NEPROŽITÝ ZÁRMUTEK: ZTRACENÉ UMĚNÍ LAMENTU

Autorka textu: Jane Burns
Originál textu: zde.
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografie: Kateřina Černá Grofová + převzato z originálního textu

---

Asi žádný jiný příběh z keltské mytologie nepopisuje nesnesitelnou tíhu zármutku tak přesně, jako příběh o velkém hrdinovi Cúchulainnovi, kterému zemřel syn Connla. Smrt mladého bojovníka byla o to tragičtější, že ji způsobila ruka jeho vlastního otce. Když vyšla najevo totožnost mrtvého, vyšla tím najevo i nevěra manželky Aoife, neboť souboj byl odvetou odhodlaného Cúchulainna vůči jejímu milenci.
Cúchulainna pohltí zuřivý zármutek. Vběhne do moře, naříká a zpívá mučivé lamenty za svého nádherného syna, kterého poznal právě ve chvíli, kdy jeho mladý život vyhasl. Byl jeho vlastním vrahem a tak neměl ani proti komu bojovat, aby pomstil jeho smrt a upokojil svůj zármutek.
Proto druid Cathbad svým kouzlem promění vlny moře v divoké, bouřlivé vojsko, se kterým Cúchulainn tři dny bojuje a teprve potom padne vysílený na pobřeží. Jeho zármutek byl konečně utišen.
Čtenářům, kteří nikdy nezažili hluboký zármutek, se může zdát prvotní reakce Cúchulainna extrémní a přehnaná. Ale ti, kteří silný zármutek prožili, nejspíš chápou, že jeho reakce byla zcela přiměřená síle, které čelil. Hrdina zpívá lamenty za své ztracené dítě, dává hlas svému šílenství, kvílením vyjadřuje zuřivot a bolest v srdci. Jde o prastarou práci spojenou se smrtí, které se říká lamentování (orig. keening).
To, co v počínání Cúchulainna vypadalo jako syrový instinkt a impulz se stává pro před-moderní Kelty formální a záměrní tradicí. Keltové byli známí tím, jak vroucně pracují s moudrostí i dramatem vlastní mytologie. Ve starodávné keltské psýché se nikdy nestalo, že by keltové opustili svou mytologii a žili by obyčejným každodenním životem.
Kdykoliv zemřel některý z členů kmene nebo vesnice, byl zde přítomen člověk, který držel tradici popisovanou z příběhu o Cúchulainnovi. Říkalo se jí 'ban chaointe' (ban kweent-chah) nebo-li Žena lamentu, která vyprovázela písněmi nářků duše zemřelých do světa duchů a zároveň pomáhala pozůstalým strávit jejich zármutek.
Říkalo se, že hudba lamentu přichází z Jiného Světa a může ji slyšet jen ten, kdo má dar ho slyšet. Lament je energetickou cestou pro zemřelé, portálem do světa duchů.
Součástí tradice bylo, že lament měl konkrétní melodii, byl tvořen pro konkrétního zesnulého. Byl jakýmsi zpívaným velebením zemřelého. V rámci lamentu se předříkával rodokmen, aby členové rodiny a předkové, kteří již zemřeli, mohli odcházející duši nabídnout duchovní žebřík, po kterém může vylézt zpátky domů. Lament (v gaelištině "caoineadh") také někdy připomínal detaily ze života zemřelého, s úctou a chválou za jejich dobrý život, jejich dary, jejich krásu - tělesnou i duševní. Skotská folkloristka a zpěvačka Margaret Bennet říká, že lament někdy vyjmenovával ty, kteří zemřelého milovali, a které miloval on. V pořadu televize BBC 'Gaelský Lament' recituje ten, který se jmenuje Lament za děti:

Chlapče s tmavými vlásky,
dala jsem Ti svou lásku.
Chlapče s tmavými vlásky,
dala jsem Ti svou nejhlubší náklonnost.

