O VšE, CO TEĎ POVAŽUJEME ZA SAMOZŘEJMÉ, JEDNOU PŘIJDEME

Art: Elin Manon

---

"Říká se, že 'nevíme, co máme, dokud o to nepřijdeme'. Pravdou je, že víme moc dobře, co máme. Jen nás prostě ani nenapadne, že bychom o to mohli někdy přijít."  ~ anonym

Měla osm dětí. Žila v chudých poměrech se svou rodinou v malé venkovské vesnici. Od úsvitu do soumraku tvrdě pracovala, aby uživila osm hladových dětí. Pracovala na rodinném rýžovém poli a přijala jakoukoliv práci, která se nabídla. Mnozí jí říkali, aby děti nedávala do školy, že jí pak budou moct pomáhat v práci. Trvala ale na tom, že chce svým dětem dopřát vzdělání, aby měli větší šanci na lepší život, než jaký měla ona. Znamenalo to, že pracovala desetkrát tolik, ale trvala na tom. Žila střídměji než mniši. Moc nejedla, aby zbylo dost pro děti.

O čtyřicet let později jí onemocnělo srdce, měla vysoký tlak a mnoho dalších vážných problémů. Lékař řekl, že hlavním důvodem jejího zdravotního stavu je fakt, že tak dlouho sama sebe nepečovala. V posledních měsících života už nemohla mluvit ani chodit. Byla zcela nemohoucí, a už ani nepoznávala své děti a vnoučata. Později zemřela v náručí své rodiny.

Toto je příběh mé babičky. Ženy, která obětovala svůj celý život, aby se starala o druhé a nečekala nic naoplátku. A všichni jsme to brali jako samozřejmost.

Ne proto, že bychom ji nemilovali. Ale byli jsme zcela ponořeni do svých vlastních životů. Navíc nás kultura společnosti vedla k tomu, nevyjdařovat svou lásku a pocity vůči druhým, protože to působilo jako slabošství.
Pamatuji si, že pár hodin před její smrtí, která byla očekávaná, jsme se kolem ní všichni sešli. Moje maminka řekla, "Babička je velmi slabá." Objala jsem ji. Bylo to poprvé, kdy jsem ji viděla plakat.

O pár let později mi moje teta řekla, že nikdy svoji maminku neobjala. Nikdy jí neřekla, jak moc jí milovala. Prostě to tenkrát neuměla. Teď už to ví a umí, ale už nemá tu možnost. Brali její přítomnost a obětovatost jako samozřejmost. A teď je navždy pryč.

Životní příběh mé babičky, její láska i obětavost, se teď opakují v životě mé maminky. Má čtyři děti a je ve velmi podobné situaci. Vychovávala všechny čtyři děti, zatímco její manžel byl pracovně mnoho let na cestách. Nikdy nejedla opravdu dobré jídlo, protože se snažila ušetřit co nejvíc pro své děti. Abych byla upřímná, také jsem to brala jako samozřejmost. Kdykoliv jsem potřebovala, byla tam pro mě. Když jsem byla nemocná, vždy byla se mnou.  Zašívala roztrhané šaty, koupila mi nové boty, když jsem jí o to požádala, i přesto, že neměla moc peněz. Dala mi všechno, co jsem kdy potřebovala. A nechápu, jak to dokázala, ale stejnou měrou se starala i o všechny mé sourozence. Byla pro mě super-ženou hrdinkou. Nebylo výjimkou, že obstarávala všechny domácí práce, zatímco my jsme posedávali kolem, učili se, povídali si nebo si hráli.

Věděla jsem, že moc pracuje, ale také jsem si myslela, že takové jsou všechny maminky. Nepamatuji si, že bych jí někdy řekla "děkuji Ti". Byla pro mě nesmírně důležitým člověkem v mém životě, ale po dlouho dobu jsem si to prostě neuvědomila. Až ve chvíli, kdy jí byla diagnostikována rakovina.

Můj svět se zhroutil. Měla jsem pocit, že život je ohromně krutý.

Když byla v nemocnici na chemoterapii, v domě byl naprostý chaos. Nikdo neuklízel, nevařil, ale ani si nepovídal. Mluvili jsme jen o mamince, která byla den ze dne slabší. Když se konečně vrátila domů z první chemoterapie, pořád jsme se jí ptali, jaké jídlo by si dala a jak se cítí. Bylo to poprvé v životě, kdy se jí dostalo tolik pozornosti. Pamatuji si, že někdy vstala, vyběhla z místnosti, stála venku ve tmě a plakala. Ne proto, že by se bála smrti, ale proto, že se bála, kdo se postará o její děti. Uvědomila jsem si, že jsem ji brala za samozřejmost, ale že mám ještě šanci. Od té chvíle jsem se učila, jak se o ni starat, stejně jako se ona starala o mě.

