SEXUÁLNÍ ZÁRMUTEK

Zdroj originál textu: zde
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografie: Eberhard Grossgasteiger on Unsplash

---

Začíná se o tom psát snad všude. Bestsellery, internetové blogy, televizní talk show - na různých místech se začíná objevovat téma sexu ve stáří. Jedna spisovatelka, která vstoupila do osmé dekády života, píše o tom, jak právě v těchto letech zažívá nejlepší sex svého života. Studie ukazují, že lidé kolem 60 a 70 let, a také ti starší, považují sexualitu za zcela přirozenou a důležitou součást svého života a zcela zásadní v partnerském vztahu. Ale právě studie zaměřené na téma sexu ve starším věku nepíší o jedné věci. Že lidé v této věkové skupině také umírají. A když těmto lidem zemře celoživotní nebo mnohaletý partner, tak součástí zármutku a žalu je také konec sexuality, která pro ně byla ve vztahu tak důležitá.

Já sama jsem netušila, jak moc je to důležité, až dokud nezemřel můj manžel Bart, se kterým jsme spolu žili čtyřicet let. Myslela jsem si, že se s tím vším dobře vyrovnávám. Dokázala jsem se postarat o finance, o domácnost a drobné opravy,  o auto. Navíc jsem měla kolem sebe úžasnou rodinu a celou řadu přátel, se kterými jsme mohli truchlit společně, mohla jsem s nimi mluvit a oplakávat svoji ztrátu.

Zcela mi ale uniklo, že s Bartem také skončila naše sexuální intimita a důvěrnost. To, jak jsme dokázali navzájem stárnout vedle sebe, ocenit svá těla, desítky let společného humoru a rozhovorů pod peřinou, protkaných sexuální blízkostí. Na tuto hloubku ztráty jsem nebyla připravená a zároveň jsem okamžitě cítila, že právě tato část zármutku se mi bude těžko sdílet s rodinou či přáteli.

Svépomocné knihy o zármutku varují před nevyjádřeným smutkem, který se tak může stát výbušným prachem, a kdykoliv vybouchnout. Píše se v nich, že jediný zármutek, který nikdy neskončí, je ten, kterému se nepodíváme přímo do tváře. To se lehce napíše. Ale co když jde o zármutek, o kterém se lidé nechtějí bavit? Nazvala jsem si  ho "sexuální zármutek" a přemýšlela jsem, kolik jiných žen se o něm zdráhá mluvit.

Protože jsem vzděláním i profesí výzkumnice, začala jsem pátrat po různých zdrojích pomoci. A objevila jsem kulturu mlčení kolem smrti a sexuality. Nezmiňují se o ní paměti slavných vdov. O sexuálním zármutku nenajdete zmínku ani u Joan Didion v její 240stránkové knize o smrti manžela, považované za "klasiku mezi knihami o truchlení". Ani u Joyce Carol Oates, která neohroženě napsala o smrti svého manžela 450stránkovou knihu. Vychází mi z toho jediné: Máme o tom mlčet.

Možná, že jsem hledala na špatných místech. Možná, že bych našla otevřené diskuze o sexuálním zármutku v bezpočtu jiných svépomocných knih pro vdovy. Ale všude tam, kde jsem hledala, jsem je prostě nenacházela. Stěží jsem našla pár zmínek o sexu ve 101 knihách o zármutku, které jsem pročetla. Ano - našla jsem uznání pro chybějící dotek. Vdovy zde dostávají radu zajít si na masáž, mazlit se s vnoučaty, nebo si zajít ke kadeřníkovi. V jedné knize jsou čtenáři upozorňováni na to, že ačkoliv je ztráta možnosti doteku těžká, "nemá nic společného se sexem". Vážně? Opravdu si nemyslím, že by mi s mým sexuálním zármutkem pomohl kadeřník.

A co na to říkají terapeuti a poradci? Výzkum ukazuje, že narážejí na podobné potíže jako všichni ostatní. Pro mnohé je téma sexu ve starším věku nepříjemné a snaží se mu prostě vyhnout. V časopisu Magazín sexu a manželské terapie (2014) se uvádí, že lékaři a terapeuti se všeobecně rozhovorům se seniory o sexu vyhýbají. V jiném časopisu Věk a stárnutí (2011) zmiňuje, že mezi zdravotníky stále převládá předsudek, že sex u seniorů je "nechutný" a "směšný". Není divu, že jedna vdova na blogu o svém zármutku nedávno napsala, že je pro ni opakovaně těžké o tomto tématu mluvit, protože pokaždé, když to zkusí, tak se jak muži terapeuti, tak ženy terapeutiky snaží tématu vyhnout nebo ho nějak bagatelizovat.

