TELEFON DO VĚTRU

Autorka textu i fotografií: Tessa Fontaine
Zdroj originálu textu a fotografií: zde
Český překlad: Kateřina Grofová

---

Pouť za odpojeným telefonem v japonském městečku Otsuchi

Je to starý ciferníkový telefon s dírkami pro prsty. Abyste mohli někam volat, vložíte prst do dírky s číslem, které chcete volat, otáčíte ciferníkem až na konec a potom uvolníte a on se vrátí zpět do původní polohy. Už jsem úplně zapomněla jak jednoduše se dá udělat chyba. Stačilo vytáhnout prst příliš brzy a nikam jsem se nedovolala.

Tento telefon leží na kovové poličce uvnitř prosklené telefonní budky uprostřed bující zahrady. Tvar ruky, která drží telefonní sluchátko se podobá tvaru ruky, která drží květiny pro někoho milovaného. Když jsem se pana Sasakiho ptala, proč pro svoji budku vybral starý ciferníkový telefon, říkal, že cítí, že čas na vytočení čísla je pro lidi užitečný. Dává jim čas si promyslet, co chtějí svým zemřelým říct.

Většina místních chodí po setmění nebo brzy ráno. Chtějí mít pro svůj zármutek soukromí. Když se přeci jenom stane, že pan Sasaki ve své zahradě někoho uvidí, dělá, že si ničeho nevšiml.

Pan Sasaki mi vysvětluje: “Život smrtí nekončí. Jeden člověk zemře, ale všichni kolem něj pokračují v životě.”

Život jde dál.

Život jde dál a proto se pan Sasaki rozhodl postavit něco, co pomůže druhým, ale i jemu, jít dál. Říká tomu “telefon do větru”.

Nacházím se v Otsuchi, v Japonsku. Je to malá venkovská rybářská vesnička na východním pobřeží Japonska. Je říjen 2017. V roce 2011 postihlo východní pobřeží podmořské zemětřesení o síle 9.0 stupňů Richtera. Bylo to nejhorší zemětřesení v dějinách Japonska, čtvrté nejsilnější na světě, tedy od roku 1900, kdy se začaly katastrofám ve světě dávat čísla. Podmořské zemětřesení spustilo obrovské tsunami podél východního pobřeží Tichého oceánu, které v některých místech dosahovalo až 40,5 metru.

V Otsuchi žilo 16 000 obyvatel. Při a po tsunami zemřelo procento populace.

Říká se mu ‘telefon do větru’, protože není připojený do sítě. Cokoliv do něj vyslovíte, je neseno jen větrem. Kromě telefonu je v budce také kniha, do které mohou návštěvníci něco zapsat. Na její titulní straně je napsáno, že už je čtvrtá v pořadí. Tři takové už jsou plné. Listuji stránkami. Nevím, jestli tím nějak nenarušuji soukromí, ale většina zápisů je v japonštině, které nerozumím. Na různých místech knihy jsou zastrkané fotografie. Zastavuji se u první, na kterou narazím. Je to polaroidová fotografie a je vedle ní napsáno datum 21. listopadu 2016. Na fotografii je dívka se svým narozeninovým dortem. Kolem dokola dortu jsou vysoké, tenké svíčky mnoha barev, všechny hoří a uprostřed jsou nakrájené jahody, maliny a borůvky. Možná je to spíš ovocný koláč. Za tím koláčem je dívka v tričku s širokým výstřihem, s růžovými tvářemi a náznakem úsměvu. Přes čelo má ofinu. Dívá se do objektivu. Ten, kdo stojí za fotoaparátem, jí nejspíš říká, aby se usmála. Možná jí řekl “Dívej se sem”. Možná právě dozpívali narozeninovou píseň. Možná se právě chystá sfouknout svíčky na dortu. Na dolním bílém okraji polaroidové fotografie je napsáno fixou ŠŤASTNÉ 15. NAROZENINY, ANZU!

Nejpoutavějším místem na fotografii je však světelný kruh, který jakoby vytvářely svíčky kolem její hlavy. Jako by to byl odraz světla, což je jen těžko představitelné a vysvětlitelné. Ale kolem její tváře a hlavy byla aura světla.

Přesto, že od zemětřesení a tsunami uplynulo 6 a půl roku, jejich pozůstatky jsou patrné všude kolem. Velké díry v zemi. Obrovské betonové zdi, které se staví podél vody. Starostové malých měst se připravují na potenciální katastrofy.

