Každý čin obřadem

Autor textu: Charles Eisenstein
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Autor/ka fotografie: Vikas Shankarathota on Unsplash

---

Před několika týdny jsem potkal ženu, která spolupracuje s Kogi mama,  šamanem kmene Kogi ze Sierra Nevady v Kolumbii. Vyprávěla mi, jak tento šaman před lety přijel do Kalifornie a na konkrétním místě prováděl velké obřady. Řekl tenkrát: “Měli byste tu dělat obřady pravidelně, jinak nastanou velké požáry.” Nikdo obřady nevedl a následující rok přišly první požáry. Znovu přijel a znovu zopakoval své varování. “Pokud nebudete provádět obřady, budou požáry ještě horší.” Další rok byly požáry ničivější. Přijel znovu a potřetí varoval: “Dělejte obřady nebo v této části světa budou požáry ještě horší, než dosud.” Nedlouho poté přišel požár jménem Camp Fire a zdevastoval celý region.

Teprve později zmíněná žena zjistila, že na místě, které Kogi šaman označil, došlo k masakrům v rámci genocidy domorodých obyvatel, kteří zde žili. Šaman to "cítil". Součástí jeho pohledu na svět je uvědomění, že kromě lidí ovlivňují krajinu i podobně silná traumata.  Na takových místech se může Země zlobit, je v nerovnováze, nedokáže obnovit harmonii, dokud se neuzdraví prostřednictvím obřadu.

Před dvěma lety jsem se setkal s lidmi z kmene Dogon a ptal jsem se jich, jak si vysvětlují aktuální změnu klimatu. Podobně jako lidé z kmene Kogi, i lidé z kmene Dogon po tisíce let vykonávají obřady a ceremonie. Řekli mi: “Klimatická krize se neděje z důvodů, které si myslíte. Tím největším důvodem pro klimatické šílenství je skutečnost, že jste odstranili posvátné artefakty z míst, kam patřily, kam byly umístěny s jasným záměrem a s velikou péčí. Byly odstraněny a převezeny do muzeí v New Yorku nebo v Londýně.” Kogi lidé vidí spojitost mezi těmito artefakty a ceremoniemi konanými v jejich blízkosti. Věří, že tyto obřady zachovávají smlouvu mezi lidmi a Zemí. Na oplátku nám Země poskytuje prostor pro život.

Moje kamarádka Cynthia Jurs už několik desítek let provádí obřady, při kterých do Země pohřbívá takzvané Vázy pokladu Země. Jsou to tibetské náboženské nádoby vyráběné v nepálských klášterech na základě speciálních rituálních postupů. Bude to znít možná jako klišé, ale skutečně se to tak stalo - naučila se tento obřad od 106letého lamy v jeskyni v Himalájích. Když se s ním setkala, zeptala se ho: “Jak můžu co nejužitečněji přispět k uzdravení světa?”. Odpověděl jí: “Pokaždé, když se setkáš s jinými lidmi v meditaci, bude to mít léčivý vliv na svět. Pokud chceš dělat ještě něco víc, můžeš zakopávat Vázy pokladu Země.” Cynthii tenkrát jeho návrh docela zklamal. Sice praktikovala tibetský buddhismus a určitě se jednalo o krásný obřad, ale haló! - na světě je tolik společenských a ekologických problémů, které je potřeba vyřešit...! Je potřeba svolat lidi. Změnit systém. K čemu by byl dobrý nějaký obřad?

Nicméně přijala dar několika váz, které lama nechal vyrobit v nedalekém klášteře. O pět let později začala jezdit na místa ve světě, kde krajina i lidé prožili velká traumata. Na těchto místech pohřbívala vázy podle postupu, který ji lama předal. Na některých místech se posléze udály menší či větší zázračné věci, zázraky zcela světského rázu, například byla založena mírová centra. Čím dál víc získávala dojem, že obřady opravdu mají smysl a vliv.


Rituál, obřad a hmotný svět

Jak máme rozumět podobným příběhům? Politicky korektní moderní mysl chce respektovat jinou kulturu, a zároveň se zdráhá automaticky přebírat radikálně odlišný pohled na kauzalitu, kterou v sobě nese.

