká Lynette. "Miloval přírodu a chtěl se stát součástí půdy a země." Lynette vnímala, jak Nigelova nemoc a blížící se smrt všechny členy projektu nesmírně sblížila, byli jako rodina. S vědomím neodvratitelného se otevřel prostor pro rozhovor, který by měl každý vést s tím, koho miluje, ještě v době, kdy jsme zdraví a schopní čini rozhodnutí o své smrti, pohřbu a věcech s tím souvisejících. Lynette pokračuje: "Smrt se týká každého z nás, měli bychom proto znát naše práva, odpovědnosti a měli bychom se v tomto směru informovat. Jenže to většinou oddalujeme tak dlouho, až dokud se nás to bezprostředně netýká. Jenže v takové chvíli už často nejsme ve stavu, ať už emocionálním nebo fyzickém, abychom mohly činit jasná, vědomá rozhodnutí. Domnívám se proto, že jakožto společnost potřebujeme učinit změnu ve způsobu, jakým zacházíme a nahlížíme na smrt." Nakonec Jenny a její tým plně respektovali přání Nigelovy rodiny. Jeho tělo bylo zpopelněno a uloženo na místním hřbitově. Předtím se však konal obřad, kde se s ním mohli rozloučit všichni jeho přátelé. "Když začala Jenny mluvit o tom, že součástí naší práce bude příprava těla zemřelého, včetně jeho umytí, nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu," vzpomíná 35letá Misty Gurtala, asistentka komunitního centra. "Měla jsem řadu zkušeností z pohřebních obřadů, pečovala jsem o řadu umírajících, ale nikdy jsem nezažila přímo péči o tělo zemřelého." I přesto se Misty podařilo překonat přirozené obavy. "Pouštěli jsme Nigelovu oblíbenou hudbu - Tři malá ptáčata od Boba Marleyho - a přitom jsme jeho tělo umyli a oblékli pro obřad posledního rozloučení," vypráví Misty. "Nedovedu to vysvětlit, ale když jsme se jeho těla začali dotýkat rukama, jakoby něco mezi námi probíhalo - intimita, jakýsi konečný akt lásky, vykonaný pro někoho, koho jsme milovali, na kom nám záleželo. Byla to nádherná zkušenost. Už jsme o tom mluvily s mojí maminkou, že bych tohle pro ni chtěla udělat."  "Deathwalker" Zenith Virago - průvodkyně umírajících, obřadnice, (Foto: Tree Faerie) Zenith Virago je 54letá průvodkyně umírajících. Doprovází ty, kteří jsou v terminální fázi, k přijetí skutečnosti, že umírají. Pomáhá také rodinám s přípravou osobitého pohřebního obřadu. "Je opravdu velmi důležité, aby si lidé dopřáli tyto rozhovory, dokud mohou," říká Zenith, která žije v Byron Bay a v různým místech Austrálii vede konzultační semináře. "To, co často otevírá dveře k takovému rozhovoru je téma hudby na pohřbu. Je takovým mostem, který vytváří prostor i pro sdílení niterních pocitů a přání, strachů i obav, o sebe nebo o ty, kteří po nás zůstanou." "Tato spoluúčast rodiny zásadně podporuje proces truchlení," říká Zenith. "Umývání těla zemřelého a jeho příprava pro obřad fungovaly v minulosti v mnoha kulturách po celém světě jako přechodový rituál," dodává. "Pohřební průmysl svým způsobem vstoupil mezi nás a naše milované. Pohřební služby zařídily vše tak, aby to bylo uhlazené a čisté, ale tím okleštili celý proces od emocí. Když se rozhodneme, že se o emoce nechceme nechat ochudit, že chceme rozloučení se svými blízkými prožívát po svém, potom máme možnosti najít způsoby a cesty, které nás v tom podpoří."  Kate Worth se svojí lepenkovou rakví, kterou si za 13 dolarů a pomalovala si ji podle svého gusta. "My rozhodně netvrdíme, že lidé z pohřebního průmyslu jsou lidé bez emocí," říká Jenny. "Mnozí z nich jsou citliví, vnímaví lidé. Zároveň vnímáme, že jsou i jiné možnosti, jak se rozloučit se svými blízkými, jak přistupovat k pohřbům. Je mnoho lidí, kteří si v rámci pohřebního průmyslu připadají jako součást nějaké výrobní linky - je vám dopřána jedna píseň a pět minut s tělem zemřelého a potom už musíte jít, protože za dveřmi se tlačí další pozůstalí."