Předtím, než jsem koupila letenku do Japonska, svištěla prostorem rychlovlakem, lokálkou a posléze autobusem, abych nakonec dorazila do tohoto malého, vzdáleného městečka daleko na severu, jsem četla o ‘telefonu do větru’a věděla jsem, že tento telefon ve skutečnosti není spojením do světa mrtvých. Nečekala jsem, že když zvednu sluchátko, tak nějakým kouzlem uslyším na druhé straně hlas zemřelých milovaných. A přesto. Přesto. Jsem tu, abych byla svědkem tohoto města. Mluvila s přeživšími. A sama zvedla telefon.

Bolest je relativní. A přesto. Moje osobní důvody pro tuto cestu se zdají být tak nevýznamné zatímco procházím tímto místem neuvěřitelné devastace. Pan Sasaki to jen umocňuje, když vysvětluje, že rozdíl mezi tím, když někdo drahý zemře při tsunami a někdo na následky nemoci, je v možnosti či nemožnosti se rozloučit. Připravit se. Vysvětluje mi také, že v jejich městečku existuje jakási hierarchie zármutku. Ten, kdo přišel o souseda a nebo synovce, nesmí projevovat větší zármutek než ten, kdo ztratil manžela či manželku.

Bude to už skoro rok, kdy zemřela moje maminka. O šest let dříve ochrnula na jednu polovinu těla a po sérii velkých mozkových příhod přišla o schopnost komunikace, a přidala se řada kognitivních a tělesných postižení. Přesto, že většinou funguji jako normální dospělý člověk, cítím, jak jsem velmi často strhávaná vírem zármutku. Pravdou totiž je, že si nedovedu představit svůj další život bez maminky.

Při vstupu do hotelu mě vítá robot. Ženským hlasem říká ‘konichiwa’ (japonsky dobrý den), přitom ani nemrkne svýma velkýma plastovými očima. Ukloní se a slyším přitom zvuky strojků a mechanismů, které má uvnitř. Právě jsem dorazila do hotelu Sanriku Flower, který se nachází přímo v zátoce Otsuchi. Je to velká romantická budova plná falešných umělých květin. Město se nachází v západní japonské prefektuře Iwate. Patří mezi ta turisticky neatraktivní místa v Japonsku. Na večeři se podávají ryby, které jsou aranžovány jednotlivě nebo společně na velkém množství talířků, takže se z každého jídla stává umělecké dílo. Je až s podivem, jak honosný tento hotel je, když vezmu v potaz, že se tudy tsunami prohnala relativně nedávno. Věnuje se mi servírka, která se jakž-takž domluví anglicky. Když mi přináší jídlo, naznačuje, z jakého zvířete pochází. Je to takové malé večerní divadlo. Hodně se nasmějeme. Při poslední večeři mi přináší pečlivě složeného papírového jeřába - origami.

Z pokoje vidím na háj vysokých borovic u oceánu. Na stromech je jen pár jehličí, jinak jsou ze dvou třetin holé, tu a tam nějaká větev na horní třetině. Všechny jsou nakloněné k Tichému oceánu.

Vidět Tichý oceán z tohoto místa je pro mě poněkud zvláštní. Vyrostla jsem na jeho pobřeží v severní Kalifornii a jen stěží bych vměstnala do mozku vše, co je mezi mnou teď a mnou jako dítětem. Zeměpisná šířka je ale stejná: u nás doma je 38.0127 N a tady je 39.3582 N, což ve mně vzbuzuje pocit, že tady žiji jinou verzi mého života, tu, která je odrazem v zrcadle, jen o stupeň posunutá.

Rychle se učím, že se zde vše popisuje a měří ve vztahu k tsunami. Když mluvím s místními, říkají často, že to bylo Před a nebo Po. A všichni vědí, co se tím myslí.

To platí pro všechny velké ztráty. To předtím. A to potom.

Hned u základny hotelu je postavená ochranná zeď, o kterou se tříští obrovské valící se vlny. Vlny tajfunu. Každých patnáct vteřin slyším obrovskou ránu, jak se vlny rozbíjí o beton. Nacházíme se uprostřed silné bouře. Jsem nervózní.

Budím se celou noc. Na nebi není ani jedna hvězda. Budím se, protože se třesou okenní tabulky, jak vlny naráží na zeď.

Přemýšlím nad tím, že si ani ve snu nedovedu představit, jaké to je, když přijde tsunami. Zkouším si to představit. Zdá se mi o tom zas a znovu. Zdá se mi o tom několik měsíců. Ale mám-li být upřímná, přesto, že cítím velkou účast, nedovedu se vžít do toho, čím tu lidé prošli. Velikost takovéto události a ztráty je prostě příliš velká.
Znovu se budím v šest ráno, slunce už svítí. Budím se, protože slyším hudbu.

Posadím se a poslouchám.