Ne všechny lament měly melodii. Některé byly kakofonním kvílením nebo naříkáním, křičením, pláčem a vzlykáním. Často byly zvukové projevy doprovázeny představením, kdy Žena lamentu zápasí se samotnou Smrtí - bojuje pěstmi, trhá si oblečení, vrhá se na zem nebo do hrobu (podobně, jako Cúchulainn bojoval s vlnami). Lamentem byl také často protestem proti nemožnosti milujícího následovat zemřelého. Záměrem lamentu bylo dostat ze všech přítomných náročné emoce. Truchlícím často padaly slzy bez jakéhokoliv zakrývání a často, aniž by si to sami uvědomovali.

Historie lamentování
Jazykový antropolog Jim Wilts v rozhovoru pro Rádio RTÉ v rámci pořadu "Zvuky zármutku" říká, že lamentování není jedinečnou praxí známou pouze od keltů. Tuto praxi studoval a zkoumal řadu let a vystopoval první zmínky z Egypta. První historická zmínka o lamentování se našla na textech pyramid z roku 2600 př. n. l. Tyto texty vypráví příběh o první Ženě lamentu - Isis. Po smrti Osirise se proměnila v sokola, létala nad tělem zemřelého a vydávala dlouhý, vytrvalý nářek, jaký smrtelníci nikdy předtím neslyšeli.
V historii byla doba, kdy byla praxe lamentování poměrně univerzální a dodnes se praktikuje na středním Východě, v částech Afriky, ve východní a jihovýchodní Ázii. Lamentování bylo také součástí posmrtných rituálů kmenů v Severní i Jižní Americe a také se vydatně praktikoval na různých místech Evropy, historicky už od dob starověkého Řecka.
V Irsku se vypráví legenda, že umění lamentu přinesla na ostrovy bohyně Bridgid, když po smrti svého syna Ruadana, který byl popraven kvůli zradě v bitvě o Magh Tuireadh, naříkala tak hlasitě, že byl její nářek slyšet ve všech čtyřech rozích irské země.
V Irsku a Skotsku byly doby, kdy bylo nemyslitelné, aby zemřelý opustil tento svět bez hlasitého, vášnivého lamentování pozůstalých. Ovšem již v 6. století křesťanské církve od lamentování odrazovali.  Součástí nařízení bylo tvrzení, že má-li být zajištěna možnost zmrtvýchvstání křesťanské duše po smrti, pohřeb může vykonat pouze kněz nebo církevní duchovní.

Svůj vliv na praxi lamentování měla i urbanizace a modernizace. Mladé generace se odstěhovali z vesnic do měst. Když se domů vracely na rodinný pohřeb, styděli se lamentování praktikovat, začali ho považovat za příliš syrové a necivilizované.
Irská spisovatelka a odbornice Angela Bourke zmiňuje, že významnou roli v opuštění tradice lamentu hrály i roky velkého hladomoru (v letech 1845-52). Většina Žen lamentu pocházela z chudších poměrů a právě lidé z chudších poměrů umírali na hladomor nejvíce. Chudý lid se obvykle držel starých zvyků víc než jiní, stále mluvili gaelsky a z jejich řad pocházely nejpozoruhodnější Ženy lamentu, které obvykle patřily do dlouhé línie lamentujících a v tomto umění byly vychovávany od malička.
V 30. a 40. letech 20. století se stávalo umění lamentu v Irsku a Skotsku víc a víc sporadické, zejména díky tlaku katolických kneží, kteří v Ženách lamentu viděli konkurenci. Nějakou dobu rodiny pochybovaly, zda je správné praxi lamentu opustit (bály se, zda jejich zemřelý bez dobrého lamentu odejde na druhý břeh). Ale církev měla silnou moc, takže praxe postupně vymizela. Také proto, že vesničtí kněží odmítali vést pohřeb, pokud bude přítomna Žena lamentu.

Ztracené umění lamentu
Co jako světové společenství ztrácíme se ztrátou lamentu a jiných tradičních pohřebních zvyků? Jedna věc, kterou kolektivní lamentování přináší je zkušenost, že zármutek sdílíme, že v něm nejsme sami. Jsme jedním z mnoha a náš  zdánlivě osobní zármutek je součástí nesmírného oceánu lidského zármutku, který je nekonečný a univerzální.

Básnířka Naomi Shihab Nye to vyjadřuje v nádherné básni s názvem "Laskavost".
Smutek tě musí probudit.
Musíš ho vyjadřovat tak dlouho,
dokud tvůj hlas nezachytí nit všech smutků
a ty konečně neuvidíš, jak velké plátno tvoří.

