 Thich Nhat Hanh, 92 let, leden 2019 v klášteře Tu Hieu. “Svým návratem do Vietnamu ukazuje, že jsme jako proud," říká jeho následovník, bratr Phap Dung. | Autor fotografie: PVCEB Zdroj originálu textu a fotografií: zde Autorka textu: Eliza Barclay Český překlad: Kateřina Černá Grofová “Když se učíme nechat jít, učíme se i nechat věci přijít. V tomto případě se učíme dovolit, aby náš učitel ožil uvnitř nás," říká starší žák slavného buddhistického mnicha a autora mnoha knih. V současnosti zřejmě není na světě buddhisty, který by tak dlouho a intenzivně pojmenovával a šířil základní buddhistické učení všímavosti, laskavosti a soucitu k široké veřejnosti po celém světě, jak dosud činil Thich Nhat Hanh. Vietnamský mnich napsal přes stovku knih a co do slávy a vlivu těsně následuje Dalai Lamu. Do povědomí se Thich Nhat Hanh dostal jeho prací v oblasti lidských práv a smíření během vietnamské války. Martin Luther King junior ho za tuto práci nominoval na Nobelovu cenu míru. Je považován za otce "angažovaného buddhismu", hnutí, které je spojováno s praxí všímavosti se sociálním působením. V šesti různých zemích světa včetně Spojených států vytvořil síť klášterů a retreatových center. Dnes je Thich Nhat Hanhovi 92 let. Žil v Plum Village, klášteře a centru v jihozápadní Francii, které založil v roce 1982 a stali se jeho domovem. A právě v roce 2014 zde prožil mozkovu mrtvici. Přesto, že po ní nebyl schopen mluvit, dál vedl komunitu studentů a ke komunikaci využíval své levé paže a výrazů tváře. V říjnu 2018 Thich Nhat Hanh ohromil své studenty rozhodnutím a přáním vrátit se domů - do Vientamu, aby zde prožil zbývající dny života. Vrátil se do svého "kořenového" kláštera Tu Hieu, kde se ve svých 16 letech v roce 1942 stal mnichem. Jak o tom píše Liam Fitzpatrick v časopise Time, Thich Nhat Hanh odešel z Vietnamu do exilu v roce 1966 kvůli svému protiválečnému aktivismu a teprve v roce 2005 byl oficiálně pozván k návratu. Jeho návrat však víc, než s politikou, souvisí s něčím mnohem hlubším. Je lekcí pro nás všechny. Lekcí o pokojném umírání a o propouštění lidí, které milujeme. Když jsem slyšela, že se Thich Nhat Hanh vrátil do Vientamu, chtěla jsem hlouběji porozumět jeho rozhodnutí. Zavolala jsem bratru Phap Dungovi, staršímu žákovi a mnichovi, který v době nepřítomnosti Thich Nhat Hanha pomáhá s provozem Plum Village. (Vedli jsme spolu rozhovor už dříve - v roce 2016, těsně poté, co byl Donald Trump zvolen prezidentem. Tehdy jsme spolu mluvili o tom, jak využít všímavost v časech vnitřních i vnějších konfliktů.) Náš rozhovor, který následuje níže, jsem upravila, aby byl především výstižný a jasný.  Bratr Phap Dung, starší žák Thich Nhat Hanha, 2019. (Foto: Wouter Verhoeven) Eliza Barclay: Řekněte mi prosím víc o rozhodnutí vašeho učitele vrátit se do Vietnamu. Jak mu rozumíte vy sám? Phap Dung: Jednoznačně se vrací ke kořenům. Vrátil se do místa, kde vyrůstal jako mladý mnich. Je v tom poselství, abychom nezapomněli, že od někud pocházíme. Že nejsme od nikud. Že máme kořeny. Máme své předky. Jsme součástí línie nebo proudu. Je to nádherné poselství - vnímat se jako proud, jako línie, a je to zároveň nejhlubší učení buddhistického ne-já. Nemáme v sobě žádné oddělené, nezávislé já; a zároveň jsme plni svých předků. Thich Nhat Hanh kladl v naší komunitě velký důraz na vietnamskou tradici ctění předků. Uctíváním přitom myslím nezapomínání, připomínání si. Jeho návrat do Vientamu nám připomíná, že jsme proudem, který sahá až do časů Buddhy v