VÍM, ŽE MĚ MILUJEŠ. A TEĎ MĚ NECHEJ ZEMŘÍT.

Dřív bývala vypodložena pohodlným polštářem, a v čerstvě povlečené posteli v rohu u okna celý den sledovala jak si její děti hrály. Na sporáku se neustále přihřívala polévka, to pro případ, že by snad dostala chuť na pár lžic. V rádiu možná hrál Al Jolson nebo Glenn Miller, na nočním stolku voněly květiny, a rodina tiše přicházela a odcházela. Přesně takové byly její poslední dny. Uprostřed známých zvuků, v jejím pokoji se známými vůněmi, měla všechen čas k tomu, aby se mohla nechat unášet vzpomínkami. Občas se možná lehce pousmála nebo jemně stiskla ruku, ale bylo úplně v pořádku, když nic z toho neudělala.

Už nám sama nedovedla říct, že je v pořádku, když ji necháme jít. Důvěřovala tomu, že budeme jejím hlasem a my jsme si to vzali k srdci. Přesně tak umírala. Tenkrát jsme své starší vnímali jinak.

V jejích očích bylo možné zahlédnout záblesky jejího života z doby, kdy si začátkem roku 1920 jako jemné, vnímavé a úžasně živé dítě hrála se svými hadrovými panenkami na podestě rodinného domu někde na středo-západě Ameriky. Křičí a zajíká se smíchy, zatímco ji její bosý bratr, oblečený v overalu, honí po trávníku zahrady s kobylkou na prstu. Z terasy na ně shlíží jejich otec, zatímco se maminka snaží bratra trochu usměrnit.

Jindy v jejím pohledu zahlédneme vzpomínku na první jízdu autem, malým pick-upem s dřevěnou palubní deskou, kterou řídí mladý muž s vlnitými vlasy. Vlídně se na ni usmívá, zatímco ona hledí na silnici před nimi. Přes ústa ji přelétne úsměv, zatímco v rukách svírá malou korálkovou kabelku.

V jejích očích byl někdy vidět obraz, jak stála v malém kostelíku, oblečená v bílých, bavlněných šatech, drží se za ruku s mladým mužem a říká mu “Ano”. Její matka se na ni dívá s očima zalitýma slzami. Její otec už zemřel. Novomanžel ji přenáší přes práh, držíc ji pevně v náručí. Slibuje ji, že ji bude navždy milovat a starat se o ni. Cítí, jak je její život bohatý a nádherný.

Jindy jsme viděli, jak konejší své malé děťátko, jak vaří pro všechny snídani, věší prádlo, miluje svou rodinu, vypravuje svého muže do války, a své dítě do školy.

Viděli jsme i to, jak vítá svého muže při návratu z války pevným objetím, které trvá až do konce jeho života. Pohřbívá ho jednou v sobotu pod jilmem v zahradě, vedle svého otce. Vypraví své dítě do manželství a další roky života tráví dobrovolnou prací pro místní komunitu, až do doby, kdy se jasnost její mysli začne vytrácet. Odžité roky se podepsali na jejím tělesném zdraví a Bůh řekne:

“Je čas jít domů.”

*
Takhle jsme ji viděli, než nás oslepily nekonečné odstíny a zvuky monitorů a přístrojů, alarmy, hadičky, a vše ostatní, co má zajistit dalších pět let života skořápce těla, které nám bylo svěřeno, a kterému by mělo být dopřáno zemřít v pokoji, vypodložené pohodlným polštářem, v koutě u okna, s vůní domácí polévky, která je poblíž v případě, že by na ni přišla chuť.

Teď za ni můžeme dýchat, jíst a dokonce i močit. Jakmile je postaráno o tyto tři věci, tak může být odvezena do pečovatelského domu nebo LDN, uložena do klece postele s postranicemi a měkkými zábranami, které tam jsou přece “pro její bezpečí”. To vše místo toho, aby byla jemně kolébána zvuky, vůněmi a vibracemi jejího domova, v místě pod oknem.

Můžeme ji krmit pravidelnou dávkou Jistoty hadičkou, kterou má zavedenou do žaludku a udržovat ji při životě tak dlouho, dokud se její končetiny nescvrknou a její kůže bude tenká jako lístek, takže ji pak lehké drcnutí do postranic postele doslova otevře dokořán a odhalené šlachy budou zírat do očí snaživého medika, který bude vděčný za příležitost procvičit se v šití.

