VIGÍLIE PRO MARY

Zdroj a foto: zde
Český překlad: Kateřina Černá Grofová

---

V sobotu o půlnoci zemřela moje kamarádka Mary.

Přála si, aby se hned po jejím úmrtí uspořádala "netradiční Šiva", kdy se po tři dny a tři noci budou scházet u ní doma její přátelé, rodina a kdokoliv si přeje přijít. Bude se sdílet jídlo a pití, příběhy, básně a písně. Jsem z hlouby duše rád, že jsem na setkání přišel. Bylo první z řady setkání, které se během těch tří dnů uskutečnily. Proběhlo den po jejím půlnočním úmrtí.

Přinesl jsem mísu pomerančů. Sdílel jsem příběh o tom, jak jsme ani ne před měsícem seděli s Mary přesně ve stejné místnosti. Vzpomínal jsem, jak jsme s Mary jedli pomeranče, povídali si o léčení, tvoření a o tom, že být doopravdy naživu je velká práce. Vyprávěl jsem, proč jsme tenkrát jedli právě pomeranče: Mary se to naučila v době, kdy byla meditovat v centru Spirit Rock. Posadili se a celou hodinu jedli jeden pomeranč. Když o tom Mary vyprávěla, nešlo neposlouchat. Už jen způsob, jakým o tom Mary vyprávěla mi přišel jako meditace samo o sobě. Sedět a jíst pomeranč takto pomalu, s největší možnou přítomností, kousek po kousku, kousnutí za kousnutím, žvýknutí za žvýknutím, vychutnávat si každičký jeho kousíček, aby pomalu během hodiny úplně zmizel. Vím, že od té doby budu pokaždé jíst pomeranč s myšlenkou na Mary.

Mísa, ve které jsem pomeranče donesl, měla puklinu a menší díru. Vyprávěl jsem, že ji dal mě a mé ženě před deseti lety můj velmi blízký přítel jako svatební dar. Místo, abych pomeranče donesl v igelitové tašce ze supermarketu, chtěl jsem je donést v míse a tak jsem zvolil tuto ručně dělanou keramickou mísu, kterou jsem před časem rozbil a potřebovala spravit. Cítil jsem, že teď konečně nastal čas ji nechat jít. Teď, protože moje kamarádka, která se pokoušela uzdravit z rakoviny bezpočtem operací a léčeb, s mnoha puklinami a dírami, které to zanechávalo v jejím těle, a které dávali čtyři měsíce života, žila nakonec dvacet let, aby se nakonec včera o půlnoci konečně pustila toho, čeho se tak velmi držela.

Ležela na JIPce nemocnice ve Stanfordu a v jednu chvíli sestrám, které o ni pečovaly, řekla, že je připravená, že chce jít zemřít domů. Sestry zařídily převoz a během dalších pěti hodin zemřela. Mary se na svou smrt připravila tak, že věděla, že se to stane, věděla co si přeji a jak si to přeje. Plněním jejích přání se vytvořilo společenství.

A teď jsme tu byli. Méně než 24 hodin od její smrti, v souladu s jejím přáním, v teple jejího obývacího pokoje, stejného pokoje, ve kterém jsem s ní teprve před měsícem seděl poprvé. Seděl jsem v rohu místnosti a plakal, zatímco jsem naslouchal ostatním, většinou ženám, kteří sdíleli své příběhy mocně a neochvějně, zatímco se  navzájem jemně drželi a podpírali dotekem, přítomností a nasloucháním. Společenství lidí, které společně prochází tváří v tvář jedné z nejtěžších zkušeností v životě, mnoha emocím a procesům,  které se někdy mohou zdát jako neunesitelné. A prochází tím společně právě tak, jak si Mary přála. Byť je to velmi těžké, je to jejich dar nám všem. Dar, který nám ukazuje, že je to možné. Že je možné využít život k důležitým věcem a vytvořit společenství, ve kterém je tato velká práce života a smrti sdílená.