Indii, tedy mnohem dál než jen k Vietnamu nebo Číně. Eliza Barclay: Takže se znovu spojuje s proudem, který tu byl už před ním. A společenství, které vybudoval se s tím proudem také spojuje. Ten proud bude plynout i poté, co už tu Thich Nhat Hanh nebude. Phap Dung: Je to jako s kruhem, který kaligrafickým štětcem často maloval. Vrátil se do Vietnamu po 50 letech života na Západě. Když odešel poprvé, aby mluvil o významu míru ve vietnamské válce, tím kruh začal. Jak cestoval do dalších zemí, kde učil, dělal pomalým pohybem další část kruhu. Potom se začal pomalu vracet do Ázie, do Indonézie, Hong Kongu, do Číny. Nakonec se mohl vrátit i do Vietnamu, dokonce třikrát. Jeho poslední návrat je jako dokončení a uzavření kruhu. Podobně, jako když se světlo svíčky přenáší na další svíce, mnoho dalších svící, tak i my budeme žít dál, praktikovat a pokračovat v práci. Cítím, jak v každém z nás to světlo září. Eliza Barclay: Máte pocit, že jako jeden z jeho starších mnichů, také předáváte světlo dál? Phap Dung: Než jsem Thaye potkal v roce 1992, neměl jsem ponětí, jak žiji. Byl jsem zcela zaneprázdněn svým studiem architektury, měl jsem velké ambice a plány se svým životem v Americe. On mě ale naučil si opravdu užít život v každém okamžiku. Ukázal mi, že je to něco, co se můžeme naučit. Teď, když praktikuji, udržuji svou svíčku rozsvícenou, a dokáži svou praxi sdílet s druhými. Teď, stejně jako dříve Thay, učím a starám se o mnichy, mnišky i laiky, kteří přichází do naší komunity. Eliza Barclay: Je mu 92 let a jeho zdraví je velmi křehké, i když není upoután na lůžku. Čím teď žije a co dělá? Phap Dung: Když při tomto návratu dorazil do svého domovského kláštera, šel hned ke stúpě (svatyni), zapálil svíčku a dotkl se země. Při takovém vyjádření úcty je to, jako byste se znovu-napojili. Když si připomínáte své učitele, můžete tím čerpat mnoho energie. On nesedí a nečeká. Celým svým bytím si užívá každé chvíle zbývajícího života. Pravidelně jí. Dokonce teď může zase pít čaj a tak zve své studenty na společný šálek čaje. Každý jeho čin je velmi vědomý. Jednoho dne před lunárním Novým rokem ho jeho asistenti vzali na trh s květinami. Když se vraceli, naznačil jim, že chce změnit trasu a chce navštívit několik konkrétních chrámů. Nejdřív byli všichni zmatení, ale velmi záhy s překvapením zjistili, že všechny ty chrámy nějak souvisely s naší komunitou. Pamatoval si přesně, kde leží i jak se tam dostat. Ukázalo se, že chtěl navštívit klášter mnicha, který žil dlouho v Plum Village ve Francii; v jiném klášteře studoval jako mladý mnich. Je naprosto zřejmé, že přesto, že jeho tělo má mnoho omezení a pohybuje se jen na kolečkovém křesle, uvnitř žije naplno. Projevuje se to tak, jak mu to tělo a zdraví dovolí. Kdykoliv je to možné, objeví se na setkání sanghy a společenství. I když nemusí dělat vůbec nic, neexistuje pro něj něco jako "důchod". Eliza Barclay: Zároveň však procházíte procesem jeho propouštění, je to tak? Phap Dung: Pouštění a propouštění je jednou z našich hlavních praxí. Zas a znovu rozpoznáváme pomíjivost všech věcí života, i lidí, které milujeme. Přechodový proces závěru života je jeho posledním a zároveň nejhlubším učením, které nám předává. Ukazuje nám, jak tímto procesem projít s milostí, půvabem, a to i když je jeho tělo omezeno mrtvicí. Prožívá naplno každý den a každou příležitost, které se mu dostává. Mou praxí není čekat, až naposledy vydechne. Každý, každičký den praktikuji umění propustit ho, nechat ho jít, nechat ho, ať je se mnou; ať