rozhovor s leonardem cohenem o konci života

Autor textu a nahrávky: David Remnick
Zdroj originálu textu (přepis z audia): zde
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografie: Chloe Ridgway on Unsplash

---

*Přepis zvukového záznamu rozhovoru z léta 2016

Když jsem Leonarda navštívil v Los Angeles, měl rakovinu. Snažil se však zachovat si soukromí a tuto zprávu nezveřejňoval. Trpěl velkou bolestí z hloubkových zlomenin v páteři a musel většinu času sedět ve velkém, modrém lékařském křesle, aby si od té bolesti aspoň trochu ulevil. Už v té době ztratil hodně váhy, vážil možná 50 kg. Ale musím říct, že byl v úžasném rozpoložení na to, v jaké fázi života se právě nacházel. Měl jsem pocit, že přesně ví, kam jeho život právě směřuje a jakoby tam i tak trochu spěchal. A při tom všem byl neuvěřitelně laskavým hostitelem. Tím nejlaskavějším hostitelem, s jakým jsem se setkal - hned po mé matce.

LC: "Dal byste si trochu džusu a pár oliv?"
DR: "Ne, děkuji."
LC: "Nic Vám nechybí?"

Leonard právě dokončil své nové album, které už je v prodeji s názvem 'You want it darker' (Chceš to těžší / hustší / tmavší ?). Natočil ho téměř celé právě tady, v tomto zdravotnickém křesle ve svém obývacím pokoji, který je skutečně skromným prostorem s pár jeho kytarami, nějakým nahrávacím zařízením, klávesami. A i z tohoto alba je cítit, že velmi dobře ví, kam směřuje - v jeho humoru s typickou drsnou sebekritikou.

Leonard vyrostl v Montreálu, ve významné, dobře zavedené židovské rodině, která vlastnila továrnu na výrobu oblečení. A jako by z pocty ke své rodině, Leonard dokonce i v 60. letech nosil nádherné, skvěle ušité obleky.

Když bylo Cohenovi 9 let, zemřel mu otec. Tato událost ho hluboce zasáhla a pravděpodobně byla počátkem jeho kariéry spisovatele, nebo někoho, kdo vnímal psaní jako něco téměř posvátného.

LC: "Otcův pohřeb byl u nás doma. Sešli jsme dolů po schodech a jeho rakev byla v obývacím pokoji. Byla otevřená. Bylo to v zimě. Šel jsem ven, na místo, kde měl být pohřbený. Potom jsem se vrátil zpátky do domu a šel jsem do jeho skříně. Našel jsem tam motýlka. Ustříhnul jsem jedno s křídel toho motýlka a něco jsem na něj napsal. Myslím, že to byl vzkaz mému otci na rozloučenou, ale už si nepamatuji, co jsem přesně napsal. Pohřbil jsem ten kousek jeho motýlku se vzkazem na zahradě za domem. Něco ve mě cítilo potřebu takového rituálu, ve kterém bych vyjádřil úctu k této nepochopitelné události."

Jeho poslední album 'You want it darker' je plné myšlenek na smrt, na konec. Ale tato velká témata tam u Cohena byla vždy, už od začátku - smrt, Bůh, láska, sex, a vždy řezané jazykem ostrým jako břitva. Cohen chtěl být už v mládí ze všeho nejvíce spisovatelem, básníkem. V tomto směru si za vzor bral především Allena Ginsberga nebo Franka O'Haru.

Hlas LC z historického záznamu veřejného čtení z doby před 50 lety: "Jeho krev na mé paži byla teplá jako pták. Jeho srdce v mé dlani bylo těžké jako olovo. Jeho oči skrze mé oči svítily jasněji než láska. Zahlédl jsem havrana nad jezerem..."