Cítím odpovědnost za to, aby se příběh Mary šířil dál. Vlastně se k tomu cítím byl silně volaný, především díky jedné ženě, která při Šivě mávala pažema a hlasitě volala: "Spisovatelé, pište o tom! Sdílejte její příběh! Lidé tento příběh potřebují slyšet." Je to příběh o záměru, tvoření a mnohovrstevnatosti transformace. Je o síle života tváří v tvář smrti. O existenci léčení, od narození k smrti, které závisí na křehké rovnováze mezi držením a povolením sevření, mezi 'nechat přijít' a 'nechat jít'.

Před deseti lety mi po mé svatbě  otec napsal dopis plný péče a starostlivosti. Psal mi, aby mě varoval. Abych se chránil, abych k sobě lidi moc nepouštěl, protože mě to později může velmi ranit a bolet. A že být zranitelný a otevřený vůči druhým přináší bolest. Až o několik let později mi došlo, že s ním souhlasím. Má pravdu. Je to tak. Bude to bolet a nejvíc v srdci. Myslím si, že právě proto máme jako společnost neuvědomovanou tendenci žít raději obyčejný, malý život, v uzavřených komunitách, kde je jen pár vyvolených lidí z rodiny a nejbližších přátel (pokud vůbec). Chrání nás to před bolestí? Před ztrátou? Před rizikem? Rozdíl mezi mým tátou a mnou je v tom, že já si volím život i s tím, že bude bolet. Přijímám, že bolest je součástí života a i s tím ho hluboce miluji. Kdybych tuto volbu neučinil, kdybych přijal jeho doporučení, musel bych se emočně uzavřít po smrti mé matky, a už nikdy bych si nedovolil prožít takovou ztrátu. A nikdy bych nežil život, který žiju teď. Nikdy bych nezačal pracovat s umírajícími a s tématem smrti, nechodil bych za onkologickými pacienty do nemocnic, abychom společně tvořili umění, a zcela určitě bych nepotkal Mary Isham.

Než jsem z vigílie za Mary odešel, zahlédl jsem koutkem oka jakési umělecké dílo. Byl to malý kovový stromeček, připevněný ke zdi, ale přitom trojrozměrný. Byla to drátěnná soška, větve bez listů a kůry, a na jedné větvičce seděla červinka. Život uprostřed smrti. Z pohledu dnešní ztráty, kterou prožívám, mám na chvíli pocit, že se může zdát, jak je život vlastně beze smyslu a plný bolesti... ale při pohledu na ten stromeček, v místnosti plné zármutku a lásky, smíchu a života, zároveň nemůžu popřít, že je to hluboce krásné. Nepopsatelně, ohromně nádherné. A stojí to za to.

Moje kamarádka Mary zemřela v sobotu o půlnoci,
doma, v pokoji a míru, obklopena milujícími přáteli,
právě tak, jak si to přála...

*
ŠPAČCI V ZIMĚ
Zavalití a hlasití,
ale s hvězdami v černém peří,
vznesou se z telefonních drátů
a v mžiku
jsou z nich akrobaté
v mrazivém větru.

A teď, ve vzdušném divadle,
přelétají nad budovami,
klesají a stoupají,
plují jak tečkovaná hvězda,
která se rozevírá,
na chvíli se rozpadne,
a zase se znovu spojí.
A jak se na to díváš,
zkoušíš,
ale nemůžeš pochopit,
jak to dokáží,
aniž by se na tom domlouvali, bez zastávky,
jen tiché potvrzení,
že jsou vskutku pozoruhodným jevem,
soukolím mnoha částí, které mohou stoupat a točit se,
zas a znovu, zas a znovu,
plné nádherného života.
Ach, světe! jaké lekce nám to připravuješ,
i v této zimě bez listí,
v popelavém městě.
Myslím teď na smutek
a jak jej překonat;
cítím, jak se mé boty
snaží opustit pevnou půdu,
cítím své srdce
jak mocně bije.
Chci zase myslet na výzvy a vznešené věci.
Chci cítit lehkost a hravost.
Chci být neuvěřitelně krásná a ničeho se nebát,
jako kdybych měla křídla.

~ Mary Oliver