se stane mou součástí; ať je v každém mém vědomém dechu. Žije a bude žít v mém dechu, v mém vědomí. S každý nádechem se nadechuji s mým učitelem ve mně; s každý výdechem vidím, jak se na mě usmívá. Když kráčíme s jemností, dovolujeme, aby kráčel s námi, aby byl součástí našich kroků. Když se učíme nechat jít, učíme se i nechat přijít. V tomto případě se učíme dovolit, aby náš učitel ožil uvnitř nás. Učíme se vidět, že je mnohem víc než jen fyzickým tělem, které se momentálně nachází ve Vietnamu. Eliza Barclay: Co jste se od svého učitele naučil o umírání? Phap Dung: Umírání se týká opuštění fyzického těla, ale také propuštění pocitů, emocí, všecho, co nazýváme identitou. Umírání je umění nechat všechny tyto věcí jít. Problém je v tom, že si nedovolíme umírat den za dnem. Místo toho s sebou vláčíme představy o tom, kým jsme a kdo jsou ostatní. Někdy je to užitečné, ale někdy nám to škodí. Onálepkujeme sami sebe a tím se uvězníme. Čas na praktikování umění propouštět nenastává až ve chvíli, kdy je nám 90 let. Je to jedno z nejvyšších umění a praxí. Když ho začneme praktikovat a kultivovat, vede nás to do stavu klidné vyrovnanosti, svobody, vnitřního míru. Umět se každý den probudit, jako bychom se znovu narodili - to je panečku praxe! V buddhismu se učíme přijmout skutečnost, že jednoho dne se dostaneme do momentu, když bude naše tělo zdrojem omezení, že budeme nemocní. Učí nás, že existuje zrození, stáří, nemoc a smrt. Jak s tím vším naložíme? Eliza Barclay: Dovedl byste zmínit to nejdůležitější učení buddhismu o umírání? Phap Dung: Uvědomujeme si, že jednoho dne se všichni rozpadneme a zemřeme - naše neurony, naše končetiny, naše svaly a kosti. Pokud je však naše praxe a naše vědomí dostatečně silné, jsme schopni vidět za umírající tělo a vnímat také spirituální tělo. Uvědomujeme si, že pokračujeme skrze ducha řeči, myšlení a konání. Tyto tři aspekty neumírají, ale pokračují dál. V buddhismu tomu říkáme "podstata, která se nerodí ani neumírá". Je to jeden z rozměrů největší velikosti. Nejde o nějaký ideál. Tělo prostě dělá to, co potřebuje a stejně tak i mysl. Na nejhlubší úrovni však nic nezačíná, ani nekončí. Když praktikujeme uvědomování si podstaty, která se nerodí ani neumírá, učíme se žít i na této nejhlubší úrovni, a náš strach ze smrti se postupně rozpouští. Toto vědomí nám také pomáhá žít každý život bděle, radovat se z každého okamžiku a z každého člověka v našem životě. Jedno z největších učení nám předal ještě předtím, než onemocněl. Týkalo se stavění stúpy (svatyně s ostatky / relikviemi), do které bychom uložili jeho popel v urně a modlili se k ní. Velmi důrazně náš žádal, abychom to nedělali. Pokusím se parafrázovat to, co řekl: "Prosím, nestavějte pro mě stúpu. Nedávejte můj popel do urny ani jiné nádoby, ve které mě uzavřete a omezíte to, čím jsem. Vím, že to pro některé z vás bude těžké. Pokud se přesto rozhodnete postavit stúpu, pak vás prosím, abyste na ni pověsili cedulku s nápisem ‘Nejsem uvnitř’. A možná raději rovnou přidejte i cedulku s nápisem ‘Nejsem ani vně.’ A na třetí cedulku napište ‘Jsem-li někde, pak jsem ve vašem vědomém dechu a vašich klidných krocích.’″  Zdroj originálu textu: zde Autor/ka fotografie: Annie Spratt / Unsplash Český překlad: Kateřina Černá Grofová Žijeme v době mimořádných ekologických ztrát. Nejen, že svým jednáním narušujeme rovnováhu a udržitelnost podmínek k životu, ale je také čím dál jasnější, že přivádíme Zemi do zcela nové geologické éry, často popisované jako antropocén*.