Obřady, o kterých mluvím, jsou pro mysl západního člověka, který hledá praktické činy pro dobro světa, jako z jiné planety. Možná by bylo užitečné na začátku mezinárodních klimatických konferencí pozvat členy domorodých kmenů, aby "promluvili" k bytostem čtyř světových stran a teprve potom se ponořit do vážných debat o hodnotách, modelech a politice.

Tuto esej bych rád věnoval jinému aspektu smyslu obřadního přístupu k životu pro moderního člověka. Přístupu, který praktikují “společenství paměti”, jak je nazývá Orland Bishop, tedy tradiční, domorodí lidé, vázaní na konkrétní místo na Zemi, nebo esoterické duchovní tradice v dominantních společnostech.

Tato alternativa nemá nahrazovat racionální, pragmatický přístup k řešením osobních i společenských problémů. Zároveň od něj není oddělená. Nejde však o vypůjčení nebo převzetí obřadů od jiných národů.

Jde o znovu-spojení obřadního přístupu s pragmatickým, které vychází ze zcela odlišného způsobu nahlížení světa. Začněme odlišením mezi obřadem a rituálem. I když se nám to na první pohled nezdá, moderní život je plný rituálů. Protažení platební karty terminálem je rituál. Stání ve frontě je rituál. Lékařská prohlídka je rituál. Podpis smlouvy je rituál. Kliknutí na “souhlasím” pod textem “Pravidla a podmínky” je rituál. Vyplnění daňového přiznání je komplikovaný rituál, pro jehož vykonání řada lidí potřebuje pomoc kněze - iniciovaného v ritech a pravidlech, který plynule mluví zvláštním jazykem, kterému laik jen stěží rozumí; a jednoznačně odlišeného čestnými písmeny za nebo před jménem. Daňový poradce vám pomáhá vykonat tento rituál, abyste mohli zůstat členem hodným dané společnosti. Součástí rituálů je manipulace se symboly předepsaným způsobem nebo v předepsaném pořadí a to vše proto, aby byl zachován vztah k danému sociálnímu a hmotnému světu. Z tohoto pohledu není na rituálech nic dobrého ani špatného. Jde o způsob, jakým lidé sdílejí realitu.

Obřad (ceremonie) je zvláštním druhem rituálu. Uznává přítomnost něčeho posvátného, něčeho většího, co nás přesahuje; uznává, že něco většího je svědkem našeho bytí a počínání.

Lidé, v jejichž životech nemá posvátné, svaté či božské žádné místo, budou na obřady pohlížet jako na pověrčivý nesmysl nebo, v lepším případě, jako na psychologický trik, jehož účelem je upokojit mysl a zaujmout pozornost.
Na druhou stranu - ve světonázoru, ve kterém má posvátné, svaté či božské své jednoznačné místo, neplatí snad, že On či Ona či Oni nás neustále sledují a vědí, co činíme? Potom by přece bylo obřadem úplně všechno, nebo ne?

Ano, pokud bychom ovšem skutečně neustále pociťovali onu posvátnou přítomnost. Jak často se to ale ve skutečnosti děje? Jaká je pravděpodobnost, že kdyby se vás někdo zeptal, tak byste v danou chvíli pouze slovy vyznávaly, že víte, že něco většího je přítomno, aniž byste to v dané chvíli skutečně prožívali skrz naskrz? Až na pár mizivých výjimek, u většiny duchovních lidí, které znám, nemám většinu času pocit, že by jednali tak, jako by je Bůh viděl a slyšel. Ty výjimky přesahují jakoukoliv konkrétní víru. Člověk je pozná skrze vážnost, kterou v sobě nesou, v tom smyslu, že když něco řeknou nebo udělají, má to v sobě váhu a sílu. Tato jejich váha přetrvává za hranici ojedinělých okamžiků, a prosakuje do jejich smíchu, vřelosti, ale i hněvu, či všedních okamžiků. Když takový člověk vykonává obřad, jakoby jeho síla proměňovala celý prostor kolem.