Nejdřív si myslím, že hudba hraje v mém pokoji, ale po chvíli si uvědomím, že zní z větší dálky, jako by s trochou ozvěny. Otevřu okno a zjišťuji, že přichází skutečně zvenku. Veselá instrumentální melodie, která proniká vzduchem, skrz stromy bez jehličí a nad oceánem. Po minutě hudba ustane.
Aby člověk mohl pochopit význam tohoto telefonu, musí nejdříve pochopit toto město. Potom člověk může pochopit, proč je tento telefon tak důležitý, že se k němu dosud vypravilo už více než deset tisíc lidí - poutníků.

Mio je drobná, dobře oblečená žena. Její tělo je v neustálém pohybu, jakoby byla schopna produkovat dost energie na uzdravení celého města. Založila neziskovou organizaci, která pomáhá mladým lidem po tsunami. Mluví anglicky, protože před příchodem do tsunami zasaženého Otsuchi pracovala jako zdravotní sestra ve Spojených státech. Spojily jsme se prostřednictvím mezinárodní organizace už několik týdnů před mým příjezdem. Nabídla se, že pro mě bude tlumočit a ukáže mi město. Vysvětluje mi, že je důležité, abych viděla důkazy toho Předtím a Potom.

Projíždíme jejím autem přes ohromné díry v zemi, dnes již vyčištěné od trosek a nánosů a zarovnané hlínou. Místo je plné stavebních dělníků. Vlastně během jízdy autem nevidím téměř žádné jiné lidi než stavební dělníky. “I když je to malé město, pořád se ztrácím, protože se stavějí nové a nové cesty,” vysvětluje Mio. “Objevují se nové budovy, nové záchytné body, takže si nikdy nejsem jistá, kam mě to dovede.” Míjíme velké jeřáby a co chvíli přes silnici přecházejí hordy dělníků. Mio zaparkuje na prázdném, prašném místě poblíž velké, zborcené budovy. Následuji ji na rozpraskané parkoviště před budovou. Nic neříká. Stojíme na otevřeném prostranství před malou, třístrannou dřevěnou konstrukcí, ve které stojí květiny ve váze, svíčky, socha Buddhy, láhev s vodou, vonné tyčinky a průhledná plastová krabice převázaná růžovou stužkou, ve které jsou stovky barevných origami jeřábů. Na bocích malé svatyně visí další origami jeřáby, visí jeden nad druhým na provázku, jakoby jeli jeden druhému na zádech až do nebe. Uvnitř jsou kyblíky s vodou a v nich kytice květin, v každém aspoň několik. Všechny jsou čerstvé.

Mio zapaluje vonnou tyčinku a svíčku, a ustoupí pár kroků. Opakuji vše po ní. Skloníme hlavu, spojíme dlaně a stojíme tak několik minut.

“Toto místo bylo plné lidí,” promluví Mio po pár minutách a ukazuje přitom na zem přímo pod námi. Snažím se si to představit, vidím kolem sebe pomyslné stíny lidí. “Toto byl úřad, a všichni úředníci, starosta, prostě všichni se tu sešli na krizové jednání těsně po zemětřesení.”

Jakožto vedení města byli zodpovědní za to, aby se obyvatelé dostali z města v bezpečí. Byla to velká úleva, že všichni přežili to velké zemětřesení. V tu chvíli přišla první krizová SMS zpráva.
Budova úřadu, před kterou teď stojíme s Mio, je od břehu vzdálena asi 200 metrů. Je to klidná zátoka s vodou bohatou na minerály. Pohoří, která se táhnou do obou stran od zátoky, jsou tmavě zelená, místy mají barvu do června a zlata. Stromy ve skalách se tyčí vzhůru nad převisem zátoky. Není obvyklé, aby hory sahaly tak blízko k oceánu. Když prší, bakterie a živiny z půdy sklouzávají do vody, což činí z vod v zátoce mimořádně bohatou na vodní živočichy, především měkkýše. Loví se zde nejlepší ústřice, mušle, lososi a ušně na světě. Proto byla tato malá vesnička v historii velmi důležitá. V časech dynastie Edo, kdy vládli samurajové, se z Otsuchi vozily ryby do zámožných rodin na jihu Japonska.

Mezi úřadem a břehem byl blok husté zástavby, která clonila výhled na moře. O to víc neaktuální se zdála být ona varovná SMS zpráva. V ní se psalo, že se očekává tsunami vlna ve výšce 3-5 metrů. Městská mořská zeď má 6,5 metru. Nebyl důvod k panice.

