NADĚJE A TRUCHLENÍ V ANTROPOCÉNU: POCHOPENÍ EKOLOGICKÉHO ZÁRMUTKU

Zdroj originálu textu: zde
Autor/ka fotografie: Annie Spratt / Unsplash
Český překlad: Kateřina Černá Grofová

---

Žijeme v době mimořádných ekologických ztrát. Nejen, že svým jednáním narušujeme rovnováhu a udržitelnost podmínek k životu, ale je také čím dál jasnější, že přivádíme Zemi do zcela nové geologické éry, často popisované jako antropocén*.

Z výzkumů je zřejmé, že lidé stále víc cítí v každodenním životě důsledky změn na naší planetě a s nimi související ekologické ztráty. Tyto změny přímo i nepřímo ohrožují tělesné i duševní zdraví lidí. Klimatické změny a jejich vliv na půdu a životní prostředí jsou v poslední době čím dál častěji příčinou duševních potíží, včetně depresí, sebevražedných sklonů, post-traumatického stresu, a také pocitů hněvu, beznaděje, strachu a nebo zoufalství.

V literatuře se však téměř vůbec nepopisuje emoční odezva, kterou nazýváme ‘ekologický zármutek’. Jeho definici jsme uvedli nedávno v článku pro Nature Climate Change: ‘Jde o zármutek prožívaný v souvislosti s pociťovanými nebo očekávanými ekologickými ztrátami, včetně zániku zvířecích druhů, ekosystémů a také krajiny jako takové, v důsledku akutních nebo chronických změn životního prostředí.”

Věříme, že ekologický zármutek je přirozená, ovšem přehlížená, odpověď na ekologickou ztrátu. Rozhodně je velmi pravděpodobné, že se bude v budoucnosti týkat mnohých z nás.


Porozumění ekologickému zármutku

Zármutek může mít mnoho podob a ty se mohou výrazně lišit jak mezi jednotlivci, tak mezi různými kulturami. Poměrně dobře chápeme zármutek ve vztahu ke ztrátě lidských bytostí, zřídkakdy uvažujeme o významu truchlení v souvislosti s přírodou.

Mezi prvními, kdo popsal emoční daň v důsledku ekologických ztrát, byl přední americký přírodovědec Aldo Leopold, který v roce 1949 ve své knize Písečná krajina Almanacu napsal: “Když se začneme zabývat ekologií, zjistíme, že jsme osamoceni ve světě plném bolavých ran.”

Nedávno hned několik respektovaných ekologů a klimatických vědců vyjádřilo svůj pocit zármutku a strachu z klimatických změn a ničení životního prostředí, například v článcích: “Klimatičtí vědci mají pocit, že nesou tíhu světa na ramenou” a “Cítíte to také?”.

Ekologický zármutek je významnou součástí také práce nás dvou. V rámci různých výzkumných projektů jsme pracovali s kmenem Inuitů v arktické části Kanady a s farmáři v pšeničném pásu západní Austrálie. Oba jsme strávili tímto výzkumem téměř 20 let. Intenzivně jsme se setkávali s lidmi, kteří zažívají významné klimatické změny a zlomy v životních podmínkách.

Přesto, že šlo o lidi z velmi odlišných geografických i kulturních kontextů, náš výzkum odhalil překvapivou podobnost mezi komunitami Inuitů a farmářských rodin v tom, jak se jejich členové snažili vyrovnat - emočně i psychologicky - s narůstajícími ekologickými ztrátami a perspektivou nejisté budoucnosti.


Hlas ekologického zármutku

Náš výzkum ukazuje, že ekologické ztráty v důsledku klimatických změn spouští pocity zármutku v několika směrech. Především lidé truchlí kvůli ztrátě krajiny takové, jakou ji znali. Kvůli ztrátě ekosystémů, živočišných druhů, nebo míst, která pro ně jsou nějak osobně či kolektivně důležitá.

Například pro společenství Inuitů je země zcela zásadní pro duchovní život. V uplynulých letech nemohli z důvodu tajících ledových ker cestovat do svých kulturně významných míst, která jsou pro ně zásadní při tradičních činnostech, jakým je lov nebo rybolov. Inuité na tuto změnu a ztrátu země tak, jak ji znali, reagují intenzivním pocitem smutku, hněvu, frustrace a zoufalství.

Jeden z mužů, který vyrůstal v kultuře lovu a rybolovu v komunitě Rigolet, to vysvětluje takto: “Jakoby lidé nemohli být tím, kým bývali. Nemohou už dělat to, co dělali dříve. Když je vám něco odebráno, už to prostě nemáte. Když se změní váš životný způsob kvůli něčemu, co nemůžete ovlivnit, ztrácíte svým způsobem kontrolu nad svým vlastním životem.”

Dlouhodobé sucho v pšeničném pásu západní Austrálie vyvolává stejně silné emoční reakce u rodin farmářů. Jeden z nich popisuje: “Není asi nic horšího než vidět, jak se vaše pole mění v písečnou bouři. Troufám si říct, že není nic horšího. Když začne ten písek vát, musím si zalézt dovnitř, nemůžu se na to prostě dívat."

V obou případech je emoční prožitek velmi blízký konceptu “solastalgie”. Tento výraz vyjadřuje jednak formu smutnění za domovem, přesto že jste doma. A také smutek ze ztráty zdravého domova nebo prosperujícího ekosystému.