I když se později moje maminka uzdravila, strach z toho, že bych o ni mohla přijít, mě hluboce děsila.  Díky tomu jsem si ale uvědomila, že máme tendenci brát lidi kolem sebe jako samozřejmost, a obzvlášť lidi, kteří jsou nám nejblíž. Obvykle je doceníme teprve tehdy, když o ně přicházíme nebo jsme je ztratili.

A tak jsem si slíbila, že nebudu nikoho brát jako samozřejmost. Chci každého ve svém životě ocenit.
A pokud to s vámi také rezonuje, možná stojí za to si připomenout, že nic není trvalé. Nic z toho, co máte ve svém životě dnes, nebude trvat věčně. Vaše práce, dům, nebo vaše auto. Ani vaši nejbližší. Ani ti, kteří slíbili, že vás nikdy neopustí.

Dopřejte si chvíli a uvědomte si, že život je krátký a nemáme mnoho času na to být se svými milovanými. Jednoho dne budou všichni pryč a nikdo z nás neví, kdy to bude. Radujte se z jejich přítomnosti dokud můžete.
Nic nepředpokládejte. Všeho si važte. Nikdo jiný nenese zodpovědnost za vás a váš život - jen vy sami.

Nikdo nemá povinnost vám projevovat péči a laskavost. Ikdyž jsou to lidé, které vy sami milujete, neznamená to, že oni musí nutně milovat vás. Nemusí pro vás udělat vůbec nic. Pokud tedy něco z toho dělají, oceňte jejich úsilí a poděkujte jim za vše, co pro vás dělají a znamenají. Každou lidskou bytosti potěší, když ví, že pro někoho něco znamená.

Můžete to vyjádřit malými gesty. Jakožto člověk, který se narodil v zemi třetího světa, jsem nebyla vychovaná  k tomu, abych vyjadřovala své pocity vůči druhým lidem. I když mě napadlo říct mé mámě, že ji mám moc ráda, nevěděla jsem dost dobře jak to udělat. Myslela jsem si, že to ví, protože je přeci moje máma. To však neznamená, že ji nepotěší, když jí řeknu, jak moc mi na ní záleží.
Nejdřív to bylo trochu zvláštní a nezvyklé, ale dnes jí volám skoro každý den, při videohovoru jí pošlu polibek. I když k tomu nemám žádný pádný důvod, tu a tam jí pošlu SMSku nebo jí nechám poslat květiny.

I když je váš život plný povinností a všeho možného, udělejte si čas a vyviňte úsilí vyjádřit svým blízkým co pro vás znamenají. Nemusí to být nic velkého, co vyžaduje velkou přípravu. Jak říká Robert Brault, malé věci jsou někdy ty největší.

Zkuste se co nejvíce vracet do přítomnosti. Někdy nás tak pohltí práce, naše zájmy a koníčci, naše problémy ve vztazích, že nevidíme lidi, kteří jsou přímo před námi. Když se pak ohlédneme, je nám líto, že jsme s nimi nebyli naplno.

Dejte si dnes záměr: Přestanu se strachovat o věci, které nemám pod kontrolou.
Pokud se (zatím) nedokážete přestat strachovat, alespoň si dejte záměr, že každý den alespoň na chvíli dáte tyto starosti stranou, abyste mohli být se svými milovanými plně přítomni - tělem i duchem.
--
Velmi snadno si na všechna ty malá gesta laskavosti od blízkých zvykneme. Nejsou však samozřejmostí. Tak do toho! Zavolejte své mámě, tátovi, nebo někomu, koho máte moc rádi. Řekněte jim, jak moc je máte rádi a poděkujte jim za to, že jsou a kým pro vás jsou.
Máte-li partnera, pošlete mu SMSku, poděkujte mu za to, že vám uvařil snídani, nebo že vám naslouchal.
Kupte kytici květin a pošlete je své přítelkyni spolu s lístkem a vzkazem.

Právě teď tu ještě jsou.

Zdroj: www.tinybuddha.com/blog
Překlad: Kateřina Grofová