ZEMŘÍT JINAK: PŘÍBĚH PŘÍRODĚ-BLÍZKÉHO POHŘBU

Autorka textu: Katie Herzog
Zdroj: originál
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografií: Tristan Seniuk (převzato z originálu textu)

---

Když jeho otci zežloutla kůže na celém těle, Tristan věděl, že je konec blízko.

Před dvěma lety byla Tristanovu otci, Jakeovi Seniukovi, diagnostikována vzácná forma rakoviny tenkého střeva. Vyzkoušel chemoterapii, ozařování, ale také ayahuasku - rostlinnou medicínu, která se v Peru používá k tradičním léčebným ceremoniím. I když se člověku při ceremonii dělá nevolno, způsobuje ayahuaska halucinace, divoké, neuvěřitelné obrazy a vize. Jake absolvoval ceremonii s ayahuaskou už před několika lety, když se u něj objevila rakovina prostaty. Své vyléčení tehdy přikládal právě ayahuasce. Proto se při druhém výskytu rakoviny znovu s nadějí obracel na tuto medicínu.

Pro Jakea byla léčba rakoviny ayahuaskou přirozená volba. Jake byl hipík, umělec, vizionář, silně spojený s přírodou. Velkou část svého dospělého života prožil na šestiakrovém pozemku v Port Angeles, zarostlém více méně divočinou. Byl součástí malé, izolované komunity na Olympijském poloostrově ve státě Washington. Pracoval zde jako ředitel centra umění. Měl vždy dost sil, až do středního věku žil velmi aktivně - běhal, lezl po horách a jezdil na kole. Po rozvodu s Tristanovou matkou si brával oba syny na víkendy a letní prázdniny k sobě do Port Angeles. Společně zápasily s divokými růžemi, které zarůstaly celý pozemek, vytvářeli z růžových větví tunel, kterým se dostávali ke vzrostlým, starým stromům na pozemku.

V lednu 2016 Jake odcestoval na Hawai, aby zde prošel pěti ceremoniemi s ayahuaskou. Vrátil se  plný optimismu, ale skutečnost byla jednoznačná: Rakovina se u Jakea rozšířila do jater. Rakovina jater, ať je primární nebo sekundární, bývá obvykle neléčitelná. Jen u 15 % pacientů s metastázemi v játrech je naděje na přežití. Když mu zežloutla kůže na těle v důsledku žloutenky, což je jeden z pozdních projevů nemoci, bylo jasné, že Jake nebude patřit mezi těch šťastných 15 %. Nastal čas vést důležité rozhovory a plánovat, co je potřeba.

Jak se umírá v Americe

Přibližně polovina američanů si volí pohřeb do země. Při obvyklé přípravě na pohřeb je tělo zbaveno krve, napuštěno formaldehydem, metanolem a dalšími látkami, které zpomalují proces rozkladu. Poté je tělo uloženo do rakve vyrobené ze dřeva nebo kovu. Rakev je při pohřbu spuštěna do plastové výplně hrobu, která brání tomu, aby se půda kolem rakve a nad rakví propadávala.

To vše vyžaduje nemálo zdrojů. Každý rok je na pohřby do země použito 30 milionů dřevěných prken, 1,6 milionu tun betonu, 30 300 hektolitrů balzamovací tekutiny a 90 000 tun oceli. To je množství oceli, které by vystačilo na celý Golden Gate most.

U zpopelnění je sice menší spotřeba zdrojů, ale ani tak není ideální. Některá zařízení používají filtry a čističky na snížení škodlivin, přesto vypouští do ovzduší řadu splodin jako jsou saze, kysličník uhelnatý a stopy těžkých kovů, například rtuti. Při jedné kremaci se spotřebuje 106 litrů paliva a uvolní se do atmosféry 245 kg kysličníků uhličitého. Když to vynásobíme zhruba jedním milionem těl, které ve Spojených Státech ročně projdou kremací, tak dostaneme 270 000 tun kysličníku uhličitého uvolněného do ovzduší každý rok. To je větší CO2 znečištění kolik vytvoří 22 000 průměrných amerických domácností ročně.

Přírodnější cesta

Jake celý svůj život cítil velký respekt k Zemi a nepřál si, aby ji jakkoliv ublížil svým způsobem pohřbení. Stejně tak byl odpůrcem pohřebního průmyslu, který vydělává ročně až 20 miliard dolarů na lidech v těch nejtěžších okamžicích života. Jde o průmysl, který je postupně ovládaný jedinou organizací - Mezinárodní společnost pro poskytování služeb (SCI), organizací s 20 tisíci zaměstnanci a tržní hodnotou ve výši 4 miliard dolarů.