Lidé také truchlí proto, že ztrácí porozumění přírodním zákonitostem, a z toho plynoucí ztotožnění se. Konkrétně lidé truchlí kvůli ztrátě sebe-identity v důsledku ztráty země / krajiny, ve které vyrostli, a která se mění nebo zcela mizí.

Australské rodiny farmářů vnímají svoji neschopnost udržet a zachovat zdravou krajinu a to z důvodu neustále se stírajících rozdílů mezi ročními obdobími a z důvodu dlouhodobého sucha. Cítí také pocity viny a hanby: “Když farmář vidí, jak jeho pole umírá, je to jasná zpráva ‘Jsi špatný farmář.’ Přitom věřím, že jsme všichni dobří farmáři. Všichni děláme to nejlepší, co umíme. Všichni tuto zemi milujeme.”

Pro starší členy Inuitů změny počasí a krajiny mění po staletí platné a mezi generacemi udržované chápání ekologie krajiny. Mění a narušuje se tak i celistvé vnímání vlastní kultury a sebe sama. Jeden z velmi ctěných lovců říká: “Bolí to. Moc to bolí. Myslím, že svým vnukům už nebudu moct ukázat, jak jsme věci dělávali. To mě bolí. Moc mě to bolí. Ale nemluvím o tom.”

Mnozí Inuité a farmáři se bojí o svou budoucnost. Stále častěji vyjadřují svůj zármutek, neboť očekávají, že ekologické ztráty budou narůstat. Jedna žena z kmene Rigolet vysvětluje: “Myslím, že tyto změny ovlivní i našeho ducha. Protože je hrozné, když cítíte, že nemůžete nic dělat. Tato země je prostě součástí našeho života. Když bychom o ni přišli, přijdeme o část našeho života. A to je velmi smutné.”

Podobně mluví i australský farmář, který se obává pravděpodobnosti, že jednou o svoji farmu přijde: “Bylo by to, jako by zemřela. Protože tato farma je ztělesněním všeho, co je rodinnou farmou. Kdybychom o ni přišli, bylo by to stejné, jako kdyby nám někdo zemřel. Myslím, že by to bylo dokonce smutnější. Nevím. Rozhodně bylo to bylo hrozně těžké.”


Ekologický zármutek v budoucnosti klimatické změny

Ekologický zármutek nám připomíná, že změna klimatu není jen nějaký abstraktní vědecký koncept nebo desítky let vzdálený environmentální problém. Spíše nás vede k osobnímu prožívání emočních a psychologických ztrát, ať už v důsledku proměny přírodního světa, ale také jeho vymírání. Ekologický zármutek vynáší do světla našeho vědomí poznání, že ostatní živé bytosti a přírodní svět jsou nedílnou a zásadní součástí našeho života, našich komunit, kultur, ale také naší schopnosti prosperovat ve světě ovládaným lidmi.

Během výzkumu jsme si všimli, že stále více lidí prožívá ekologický zármutek, ale zároveň stále postrádá vhodnou cestu k vyjádření a nebo léčení. Chybí nám rituály a způsoby, jak být se všemi pocity, které ekologický zármutek přináší. Vždyť ještě donedávna jsme ani neměli slova a výrazy, které by mu daly hlas. Je tomu tak i proto, že se - jak zmiňuje americký ekolog Phyllis Windle - může zdát pocit zármutku ze ztráty přírodního světa nelogický, nevhodný nebo antropomorfní (*zlidšťující nelidské - pozn. př.).

My si naopak myslíme, že je nesmírně důležité začít uznávat ekologický zármutek jako zcela právoplatnou odezvu na ekologické ztráty. Je to potřebný první krok ke zlidštění klimatické změny a jejich dopadů, a také pro naše porozumění co to doopravdy znamená být člověkem v době antropocénu. Jak zdravě a dobře truchlit za ekologické ztráty, obzvlášť pokud jsou nejednoznačné, narůstající a reálně se právě teď dějí, to je otázka, která zatím zůstává bez odpovědi. Myslím se ale, že je to otázka, která bude palčivější a aktuálnější víc a víc s postupujícími vlivy klimatických změn, včetně přímého prožívání ztráty.

Nevnímáme ekologický zármutek jen jako vyjadřování zoufalství, ani by neměl být důvodem k úplnému odpojení od jakýchkoliv problémů, se kterými se jako lidstvo setkáváme v oblasti životního prostředí. Naopak, vnímáme velkou naději v tom, co opravdové prožívání ekologického zármutku může vynášet na povrch. Stejně, jako když oplakáváme smrt někoho milovaného, mění to naše vnímání důležitosti a významu věcí v životě; kolektivní prožívání ekologického zármutku se může spojit v posílení skutečné lásky a zodpovědnosti vůči místům, ve kterých žijeme; k ekosystémům a živočišným druhům. Může nás to inspirovat, vyživovat a vést k udržitelnému způsobu života. Čeká nás v tomto směru ještě hodně truchlení, a nebude to lehké. Ale možná, že když se otevřeme bolesti ekologického zármutku, může to zabránit dalším velkým ztrátám.

*Antropocén je poměrně nový termín z oblasti geochronologie, který je motivován snahou označit období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Termín vymyslel ekolog Eugene Stoermer a popularizoval jej atmosférický chemik Paul Crutzen, držitel Nobelovy ceny. (Zdroj: Wikipedie)