Můžeme ji udržovat při životě až dokud nedostane chronický zánět močového měchýře, až dokud ji zadek v plenách nerozleptá neustálý průjem, který je rezistentní na jakákoliv antibiotika. Tuk, který ji chránil kostrč a kyčle, postupně zmizel, vředy odhalují kosti a je jen otázka času, kdy se do nich dostane infekce.

Žijeme v době, kdy medicína vezme to malé dítě, které na dvorku utíká před svým bratrem s kobylkou na prstu, a uvězní ho do skořápky, která je velmi vzdálené pulzujícímu životu, který kdysi žila. Už ji nevidíme. Ne úmyslně, ale už ji tak prostě nevidíme.

Není to výčitka či odsouzení rodin takových pacientů, nebo zpochybnění jejich lásky či motivace. Je to obžaloba systému, který do této slepé uličky žene celé rodiny a nutí je věřit, že toto je nová norma a že to, jak lidé umírali dříve, nebylo v pořádku, a takto můžeme konečně projevit svou lásku.

Neuteče den, aniž by se moji rodiče nepodívali jeden druhému do očí s otázkou:
“Jak můžeme toto šílenství zastavit? Jak můžeme pomoct tomu, aby lidé mohli nechat své blízké zemřít?”

Už více než 25 let pracuji v oblasti urgentní medicíny a během té doby jsem pečoval o mnoho tisíc starších pacientů. Stejně jako někteří mí kolegové jsem i já přišel na to, že zatímco hledáme a přicházíme s dalšími a dalšími způsoby, jak prodloužit život, živíme tím celý prales nerealistických očekávání, které v reálném čase přináší důsledky pro tato křehká těla, která nám byla s důvěrou svěřena.

Posun ke snaze udělat víc a víc nenastal ze dne na den, nebo v nějaký konkrétní den konkrétního měsíce a konkrétního roku. Naše vnímání konce života se měnilo a posouvalo v průběhu několika generací od doby průmyslové revoluce v medicíně. Teď jsem se ocitli v pasti. Shromáždili a vymysleli jsme tolik možností, léků, stentů, hadiček, úřadem povolených hadích olejů a tolik postupů, že nedokážeme naše umírající jednoduše zabalit do deky a shodnout se na tom, co už je nevhodná a přílišná lékařská péče. Nemůžeme oddělit to, co má jednoduše prodloužit život od toho, co má prodloužit kvalitu života.

Téměř 50 procent seniorů v USA umírá v pečovatelských domech nebo nemocnicích.

A když opravdu nakonec zemřou, jsou obklopeni týmem lékařů a sester, mediků, terapeutů a bezpočtu jiných lékařských specialistů, kteří jim pumpují hrudník, lámou žebra, snaží do dostat do trouchnivých žil infuze, nacpat hadičky do zduřených a krvácejících dýchacích cest. Většinou s minimem slov, v urputné snaze zachránit život, který nemůžeme zachránit, a někdy možná i tiše doufáme, že nezachráníme.

Když je konečně po všem a na obrazovce se křivka srdeční aktivity změní v rovnou čáru, a pohled nám padne na změť krvavých rukavic, plen, masek a jehel, možná zahlédneme v pohledu našich skloněných hlav stud, a možná strach, že jednou, až staneme před Bohem, tak na nás pohlédne a řekne, “Co jste si sakra mysleli?”.

Ti z nás, kdo vědí, se modlíme, aby až přijde čas a budeme voláni k návratu domů, jsme mohli být ve chvíli posledního výdechu vděční našim lékařům a rodinám, že zvolili to, co měli a ne to, co mohli, a díky tomu budeme moct naposledy zavřít své oči ve známé místnosti, uprostřed známých zvuků, s jemným úsměvem a jemným stiskem známé ruky na rozloučenou…

***
Autorem článku je Dr. Louis M. Profeta, lékař urgentní medicíny v Indianapolis, USA. Je autorem úspěšné knihy “Pacient v pokoji číslo devět tvrdí, že je Bůh”.

Zdroj originálu textu: odkaz
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografií: Kateřina Černá Grofová

---