Jak to, že téměř nikdo nepíše ani nemluví o ztrátě této vzácné a podstatné části života? Opravdu jsem s tím měla problém jenom já? A tak jsem se rozhodla, že se pokusím zjistit, co si o tom myslí jiné ženy. Oslovila jsem svoji kolegyni, Lindu Simkin, se kterou jsme společně v minulosti prováděly výzkum sexuality u adolescentů. Souhlasila s tím, že společně prozkoumáme opačný konec věkového spektra a prozkoumáme sexuální zármutek.

Poslaly jsme 158 ženám napříč zemí anonymní dotazník s 19 body, a požádaly jsme je, aby nám poslaly své odpovědi poštou. Výzkumníci obvykle jásají, když se jim vrátí odpovědi od 15 % respondentů. Věděly jsme, že jsme se dotkly něčeho citlivého, když se nám vrátily odpovědi od neuvěřitelných 68 % žen.

Šlo o ženy starší 55 let, které jsou momentálně ve vztahu. Chtěly jsme vědět, jak často mají sex, zda si ho užívají, a zda si myslí, že by jim sex chyběl, kdyby jejich manžel zemřel dříve než ony. Zeptaly jsme se také na to, zda by v takovém případě chtěly o tomto zármutku mluvit s přáteli. A naopak - kdyby se tento sexuální zármutek týkal někoho z jejich přátel, jestli by byly ochotné o tom s nimi mluvit a třeba i takový rozhovor začít.

Zjistily jsme následující: 40 % žen uvedlo, že má sex jednou týdně nebo častěji. 86 % uvedlo, že si sex užívá. Téměř tři čtvrtiny (72 %) předpokládalo, že by jim sex určitě chyběl, kdybych jejich partner zemřel. Většina žen uvedla, že by o tom chtěly mít možnost mluvit s pářteli. Ještě víc jich ale uvedlo, že by uvítaly, kdyby rozhovor na to téma iniciovala spíše jejich přítelkyně či kamarád. Přesto víc než polovina žen přiznala, že by je samotné nenapadlo o tomto tématu mluvit s ovdovělým kamarádem či kamarádkou; a že kdyby je to přeci jenom napadlo, bylo by jim trapné to říct nahlas, a to i v případě velmi blízkého člověka.

Zajímavé bylo, že čím starší  by vdova byla, tím méně by dotazované ženy o tématu sexuálního zármutku byly ochotny začít mluvit.  Zhruba polovina dotazovaných žen uvedla, že by se dokázaly o tématu bavit s vdovami mezi 40 a 49 lety, a procento jasně klesalo s vyšším věkem vdov/vdovců.

Zármutek, který není uznaný a nemůže být sdílen, je považován za zmařený zármutek (není naplněna jeho potenciál transformace v lásku). Sexuální zármutek tomuto vzorci odpovídá. Nebude zřejmě snadné najít jednoznačný způsob, jak o něm mluvit. Podobně, jako u jiných typů zármutku, jsou určité věci, které nepomáhají. Dnes už většina lidí ví, že nepomáhá doporučovat rodičům, kterým právě zemřelo dítě, aby si pořídily další, které jim ho nahradí. Podobně nepomáhá doporučovat někomu, kdo prožívá sexuální zármutek, aby si našel nového partnera, nebo použil vibrátor. Jde totiž o mnohem víc, než jen sex samotný. Jde o ztrátu vzájemně, dlouhodobě budovaných rituálů a mechanismů, které vytváří bezpečí a intimity; a který se může vytvořit jen v láskyplném, trvajícím sexuálním vztahu a tudíž není jednoduše nahraditelný.

Stejně, jako u jiných aspektů zármutku, to nejcennější je možnost sdílet bolest s někým, kdo umí naslouchat a uznat naši ztrátu. Možná, že první pokusy o rozhovory s přáteli, rodinou nebo terapeuty mohou být zvláštní. Věřím však, že čím víc se téma začne mezi lidmi otevírat,  tím lépe se nám bude dařit nacházet cesty, jak s ním zacházet, a třeba konečně prolomit mlčení, které ho zatím obestírá.

Kompletní studii najdete zde.
Alice Radosh (autorka článku) získala doktorát v neuropsychologii na Městské univerzitě v New Yorku. Pracovala  na newyorské radnici, na oddělení pro rodičovství u adolescentů a služby rodičům. Nyní je v důchodu, žije ve Woodstocku, kde štípe dříví na výhřev svého domu. Je spoluatorkou knihy o ženách a důchodovém věku. Její akademické publikace se mimo jiné  věnují dostupnosti kondomů na středních školách.