 Zdroj originálu textu: článek Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Ezra Jeffrey-Comeau on Unsplash Zenith se pohybuje ve světě umírání, truchlení a pohřbívání více než 25 let. Při našem rozhovoru se svěřila, že smrt je její největší životní učitelkou. "Pracuji s umírajícími lidmi, se smrtí a ztrátou téměř 25 let, a byla to dosud opravdu silná zkušenost, vzrušující i pokorná. Tolik jsme se toho naučila. Tato práce je zdrojem hluboké lásky a vděčnosti za mystérium, jehož jsme všichni součástí." "Cítím, že nejvýstižněji moji práci a moji roli vyjadřuje slovo "deathwalker" (pozn. překl. "ta, která kráčí se smrtí"). Jdu bok po boku nebo doprovázím umírající či jejich rodinu na jejich vlastní cestě ke smrti a dál. Součástí této práce je i role tzv. duly, která je ve společnosti znovu čím dál více rozšířená. Moje práce stojí především na podpoře doprovázeného v jeho autentickém umírání a podpoře rodiny ve zdravém truchlení. O tom, že bych někdy šla touto cestou, jsem nikdy předtím nepřemýšlela. Ani jsem necítila k této práci takové to volání, o kterém lidé někdy mluví. Život a smrt si mě prostě zavolaly, já jsem jim řekla své ANO, a tak jsem se vydala na cestu, na velké dobrodružství, jehož součástí bylo probuzení. Jak se ukázalo, smrt se stala mou největší učitelkou. Většina lidí se mě ptá, jak to celé začalo. Tady tedy je můj příběh. Žila jsem velmi pestrý, bohatý a veselý život. Právě jsem se chystala na oslavu svých dalších narozenin. S lidmi, se kterými jsme se měli moc rádi, jsem každé své narozeniny dobře oslavila. Cítila jsem ohromnou radost z toho, že jsem naživu. Vděčnost za to, že jsem zdravá, a že můžu žít život, který žiji, na západním pobřeží Austrálie. Žila jsem v oblasti zálivu Byron téměř 10 let, a byl to v mnoha směrech nesmírně cenný čas mého života.  Když jsem se sem jako mladá žena na začátku 80. let přistěhovala, stejně jako mnohé další lidi mě sem přilákala nádherná příroda, dechberoucí oceán a úžasní lidé, žijící velmi přirozeným způsobem života. Měla jsem štěstí, že jsem mohla být součástí aktivní, rozrůstající se komunity gayů a leseb, což ovšem také znamenalo, že mnozí z mých přátel často žili nebo umírali na HIV/AIDS. Tehdy šlo o naprostou epidemii. Toto onemocnění znamenalo pomalý úpadek. Viděla jsem mladé aktivní muže, jak náhle stárli a mizeli před očima, až byli jen kost a kůže. Někteří z nich měli kolem sebe přátele, jen výjimečně měli podporu svých rodin. Jejich orientace byla pro jejich rodiny příliš velkým stigmatem. Stejně jako mnozí z lidí, kteří se sem přistěhovali, i já jsem začala hledat nějaké duchovní útočiště. Velmi rychle jsem si uvědomila, že mě přitahují lidé s určitou kvalitou, laskavostí, vnitřním pokojem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tito lidé měli nějakou silnou duchovní cestu, většinou byli buddhisté. Patřila mezi ně i moje drahá přítelkyně Sylvia Morrow. Zemřela jednoho brzkého rána na své zahradě v důsledku embolie. Cvičila si svoji obvyklou jógovou sestavu. Její manžel právě kupoval v místním obchodě mléko, zatímco jejich dcera něco dělala v kuchyni. Zavolali mi a řekli mi, co se stalo. V jednom jediném nečekaném a šokujícím okamžiku se mi změnil život. Nejenom mě, ale i všem, kteří Sylvii milovali. Jela jsem za Richardem, abych ho svou přítomností podpořila. Společně jsme také později jeli do márnice místní nemocnice, aby zde formálně identifikoval Sylviino tělo. Šla jsem s ním. Pohladila jsem její hlavu, a v duchu jsem s ní tiše rozmlouvala, říkala jí, jak moc pro mě znamenala a jak moc jsem v šoku... Náhle jsem si uvědomila, jak z její hlavy vychází jemný proud průzračné energie skrze mojí ruku, která se pomalu zastavila a spočinula. Ve své naivitě jsem si představovala, že je to její odcházející duše. Rychle jsem se otočila k Richardovi a dceři Sarah a dvěma policistům, kteří tam s námi byli, ale zdálo se, že mají úplně jiné starosti... a tak jsem se rozhodla, že si to prostě dovolím zažívat, nikdy jsem nic podobného necítila. Věřím, že to byl nějaký magický úkaz, něco posvátného a hlubokého. Po všechny další roky, kdy jsem byla přítomna tělu zemřelých, jsem už nikdy nic takového nezažila.  