Nebylo tedy překvapením, že se Jake rozhodl pro jinou cestu - přírodní pohřeb. Chtěl, aby byl jeho pohřeb návratem k pohřebním tradicím, které byly v rukách lidí po tisíce let, před tím, než se objevil průmysl balzamování a kovových rakví. Součástí těchto pohřbů nebyl žádný formaldehyd, žádné rakve, jen prostý rubáš a jáma v zemi.

Jakeova partnerka Donna mluví o tom, jak “Jake hluboce věřil v přírodní pohřbívání”. “Neviděl pražádný smysl v tom, aby se jeho tělo plnilo jakoukoliv chemikálií, aby se při nakládání s jeho tělem spotřebovávalo ohromné množství energie a další chemikálie se přitom vypouštěly do ovzduší. Přál si, aby jeho tělo vyživilo Zemi, stejně jako Země celý život vyživovala jeho.”

Přírodní pohřbívání je ve Spojených Státech zcela legální, což ovšem neznamená, že je to snadné. Jakeovi přátelé a rodina nemohli na jeho pozemku v Port Angeles vykopat jámu kdekoliv je napadlo, aby ho zde uložili k poslednímu odpočinku, přestože o tom vážně uvažovali. Přírodní pohřbívání se může provádět pouze na hřbitovech, které je přístupné tomuto způsobu pohřbívání, a nemusí být snadné takový hřbitov najít. Právě proto, že velká většina hřbitovů je pod správou SCI, organizace, která tlačí na své klienty, aby si vždy koupili celý balíček služeb - balzamizaci, betonové výlitky, atd. Ve státě Washington je jen pár přírodních hřbitovů, daly by se spočítat na prstech jedné ruky.

A tak se rodina spojila s Lucindou Herring, certifikovanou pohřební asistentkou, která se specializuje na přírodní pohřebnictví a doma konané vigílie. Lucinda požádala rodinu, aby svolala všechny, kteří byli v závěru života Jakea nějak zaangažováni. Přijela za nimi domů do Seattlu, aby všechny doprovázela procesem a zodpovědnostmi v této fázi života. Společným záměrem bylo, aby mohl Jake zemřít doma, a aby jeho tělo mohla doma také zůstat až do doby, kdy bude moct být převezeno k pohřbení na hřbitově. Někdo tedy dostal úkol, až přijde čas, doručit oznámení o úmrtí koronerovi. Někdo jiný dostal za úkol získat povolení k převozu těla. Bylo také zapotřebí větší množství suchého ledu. Také společně informovali sousedy, aby věděli, co se chystá a nikdo nevolal zbrkle policii.

Všichni společně, rodina a přátelé, včetně Jakea, který byl stále při plném vědomí, si rozdělovali úkoly, vyptávali se otázky a sdíleli své obavy. Tristan měl například obavu, jestli se po smrti otcovo tělo nezačne rozkládat a zapáchat. Lucinda všem vysvětlila, že se to může stát a proto je vhodné mít otevřené okno. To také zabrání hromadění kysličníku uhličitého ze suchého ledu. Jake vtipkoval, že by ho prostě měli jen pověsit na zeď a všichni se smáli a tento návrh zamítli.

Tristan vypráví: “Byl to částečně takový trénink a částečně terapie. Začali jsme o tom uvažovat jako o uměleckém projektu.” Lucinda k tomu dodává: “Jake byl nedílnou součástí přípravy tohoto uměleckého díla. Pro něj to bylo jako příprava umělecká instalace. Každou chvíli se mohl podívat na Donnu a jeho syny a přátele a říct, ‘Takhle je to o.k. Vytvořme krásné dílo.”

Po setkání s Lucindou Jake upadl a velmi těžce se pochroumal. Morfium, které mu dávkovali lidé z domácího hospice, nedokázal utlumit všechnu bolest a Jake nedokázal dojít vytoužené úlevy. Cítil se hůř a hůř. V následujících dnech se lidé začali chodit loučit. Jake se vynořoval do plného vědomí a zase zanořoval.

Tristan vypráví: “Byla to velmi těžká, až surreální zkušenost. Myslím, že nejtěžší na tom bylo to, že nemohl mluvit. Protože Jake prostě hrozně rád mluvil. Měl jsem pocit, že jsme všichni svědkem, jak se Jake postupně rozpadá a odchází.”