V té době si Cohen začal uvědomovat, že se jako spisovatel nejspíš nikdy neuživí. Žil v té době v New Yorku, obklopen mnoha umělci a talenty, jako např. Lou Reed, Judy Collins nebo Patti Smith. Tehdy napsal svou první píseň a nahrál svou první skladbu. Vyšla v roce 1967. Tak, jako ti nejlepší básníci, i Cohen čerpal při psaní přímo ze svého osobního života, i ze života, který vnímal kolem sebe. Kdo s ním tehdy vyrůstal v Montreálu, v písních jako byla např. 'Susan' poznával místa i konkrétní lidi. Zdálo se, že nikdo jiný ve svých textech neměl tolik přesnosti i ironie.

Co však pro Cohena bylo složité, bylo vystupování. Vystoupit na pódium mu někdy přišlo až nevhodné. Sám říkal, že se na pódiu někdy cítil jako papoušek spoutaný řetězy. A že stát ve světlech reflektorů s pohledem všech diváků je někdy až paralyzující.

Hlas LC z historického záznamu: "Jsem vždycky trochu vyděšený a pokaždé, když začnete tleskat, si říkám si, co se asi stalo."

Jednou si prý musel před vystoupením dát 3 lahve vína. Alkohol prý šel vcelku dobře dohromady s hudbou, ale ani alkohol, ani drogy nepomáhaly s jeho úzkostmi. V Izraeli v roce 1972 odešel z pódia uprostřed vystoupení, protože měl pocit, že koncert nestojí za moc. Šel do šatny a dal si LSD. A pak zaslechl, jak diváci začali zpívat jeho písně. Jako by je zpívali jemu.

LC: "Myslím, že tenkrát diváci cítili, že jsem zklamaný. A bylo to od nich neuvěřitelně laskavé, že začali oni zpívat mě mé písně. A já to slyšel až do šatny, jak mi zpívají. A tak jsem se tam vrátil a začal jsem zpívat 'So Long Marianne'."

To byla jedna z jeho nejslavnějších písní. Mezitím začalo působit LSD, přišly halucinace.

LC: "Viděl jsem Marianne přímo přede mnou. Začal jsem plakat. Otočil jsem se, a viděl jsem, že kapela taky pláče. A pak se to změnilo v něco poměrně komického. Celé obecenstvo se proměnilo v jednoho Žida. A ten řekl 'Co mi ještě můžeš ukázat, chlapče? Už jsem toho hodně viděl, ale tohle me fakt nebere.' Byl v tom ten známý skepticismus naší tradice. (Směje se.) Celé to obecenstvo se proměnilo v jednu gigantickou bytost, která mě posuzovala. Ten pocit ztráty hodnoty a významu  jsem vnímal jako skutečný. Byly to pocity, které vždy kolovaly mou osobností. Vždy jsem sám sebe zpytoval - kým jsem, odkud jsem se vzal, z jaké zkušenosti vlastně mluvím, jaký význam to všechno má. Máš vůbec co říct? Komukoliv? A právě tyto otázky mě vždy vedly k tomu, abych se hlouběji ponořil do své praxe. Abych to hlouběji prozkoumal, ať už to bylo cokoliv. Abych to bral vážně."

Bob Dylan jednou řekl Cohenovi, že jeho písně jsou jako modlitby. A je pravda, že mnohé texty Cohenových písní a básní se výrazně odvolávají na Bibli, a zároveň se také často zmiňují o amerických hrdinech v lidové hudbě. Během našeho rozhovoru se mnou ale Cohen nechtěl o těchto duchovních aspektech jeho tvorby mluvit. Vůbec nechtěl připustit nebo jakkoliv rozvíjet představu, že by jeho tvorba měla nějaký duchovní / spirituální význam či smysl. A to i přesto, že mnozí jeho fanoušci ho vnímali jako velmi duchovní osobnost.

LC: "Nechci, aby mě kdokoliv spojoval s židovskou duchovností. Zároveň vím, že hluboko uvnitř jsem tou tradicí velmi ovlivněn. Jednou z hlavních idejí kabalistického přístupu je, že hlavním záměrem židovství je obnova Boha. Bůh se při tvorbě světa rozptýlil. Stvoření světa je katastrofou. A jeho kousky jsou úplně všude a ve všem. A specifickým úkolem Žida je opravit / obnovit tvář Boha. Modlitby nám připomínají, že kdysi dávno bylo vše v harmonické jednotě."