Toto poznání na dlouhé, osamocené cestě zármutkem je jen jedním z mnoha darů a milostí o které přicházíme, když potlačujeme své pocity a dovolíme umění lamentu, aby zmizelo. Naši předkové věděli, že když zemře náš milovaný, je naše utrpení tak velké, že jej musíme ze sebe vydat, abychom mohli pocítit úlevu a udělat další krok. Že ono velké utrpení nemůže zůstat v našem těle, aby duše zemřelého mohla zůstat celistvá.
Žena lamentu uznává veškeré utrpení, jemně se dotýká jeho vlákna a rozeznívá ho, aby jej mohli všichni vidět, cítit a slyšet. Když se její nářek vyčerpá, uklidní se a utichne, dává tím najevo, že na konci cesty skrze bolest srdce přichází přislíbený pokoj a klid. Ve své formě plného vyjádření lament koresponduje s fázemi zármutku tak, jak jej popisuje Elisabeth Kubler-Rossová: popření, bolest, hněv, smutek a přijetí.
"Žal má svůj zvuk," říká Martin Prechtel, autor knihy Vůně deště v prachu: Zármutek a Chvála, "a vede člověka do nitra. Jestliže se v rané fázi zármutku potlačí, pak se nevyzpívaný smutek, ten, který se neproměnil v krásu, vyplaví na povrch později, často jako komplikovaná závislost, obvykle na alkoholu." (str. 39, 50).
V psychoterapeutických kruzích získává nevyjádřený zármutek a jeho vliv na život "přeživšího" stále větší pozornost. To, co se dříve často považovalo za chronickou depresi, nemoce srdce, rakovinu, post-traumatickou stresovou poruchu, sníženou imunitu, únavu, nekotrolovatelnou zuřivost, závislost, sklony k sebevraždě nebo mentálnímu postižení, se dnes rozpoznává jako "prodloužený nebo komplikovaný zármutek". Případná další ztráta má na pozůstalého hlubší a komplikovanější dopad a zotavení je složitější.
Skutečná a důležitá role v životě člověka je stále obestřena vytrvalým, hlubokým popíráním a odmítáním. Narozdíl od našich předků, a možná těch, kteří jdou cestou šamanské nebo duchovní praxe, většina lidí už neví, jak umírat, co očekávat, kam jít a jak se tam dostat. Přechod tak zdaleka není automatický a duše na odchodu mohou uvíznout mezi světy, zatížené strachem, lítostí, vinou, studem nebo citovým poutem.
Jako psychopomp ( z řeckého "psychopompós" = průvodce duší) se s tím setkávám ve své práci poměrně často a vím, že nejsem jediná. To je další část, o kterou přicházíme jako rodina a komunita, když nedovolíme svému hlasu, aby byl vyslyšen ve svém projevu zármutku.
Prechtel o tom píše: "Duše zemřelého, za kterým nikdo netruchlí, se nedokáže vydat na cestu sama. Protože mrtví nemají jiný zdroj energie než v živých, mají spíš snahu se pohybovat směrem zpět než kupředu. Touží po tom vrátit se na nějaké známé místo v naději, že tam naleznou teplo a přijetí. Taková duše ale nemá vlastní tělo a může se tak stát pro živé pozůstalé duchem." (str. 68-69)
Lamentování je šamanský (pohanský) rituál pro zemřelé i pro pozůstalé. Pohybují se na paralelních cestách a každý z nich může uvíznout mezi světem, který byl kdysi (a kým kdysi byli) a světem, kde musí žít nyní (a kým musejí být).