Obřad není únikem z chaotického hmotného světa do hokus-pokus duchovního světa. Je součástí plnějšího života v materiálním světě. Je vyjadřováním úcty k hmotě, ať už pro její vlastní posvátnost nebo pro její posvátnost jakožto Božího díla. V obou případech zapálíme svíčku na oltáři pokaždé stejně. Vybavuje se mi obraz muže, který mě kdysi do významu ceremonií uvedl. Vykonával je se záměrem a precizností, přitom ale ani příliš rigidně, ani ledabyle. S plnou pozorností k významu okamžiku i místa se stával každý jeho pohyb uměním.

Při obřadu se člověk plně věnuje právě tomu, co je třeba vykonat a koná právě tak, jak je to potřeba vykonat. Obřad je tedy velmi praktickou dovedností pro všechno v životě. Je praxí vykonávání všeho právě tak, jak potřebuje být vykonáno. Upřímný obřad funguje jako magnet, který do svého středu přitahuje více a více z našeho života. Je jako modlitba, kterou žádáme: “Kéž vše, co činím, je obřadem. Kéž vše činím s plnou pozorností, plnou péčí a plným respektem k tomu, čemu to má sloužit.”


Praktičnost a úcta

Začíná se tedy ukazovat, že kritici, jež tvrdí, že všechen čas strávený obřady by bylo mnohem lepší strávit sázením stromů nebo demonstracemi, opomíjejí něco velmi důležitého. Přistupuje-li člověk k sázení stromu jako k obřadu, najde to správné místo pro jeho vysazení a zvolí strom vhodný pro dané mikroklima. Bude věnovat dostatečnou pozornost hloubce, do jaké strom zasadí a postará se o to, aby měl dostatek ochrany a péče i po vysazení. Udělá vše s nejlepším vědomím a svědomím.  Tak nejlépe, jak dovede. Stejným způsobem i demonstrující  rozpozná, co skutečně pomůže zastavit projekt kácení stromů, nebo co naopak jen posílí jeho ego křižáka, komplex trpitele nebo svou vlastní vnitřní pravdu. Nezapomene, čemu doopravdy slouží.

Tvrdit o domorodých společenstvích, že “důvod, proč byli schopni přežít na stejné půdě pět tisíc let rozhodně nemá nic společného s jejich vírou a obřady, ale s tím, že jsou skvělými pozorovateli přírody, kteří myslí na sedm generací dopředu” je prostě nesmysl. Úcta a pozornost k jemným potřebám místa, která obývají, je nedílnou součástí a zároveň důsledkem jejich obřadného způsobu života. To, co nás volá vykonat obřad, je stejné volání, které se ptá: “Co toto místo chce? Co chce tato řeka? Co chce vlk? Co chce les?”. Je důležité pozorně naslouchat a vnímat odpovědi. Je to pohled na svět, který považuje půdu, řeku, vlky, les za stav bytí, řadí je tak mezi posvátné bytosti, které nás neustále sledují, mají potřeby a zájmy provázané s těmi našimi.

Může se zdát, že to, co říkám, je v protikladu k náboženským učením, proto pro ty, kteří věří v Boha stvořitele, přidám překlad. Bůh vykukuje z každého stromu, vlka, řeky nebo lesa. Nic nebylo stvořeno bez smyslu a záměru. A tak se ptáme: "Jak se můžeme podílet na naplňování onoho záměru?" Dostaneme stejnou odpověď, jako když se ptáme “Co chce les?”. Ponechám na čtenáři, aby si zbytek eseje přeložil do svého náboženského jazyka.

Já sám o sobě rozhodně netvrdím, že jsem si naprosto jistý, že jsou kolem nás posvátné bytosti. Když jsem byl malý, posvátné bytosti jako je nebe, slunce, měsíc, vítr, stromy a předkové pro mě nebyly posvátnými bytostmi. Nebe bylo směsí plynů, které se volně rozplývaly do prostoru. Slunce bylo koulí tekutého vodíku. Měsíc byl hromadou kamení (a kameny byly soustavou minerálů, a minerály byly seskupením neživých molekul…). Vítr byl pohybujícími se molekulami, poháněnými geomechanickými silami. Stromy byly biochemickými sloupy a předkové byla mrtvá těla v zemi. Svět kolem byl němý a mrtvý, byl náhodným přetahováním síly a hmoty. Tam venku nebylo nic, žádná inteligence, která by byla svědkem mého bytí. Nebyl tedy žádný důvod snažit se o cokoliv víc než co bylo možné rozumově zdůvodnit.