DR: "Když se podíváte na svou tvorbu řekněme posledních deseti let, řekl byste, že je hodně sebe-vědomá?"

LC: "Není o vědomí sebe. Jediné, co vím, že když napíšu dostatek veršů, a když seškrtám všechny fráze - malé i velké - tak se z toho něco vynoří, co ponese to poselství. Často jsem říkal, že jeden z důvodů, proč mi trvá tak dlouho, než napíšu text, je fakt, že potřebuji nejdřív dopsat verš, než jej vyhodím."

DR: "Ano, někde jsem se dočetl, že na 3 - 4 hotové verše jich bylo někdy až 60 seškrtáno."

LC: "Někdy i tolik. Ale obvykle asi 20."

Jako mnoho umělců té doby, byl Cohen hledačem. Zkusil snad všechno, od scientologie po tanec s Hare Krishna komunitou. Byl ale výjimečný tím, jak ke každé duchovní zkušenosti přistupoval. Nikdy to pro něj nebyl jen koníček, vždy to bral velmi vážně. Strávil dlouhá období v zenovém klášteře v horách poblíž Los Angeles pod vedením učitele Joshu Sasaki Rošiho, jehož studenti žili v asketických podmínkách, jaké si člověk jen těžko představuje. Když jsem mu připomněl jeho pověst miláčka žen, začal vyprávět o tisícovkách nocí a dní strávených odhazováním sněhu, vařením, uklízením a meditací v klášteře na vrcholku hory.

LC: "Měl jsem s Rošim hluboké spojení více než 40 let. Dodnes toho o buddhismu moc nevím a nevím ani o formálním buddhistickém výcviku. Znám jen Rošiho přístup a systém, který - jak jsem pochopil - poněkud vybočuje. Na povrchu působí jako výcvikový tábor, avšak jeho jediným záměrem je, aby člověk přestal naříkat a litovat se. Ukáže člověku, že naříkání je tou nejméně adekvátní odezvou na utrpení či bolest."

Cohen se v jednu chvíli svého života vrátil ze zenového kláštera a zjistil, že jeho manažer vykradl jeho bankovní účty. Soudil se s ním, ale bez úspěchu. Peníze byly pryč a Cohen se ve svých 60 letech ocitl bez prostředků a úspor - jak na svůj důchod, tak pro své děti a vnoučata. Neměl na výběr, musel se vrátit zpět do práce. Poprvé po 20leté přestávce vydal sbírku básní. Vydal se také na tour, která trvala více-méně 4 roky. Po klášterní zkušenosti byla jeho jevištní vystoupení jiná. Bylo v nich více humoru, lehkosti, živosti a možná snad poprvé vypadal, že je šťastný.

Hlas LC ze zvukového záznamu: "Mluvil jsem s kluky z kapely. Někteří z nich jsou 'za horizontem'. Mluvili jsme o různých fázích v životě, kterými muži prochází. Především ve vztahu k opačnému pohlaví. Začínáme jako neodolatelní. Potom se stáváme odolatelnými. Potom se stáváme průhlednými. Ne vysloveně neviditelnými. Jako byste se dívali přes kus starého plastu. A nakonec se skutečně stanete neviditelnými. A potom - a to je asi ta nejúžasnější proměna - se stanete odpuzujícími. (Diváci bouřlivě tleskají.) Ale to není konec příběhu. Po fázi odpuzujícího se stanete roztomilým. (Diváci se nadšeně smějí.). A tam se teď nacházím. (Výbuch smíchu publika.)"

Zachytil jsem tento koncert na stanici Radio City Musical a musím říct, že to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy v životě viděl. Na pódiu byl Cohen - chlápek, oblečený do obleku a fedory (židovského klobouku), zas a znovu šel až téměř na kolena s obdivem a úctou k publiku, které zpívalo společně s ním. Cohen byl v nejlepší kondici, měl skvělou kapelu a tour měla neuvěřitelný ohlas.