"Věříme, že pokud najdeme odvahu a motivaci se angažovat, potom si můžeme vzít zpět tento cenný, neopakovatelný čas. Je pro nás přirozené oslavovat narození jako začátek života, a je čas se i na smrt znovu dívat jako na přirozený závěr života, jako na přirozený řád." Jenny zmiňuje také to, že mnozí lidé netuší, že si mohou nechat tělo zemřelého doma, nebo že si mohou obřad posledního rozloučení zařídit a udělat sami. Společenství Tender Funerals podporuje rodiny v osobitém přístupu i tím, že z Holandska dovezlo chladící podložku, která umožňuje, aby si rodiny mohly dopřát drahocenný čas se svým zemřelým doma, čas pro rozloučení. Snaží se také získat 250.000 dolarů, aby mohli koupit bývalou budovu požární stanice a vybudovat v ní márnici s člověkem, který by se mohl věnovat pohřebním obřadům na plný úvazek. "Našim záměrem není konkurovat velkým pohřebním ústavům. Chceme jen nabídnout lidem alternativu," vysvětluje Jenny. Starosta města Wollongong, Gordon Bradbery, říká, že Tender Funerals znovu vrací do pohřebnictví základní lidské kvality. "Tento projekt je pro lidi, kteří chtějí vzít tuto součást života zpět do vlastních rukou, a rozhodovat o tom, jak chtějí oplakat a rozloučit se se svými milovanými," říká. "Ze smrti se stala steriliní záležitost, úplně jsme se od ní oddělili. Ze všech stran jsme zaplavováni informacemi o tom, jak máme přemýšlet, co máme nosit na sobě, jak máme rodit a jak máme umírat. Když si však uvědomíme, čeho jsme ve svém životě doopravdy součástí, potom jasně víme, že když zemřeme, vrátíme se do Země, ze které jsme vyšli." A přesně tak si Kate Worth přeje být pohřbena. Vnímá svůj pohřeb jako součást svého vztahu k Zemi. Říká: "Přeji si, aby mně a mé rodině Jenny pomohla se dobře připravit na můj pohřeb. Chtěla bych být pohřbena ke kořenům stromu, nebo keře. Je pro mě důležité vědět, že po smrti moje tělo pomůže dát život něčemu krásnému." *Tento článek byl vydaný v červenci 2014 v časopise The Australian Women's Weekly.  Co byste (u)dělali, kdyby vám zbývaly dvě hodiny života? Tuto otázku jsem si musel položit, když mi bylo 13 let. Nebyla součástí žádného cvičení, ani duchovní kontemplace. Tuto existenciální otázku mi tenkrát položil můj otec, zatímco jsem ležel v nemocnici v místnosti urgentního příjmu, a také na prahu smrti: "Synku, Ty víš, že jsem Ti vždy říkal pravdu, a vždy to tak bude. Je možné, a je velmi pravděpodobné, že Ti zbývají dvě hodiny života. Co bys rád v těch dvou hodinách dělal?" Když mi bylo 13 let, můj otec se vydal na pouť do Mekky (Hajj). Vrátil se zpět jako poutník (Hajji), měl narostlý plnovous a zářila z něj nevýslovná milost. Bylo mu tenkrát kolem 45 let, skoro jako je teď mně. Moje matka byla na stejné pouti o něco dříve, a ten rok byla řada na něm. Můj otec chtěl svoji životní cestu oslavit a poděkovat za podporu, kterému se mu dostalo, aby ji mohl vykonat. A tak uspořádal u nás doma pro rodinu a přátele oslavu, kde mu lidé blahopřáli a on sdílel svoje příběhy z cesty. Uprostřed večera jsem pocítil zvláštní nevolnost. Šel jsem do koupelny a zvracel. Umyl jsem si pak obličej a vypláchl pusu. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, všiml jsem si, že se na mé tváři nezvykle náhle objevily zvláštní pupínky. Překvapilo mě to, a pomyslel jsem si. "Hmmm, to je divné." Věděl jsem, že se to děje puberťákům, ale nenapadlo mě, že by se mohly objevit hromadně. Vrátil jsem se z koupelny zpět mezi ostatní. Uprostřed společnosti stál můj otec a matka. Byli, a stále jsou, nesmírně laskaví, dobrotiví a uvolnění - dokonalí hostitelé. Otec si prohlížel hosty jednoho po druhém, aby se ujistil, že každý měl co jíst a pít, a že se všichni dobře baví. V jednu chvíli jeho pohled padl i na mou tvář. Usmál se, jak to dělal pokaždé, když se na mě podíval, a pokračoval dál svým pohledem k dalším hostům. Vzápětí jsem uviděl něco, co jsem nikdy předtím neviděl a od té doby jsem to už nikdy nezažil: Náhle trhnul hlavou a pohledem se vrátil ke mně. Jeho obličej zblednul a úsměv se vytratil. Rázným krokem ke mně přišel a zíral na mou tvář. Potom se obrátil k mé matce a s odměřeným hlasem jí řekl: "Omid a já se pojedeme projet. Prosím, starej se dál o hosty." Nasedli jsme do auta, a můj Baba zamířil do dětské nemocnice, kde pracoval. Můj otec je pediatr a sloužil tenkrát v této nemocnici jako vedoucí dětského oddělení. Kromě toho měl poněkud zvláštní zálibu ve vzácných a exotických onemocněních. Z vlastního zájmu studoval nemoci, na které onemocní jeden člověk z deseti milionů; nemoci, které přežili jen dva lidé na světě; a podobné "lahůdky". Před lety četl o jedné takové nemoci, jež byla formou meningitidy, která když jednou člověka napadne, zůstává latentně po celá léta v jeho systému. V určitou chvíli se probudí a napadne míchu a mozek. Mezi projevy jejího probuzení patří mimo jiné větší množství pupínků na tváři. Od chvíle, kdy se pupínky na tváři objeví, má člověk k dispozici jen pár hodin na to, aby do těla dostal hromadu silných antibiotik. Pokud se to nestihne, naprostá většina pacientů zemře. A právě takové pupínky můj otec rozpoznal na mé tváři. Symptomy vzácné a smrtelné nemoci, o které před lety četl v knize. Zavezl mě do nemocnice a seděl u mé postele v místnosti urgentního příjmu. Držel mě za ruku a položil mi onu otázku: "Kdybys měl jen dvě hodiny života, jak bys je chtěl prožít?" Zbytek noci jsem strávil v mlze horečky. Chtěl jsem mluvit s matkou; chtěl jsem kus čokoládového dortu; modlil jsem se. Pamatuji si, že jsem se každých pár hodin na chvíli probral a viděl jsem vedle své postele mého otce, jak se modlí; a také každou zdravotní sestru a každou uklizečku, jak se modlí, neboť všichni milovali mého otce a nesmírně si ho vážili za celé roky jeho laskavého přístupu. Všichni se za mě modlili. Pamatuji si, že ta otázka pro mě v tu chvíli byla zásadní. "Kdybych měl jen dvě hodiny, co bych chtěl (u)dělat? Jak bych je chtěl prožít?" Přišlo ráno. Pamatuji si svůj úplně první vjem: úleva, že nejsem mrtvý, a potom - radost. Zaplavující, hluboká radost tryskající ze srdce. Radost, že dýchám. Radost, že jsem naživu. Radost, že vidím oknem slunce. Radost, že cítím povrch mé peřiny. Radost, že vidím tvář mého otce. Radost z toho, jak cítím dech vcházet do mého srdce. Radost z toho, že cítím radost. Po chvíli