Mio však vypráví dál, že přesto, že někteří mladší úředníci byli znepokojeni, nedokázali své obavy vyjádřit nahlas nebo navrhnout okamžitou evakuaci, neboť na to neměli v rámci společenské hierarchie právo. Pravidlo zní, že nikdy neodporujete staršímu. Když si starší myslí, že není důvod k evakuaci, tak nikdo evakuaci neprovádí.
Jeřáb a stroj na jeho konci se právě zakusuje do země kousek od místa, kde jsme zaparkovaly. Buší do země. Parkoviště, na kterém stojíme, působí na první pohled naprosto obyčejně. Flák tmavého asfaltu. Směs šedé barvy průmyslových zemí a jejich byrokracií.

“Všech 140 úředníků stálo právě tady. Viděli, jak vysoká vlna drtí budovu jen o blok dál. Ale to už bylo pozdě,” říká Mio tichým, jemným hlasem bez jakéhokoli klišé nebo dramatizace. Vyslovuje jen prostou pravdu.
Někteří běželi dovnitř, nahoru do třetího patra po širokých schodech.

“Podívej támhle,” říká Mio, zatímco ukazuje na něco na nejvyšším patře budovy, do které teď velkou dírou ve zdi vidíme. “Vidíš to? Je to jediná cesta na střechu. Jeden jediný žebřík. Lidé tlačili jeden druhého dolů, aby se dostali nahoru co nejrychleji.” Ukázalo se však, že bylo úplně jedno, kdo se tam dostal a kdo ne. Vlny byly vyšší. Přežít mohl jen ten, kdo se stihl něčeho pevného zachytit.

Přijde mi neuvěřitelné, že na asfaltu nejsou žádné stopy. Prohlížím si ho, hledám očima. Těžko si představuji, že místo, které vidělo tolik bolesti, nenese žádné stopy toho, co se stalo. Ale možná, že je to prostě způsob, jakým se země obnovuje, jak dělá svou práci. A to je na katastrofě, ve které hraje roli obrovské množství vody, snad to nejtěžší - to úplné zničení, vymazání. Rodiny, ze kterých zemřeli všichni, se náhle stali neznámými, neboť nebylo s kým spárovat DNA.

Nebyla to ale jen voda, která s sebou odnesla skoro celé město.

Ve městě bylo zhruba dvacetpět tisíc domácností, a v každé byly průměrně dva plynové vařiče a topení.
“Poté, co voda ustoupila, začali plynové vařiče vybuchovat. Padesát tisíc vařičů. Jeden po druhém. Všude něco explodovalo.” Ti, kteří přežili tsunami teď potřebovali ještě přežít malé výbuch po celém městě. Ohně plály tři dny a tři noci.

Když bylo po všem, asi čtyřicet procent domů bylo pod vodou nebo spláchnuté. Stejný osud postihlo 98 % podniků, firem a továren.

Třetina všech, kteří v Otsuchi zahynuli, je stále oficiálně “nezvěstnými”, jejich těla nebyla nikdy nalezena nebo identifikována.

Před úřadem je malá hromádka hlíny a v ní je plno nádherných kvetoucích rostlin. Jedna stará žena sem chodí každý den a stará se o ně a mluví přitom se svou dcerou, která také pracovala na úřadu. Bylo jí kolem čtyřiceti let a její matka přežila. Její i dceřin dům vzala voda.

“Přichází sem, protože není žádné jiné místo, které by bylo nějak spojené s její dcerou. Nezůstalo jí ani nic z dceřina domu. Je tu jen tato budova. A tyto květy.”

Starosta města zahynul. Vícestarosta přežil, ale dalších sedm lidí v hierarchii zastupitelstva také zemřelo. To byla další komplikace. Když voda opadla a ohně uhasly, nebyl nikdo, kdo by převzal zodpovědnost za město a řešil, co bude dál.

Tato matka pečuje o květy každý den. Zalévá je. Pleje. Udržuje to, co žije, živé.

Lidé z města jsou hluboce rozděleni v názoru na to, co udělat s ruinami, mezi které patří i budova úřadu. Polovina obyvatel je chce ponechat jako památku na ty, kteří přišli o život. Patří mezi ně i tato matka pečující o květy. Toto místo je pro ni způsobem, jak vzpomínat a zůstat ve spojení. Druhá polovina obyvatel chce všechny ruiny strhnout a postavit na jejich místě něco nového, co by jim pomohlo se pohnout dál a netýrat přeživší s neustálým připomínáním hrůz a bolesti.

Začne hrát další pronikavá instrumentální skladba, jakoby spontánně vznikala sama od sebe ve vzduchu. Stěží chytám její tóny mezi zvuky s nedaleké stavby.

“Není žádné dobré řešení,” říká Mio.

“A které tedy myslíš, že je lepší?” ptám se jí.

“Víš, nechtěla bych tu matku připravit o její květy. Ale pak je tu jiný muž, který přišel o svoji ženu, syna a rodiče. A on tu zase nedokáže žít, dokud tu budou ty ruiny stát. Takže já opravdu nevím. Žádné z řešení nebude dost dobré pro všechny.”