Z výzkumů je zřejmé, že lidé stále víc cítí v každodenním životě důsledky změn na naší planetě a s nimi související ekologické ztráty. Tyto změny přímo i nepřímo ohrožují tělesné i duševní zdraví lidí. Klimatické změny a jejich vliv na půdu a životní prostředí jsou v poslední době čím dál častěji příčinou duševních potíží, včetně depresí, sebevražedných sklonů, post-traumatického stresu, a také pocitů hněvu, beznaděje, strachu a nebo zoufalství. V literatuře se však téměř vůbec nepopisuje emoční odezva, kterou nazýváme ‘ekologický zármutek’. Jeho definici jsme uvedli nedávno v článku pro Nature Climate Change: ‘Jde o zármutek prožívaný v souvislosti s pociťovanými nebo očekávanými ekologickými ztrátami, včetně zániku zvířecích druhů, ekosystémů a také krajiny jako takové, v důsledku akutních nebo chronických změn životního prostředí.” Věříme, že ekologický zármutek je přirozená, ovšem přehlížená, odpověď na ekologickou ztrátu. Rozhodně je velmi pravděpodobné, že se bude v budoucnosti týkat mnohých z nás. Porozumění ekologickému zármutku Zármutek může mít mnoho podob a ty se mohou výrazně lišit jak mezi jednotlivci, tak mezi různými kulturami. Poměrně dobře chápeme zármutek ve vztahu ke ztrátě lidských bytostí, zřídkakdy uvažujeme o významu truchlení v souvislosti s přírodou. Mezi prvními, kdo popsal emoční daň v důsledku ekologických ztrát, byl přední americký přírodovědec Aldo Leopold, který v roce 1949 ve své knize Písečná krajina Almanacu napsal: “Když se začneme zabývat ekologií, zjistíme, že jsme osamoceni ve světě plném bolavých ran.” Nedávno hned několik respektovaných ekologů a klimatických vědců vyjádřilo svůj pocit zármutku a strachu z klimatických změn a ničení životního prostředí, například v článcích: “Klimatičtí vědci mají pocit, že nesou tíhu světa na ramenou” a “Cítíte to také?”. Ekologický zármutek je významnou součástí také práce nás dvou. V rámci různých výzkumných projektů jsme pracovali s kmenem Inuitů v arktické části Kanady a s farmáři v pšeničném pásu západní Austrálie. Oba jsme strávili tímto výzkumem téměř 20 let. Intenzivně jsme se setkávali s lidmi, kteří zažívají významné klimatické změny a zlomy v životních podmínkách. Přesto, že šlo o lidi z velmi odlišných geografických i kulturních kontextů, náš výzkum odhalil překvapivou podobnost mezi komunitami Inuitů a farmářských rodin v tom, jak se jejich členové snažili vyrovnat - emočně i psychologicky - s narůstajícími ekologickými ztrátami a perspektivou nejisté budoucnosti. Hlas ekologického zármutku Náš výzkum ukazuje, že ekologické ztráty v důsledku klimatických změn spouští pocity zármutku v několika směrech. Především lidé truchlí kvůli ztrátě krajiny takové, jakou ji znali. Kvůli ztrátě ekosystémů, živočišných druhů, nebo míst, která pro ně jsou nějak osobně či kolektivně důležitá. Například pro společenství Inuitů je země zcela zásadní pro duchovní život. V uplynulých letech nemohli z důvodu tajících ledových ker cestovat do svých kulturně významných míst, která jsou pro ně zásadní při tradičních činnostech, jakým je lov nebo rybolov. Inuité na tuto změnu a ztrátu země tak, jak ji znali, reagují intenzivním pocitem smutku, hněvu, frustrace a zoufalství. Jeden z mužů, který vyrůstal v