Jak získat zpět naši minulost
Co můžeme dělat jako truchlící, praktikující a učitelé, jako obyvatelé toho světa, abych zaplnili prázdné místo po ztrátě lamentu a jiných účinných rituálech smrti? Náš nevyjádřený, nestrávený zármutek žije dál, prostupuje naše tělo a mysl je dědictví, které jsme dostali a které předáváme dál. Generace neodtruchlených duší putují světem duchů, obtěžkáni neoceněnými dary a nerozřešenými přestupky.
Ztratili jsme spojení s pravdou, kterou naši předkové dobře znali - že medicína je ukrytá v samotném zármutku. Když se mu vyhýbáme nebo bráníme, když ho ignorujeme, nedáme mu hlas, odsuzujem sebe a naše milované k tomu, abychom dál pokračovali v utrpení a duchovní nerovnováze. Ale ještě není pozdě.
Šamanské léčení může přinést vše, co potřebujeme - vyjádření našeho zármutku, které na sebe tak dlouho čekalo a posvátný prostor, který to unese. Svolení vykročit ze známého světa společenské přijatelnosti a racionálního myšlení. Zplnomocňující místo, kde můžeme dobrovolně čelit svému zármutku. Doprovázení odevzdáním, které od nás "smrt" žádá.

Toto jsou tři rituály, které můžete provést sami nebo - pracujete-li se šamanskými technikami - je můžete sdílet se svými klienty a studenty:

1) Uspořádejte obřad. Duchové pomocníci často doporučují truchlícím klientům, aby uspořádali vzpomínkový obřad, který bude více souznít s jejich představou i potřebou se rozloučit, někdy i roky po samotné smrti. V kontextu dnešních moderních společenských konvencí se mohou ocitnout ve zcela sterilním a prázdném pohřebním obřadu, kde jejich zármutek nemá žádné místo. Vámi uspořádaný obřad vytváří příležitost zpívat oblíbené písně zemřelého; vyprávět příběhy o tom, co řekli nebo udělali, jaké talenty a dary měli a žili, čím obohatili druhé; otevřeně mluvit o tom, jak a v čem vám chybí, jaké prázdné místo po nich zůstalo, kolik lásky k nim stále cítíte; můžete uctít a volat jména předků, kteří zemřeli před vašim milovaným; a vyjádřit poděkování za jejich život, radost a vděčnost za všechno, co s vámi sdíleli, a smutek z jejich odchodu.

2) Doprovoďte sebe (nebo truchlícího klienta) na cestě k novému životu, který začíná smrtí blízkého a procesem oddělení. Je to prastará šamanská cesta, která nabízí milující prostor pro to, co nejdříve potřebuje "zemřít", aby se mohlo proměnit a znovuzrodit. V tomto posvátném prostoru můžete být například svědkem, jak je truchlící nesen duchy pomocníky a soucitnými bytostmi na břeh moře. Moře je krásnou metaforou závoje mezi světy. V rámci tohoto procesu je možné si představit, jak stavíte a zapalujete pohřební hranici, která je následně poslána na moře a to ji přijme. Může následovat vigílie, kterou provádí duchové pomocníci, dokud moře s láskou nevrátí obnovenou duši zpět na břeh. Dovolte, aby se cesta odvíjela svým vlastním, jedinečným a zmocněným způsobem.

3) Lamentujte za těmi, kteří odešli. Napište vlastní lament. Prechtel ve své knize popisuje nádherný obřad, který se koná na pláži (podobně jako v příběhu Cúchulainna). Doporučuje, abyste si ke svému procesu pozvali společníka, kterému důvěřujete. Namalujte do písku nějaký tvar a do jeho středu umístěte korálek. Ve chvíli, kdy si moře korálek vezme, moře tak vyjadřuje souhlas s tím, že vyslechne a přijme váš smutek. Zpívejte a plačte. Naříkejte a mluvte. Jen nebuďte zticha - doporučuje Prechtel. Odevzdejte své slzy a svůj zármutek oceánu. A potom mu poděkujte. (str. 54-55)
V Irsku, Skotsku a Finsku probíhají snahy o oživení umění lamentu, oživit staré lamenty a učit tomuto umění. Poskytnout lidem příležitost shromáždit se, vydávat tóny, zpívat a uvolňovat svůj nevyjádřený smutek v přítomnosti komunity.

*
Každý z nás se potřebuje vydat na vlastní poetickou cestu se svým zármutkem. Přestože okolnosti ztráty, ani samotný zármutek nikdy nejsou stejné, zkušenost je univerzální a nikdo vůči ní není imunní. Pradávná moudrost nás vybízí, abychom uznali zármutek a dovolili mu, aby skrz nás proudil a aby vyšel ven, dostal zvuk, dostal uznání a abychom si s ním povídali - ať už silným hlasem nebo tichým šeptem.