Zíráme na rozpadnutou budovu, jako kdyby snad měla povstát z popela.

“Když tedy lidé chodí sem, do tohoto malého chrámu, aby vzpomínali na své blízké, k čemu je tedy dobrý ‘telefon do větru’? Nenaplňuje záměr právě toto místo?” ptám se Mio.

“To je přesně ta otázka, kterou se musíš zeptat pana Sasakiho,” odpovídá.

Dvěstě mil jižněji podél pobřeží se nachází atomová elektrárna Fukushima Daiichi. V důsledku zemětřesení se v ní vyřadil z provozu záložní generátor, který chladil reaktory. Během následujících čtyř dnů došlo v elektrárně ke třem nukleárním nehodám, při kterých unikl radioaktivní materiál a probíhaly vodíkové výbuchy. Byla to nejhorší nukleární katastrofa od dob Černobylu. Není vůbec možné odhadnout, kolik lidí, zvířat a rostlin zahyne v důsledku lidského omylu, který způsobil, že se v elektrárně neučinila důležitá bezpečnostní opatření. Mnohé ze ztrát v důsledku zemětřesení a tsunami jsou velmi osobní, ale zároveň došlo k devastaci na úrovni, kterou stále není dost dobře možné pochopit a pojmout.

Uprostřed Tichého oceánu pluje na rozbouřených vodách z východ na západ masivní betonový blok o délce 20 metrů, vážící 188 tun. Na jeho boku je nápis v japonštině, a na palubě je, náhodou nebo záměrně, mnoho živočišných druhů, které se na tento blok ‘nalodily’ na japonské půdě. Přežívají tu. Možná prochází adaptací. Možná prostě mají dost místa na to, aby měly všechno, co potřebují. Možná toho měly víc na začátku plavby, ale v době, kdy o rok později doplují k břehům Oregonu, na něm vědci naleznou 118 živočišných druhů neznámého podmořského života. Vědci je všechny zahubí rychleji, než by stihly zničit Oregonský pobřežní ekosystém.

Na břeh je vyplaveno také pět rybářských lodí. Kusy chrámu. Alarmující nejsou jen velké kusy trosek, ale také kusy polystyrenu a plastů, které jsou neustále vyplavovány na břeh, jako kusy lidských životů, které byly kdysi mnohem větší.

Cesta k domu pana Sasakiho a k jeho telefonní budce je strmá, úzká a klikatá. Je neuvěřitelné, že by po ní kdy mohlo projet auto pana Sasakiho nebo vlastně jakékoliv auto. Když se začala šířit zpráva o ‘telefonu do větru’, jednoho dnes se na kopec začal šplhat autobus se zvědavci. V jedné z klikatých zatáček uvízl. Zbytek cesty šli všichni pěšky. Celý zástup cizích lidí se valil na dvůr k panu Sasakimu, přičemž úplně ucpali přístupovou cestu k sousedovi.

“Proč sem přicházíte?” ptá se pan Sasaki prostřednictvím tlumočnice Mio když dorazíme na místo. “Proč jste tu?” Jaký máte záměr?”

Odpověděla jsem poněkud zaskočeně a trochu nesouvisle něco o dokončení, zármutku a reportáži. Sedíme společně v kamenném domě, který jako by někdo vystříhl z pohádky, s velkým krbem uprostřed a s dřevěnými trámy po celé šířce stropu. Ty se nacházejí i na zahradě. Polovina domu je plná dětských knih. Jsou tu, aby po tsunami našly děti, které jsem přijdou, útočiště a něco, co je normální a ‘v pořádku’.

“Jezdí sem lidé, píší o mě příběhy, ale nic nechápou,” říká pan Sasaki. Stalo se to dříve, a děje se to dál. Přijíždějí za ním novináři s již hotovým příběhem ve své hlavě. Z toho, co jim pan Sasaki o ‘telefonu do větru’ říká, si vyberou útržky, které potom jen zakomponují do své vlastní pointy. Třeba to, že je hrdinou. To je opravdu problém.”

“Vyberou si jen určitá slova, píší o něm, jak se úžasně vyjadřuje, jak je nesmírně pokorný, a potom ho potkají ve městě sousedé a volají na něj hej! určitě máš ze sebe hodně dobrý pocit, co?,” vysvětluje Mio. “To je na japonské kultuře opravdu složité. Říkat o někom, že je hrdina. To ego! My takto neuvažujeme a nemluvíme. A toto místo? Jeho smyslem je být tu pro lidi, není to turistická atrakce.”