Proč bych měl postavit svíčku na oltář nějakým konkrétním způsobem? Je to přece jen vosk, který kolem knotu oxiduje. Jeho správné nebo nesprávné umístění nemá na svět pražádný vliv. Proč bych si měl ustlat postel, když si do ní večer budu zase lehat? Proč bych se měl snažit o cokoliv víc, než co ode mě očekává šéf, učitel nebo trh? Proč bych měl vyvíjet jakékoliv úsilí udělat něco krásnější víc, než je nezbytně nutné? Ulehčím si práci, jak jenom to jde, však to nikdo nebude vědět. V mých dětských představách jsem si samozřejmě mohl představovat, že mě slunce, vítr nebo tráva vidí. Ale teda pardon - těžko mě můžou vidět, když nemají oči, nemají centrální nervový systém, nejsou prostě bytostmi jako jsem já. V tomto přesvědčení jsem vyrůstal.

Obřadný přístup k životu se nemusí nijak vylučovat s tím, že považuji nebe za seskupení plynných částic nebo kámen za minerální složeninu. Ale zároveň nezůstane u toho. Vytváří prostor i pro jiné pohledy, netrvá na tom, že jeho zredukovaná pravda je ta jediná pravda, a že tak věci prostě jsou a hotovo. Alternativní možností pohledu na svět, v jakém jsem mohl vyrůstat, by nebylo opustit praktické vnímání a nahradit je obřadní duchovní estetikou. Oddělování praktického od duchovního je slepou a falešnou cestou. Vede k tomu, že žijeme život čistě na úrovni kauzality, a popíráme jeho tajemnou, nádhernou inteligenci. Skutečnost je jiná, než jak nám říkali. Svět je tvořen inteligencí, která přesahuje tu lidskou. Je tvořen principy příčiny a následku, ne jen fyzikální silou. Synchronicita, morfická rezonance a autopoéza nejsou v protikladu vůči kauzalitě založené na síle, a přesto mohou rozšířit naše obzory toho, co je možné. Stejně tak platí, že jen proto, že začneme vykonávat obřady, se ve světě nezačnou dít jiné věci nebo jinak. Upřímný obřad mění realitu do podoby, ve které se mohou věci dít jinak.

Žijeme-li bez obřadnosti, sami sebe připravujeme o spojence. Zůstávají za zavřenými dveřmi naší reality, a ponechávají nás tak ve světe bez inteligence -  výstižném obrazu modernistické ideologie. Mechanistický světonázor se stává vlastním sebenaplňujícím se proroctvím a nám skutečně nezbývá nic jiného než síla, jako způsob, kterým můžeme ovlivňovat svět.

Změna, kterou nabízí tradiční kmeny či národy jako například Kogi nebo Dogon, nepředpokládá ani nevyžaduje, abychom převzali nebo napodobovali jejich obřady. Nabízí změnu pohledu na svět. Nabízí uvědomění, že v tomto světě nejsme sami, že jsme součástí rozhovoru inteligencí ve vesmíru překypujícím živými bytostmi. Obřad je vyjádřením našeho rozhodnutí žít v takovém světě a podílet se na tvorbě reality.


Obřad jakou součást léčení životního prostředí

Prakticky řečeno - moment! Všechno, co jsme dosud řekl, je už neobyčejně praktické. Spíš bych tedy chtěl  mluvit o obřadné mysli v kontextu environmentální politiky a praxe. Znamená to: chovat se dobře ke každému místu na této Zemi, chápat ji jako živou bytost, a uvědomovat si, že pokud s každým místem, živočišným nebo rostlinným druhem a ekosystémem zacházíme jako s posvátným, umožňujeme, aby se celá planeta mohla vrátit do posvátné celistvosti.