kultuře lovu a rybolovu v komunitě Rigolet, to vysvětluje takto: “Jakoby lidé nemohli být tím, kým bývali. Nemohou už dělat to, co dělali dříve. Když je vám něco odebráno, už to prostě nemáte. Když se změní váš životný způsob kvůli něčemu, co nemůžete ovlivnit, ztrácíte svým způsobem kontrolu nad svým vlastním životem.” Dlouhodobé sucho v pšeničném pásu západní Austrálie vyvolává stejně silné emoční reakce u rodin farmářů. Jeden z nich popisuje: “Není asi nic horšího než vidět, jak se vaše pole mění v písečnou bouři. Troufám si říct, že není nic horšího. Když začne ten písek vát, musím si zalézt dovnitř, nemůžu se na to prostě dívat." V obou případech je emoční prožitek velmi blízký konceptu “solastalgie”. Tento výraz vyjadřuje jednak formu smutnění za domovem, přesto že jste doma. A také smutek ze ztráty zdravého domova nebo prosperujícího ekosystému. Lidé také truchlí proto, že ztrácí porozumění přírodním zákonitostem, a z toho plynoucí ztotožnění se. Konkrétně lidé truchlí kvůli ztrátě sebe-identity v důsledku ztráty země / krajiny, ve které vyrostli, a která se mění nebo zcela mizí. Australské rodiny farmářů vnímají svoji neschopnost udržet a zachovat zdravou krajinu a to z důvodu neustále se stírajících rozdílů mezi ročními obdobími a z důvodu dlouhodobého sucha. Cítí také pocity viny a hanby: “Když farmář vidí, jak jeho pole umírá, je to jasná zpráva ‘Jsi špatný farmář.’ Přitom věřím, že jsme všichni dobří farmáři. Všichni děláme to nejlepší, co umíme. Všichni tuto zemi milujeme.” Pro starší členy Inuitů změny počasí a krajiny mění po staletí platné a mezi generacemi udržované chápání ekologie krajiny. Mění a narušuje se tak i celistvé vnímání vlastní kultury a sebe sama. Jeden z velmi ctěných lovců říká: “Bolí to. Moc to bolí. Myslím, že svým vnukům už nebudu moct ukázat, jak jsme věci dělávali. To mě bolí. Moc mě to bolí. Ale nemluvím o tom.” Mnozí Inuité a farmáři se bojí o svou budoucnost. Stále častěji vyjadřují svůj zármutek, neboť očekávají, že ekologické ztráty budou narůstat. Jedna žena z kmene Rigolet vysvětluje: “Myslím, že tyto změny ovlivní i našeho ducha. Protože je hrozné, když cítíte, že nemůžete nic dělat. Tato země je prostě součástí našeho života. Když bychom o ni přišli, přijdeme o část našeho života. A to je velmi smutné.” Podobně mluví i australský farmář, který se obává pravděpodobnosti, že jednou o svoji farmu přijde: “Bylo by to, jako by zemřela. Protože tato farma je ztělesněním všeho, co je rodinnou farmou. Kdybychom o ni přišli, bylo by to stejné, jako kdyby nám někdo zemřel. Myslím, že by to bylo dokonce smutnější. Nevím. Rozhodně bylo to bylo hrozně těžké.” Ekologický zármutek v budoucnosti klimatické změny Ekologický zármutek nám připomíná, že změna klimatu není jen nějaký abstraktní vědecký koncept nebo desítky let vzdálený environmentální problém. Spíše nás vede k osobnímu prožívání emočních a psychologických ztrát, ať už v důsledku proměny přírodního světa, ale také jeho vymírání. Ekologický zármutek vynáší do světla našeho vědomí poznání, že ostatní živé bytosti a přírodní svět jsou nedílnou a zásadní součástí našeho života, našich komunit, kultur, ale také naší schopnosti prosperovat ve světě ovládaným lidmi. Během výzkumu