Mnozí z vás možná máte podobnou zkušenost ve své rodině nebo mezi svými přáteli. Smrt je surreálně neskutečná a zároveň je absolutně skutečná. Přivádí nás nekompromisně do přítomného okamžiku, ve kterém vůbec nevíte, co bude dál. Když jsme vycházeli z márnice, přesto, že to byla moje první zkušenost s tělem zemřelého v životě, slyšela jsem sama sebe navrhnout Richardovi, že se můžeme o všechno postarat sami. Upřímně souhlasil. Ještě po cestě domů jsem zavolala řediteli místní pohřební služby, který mi vysvětlil vše podstatné, co jsem potřebovala vědět k tomu, abychom se mohli o vše postarat sami. A tak se také stalo. Jako společenství přátel jsme se postarali o nezbytné dokumenty, vyzvedli jsme její tělo a převezli ho domů. Vyrobili jsme rakev, umyli a oblékli její tělo, uspořádali jsme obřad, a nakonec jsme společně její rakev zasunuli do pece krematoria. Stalo se tak v den mých 37. narozenin. Tak začala nová část mého života, mé práce se smrtí, umíráním a truchlením. Netrvalo dlouho, a lidé se na mě začali obracet s prosbou, abych i jim pomohla s jejich zemřelými. Zařídit papírování, pomoct postarat se o tělo, vysvětlit jim jejich práva a možnosti, co vše si mohou zařídit sami. Poradit, jak se zachovat v případě náhlého úmrtí, jak si vyžádat tělo a jak pracovat s traumatem, nebo jak uspořádat a projít smysluplným, uzdravujícím obřadem posledního rozloučení. Bylo to nesmírně vzrušující a mimořádné období mého života. Neměla jsem v tomto směru žádné formální vzdělání, ani velkou zkušenost se smrtí. Připadala jsem si jako adrenalinová sportovkyně. V jakékoliv situaci jsem prostě dělala to nejlepší, co jsem uměla. Založila jsem malou neziskovou organizaci - Natural Death Care Center, v rámci které jsem mohla s malým týmem dělat svoji práci a zároveň šířit informace k dalším lidem.  Každé úmrtí a tedy i způsob, jakým k němu přistupujeme, se liší. Je to jako rovnice. V ní se mohou kombinovat různé faktory, například okolnosti úmrtí; způsob, jakým se o úmrtí dozvíme; náš vztah k zemřelému; naše zkušenost se smrtí. Velmi rychle se ukázalo, že lidé ve zdejší komunitě a později i mimo ni obvykle potřebovali jen pár informací, doprovázení a podpory, a s touto pomocí dokázali všechno dobře zvládnout. Nepochybovali jsme o tom, že se nám takto daří obnovovat přirozený způsob bytí s umírajícími a posledního rozloučení. Lidé měli svobodu volby, mohli se zúčastnit v takové míře, jak to sami cítili. Díky tomu se většinou po skončení obřadu cítili OK. Nebyli zcela pohlceni zármutkem. To, že se mohli na celém procesu nějakým způsobem podílet, jim pomohlo touto zkušeností projít; a to způsobem, který pro ně byl přirozený. Díky tomu to pro ně mohlo být léčivé. Vším jsme procházeli všichni společně. A musím říct, že některá úmrtí a některé obřady byly vskutku transformující. Cítila jsem, že se nám jakožto komunitě, opravdu daří vracet se k přirozenějšímu umírání a pohřbívání. Jednoduše jsme se vraceli k tradičnějšímu způsobu přístupu k závěru života, způsobu, který byl mnohem více v souladu s naším životním stylem. Mnohé z náhlých úmrtí byly pro rodiny šokující, pro některé traumatizující, zejména, pokud někdo z jejich blízkých dobrovolně ukončil život. Jindy v rodinách zemřelo při porodu nebo záhy po něm malé dítě, v jiných zemřeli starší děti nebo dospívající, často v důsledku nehody. Učila jsem se z každé zkušenosti. Věděla jsem, že můžu udělat jen to, co je v mých silách a byla jsem tam vždy taková, jaká jsem. Zároveň jsem si uvědomovala, že pro druhé dělám to, co bych si přála, aby někdo udělal pro mě. Umírající mě zvali domů, abych jim a jejich rodinám pomohla připravit plán jejich umírání nebo smrti, naplánovat obřad posledního rozloučení. Naše rozhovory na toto téma nejčastěji začínaly větou "Vybrala jsem si na pohřeb nějakou hudbu," nebo "Nechci, aby byl můj pohřeb slzavé údolí, přála bych si, aby to byla spíš oslava." Bylo to krásné, odvážné umírání... bylo mi ctí doprovázet tyto umírající v jejich procesu, nabídnout jim moje právní, praktické nebo duchovní zkušenosti a znalosti. Někteří z nich byli mými velkými učiteli. Postupně vznikalo obrovské množství práce a moudrosti. Dnes, když mluvím s lidmi, když prochází mým výcvikem, cítím, že vstupujeme všichni do služby a jeden od druhého se učíme. V knize "Důvěrná smrt a umírání" jsem se pokusila předat lidem, co všechno je v této práci možné. V knize je také mnoho osobních příběhů lidí, které jsem doprovázela. Nedávno jsem také byla, spolu s dalšími členy naší komunity, součástí natáčení dokumentu Zen & Umění umírání. Je to už téměř 25 let, co jsem vstoupila do světa doprovázení, a 20 let z toho učím další průvodce.  