Někdy je zcela zřejmé, jak činy, které vychází z uznání posvátnosti každého místa, přirozeně přispívají ke snížení uhlíkové stopy a klimatické změny, jako například zastavení stavby ropovodu přes území posvátných vod. Jindy je záměr snížení uhlíkové stopy zcela v protikladu s instinktivním, obřadným přístupem. Kácí se lesy, aby na jejich místě mohla vzniknout obrovská pole solárních panelů a tisíce ptáků jsou zabity lopatkami větrných elektráren v krajině. Cokoliv, co nemá snadný a rychlý vliv na snížení produkce skleníkových plynů, jako by pro politiky ani neexistovalo. Vždyť jaký je praktický přínos želvy, nebo slona? Co to ovlivní, že jsem postavil svíčku na oltář pozorně nebo nedbale?

Při obřadu záleží úplně na všem. Jsme plně přítomni a vědomí v každém detailu. Když se stejnou myslí přistupujeme k ekologickému uzdravování, vynáší to do naší pozornost víc a víc. Dnešní věda už potvrzuje, jak důležité je znat to, co nebylo uznáno a dát místo tomu, co bylo vytesněno. To jen posiluje smysl a význam obřadů. Půda, podhoubí, bakterie, různé formy vodních toků - to vše potřebuje mít své místo na našem oltáři dobrého hospodáře, lesníka a ve všech našich vztazích ke zbytku světa. Jak procházíme hlubším zúčtováním důsledků, uvědomujeme si, že pro zdravou biosféru je důležitý každý motýl, žába nebo mořská želva. Nakonec musíme připustit, že zrak obřadní mysli je velmi přesný; že zdraví přírody a životního prostředí nelze omezit na několik měřitelných veličin.

Nesnažím se zde nabádat k tomu, abychom upustili od nápravných projektů, které sice často vycházejí z hrubého porozumění toho, čím svět doopravdy je, a které mohou být ve svém pojetí poněkud mechanické. Snažím se sdělit, že potřebujeme udělat další krok k prohloubení našeho obřadního vztahu k životu a světu. Nedávno jsem si psal s Ravi Shahem, mladým mužem z Indie, který se podílí na dechberoucím projektu obnovy rybníků a okolní krajiny. Následuje příklad pana Masanobu Fukuoka (*japonský filozof, ekologický aktivista a propagátor tzv. přírodního farmaření, jehož koncept založil a propracoval. Jeho podstatou je bezorebné obdělávání půdy a nechemický způsob hnojení. Někdy je též nazýváno „nicnedělající zemědělství“ - pozn. překladatelky). Věnuje své práci maximální, jemnou pozornost, tuhle zasadí rákos, támhle odstraní invazivní náletový strom. Vše s důvěrou ve vlastní obnovovací schopnost přírody. Čím menší jsou jeho zásahy, tím lepší je efekt. Tím vůbec nenaznačuji, že nejlepší je nedělat vůbec nic. Čím jemnější a přesnější je jeho chápání a porozumění, tím lépe je schopen se naladit a sloužit přirozenému přírodnímu procesu a tím méně úsilí k tomu potřebuje vynakládat. Výsledkem je, že vytvořil - nebo přesněji, posloužil vytvoření - bujné, svěží oázy uprostřed skomírající krajiny… živého oltáře.

Ravi je pochopitelně netrpělivý, neboť jeho mikro-lokální projekt se ani zdaleka netěší takovému respektu a pozornosti jako rozsáhlé projekty obnovy vodních ploch v Číně. Ty vycházejí z běžného, mechanického chápání hydrologie. A Ravi se ptá: “Kam se poděla posvátnost? Kde je pokora k ohromné moudrosti vzájemně závislých ekosystémů, které jsou na různých místech vždy jedinečné? Oni prostě jen staví rybníky.” Napsal jsem mu, že má možná pravdu. Ale že se potřebujeme s lidmi potkat tam, kde se právě nacházejí a oslavit každý krok, který jde správným směrem. I ony mechanicky-hydrologické projekty v sobě někde nesou úctu k vodě. Raviho projekt může být příkladem toho, co je možné a co dobře funguje, aniž by urážel práci, která je prvním z mnoha kroků k cíli.

