ČAS K POODSTOUPENÍ

Art: Andrew Wyeth, 1947 (Vítr od oceánu)

Často se nám lidem stává, že uvěříme, že o věci v našem životě - ať už velké nebo malé - musíme pečovat bez ustání a v každém detailu, jinak by se totiž náš svět rozložil, přestal držet pohromadě a my bychom přišli o své místo ve vesmíru. Tak to však není a pokud by to tak bylo, jsou naše životní situace natolik dočasné, že by se rozpadly tak či tak.

Přibližně jednou ročně si dopřeji 24 hodin, kdy poodstoupím. V předvečer dne mého odchodu začnu rozplétat vlákna, která mě připoutávají. Dám vědět lidem, se kterými obývám dům, mé rodině a blízkým přátelům, že 24 hodin nebudu k zastižení a poté vypnu svůj telefon. V rádiu naladím stanici, kde hrají hladivé zlaté oldies. Alespoň na hodinu se ponořím do horké vany. Potom si připravím oblečení na ráno mého útěku a s vědomím, že už mě nebude nic rušit, spím spánkem spravedlivých.

Ráno se probudím sama od sebe, nenastavuji si žádný budík, ani na svých náramkových hodinkách. Obuji si pohodlné boty, oblečuji si pohodlné oblečení a vydám se z domu žádným předem promyšleným směrem, za žádným konkrétním cílem.  Pokud právě žiji ve městě, brouzdám uličkami, prohlížím si výlohy nebo budovy. Vcházím a vycházím z městkých parků, knihoven, vstupních hal mrakodrapů a kin. V žádném z těch míst nezůstávám příliš dlouho.

V takovém dni se snažím o amnézii. Nepotřebuji znát mé jméno, kde bydlím, nebo kolik naléhavých zodpovědností mi leží na ramenou. Netoužím po tom, abych potkala byť i toho nejbližšího přítele, protože by mi připomněl kdo jsem, okolnosti mého života, na které chci na chvíli zapomenout.

Každý člověk potřebuje jednou za čas alespoň jeden den, kdy se vědomě oddělí od minulosti i od budoucnosti. Práce, rodina, zaměstnavatel i přátele mohou existovat jeden den bez nás. A pokud si to naše ego dovolí připustit, ti všichni jsou schopni existovat bez nás, i kdyby to mělo být navždy. Každý člověk si zaslouží zažít dny, kdy nečelí žádným problémům, kdy nehledá žádná řešení. Každý z nás potřebuje jednou za čas poodstoupit od toho, co samo nepoodstoupí od nás. Všichni potřebujeme začít čas bezcílného potulování nebo chvíle, kdy jen tak sedíme na lavičce v parku, pozorujeme mysteriózní svět mravenců nebo baldachýny korun stromů.

Když takto čas od času poodstoupíme, nejsme - jak si mnozí myslí a někteří nás odsoudí - nezodpovědní. To se jen připravujeme na to, abychom pak mohli lépe plnit své závazky v tomto životě.

Když se vrátím domů, vždy mě překvapí, že některé otázky, kterým jsem měla chuť se vyhnout, byly v době mé nepřítomnosti zodpovězeny a některé zápletky, kterých jsem se nechtěla účastnit, se v mé nepřítomnosti rozpletly. Čas pro sebe je jako osvěžující, obnovující jarní déšť. Dokáže rozptýlit zášť, proměnit nerozhodnost a obnovit ducha."

~ Maya Angelou (z knihy Na svou cestu bych si nevzala vůbec nic, 1995)

Český překlad: Kateřina Grofová