ODVAHA BÝT VIDĚN

---

Zdroj originálu textu: zde
Autorka textu: Toko-pa
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografií: Adedotun Adegborioye on Unsplash

---

Ráda bych se s vámi podělila o hlubokou zkušenost, kterou jsem nedávno prožila. Pozvali mě, abych přijela učit do malé komunity žen, které nejen, že žijí na ostrově daleko od pevniny, nezávisle na energetické i jiné infrastruktuře, ale jejich životní cestou je také vzájemné sdílení snů.

Představte si malou vesnici, kde lidé závisí jeden na druhém v zajištění potravy, v emoční i fyzické podpoře, sdílené ekonomice, a ve všech životních událostech mezi narozením a smrtí. A také komunitu, která se každý týden setkává, aby její lidé vzájemně sdílely své sny.

Hluboce se mě dotklo, kolik odvahy vyžaduje život bez tajností. Když můžete s tím nejintimnějším vnitřním životem vejít do kruhu důvěry, tak můžete žít se všemi svými stíny, slabostmi, bolestmi i touhami. A nejen to - máte možnost se učit doopravdy žít s druhými lidmi.

Velmi často se setkávám s nevyslovitelnou hrůzou lidí, když si představí, že by mohli být viděni nebo slyšeni. A přitom je to něco, po čem toužíme víc než počemkoliv jiném v tomto světě - být viděni a slyšeni. Jenže tolikrát zažíváme kritiku, odmítnutí nebo neuznání ve chvíli, kdy jdeme s odvahou se srdcem na dlani, se svým talentem, s projevením se, se svou zranitelností, že raději zůstaneme potichu, ukrytí, malí. Abychom přežili.

Časem si natolik zvykneme skrývat svůj vnitřní život, že se od něj vzdálíme i my sami. Jedinou připomínkou zůstávají obrazy v našich snech. Možná věříme, že v sobě máme cosi temného, o čemž kdyby se dozvěděli druzí, tak nás jednou provždy zavrhnou. Paradoxně je to právě tento strach, který nám brání prožívat sounáležitost a pocit, že někam patříme.

Jako lidé jsme si mnohem více podobní než rozdílní. Ovšem uvědomíme se to jen zřídka, protože povětšinu času praktikujeme sebe-vyčleňování. Všichni v různé míře oddělujeme život naší duše od života, který  ukazujeme na veřejnosti. Nejvážnější ale je, jak se vzdáváme aspektů svého Já, které nejsou v našich rodinách či kultuře uznány.

V okamžiku, kdy vstoupíme do posvátného prostoru kruhu, jsme přijímání se záměrem přivítat a pozvat všechny vyhnané aspekty zpátky do svého Já, kam patří. Když si dovolíme projít tímto procesem v komunitě, vytváří se tak léčivé pole, ve kterém může najít cestu domů zapomenutý život i druhých lidí v kruhu. Jak zveme jeden aspekt za druhým, to co obvykle nazýváme negativní emocí, má možnost projevit svou ukrytou dobrotu. Přitítaný a uznaný stud dovolí, aby se projevila důstojnost; skrytou medicínou zrady je opravdová loajalita; opuštěnost v sobě skrývá touhu po intimitě, a tak podobně.

Když takto nasloucháme jeden druhému při sdílení posvátného snění, uvědomíme si, jak přitom společně něco důležitého splétáme, co posiluje naši komunitu v jejích tenkých místech. Dovolujeme přitom, aby naše vlastní síla byla k užitku i našim sestrám a bratrům.

Když jsem pozorovala ty ženy jak zametají podlahu, připravují jídlo, chystají oltář, rozdělávají ohěň a zapalují svíce, měla jsem pocit, že se pohybují jako jedna bytost. Tiché šumění "snících" s důvěrou přijímající temné stránky kohokoli v kruhu vytvářelo z každého jejich pohybu choreografii přijetí a milosti.

Kéž je pro vás tento příběh inspirací v okamžiku, kdy potřebujete být viděni. Aby i lidé kolem vás konečně věděli, že v tom nejsou sami.