Po celou dobu jsem přemýšlela o tom, jak lidi podpořit v tom, aby začali témat smrti a umírání více vnímat, aby objevili, jak cenné je o smrti mluvit, připravovat se na ni a dobře si některé věci naplánovat, abychom mohli dobře zemřít. Mimo jiné jsem objevila, že sex může být dobrým způsobem praktikování umírání, a že tělo je dokonale vytvořeno nejen pro zrození a život, ale také pro smrt. Dnes je k dispozici mnoho knih, některé jsou memoáry umírajících věnované jejich partnerům, jiné nabízejí mnoho rad a tipů jak projít procesem umírání i doprovázení. Dokonce je mnoho takových textů on-line a je mnohem snadnější než dříve dostat se k materiálům o různém způsobu přístupu ke smrti. Cítím, že to, co jsme tu posledních 25 let v Byron Bay vytvářeli, udávalo směr a inspirovalo mnohé další. A stále mám pocit, že jsme inspirací pro mnohé, že se nám podařilo vytvořit propojený holistický způsob bytí s umíráním a smrtí, zahrnující péči o umírající, o těla zemřelých, vytváření smysluplných a užitečných obřadů, a prožívání zdravého a přirozeného truchlení. Jsou dokonce lidé, kteří se už vůbec neobracejí na pohřební služby. S trochou podpory a vedení jsou schopni se postarat o všechno sami - jak o dokumenty, tak o tělo zemřelé/ho, i o pohřeb. Tady je pár tipů pro vás (samozřejmě závisí i na tom, ve které zemi žijete a na individuální okolnostech), co můžete:
Při své práci jsem se potkala s tolika úžasnými a krásnými lidmi, jak v naší komunitě tak mimo ni, kteří jednoduše chtěli zemřít tak nejlépe, jak uměli; i těmi, kteří chtěli dát smysl onomu neznámému, nebo situaci či místu, ve kterém se ocitli. A také s těmi, kteří chtěli tyto vzácné okamžiky sdílet se svými rodinami a přáteli, kteří díky tomu mohli projít zdravějším truchlením. Posledních pět let cestuji v rámci Austrálie i po světě a během 3denního workshopu předávám soubor učení nazvaných Deathwalker výcvik. Je to ucelený, vyčerpávající balíček moudrosti, znalostí a dovedností pro všechny, kteří v sobě chtějí probudit vrozenou schopnost, rozvíjet stávající dovednosti a znalosti, a ptát se na všechno, co potřebují. V rámci těchto velmi intimních workshopů se setkávají různí lidé, z nichž většina už nějakou dobu hledala něco, co by bylo opravdového a zároveň poučného.  Vstoupila jsem do fáze života po šedesátce, vnímám ji jako poslední fázi mého života. Je možné, že smrt už není daleko. Jsem jí rozhodně nejblíž, co jsem kdy v životě byla. A přesto, nebo možná právě proto, v sobě cítím nekonečnou radost. Cítím hloubokou vděčnost, že jsem mohla žít tak dlouhý život, se všemi jeho různými a zajímavými etapami.
Raduji se z maličkostí, směji se nesmyslnostem, mám v sobě více ticha a pokoje. A přitom stejně ráda tancuji a oslavuji. Cítím v sobě klid, protože vím, že všichni kolem mě vědí, co mají udělat, pokud bych náhle zemřela. Všechno jsme to společně probrali, sama jsem si všechno dobře připravila, všechny papíry, napsala dopisy mé rodině... Jak se říká, mám své záležitosti srovnané. Co je ale nejdůležitější - žiji svůj život tak nejlépe, jak dovedu. Jsem šťastná, že si umím užívat stárnutí, že jsem se spřátelila se smrtí, že jsem se smířila s tím, že kráčí po mém boku, že se dokonce můžeme držet za ruce jako nejlepší přátelé nebo dokonce milenci. Vstupujíc do období stáří, můj život právě takový, jaký je, je nesmírně bohatý. Cítím nesmírnou lásku k životu. Přemýšlím o tom, že napíšu o dobrém a smysluplném stárnutí na sklonku života. *Více informací o smrti, umírání a výcviku Deathwalkerů v Austrálii najdete na našem webu: Natural Death Care Centre. Comments are closed.
|
Archives
July 2024
Categories
All
|
RSS Feed