Turistickou atrakcí má být malý ostrůvek ve tvaru tykve s majákem uprostřed zátoky Otsuchi. Říká se, že tento ostrůvek inspiroval televizní loutkovou show z šedesátých let. Nachází se na něm svatyně zasvěcená Benzaiten, bohyni oceánů, která žehná dobrému lovu a bezpečné cestě na moři. Mio mi vysvětluje, že mnozí mladí lidé dnes už nevěří na uctívání božstev. Nepovažují za důležité dodržovat tradici ctění zemřelých tak, jak to dělaly předchozí generace. Po tsunami, které zničilo velkou část města a kdy se vlny prohnaly několikrát ostrovem, se přišlo při průzkumu trosek na to, že socha Benzaiten zůstala zcela neponičená, pevně na svém místě, přesně tak, jak vždy stála, navzdory všemu pohrdání, kterého se jí dostávalo od lidí ze zátoky. Od té doby v ní věří snad každý.

V roce 2010 pan Sasaki zjistil, že má jeho synovec, mistr kaligrafie a učitel bojového umění, čtvrté stádium rakoviny. Lékaři mu dávali tři měsíce života. Byli si velmi blízcí, rádi se spolu napili - jak říká pan Sasaki. V té době už měl na zahradě telefonní budku jako zajímavou dekoraci. Když však věděl, že jeho bratranec umírá, napadlo ho, že by to mohl být způsob, jak s ním bude moct mluvit, až zemře.

Smrt je mnohem delší než život. Když mi o tom pan Sasaki vypráví, sedí u dřevěného stolu a jemně gestikuluje. Když si složí ruce, dává je tak, aby nebylo vidět, že mu na jedné ruce chybí půl prstu.

“Život trvá nanejvýš 100 let. Smrt trvá mnohem déle, pro toho, kdo zemřel, i pro ty, kteří zůstávají, kdo musí najít způsob, jak zůstat ve spojení se zemřelými. Smrtí život nekončí. Lidé, kteří přežijí, dál hledají cestu, co s tím. Hledají spojení.”

Telefonní budku dokončil v prosinci 2010. V roce 2011 přišlo tsunami. Náhle bylo tolik, tolik lidí, pro které smrt neukončila život.

Ze začátku chodili výhradně lidé, kterým někdo zahynul při tsunami. Postupem času ale začali přicházet i jiní. Lidé z celého světa. Hned po přeživších z tsunami jsou druhou nejčastější skupinou návštěvníků lidé, jejichž blízký ukončil svůj život.

Jsou to náhlá úmrtí. Člověk tu je s námi, a najednou není. Není čas se na to připravit. Tolik toho ještě potřebujeme říct…

Byly doby, kdy na tomto kopci žil jen pan Sasaki a jeho žena. Většina obyvatel Otsuchi žila dole v zátoce mezi horami, blízko oceánu, blízko své práce, kde povětšinou lovili ryby, mušle a mořské řasy. Oceán byl pro ně zdrojem potravy. Dával jim však také věci, které přinášely živobytí, krásu, pokoj a potěšení. A stejný oceán si potom všechno vzal.

Z 650 lodí jich zbylo 30 neporušených.

Když byla při tsunami většina domů zničena, řada lidí se rozhodla postavit nový dům výš na kopci, dál z dosahu vln. A tak má pan Sasaki a jeho žena sousedy. Vláda zřídila místa pro truchlící, kde mohli lidé společně sdílet svou bolest. Byla zřizována v pohodlně přístupných místech. U dálnic, v obchodních domech. Pan Sasaki si ale všimnul, že zdaleka ne každý chce truchlit na veřejnosti. Jeho zahrada je velmi soukromým, ale zároveň ne opuštěným místem. Kolem telefonní budky jsou vysoké stromy, keře, které přišly o většinu keřů a řada japonských červenolistých javorů, které jsou dokonale zastřiženy dokulata. Zahradou protéká malý potůček, přes který pan Sasaki postavil několik malých dřevěných můstků, a ze zahrady byl ještě donedávna výhled na oceán, tedy dokud se nepostavila výš nad zátokou i nová železniční trať. Když člověk stojí v telefonní budce, ať se dívá kterýmkoliv směrem, když mluví, uvidí něco zářivého a krásného, co ponese slova do větru.

Jeden ze zápisů v návštěvní knize je v angličtině a pochází od manželského páru na líbánkách. Ze zápisu je jasné, že oběma manželům zemřel předchozí partner. Proto sem přišli.

Telefon je pro všechny, kteří někoho ztratili náhle, ale dnes už i pro všechny ostatní ztráty. I když je většina zápisů v japonštině, vydala se touto dlouhou cestou do kopce i řada cizinců. Přesto, že jde o velmi různé typy ztrát, všechny spojuje potřeba či touha pro nějaký způsob spojení se zemřelými.