jsme si všimli, že stále více lidí prožívá ekologický zármutek, ale zároveň stále postrádá vhodnou cestu k vyjádření a nebo léčení. Chybí nám rituály a způsoby, jak být se všemi pocity, které ekologický zármutek přináší. Vždyť ještě donedávna jsme ani neměli slova a výrazy, které by mu daly hlas. Je tomu tak i proto, že se - jak zmiňuje americký ekolog Phyllis Windle - může zdát pocit zármutku ze ztráty přírodního světa nelogický, nevhodný nebo antropomorfní (*zlidšťující nelidské - pozn. př.). My si naopak myslíme, že je nesmírně důležité začít uznávat ekologický zármutek jako zcela právoplatnou odezvu na ekologické ztráty. Je to potřebný první krok ke zlidštění klimatické změny a jejich dopadů, a také pro naše porozumění co to doopravdy znamená být člověkem v době antropocénu. Jak zdravě a dobře truchlit za ekologické ztráty, obzvlášť pokud jsou nejednoznačné, narůstající a reálně se právě teď dějí, to je otázka, která zatím zůstává bez odpovědi. Myslím se ale, že je to otázka, která bude palčivější a aktuálnější víc a víc s postupujícími vlivy klimatických změn, včetně přímého prožívání ztráty. Nevnímáme ekologický zármutek jen jako vyjadřování zoufalství, ani by neměl být důvodem k úplnému odpojení od jakýchkoliv problémů, se kterými se jako lidstvo setkáváme v oblasti životního prostředí. Naopak, vnímáme velkou naději v tom, co opravdové prožívání ekologického zármutku může vynášet na povrch. Stejně, jako když oplakáváme smrt někoho milovaného, mění to naše vnímání důležitosti a významu věcí v životě; kolektivní prožívání ekologického zármutku se může spojit v posílení skutečné lásky a zodpovědnosti vůči místům, ve kterých žijeme; k ekosystémům a živočišným druhům. Může nás to inspirovat, vyživovat a vést k udržitelnému způsobu života. Čeká nás v tomto směru ještě hodně truchlení, a nebude to lehké. Ale možná, že když se otevřeme bolesti ekologického zármutku, může to zabránit dalším velkým ztrátám. *Antropocén je poměrně nový termín z oblasti geochronologie, který je motivován snahou označit období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Termín vymyslel ekolog Eugene Stoermer a popularizoval jej atmosférický chemik Paul Crutzen, držitel Nobelovy ceny. (Zdroj: Wikipedie)  Zdroj originálu textu: zde Autorka textu: Jill Kottmeier Editorka: Emily Bartran Český překlad: Kateřina Černá Grofová Fotografie: Debby Hudson on Unsplash Na památku Alexy Rodheim Culter:
Až odejdu, a minuty se změní v hodiny, hodiny ve dny, může se stát, že tíha ve vašem srdci bude k neunesení. Vím, že budete toužit po tom, slyšet můj hlas. Že byste dali cokoliv za to, slyšet mě zpívat písně, které jsem milovala. Dívat se mi do tváře, sedět vedle mě, říkat mi, že mě milujete, poslouchat můj smích, nebo společně vést jeden z mnohých našich rozhovorů. Vím, že asi cítíte největší bolest ve svém životě a možná máte i pocit, že nemáte sílu žít dál. Je mi líto, že jsem musela odejít, ale mé tělo už dál nemohlo. Nic bych si nepřála víc, než prožít s vámi všemi ještě mnoho mnoho let. Snažila jsem se ze všech svých sil, kvůli lásce, kterou jsme spolu sdíleli. Chci, abyste věděli, že i když už nemůžete vidět moji fyzickou podobu, naše láska neskončila. Naše sdílená láska vás drží i v těchto