MOMENTKA - OKNO DO ŽIVOTA UMÍRAJÍCÍCH

Ve chvíli, kdy k nám lidé přijdou, už prožili celý svůj život. Vstupujeme do něj na samém konci a to, co máme možnost uvidět, je obraz, určité nahlédnutí. Vyslechneme celoživotní příběhy zhuštěné do krátké chvíle. Jakoby někdo celý život vepsal na malý lístek, do jedné věty, do pár slov, gest, výrazů. Můžeme získat pocit, že je známe už velmi dlouho a velmi důvěrně. Ze střípků a jednotlivostí, které s námi tak štědře sdílí, tvoříme prostřednictvím své vnitřní představivosti a naladění obraz umírajícího a rodiny - krajinu jejich prožitého života.

Vyprávění životních příběhů je jednou z nejdůležitějších součástí procesu umírání. “Pamatuj si jednu věc. O příběhy, které lidé vyprávějí, je potřeba pečovat. Pokud k tobě přijde příběh, věnuj mu pozornost. A uč se ho předat dál, když to bude zapotřebí. K tomu, aby lidé zůstali naživu, někdy potřebují dobrý příběh mnohem víc než jídlo. Proto se navzájem sytíme příběhy. Navzájem si je ukládáme do paměti. Je to způsob, jak o sebe lidé navzájem pečují a projevují zájem.” To řekl jezevec v dětské knize Vrána a lasička od spisovatele Barryho Lopeze. Pro vážně nemocné a umírající může být skutečně jídlo méně důležité než příběhy, které v sobě nesou.

Vidíme-li pár, jak se jemně drží za ruce ve chvíli, kdy jeden z nich naposledy vydechuje, předpokládáme, že více než 70 let, které spolu prožili, byly jistě plné lásky, prosté boje, hádek, zrad či zklamání. Často se pak stane, že odcházíme s myšlenkou “kéž bych i já prožil/a takovou lásku”, nebo “až budu umírat, přeji si, aby seděl vedle mé smrtelné postele někdo, kdo mě takto miluje a komu budu takto chybět”. Při takových pohledech bývá snadné si začít představovat život, který spolu prožili nebo neprožili. Stačí nám k tomu pár pohledů. Až s pokorou si připouštíme, jak málo toho o nich víme.

Někdy máme pro druhé bezprostřední a důvěrné porozumění. Někdy je náš vztah ovlivněn okolnostmi, jejich nemocí, stresem, našimi vlastními předsudky nebo nezkrocenou divokostí naší vlastní představivosti. V krátkém čase, který společně máme, si potřebujeme rychle vybudovat vzájemnou důvěru a úctu. Carl Rogers uvedl, že základním prvkem všech léčitelských povolání je schopnost obejmout člověka kvalitou bezpodmínečné úcty a dovednost přijímat a respektovat druhé takové, jací jsou, bez posuzování nebo hodnocení.

To je jedním z hlavních úkolů hospicových pracovníků - přistupovat k umírajícím s objektivním soucitem, bez lítosti, posuzování a romantizace. Jedním z velkých darů této práce je, že jste svědky životních příběhů. Často to nazýváme aktivním nasloucháním, ale ve skutečnosti je to jeden ze způsobů péče zaměřené na vztah. Nejde o pasivní naslouchání, neboť spolutvoříme zkušenost závěru života - s umírajícím, i jeho rodinou. Už jen to, že tiše sedíme v místnosti, kde člověk prochází svým procesem umírání, je intimní akt a vztah.

Dali jsme slib, že nebudeme posuzovat, že neodmítneme péči druhému člověku kvůli rozhodnutím, které v životě učinil, či věcem, které vykonal. Bez ohledu na to, jak temná byla jeho minulost. Když o někoho začneme pečovat, může se s námi o svůj životní příběh podělit. Jindy máme k dispozici pouze malé střípky, malá nahlédnutí do života daného člověka. Na konci každého dne na tom však nezáleží. Protože jsme se naučili mít úctu k životu každé lidské bytosti v jeho závěru - všem lidem by se mělo dostat laskavé péče bez ohledu na jejich osobní historii. Na to by měl mít každý právo.

Zahlédnuté střípky často nesou pestrý, užitečný příběh. Lidské bytosti jsou nesmírně zajímavé. Obzvlášť když se v rodině projevuje nějaká dynamika, když spolu třeba přestanou lidé mluvit. Třeba i kvůli věcem, které se staly před mnoha lety. Když jsme o samotě s členem rodiny nebo s nejbližším člověkem, mohou s námi sdílet něco bolestného nebo nepříjemného, co jejich umírající řekl nebo udělal. V takovou chvíli máme možnost jim ukázat, že toto je příležitost se opravdu potkat, vyslechnout, uznat a podpořit umírajícího - možná mu nabídnout i odpuštění, přes všechnu bolest minulosti.

Někteří lidé jsou mimořádně milí a nádherní, a jiní jsou krutí a sobečtí. Všichni jsme ‘jen’ lidské bytosti, se svými nedokonalostmi, naše emoce a pocity mají tendenci dostat z nás ‘to nejlepší’. Jednou z příležitostí v závěru života je možnost smíření, a to i ve vztazích mnoho let sužovaných problémy a emoční zátěží. Býváme svědky příběhů, ve kterých zaznívá zášť, nenávist, ponížení, lítost i nevyjádřená láska. Během vyprávění příběhů a facilitace rozhovorů mezi členy rodiny jsme také často svědky proměny utrpení z dlouhotrvajících bolestných vzorců do laskavějšího vztahu, kde je více přijetí a milosti. Tím se automaticky nemění smrt v dokonalou nebo dobrou, ale snad alespoň o něco vlídnější. Neznamená to, že přijmeme smrt bez zármutku, ale prožíváme ji s mnohem hlubším klidem a mnohem menší úzkostí. Ani to se nepodaří vždy, ale daří se to.

Terminální diagnóza nám odjímá nesamozřejmost dostatku času. Připomíná nám, co jsme ještě neřekli nebo neudělali, nebo co jsme ještě nepropustili. Často se potkáváme s lidmi, kteří vyjadřují své přání, kéž by bývali propustili svůj hněv nebo zášť dříve. Jeden muž nedávno řekl: “Bral jsem čas, který jsme spolu měli, jako samozřejmost. Vždycky jsem si v duchu myslel, že ještě budeme mít dost času - na to, či ono.” Měl se svou ženou nádherný vztah a velkou lásku, ale trvala mnohem méně času než oba doufali. A v závěru života jeho ženy litoval, že si na sebe neudělali více času. Toto jejich uvědomění může být připomínkou pro nás pro všechny.

V těchto ‘nahlédnutích’ můžeme často uvidět hlubokou podstatu bytosti, jedinečné kvality daného člověka. Můžeme ochutnat jeho či její ‘nektar’. Koncentrovanou esenci člověka v jeho celosti. Jsme-li schopni být přítomnými a jasnými svědky (když náš pohled není zamlžen vlastním posuzovaním nebo předsudky), mohou být pro nás tato nahlédnutí a příběhy velkým darem. Jsou příležitostí k léčení - sebe i vztahů. Tvoří naši zkušenost, že umírání a smrt mohou být plné pokoje a smíření. A právě proto po většinu času vnímáme tuto práci jako velké štěstí a požehnání.

Tento článek jsem napsala ve spolupráci s doktorem Gary Pasternakem, úžasným lékařem, mým mentorem a přítelem.

Český překlad: Kateřina Grofová
Autorka textu: Gabrielle Elise Jimenez
Originál textu: https://www.thehospiceheart.net/post/snapshot
Foto: Michal Jenčo