Cítila jsem potřebu se pana Sasakiho zeptat na jednu věc, která mi nepřestávala chodit hlavou.

“Myslíte, že lidé v telefonu opravdu slyší své zemřelé blízké?” zeptala jsem se. A on začal vyprávět.

Nedávno přišel do telefonní budky jeden starý pán z města. Jeho žena zemřela při tsunami. Zdálo se, že je velmi nesvůj a hodnou chvíli v budce jen stál, aniž by se dotkl telefonu. Když jej pak v jednu chvíli zvedl, začal do něj mluvit a jako by nemohl přestat. Mluvil a mluvil, a pokyvoval hlavou, jako by slyšel odpovědi. Byly chvíle, kdy byl zticha a jen přikyvoval, nebo se smál. Určitě nebyl jediný, kdo v tu chvíli mluvil. Nebylo to jednostranné. Doopravdy vedl rozhovor.

Posléze přišel za panem Sasakim do domu a řekl mu, že mluvil se svou ženou a ta ho prý nepřestala napomínat kvůli různým věcem, které je prý potřeba doma udělat. Plakal. A z jeho srdce se přitom vyprázdnil všechen smutek, které celou dobu nosilo.

Pan Sasaki mi vysvětluje, že když je srdce plné smutku nebo nějakého břemene, naše smysly nemohou pracovat tak, jak potřebují. Cítíme se odděleni od života, jako když jsou kolem nás zatažené závěsy. Když se podaří srdce vyprázdnit alespoň od trochy smutku, najednou znovu slyšíme ptačí zpěv, nebo spatříme lišku nebo zaslechneme zvuk potůčku v zahradě.

Pan Sasaki věří, že to, co promění jednostranný telefonát v oboustranný, je lidská představivost. Když mluvíme do telefonu, představujeme si, jak to, co by asi ten druhý řekl, skutečně říká. Klíčem je představivost.
Stejná představivost také pomáhá člověku jít dál.

Člověk si potřebuje představit svůj život bez svého zemřelého. Použít svoji představivost, vidět svoji budoucnost. Vidět sám sebe snídat bez partnera. Jet někam vlakem bez manželky. Potom je člověk schopen to i žít.
Těsně po západu slunce kolem šesté večerní se vzduchem náhle nese třetí dnešní melodie.

Ptám se Mio, co je to za hudbu. Vysvětluje mi:

Když přicházela tsunami, pohotovostní varovné reproduktory nefungovaly. Měly poruchu a nevydaly ani hlásku. Nemohly tak varovat obyvatele. Proto jich tolik zemřelo. Procházeli se klidně městem nebo seděli doma. Netušili, co se blíží. Proto je nyní pravidelně testují. Třikrát denně. Hudbou.

Hrají v šest ráno.
Hrají v poledne.
Hrají v šest večer.
Aby lidé věděli.

V poledne se z reproduktorů line vždy stejná skladba - ústřední melodie ze známé show z šedesátých let. Připomíná každému, kdo je v doslechu, ostrov plný loutek, které plavaly všude kolem v oceánu; a nebo možná na sochu bohyně moří na ostrově  Otsuchi, která pevně stála navzdory všemu.

Telefonní budka je uprostřed nádherné, divoké zahrady na kopci. Kolem zahrady je několik dalších domů a dál už jen lesy, které se táhnou dál a dál podél hor. Září zlatými, červenými a oranžovými listy, nedalo přeběhne liška, ptáčci létají z větve na větev a dole ve křoví mají skrýš zajíci. V budce žije kolonie berušek, nejvíc jich je v rozích, některé jsou na skle, kde vynikne jejich oranžová barva. Jejich krovky mají stejnou červeno-oranžovou barvu jako javory kolem.

Trvalo mi dvě hodiny, než jsem se rozhodla do ní vstoupit. Párkrát jsem ji zvenku obešla, dotýkala se rostlin v zahradě. Chvíli jsem seděla na lavičce opodál. Pan Sasaki mi později říkal, že většina lidí nejde hned dovnitř. Cesta sem se zdá být jednodušší, člověk má jasný cíl - dostat se k budce. Všechny vnější překážky po cestě, třeba že člověk sedne na špatný vlak, nebo přijde silný vítr, nebo že nemluví místním jazykem, se zdají být jen ušlechtilé překážky ve službě něčemu většímu. Ale v jednu chvíli sem člověk dorazí. Je tu. Na tuto chvíli jsem se nepřipravila.