Bylo 18. března, jasný a slunečný den. Jakeova rodina a pár přátel sedělo kolem jeho postele, poslouchali jeho oblíbenou hudbu a povídali si o jeho domově v Port Angeles. “Měl jsem pocit, že se s každým dechem dusí,” vypráví Tristan. “V jednu chvíli se jeho dech zpomalil. Pořád jsme si říkali, ‘Byl toto jeho poslední výdech?’ Ale pokaždé se znovu nadechl. Až v jednom okamžiku už další nádech nepřišel.” Jake zemřel přesně v poledne.

Vigílie “doma”

Po Jakeově smrti bylo potřeba udělat řadu věcí.
Donna umyla tělo svého partnera a oblékla ho do jednoduchých, bavlněných šatů. Tristan se ujal administrativních záležitostí: obstaral od lékaře formulář potvrzení o úmrtí a dodal jej koronerovi, který formulář vyplnil. Tristanův mladší bratr Markus dovezl z nedalekého rybího trhu suchý led. Když se místní rybář dozvěděl, na co všechen ten led potřebuje, dal mu ho zadarmo.

Hřbitov, kde měl být Jake pohřbený, je o víkendech zavřený. Zemřel v pátek a tak zůstal s rodinou ve svém domově další tři dny, což je ve státě Washington právně daná maximální doba, po kterou může zůstat tělo zesnulého doma, v péči pozůstalých.

Během víkendu měli Jakeovi přátelé a rodina dostatek času i prostoru sedět u jeho těla, které postupně vychládalo a spočívalo v posmrtném ztuhnutí. Někteří si přáli být s ním chvíli o samotě, někteří tu potřebu neměli. Tristan to celé nevnímal jako nic morbidního. Připadalo mu naopak velmi krásné. Jake měl zavřené oči a poprvé po dlouhých týdnech působil uvolněně a klidně. Dokonce šťastně. “Nikdo z nás necítil strach, všichni jsme z toho měli opravdu dobrý pocit,” vypráví Tristan.

Stejně to prožívala Donna. “Moc jsem si přála, aby jeho tělo zůstalo doma, až zemře,” vysvětluje. “Potřebovala jsem krok za krokem projít pradávnými rituály péče o zesnulé milované. Vznikla taková parta pár přátel a členů rodiny, spojilo nás to ve velmi blízký, intimní kruh péče a lehkosti. Byl prostor pro smutek i pro společné jídlo, příběhy, spočinutí v tichosti u jeho těla, i pro smích, nebo povídání ve dvou či ve třech.”

Zatímco si povídali u jeho upraveného těla, náhle se Jakeova ústa otevřela a všichni vtipkovali, že buď právě odešel jeho duch anebo se Jake snažil zapojit do rozhovoru :)

Třetího dne vložili Jakeovi příbuzní a přátelé k jeho tělu lístečky se vzkazy a zabalili ho do jednoduchého bavlněného rubáše, který si objednali přes Internet. Potom se v pronajaté dodávce vydali na dvě hodiny dlouhou cestu na sever, k přírodnímu hřbitovu v západním Washingtonu. Tam ho společně spustili do jámy, kterou pro ně vykopali hrobníci. Jeho nejbližší nad hrobem pronesli slova na rozloučenou. Donna přečetla báseň od Leonarda Cohena. Jak řekl později Tristan: “Bylo to pohřeb jako každý jiný, ale asi ne tak smutný. Nebyl tam jediný hrozný okamžik. Bylo to to celé neuvěřitelně pokojné.”

Všichni se pak vydali na společný oběd do italské restaurace. Za svého života do ní Jake odmítal vstoupit, protože jak vždy říkal: “Kdo by platil za těstoviny?” Společný oběd zaplatili z jeho kreditní karty.

O šest týdnů později se vydal Tristan s ostatními členy rodiny vysadit na hrobě Jakea několik keřů, tak jak si to Jake sám přál. Samozřejmě si vybral růže, což Tristana velmi pobavilo: “Jako by se s nimi nenatrápil dost za svého života!” :)

Pohřební asistentka se rodiny zeptala, zda chtějí zůstat nějaký čas u hrobu sami, ale nepotřebovali to. Měli možnost s jeho tělem být tři dny a tři noci a to jim velmi pomohlo se s jeho odchodem smířit a přijmout ho.
Přesto, že se Tristan nepovažuje za věřícího a ani nijak zvlášť duchovního člověka, tato zkušenost s ním hluboce pohnula. “Víme, že jeho tělo na tomto místě odpočívá, ale on jako takový tu není,” říká Tristan s jasným pohledem. “Odešel a všichni máme pocit, že teď prostě pročišťuje zarostlé keře někde jinde. Je na cestě, v plné síle, někam jinam.”