JE TO V POŘÁDKU, A ZÁROVEŇ NENÍ... A TAK JE TO V POŘÁDKU.

Zdroj originálu textu a fotografie: zde (FB profil Mitchell's journey)
Český překlad: Kateřina Černá Grofová

---

Obřadník nám naznačil, že je čas zavřít rakev. Zalapal jsem po dechu a snažil se zadržet slzy - ale nic nemohlo zadržet můj žal. Tohle je konec. Nebyl jsem připravený se na svého syna podívat naposledy v životě. Rozloučit se s jeho malým tělíčkem, jeho nádhernou tváří… s tím malým chlapečkem, se kterým jsme se ještě nedávno mazlili, objímali a smáli se spolu. Můj nejmladší syn Wyatt stál vedle mě a díval se, jak truchlím. Naposledy se dotkl svého bratra.

Láskyplně jsem přitáhnul Mitchellovi jeho oblíbenou pokrývku až k bradě, jako jsem to dělal každý večer, a řekl jsem mu: “Miluji Tě, chlapečku můj malý, můj milovaný synku. Ach, jak moc Tě miluji!” Plakal jsem slzami otců. Nikdy dříve jsem nepoznal, jaké to je, když slzy tryskají z takové hloubky. Netušil jsem, jak obrovský může být smutek, dokud jsem se nemusel rozloučit s vlastním dítětem. Milovaný Mitch důvěřoval tomu, že ho ochráním před vším zlým. Věřil, že pro mě jako tátu není nic nemožné. Když se na mě díval, viděl ve mně Supermana. Když jsem se podíval sám na sebe do zrcadla, viděl jsem zlomeného muže. Snažil jsem se. Bůh ví, jak moc jsem se snažil. Ale jsem jenom člověk.

O několik měsíců později přišel za mnou do kanceláře nejstarší syn Ethan. Právě jsem psal úvod ke knize o Mitchellově životní pouti. Nepočítal jsem s tím, že by mě někdo vyrušil, měl jsem rudé oči plné slz. Ethan se mě zeptal, “Tati, jsi v pořádku?” Okamžitě jsem se pokusil být zase supermanem, nasadil jsem statečný obličej, utřel si oči a řekl, “Ano, jsem v pořádku”… jako bych se ho snažil přesvědčit o tom, že vše je v naprostém pořádku a jen si tak mnu oči. Ale Ethan poznal moc dobře, že je to jinak. Poznal jsem na jeho výrazu v tváři, že ví, že truchlím.
V tu chvíli jsem si řekl, “K čemu je pro moje děti dobré, když předstírám?” Uvědomil jsem si, že když nejsem pravdivý a opravdový, nijak tím svému synovi nepomáhám. Na chvíli jsem se zastavil, podíval jsem se mu do očí a řekl, “Vlastně nejsem v pořádku. Ale je to tak v pořádku. Rozumíš mi?” Jeho tvář projasnila úleva. Jasně jsem viděl, že mi nejen rozumí, ale že je opravdu rád, že jsem pravdivý. Jako by to bylo dovolení i pro něj, být pravdivým. Chtěl jsem, aby můj syn věděl, že je v pořádku cítit bolest. Že je možné, nebýt v pořádku a zároveň tak být v pořádku.

Chvíli jsme si s Ethanem povídali o Mitchovi. Mluvil o tom, v čem mu jeho bratr chybí. Plakali jsme spolu. Objal jsem Ethana a řekl mu, že ho mám moc rád, úplně celého a takového, jaký je. Ten den jsme překročili jakýsi práh zármutku. Můj syn už věděl, že je v pořádku bolet, a že předstírání opaku nikomu nepomůže, ani sobě samému. Naopak.

Několik let předtím, než Mitch zemřel, jsem prožil takové poznání pravdy, když jsem četl slova francouzského spisovatele z 18. století: “Sami v sobě objevujeme, co před námi skrývají druzí, a v druhých poznáváme to, co skrýváme sami před sebou.” Když jsem si to tenkrát přečetl, slíbil jsem sám sobě, že odložím všechny masky a budu pravdivý.

Chtěl jsem se stejným způsobem setkávat i s mými dětmi. Každé z nich je jedinečné, a zármutek prožívá různě. A to je také v pořádku. Chci k nim být pravdivý úplně ve všem. Věřím, že to je nejlepší způsob a výbava pro skutečný, pravdivý život.

Když na mě dolehne tíha zármutku, stále si připadám jako návštěvník na jiné planetě. Vzduch zřídne a slzy tečou jako vydatný jarní déšť. A potom zase přijdou okamžiky sladké úlevy, kdy se rozhostí štěstí, ale zármutek a smutek jsou stále se mnou. Už před nimi nemohu utíkat. Bylo by to stejně zbytečné jako snažit se utéct vlastnímu stínu ve slunečném dni. Potřebuji se naučit žít s láskou i smutkem - mám pocit, že není jiné cesty.

Jsem v pořádku… a zároveň nejsem v pořádku… a to je v pořádku. Je to součást bytí člověkem.