Chtěl bych ještě dodat, že aby se mohla krajina uzdravit, potřebuje mít vzor zdraví, rezervoár zdraví, ze kterého se může učit. Oáza ekologického zdraví, kterou Ravi vytvořil, může vyzařovat do společenského a ekologického prostředí, předávat zdraví do nejbližšího okolí (například tím, že poskytuje útočiště i místo pro rozmnožování ptáků, zvířat a rostlin) a předávat inspiraci dalším lidem. To je také důvod, proč je Amazonie tak důležitá, zejména oblast hlavního pramene, která je pravděpodobně největším nedotčeným rezervoárem ekologického zdraví na světě. Na tomto místě je zatím nedotčena vzpomínka Gai (Země) na stav zdraví, na zdravý svět minulosti a budoucnosti.

Raviho práce se Zemí působí stejně jako obřad. Dalo by se říct: “Není třeba vytvářet speciální obřady. Nechť je každý čin obřadem. Proč by některých deset minut mělo být speciálnějších?” Stejně tak by mohl někdo naléhat, že by se s každým místem na světě mělo okamžitě začít zacházet tak, jak zachází s krajinou Ravi. Většina z nás, tedy společnost jako celek, však není na takový krok připravena. Propast je příliš velká. Technicko-průmyslový systém, společenský systém, nebo naši do hloubky naprogramovanou psýché nemůžeme změnit přes noc. Každý z nás ale může vytvořit dokonalou oázu - obřad, ceremonii - tak, jak nejlépe umíme a pak ji nechat, ať září a šíří se naším životem, postupně přitahuje víc a víc pozornosti, krásy a síly do každého činu. Cesta k tomu, aby se každý náš čin stal obřadem, začíná tak, že uděláme obřad z jednoho činu.


Obřad jako záměr a principy

Tím, že začneme některé části života proměňovat v obřad, neznamená že zbytek toho, co žijeme, spadne do kategorie světského či postrádajícího obřadnost. Když provádíme obřad, našim záměrem je, aby prozářil i naše další dny a týdny. Aby se stal ostrůvkem uprostřed bouří a vírů života. Stejně tak není našim záměrem chránit jen pár divokých míst v přírodě, několik vybraných rezervací a národních parků, a nebo navrátit pár míst jejich původní čistotě. Když o taková místa pečujeme, děláme to se záměrem, aby byly Polárkami, jasnými hvězdami, příklady a připomínkami toho, co je možné. Když vidíme lidi jako je Ravi, jak spravují a pečují o kus Země, rezonuje to v nás a volá nás to k tomu, abychom takto pečovali postupně o všechna místa na Zemi. Když do našeho života vneseme i sebemenší okamžik obřadu, volá nás to víc a víc, až postupně vneseme mysl obřadu do všeho našeho počínání.

Jak vnést obřadnost do společnosti, ze které obřady v podstatě téměř vymizely? Už jsem se zmínil, že nevidím smysl v napodobování či přebírání obřadů od jiných kultur. Stejně tak není nutné, abychom resuscitovali obřady vlastní krevní línie. Často jde o snahu, která se chce tak vehementně vyhnout přivlastnění nějaké kultury, že riskuje přivlastnění té vlastní. Obřady potřebují být živé. Pokus o jejich napodobování nebo jejich zachovávání nám přináší jen jejich formu.

Jaké možnosti nám tedy zbývají? Máme si vytvářet své vlastní obřady? Jednoznačně ne. Obřady nejsou něčím, co lze vytvořit. Obřady je potřeba objevit.

Dovolte mi dát příklad, jak by to mohlo být možné. Začnete se základním obřadem. Třeba tím, že každé ráno zapálíte svíčku a na chvíli spočinete v meditaci nad tím, kým ten den chcete být. Jak ale správně zapálit svíčku? Možná ji pozvednete a nahnete nad zapálenou sirku. Co potom uděláte se sirkou? Možná ji dáte na malý tácek, trochu bokem. A postavíte svíčku zpátky na podložku, pěkně rovně. Potom možná třikrát zazvoníte malými činelky. Kolik času by mělo být mezi zazvoněním? Spěcháte? Nebo počkáte, až každý tón dozní do ticha? Ano, takto je to dobré…

Nesnažím se tím říct, že tato pravidla a postupy by měly řídit a určovat váš obřad. Abyste mohli objevit obřad, zkuste následovat vnitřní odezvu “Ano, takto je to dobré.”, kterou odhaluje vaše všímavost. Tím, jak se díváme, posloucháme, věnujeme pozornost, přicházíme na to co a jak udělat, co říct, jak se čeho účastnit. Je to stejný způsob, jakým se lidé jako pan Fukuoka učí správnému vztahu ke krajině.