Japonská televize NHK natočila o ‘telefonu do větru’ dokument. Zachycuje několik návštěvníků / poutníků. “Jestli tam jsi, tak mě prosím poslouchej,” začíná rozhovor první z hlasů. Většina 40minutového dokumentu sleduje matku se třemi dětmi, které přišli do budky úplně poprvé. Přišli při tsunami o otce a manžela. Doma o tom všem moc nemluvili, dcera vůbec. Tu a tam se objeví záběry z jejich domova, kde matka vaří a děti si chystají domácí úlohy nebo si hrají venku.

Když dorazí k telefonní budce, sedí venku na lavičce. Je chladný den. Dcera vstupuje do budky se svým nejmladším bratrem. Zvedne telefon. Najednou jí ztěžkne hlas. Je těžké rozpoznat jestli se směje nebo pláče. “Co mám říct?” ptá se bratra. “Řekni co chceš, aby věděl,” bratr odpovídá. Omlouvá se otci za to, že mu říkala ‘smraďochu’. Vypráví mu o tom, že chodí do tenisového kroužku. Ptá se ho, jestli by se mohl dívat na její první zápas.

“Ještě jsem toho s Tebou chtěla tolik prožít,” říká do telefonu matka, která vchází do budky jako poslední. “Čas mě nezahojí.”

Když jsem byla v budce, nikdo jiný nepřišel. Poslední zápis v knize byl čtyři dny starý. Přiložila jsem dlaně k sobě jak mě to naučila Mia při naší návštěvě svatyně na parkovišti, napodobujíc modlitbu. Nevím, jak se modlit. Nevím už, co jsem řekla směrem k nebi, jen vím, že jsem tiše prosila, abych řekla do telefonu tu správnou věc. Modlitba za hlas. Stojím tam a ztěžkne mi dech. Otevřu oči a pohlédnu nahoru, odkud se v tu chvíli ozval ten zuřivý bzučivý zvuk. Jsou tam skupinky malých tečkovaných broučků v rozích budky, desítky nebo i víc, lezou nahoru a dolů. Křídla mají složena pod krovkami.

Proč nemůžeme se svými zemřelými mluvit jednoduše doma, kde je to pohodlné, třeba večer v posteli, nebo v koupelně? Proč prostě nemůžu mluvit se svou mámou, když se procházím lesem, když uvidím kosatec, u kterého světlo prochází listy a připomíná právě to světlo, jaké lidé popisují v souvislosti s nebem?

Toto je něco úplně jiného. Není to terapie, jak říká pan Sasaki. Není to totéž, jako povídat si s kamarádem nad druhou skleničkou vína o tom, co byste chtěli říct své zemřelé mámě. Není to modlitba. Není to totéž, jako mluvit k někomu drahému, komu také někdo zemřel.

Pan Sasaki vysvětluje, že jakmile zvednete telefonní sluchátko, váš mozek vyšle napodmiňovaný signál ústům, aby mluvily. Máme pro to ve svém mozku silně zažité spojení. Telefonujeme skoro celý život. Při telefonování nepřemýšlíme, co chceme říct. Prostě to říkáme. Nahlas. Do telefonu, který nikam nevede. Slova odnáší jen vítr.

Mám stále spojené dlaně, když si doprohlížím každou berušku v budce, mouchu, která si mne nožky, velkého pavouka ve své pavučině zvenku budky. Vím, jaký je další krok. Je čas zvednout sluchátko. Jenže to mi ještě nejde. Mám pocit, že zvenku slyším zvuky a hlasy, slyším je za mnou, jsou to zvuky lidí, kteří čekají, až na ně přijde řada. Otočím se. Lidé tohoto města, kteří přišli o tolik, o své sestry, otce, děti, sousedy, domovy, práci, stomatologické záznamy, nebo o jakýkoliv fyzický důkaz své existence. Když se otočím, zjistím, že za mnou nikdo nestojí. Jsem tu úplně sama.

Zvednu telefon. Snažím se použít svoji představivost. Co vlastně potřebuji říct? Co potřebuji slyšet? Prstem se pomalu blížím k ciferníku, abych vytočila číslo domů, kde jsem vyrůstala…

Později, po cestě vlakem ze severu zpátky do Tokya, sleduji, jak se mění zlatá barva stromů na oranžovou. Sedím sama. Budu si navždy pamatovat stromy v zahradě pana Sasakiho. Velké žluté a zelené trsy tráv, potůček. Představuji si, jak se vrátím domů, a zasadím něco nového ve své zahradě aniž bych to nejdřív probrala s mámou.

Ještě než jsem telefonní budku opustila, zapsala jsem do knihy návštěv vlastní vzkaz. Neměla jsem s sebou fotku, kterou bych připojila.

Děkuji, že jste toto místo vytvořil. Přišla jsem s těžkým srdcem a jen stěží jsem zvládla zvednout sluchátko. Odcházím ale plná pokoje.

A byla to pravda. Překvapivá, vděčná, nádherná pravda.