těžkých chvílích, a dál... Naše spojení, naše láska nikdy neskončí. Není to možné. Láska je ta nejmocnější síla na Zemi a přesahuje vše... dokonce i smrt. Váš život teď bude jiný. Možná bude těžké ho milovat, možná s ním budete bojovat. Možná se vám bude chtít křičet. Ale až se nakonec znovu zvednete, v což věřím, vzpomeňte si na lásku. Dovolte jí, ať prozáří celé vaše tělo. Naše láska je stále přítomná, jsem její součástí, jen mě prostě nevidíte. Vy, kdo jste mě znali, víte, že jsem na sebe vždy kladla velká očekávání. Teď kladu ještě větší očekávání na vás. Až budete každou svou buňkou cítit, že to chcete vzdát, pod tíhou všeho smutku a bolesti, chci, abyste si dopřáli ještě trochu času to vše vnímat a cítit, a potom se postavili oběma nohama na zem. Pokud to nemůžete udělat pro sebe, udělejte to pro mě. Já už tu možnost nemám. Možná si budete přát, aby se svět zastavil. Možná budete chtít křičet na lidi kolem sebe, kteří si v pohodě žijí svůj život, zatímco vy jste ponořeni ve tmě. A právě v takových chvílích bych si přála, abyste se probudili a podívali se, jak vychází slunce. Každý den, kdy cítíte, že nedokážete udělat krok a za ním další krok, dívejte se, jak pomalu vychází zpoza mraků slunce, a vězte, že jsem stále s vámi. Když nastane noc a smutek začne tížit vaše srdce, vyjděte ven a podívejte se na nebe, hvězdy a měsíc. Pomyslete na neviditelné propletence vesmíru a mluvte se mnou. Budu tam. Jak se budou střídat roční doby, vzpomínejte na mě a najděte si způsob, jak uctít mého ducha. S jarními deštíky, zpěvem ptáků a s květy magnólií - dopřejte si čas to všechno vnímat, vdechnout tu nádheru. V létě si užívejte teplých doteků slunce, květin, vůně trávy, i neuvěřitelně nádherné letní bouřky a duhy. Budu v tom všem. Až začne přicházet podzim, užijte si chladivý vzduch a připomeňte si při pohledu na padající listí stromů, že každá smrt dříve či později dává možnost znovuzrození života. S prvními sněhovými vločkami vyjděte ven a nechte, ať padají na váš jazyk a každou si vychutnejte. Jsme navždy propojeni. Jen si potřebujete najít cestu a způsob, jak to spojení zachovávat... možná při setkání s beruškou, motýlem, nebo v písni, či nádherném západu slunce. Nebo v některých z těch úžasných bláznivých věcí, které jsme spolu podnikli. Jsou stále tu a vždy budou. Máte teď možnost rozšířit své srdce o něco, co jste možná ani nevěděli, že existuje. Absolutně nepochybuji o tom, že to dokážete. Víc, než cokoliv jiného potřebuji, abyste žili svůj život v lásce a síle... to jsou dvě kvality, kterých jsem se držela v tom svém životě. Chtěla bych, abyste žili odvážně, s vášní a se záměrem. Doufám, že budete milovat bezostyšně, celou svou duší. Láska je to, co potřebujeme dát sami sobě. Láska vás provede touto neunesitelnou bolestí. Takže až tu nebudu, milujte naplno, milujte každou buňkou svého srdce, a už nikdy v sobě nenechte nic nevyřčeného. Vyslovujte mé jméno tak často, jak budete cítit. Vyprávějte můj příběh. Sdílejte svou moudrost s každým, koho na své cestě potkáte. Zavřete oči, otevřete svoji duši a ucítite mě v sobě... to vás povede na každém kroce. Díky vám všem jsem prožila ten nejlepší život, jaký jsem si mohla přát. |
Archives
July 2024
Categories
All
|
RSS Feed