Svíčka se může rozrůst do malého oltáře a zapálení svíčky se může rozrůst do delší ceremonie péče o oltář. Ten potom září do prostoru kolem. Možná, že brzy stejným způsobem uspořádáte váš pracovní stůl. Váš domov. A potom stejný záměr a péči vložíte do svého pracovního prostoru, vztahů, do jídla, které dáváte svému tělu. Postupem času se obřad stane stěžejním bodem proměny reality, kterou žijete. Možná přijdete na to, že život se sám spontánně uspořádává kolem záměru vašeho obřadu. Budete možná zažívat synchronicity, které budou potvrzovat, jak se na všem podílí vyšší inteligence.

Jak se tato zkušenost zesiluje, máme čím dál větší pocit, že nás doprovází bezpočet bytostí. Obřad, který má smysl jen tehdy, když nás vidí posvátné bytosti, nás uvádí do reality, ve které prožíváme jejich přítomnost. Čím víc jejich přítomnost cítíme, tím víc toužíme zahrnout do obřadu další a další části života, ve kterém se každý akt stane obřadem prováděným s plnou pozorností a upřímností. Jak jiný by mohl být takto žitý život? Jak jiný by mohl být svět?

Plná pozornost a upřímnost se projevují v různých formách v závislosti na okolnostech. V rámci obřadu budou mít jinou formu než ve hře, rozhovoru nebo při vaření večeře. V jedné situaci budou vyžadovat přesnost a řád, v jiné spontánnost, odvahu nebo improvizaci. Obřad udává každému činu i slovu tón, který je v souladu s tím, kým člověk skutečně je, kým chce být, a se světem, ve kterém chce žít.

Obřad je příležitostí zakusit, jaké to je v posvátném cíli, kde:
Každý čin je obřadem.
Každé slovo je modlitbou.
Každý krok je poutí.
Každé místo je chrámem.

Chrám nás spojuje s posvátnem. Toto posvátno však přesahuje jakýkoliv chrám, a zároveň je každý chrám jeho součástí. Obřad dokáže proměnit místo v chrám, učinit z něj pojítko se světem, ve kterém je vše posvátné. Stává se jakousi základnou, předsunutou hlídkou této reality nebo příběhu světa. Stejně tak každé uzdravené místo na Zemi je základnou pro zbývající oázy původní vitality Země, jako jsou Amazonie, Kongo, neporušené korálové útesy, mangrové bažiny, atd. Zoufale sledujeme novou brazilskou vládu a její plány na drancování Amazonského pralesa a přemýšlíme, jak ho můžeme zachránit. Nepochybně budou zapotřebí činy na úrovni politické a ekonomické, ale současně můžeme působit i na jiné úrovni. Každé uzdravené místo na této Zemi vyživuje i Amazonii a přibližuje nás světu, ve kterém zůstane neporušená. Když posilujeme náš vztah k jednotlivým místům na Zemi, přivoláváme nepoznatelné síly, aby posílily naše odhodlání a provázely nás v našem spojenectví.

Bytosti, které jsme vykázaly z naší reality; bytosti, které jsme v našem vnímání ponížili na ne-bytosti, jsou stále nablízku a čekají na nás. Pokud si dovolím, i se vší vrozenou a naučenou nedůvěrou (můj vnitřní cynik s vědeckým vzděláním v matematice a analytické filozofii je přinejmenším stejně silný jako ten váš) spočinout na pár okamžiků v tiché pozornosti, cítím, jak se tyto bytosti shromažďují. Neztrácející v nás naději, jsou nablízku vždy, když jsme pozorní. Cítíte je také? Cítíte je, možná uprostřed pochybností, aniž byste se uchylovali ke zbožným myšlenkám? Je to podobný pocit, jako když jste v lese a náhle si po prvé v životě uvědomíte, že les je živý. Že se na vás  slunce dívá. A že nejste sami.

Více informací o pohřbívání váz s obětinami: https://earthtreasurevase.org/project/burial/