přišly otázky. Co kdyby můj otec nebyl dětským lékařem? Co kdyby nebylo jeho fascinace vzácnými chorobami? Co kdyby býval nešel svoji pouť do Meccy a nebyla by žádná oslava? Co kdyby ten den byl v práci a domů by přišel až pozdě večer? Stačilo, aby kterýkoliv z těchto malých dílků byl jinak, a nepochybuji o tom, že bych už neměl možnost psát tato slova. Cítím pokorný úžas nad synchronicitou vesmíru - jeden z těch vzácných okamžiků, kdy s plným přesvědčením mého srdce vnímám Boží moc v jeho velikosti i spletitosti. Od této události se pravidelně zamýšlím na onou nocí, a nad tím, jak mě proměnila. Uvědomil jsem si, jak ta noc a to další ráno ve mně navždy změnili význam žití a bytí na živu. Někdy o této zkušenosti mluvím v rámci duchovního rozjímání s přáteli nebo studenty. Ptám se jich, co by dělali, kdyby věděli, že jim zbývají dva roky života. Většina mluví o cestování a různých zážitcích. Chtěli by se zajet podívat do Paříže, na Hawai, do New Yorku, Istanbulu, a podobně. Někteří mluví o vzrušujících zážitích, jako je bungee-jumping, milování na pláži, procházka prastarým lesem. Potom se jich zeptám, co by dělali, kdyby věděli, že jim zbývají jen dvě hodiny života. Jejich odpovědi se radikálně změní. Už žádná Paříž, ani Hawai, žádné bungee-jumping. Většinou se v místnosti rozhostí hluboké ticho, a jeden za druhým svěřují: 'Chtěl bych vidět maminku. Chtěl bych jí ještě jednou říct, jak moc ji mám rád.' 'Chtěla bych jít za otcem a říct mu, jak moc mě mrzí, jak jsem ho potrápila, když mi bylo mezi 12 a 18 lety.' 'Rád bych se ještě jednou potkal se svou první láskou, ještě jednou bych s ní chtěl chvíli posedět, držet se za ruce, díval bych se jí do očí, a ona by se chichotala.' Když víme, že nám zbývají dvě hodiny života, chceme být s těmi, které nejvíc milujeme. Chceme jim říct, jak moc je milujeme. V podstatě nikdo neřekne, "Kdyby mi zbývaly dvě hodiny života, chtěl bych se pomstít." To potvrzuje moji víru v to, že naší nejhlubší podstatou je láska, blízkost, něha a touha po odpouštění. A tak si říkám, drazí přátelé, jaký bychom žili život, kdybych se každé ráno po probuzení sami sebe zeptali, jak bychom chtěli prožít svůj život, kdyby nám zbývaly dvě hodiny. S kým bychom chtěli ten čas prožít? Komu bychom chtěli zavolat? Co bychom jim řekli? Tak tedy, přátelé, co byste dělali, kdybyste měli poslední dvě hodiny života? A stejně důležitá otázka: co budete dělat příští dvě hodiny? Jednou nastane čas, kdy nám opravdu budou zbývat jenom dvě hodiny života. Jak krásné to bude moct být, pokud jsme žili svůj život tak, že jsme všem, které milujeme, řekli, že je milujeme; požádali je o odpuštění, a odpustili všem, kteří naše odpouštění potřebovali. Jak krásné by bylo ten okamžik přivítat bez výčitek, s pocitem, že v našem životě byl záměr, smysl, láska, něha a odpouštění. Cokoliv, co víte, že byste udělali v tom zbývajícím krátkém čase, udělejte už TEĎ. Je to stejné TEĎ, jaké budete mít k dispozici, až ten čas přijde. Autor textu: Omid Safi Zdroj: článek Autor/ka fotografií: Korney Violin on Unsplash Český překlad: Kateřina Černá Grofová |
Archives
July 2024
Categories
All
|
RSS Feed