Když jsme se nakonec potkali, Cohen už byl nemocný, měl diagnostikovanou rakovinu, trpěl velkými bolestmi zad. Navíc měl alergii na většinu léků, které by mu bývaly mohly ulevit od bolesti. Celé ty roky meditace mu najednou přišly náramně vhod ve zcela nečekané a nové podobě.

LC: "Naneštěstí se musím vyhýbat alkoholu a podobným věcem. Naštěstí mám hodně zkušeností s tím, co by se dalo nazvat 'práce s myslí'. Je to požehnání, že mysl funguje dobře. Vlastně díky tomu
přichází do mého života mnohem méně rušivých elementů než tomu bylo v jiných obdobích života. Při práci se můžu lépe soustředit a to, co dělám, je mnohem plynulejší. Jediné, co omezuje či nějak negativně ovlivňuje úplné fungování je stav mého těla. Jsou chvíle, kdy jediné, co mohu udělat, je lehnout si."

DR: "Určitě nám řekněte, až si budete chtít odpočinout."
LC: "Jsem v pořádku. Ale co vy? Dáte si něco k jídlu?"

Byl neuvěřitelně vřelý a pohostinný. Místo, aby si udělal pauzu nebo nás požádal, abychom přišli jindy, poslal svou asistentku, aby nám všem donesla jídlo. Mezitím jsme si dál povídali.
Cohen mi řekl, že dál slyší hlas Boha. V tu chvíli se ze sousedního bytu ozval zvuk nějakého nářadí, ale Cohen zmínil, že hlas Boha teď zní jinak než dřív. Už to není ten hlas, který ho posuzuje, a který slýchal, když byl mladší.

LC: "Někdy ten hlas jen říká 'Ztrácíš příliš mnoho energie, Cohene. Umíráš, ale nemusíš spolupracovat s takovým entuziasmem. Jen s tím buď. Nemusíš se např. nutit něco sníst." A jindy zase řekne, 'Jen dál dělej to, co cítíš, že potřebuješ udělat.' Ten hlas je velmi soucitný a laskavý. Mnohem víc, než kdykoliv dřív v mém životě. Už mi neříká, že jsem to posral. A to je úžasné požehnání, opravdu ohromné požehnání. Jsem připravený zemřít. Duchovní věci, Baruch Hashem - Díky Bohu - našly ve mně své místo a za to jsem hluboce vděčný."

Leonard Cohen pracoval až do poslední chvíle. Snažil se udělat cokoliv, co ještě mohl dělat doma. Psal, nahrával, sbíral, dokončoval staré básně. Pro mě to byl téměř vzor toho, jak prožít poslední dny, je-li to jen trochu možné.

LC: "Rád bych vše dokončil. Zní to jako klišé, ale mám pocit, že je to podceňováno, podobně jako užívání analgetik. Dát do pořádku dům, uklidit své věci, má-li na to člověk ještě sílu, je jednou z nejvíce uklidňujících věcí, která člověku na konci cesty dodává pokoj. Navíc věřím, že to má i nevyčíslitelnou hodnotu. Ještě jsem nevytřídil 50 nebo 60 nevydaných básní. Jsou písně, které jsou na půl napsané a nejsou špatné. 'Naslouchej kolibříkovi, jehož křídla nelze vidět. Naslouchej kolibříkovi, ne mně. Naslouchej motýlovi, jemuž zbývají tři dny. Naslouchej motýlovi, ne mně. Naslouchej Boží mysli, která nepotřebuje být. Naslouchej Boží mysli, ne mně.' Jsou tu písně, které jsou napůl napsané. Ale nemyslím si, že je ještě budu schopen všechny dopsat... Možná v druhém kole...'"

Zní píseň:
"Nepotřebuji zdůvodňovat
kým jsem se stal.
Mám spoustu výmluv,
ale všechny jsou unavené a pokulhávají.
Nepotřebuji, aby mi někdo dával rozhřešení, ne, ne.
Nezůstal nikdo, koho by bylo možné vinit.
Odcházím od stolu,
opouštím hru.
…"