Fóbie ze smrti a negramotnost v truchlení a zármutku: Jak nás vzdalují jeden od druhého, naší planety a krize našeho světa.

Minulou neděli jsem se setkal se Stephenem Jenksinsonem - aktivistou, farmářem, spisovatelem a zakladatelem Školy moudrosti sirotků. Společně jsme vedli veřejný rozhovor na téma "Fóbie ze smrti a negramotnost v truchlení a zármutku: Jak nás vzdalují jeden od druhého, naší planety a krize našeho světa."
Byl to velmi hluboký rozhovor, doprovázený Stephenovým osobitým humorem a jeho zcela neomezeným kontaktem se smrtí a strachem. Do hloubky jsme prozkoumávali, jak je možné "zemřít moudře" uprostřed kultury, která dosud udělala všechno možné pro to, aby se vyhnula smrti tím, že ji přenesla do institucionálních zařízení.

Stephen pracoval mnoho let "na trhu se smrtí", jak tomu sám rád říká. Pracoval jako programový ředitel v jedné z hlavních kanadských nemocnic, byl poradcem v oblasti paliativní péče a vedení hospicové péče, a také intenzivně pracoval s umírajícími a jejich rodinami. Velmi zřetelně vnímal něco, čemu říká "fóbie ze smrti", která nám brání v tom, abychom umírající podpořili v procesu zdravého rozhodování o konci vlastního života. Rozhodl se to změnit a intenzivně se věnuje práci s veřejností v Severní Americe na téma zármutku a umíraní. Zaměřuje se na péči o duši, a právě na této cestě se projevuje jako velmi neobvyklý diagnostik. 

Požádal jsem Stephena, aby představil téma našeho rozhovoru tím, že vysvětlí svůj pojem "fóbie ze smrti". Tímto výrazem pojmenovává naši neschopnost jednat, když přijde konec; a také naše zcestné, hrdinské pokusy se tomuto procesu jakkoliv vyhnout. Ve své podstatě umíráme fyzicky, ale ne duchovně či existencionálně. Pak ale nelze mluvit o umírání, ale o prostém skončení.

V Severní Americe je fóbie ze smrti tak silná, protože stále méně lidí umírá mezi svými, a naše reakce na smrt je stále převážně technická (léčba bolesti a symptomatická léčba). Takový přístup však zcela obchází skutečnou podstatu toho, co se odehrává. Čteme knihy o umírání, ale jen zřídka přijdeme do styku s lidmi, kteří skutečně umírají.

Zmínil jsem při našem rozhovoru odchod mých blízkých, který jsem prožil ve svém vlastním životě, a přemýšlel jsem nahlas, zda - kdybychom si dovolili se zcela oddat ztrátě a zármutku - bychom byli schopni překročit svůj vlastní osobní příběh. Uvažoval jsem, zda není naše kultura tlačena k překročení našeho kolektivního příběhu, abychom objevili jiné druhy moudrosti. Vždyť většina z nás žije, jako bychom neměli nikdy umřít. Jak staří, tak mladí. Jaká by tedy mohla být alternativa k "umírání bez umírání"? Jak můžeme zůstat zcela upřímní ve vztahu k nevyhnutelnosti naší vlastní smrti?

Stephen mi na to odpověděl s varováním, že jeho odpověď pravděpodobně nebude typickým gestem snahy o "spokojenost zákazníka". Řekl, že čas našeho umírání od nás vyžaduje, abychom se místo otázky "jak nás smrt změní" spíše ptali "co od nás smrt žádá".

Jednou z dalších výzev je odolat vlivu naší kultury, která má snahu vytvářet propracované strategie zvládání situace. Předpokládá se, že svou vlastní smrt udržíte na uzdě a budete se přitom věnovat smyslu svého života. Jenomže život a smrt (umírání) jsou obrovským, nezmapovaným územím - záhadou, která je neúprosně věrná pouze sama sobě. Smrt nečeká, až přijde váš nejlepší den, nebo na okamžik, kdy konečně dozrajete k moudrosti, nebo až se budete cítit připraveni. Naopak, vyžaduje od vás, abyste pochopili, kde se právě v tuto chvíli nacházíte ve svém životě, protože jinak vás zastihne neukotvené, neuzemněné.

Zármutek je jakýmsi směrováním života k věcem, u kterých bychom si přáli, aby byly jinak - a zcela oprávněně. Stephen nijak nepředstíral, že by neměl vůbec žádný strach z umírání, nebo z toho, co s umíráním souvisí. S hlubokým soucitem uznal, že by ještě nechtěl zemřít. Přiznal, že představa, že svět žil dál bez něj, je pro něj nasáklá smutkem a bolestí. Určitá jeho část si velmi přeje, aby se tak nestalo, a zároveň jeho jiná část to s důvěrou přijímá. Bylo krásné být přitom, když uznal, jak jsou v něm obě tyto části živé.

Bylo velmi zajímavé slyšet Stephena mluvit o tom, jak vnímá vztah lidí ke klimatickým změnám. Jak je ona paradoxní fóbie ze smrti neviditelně ukrytá pod většinou z ekologických aktivit. Toho, jak se lidé obrací k tomuto zástupnému fenoménu, si všiml, když pracoval s umírajícími dětmi a jejich rodiči.

Zdálo se, že to, co rodiče nejvíce trápilo, víc než samotná ztráta dítěte, byla jejich představa o "nevyužitém potenciálu" a o "nenaplněném životě". Když však Stephen prozkoumával toto téma s dětmi samotnými, zjistil, že ony tento koncept vůbec nemají. Děti samy vnímaly, že jejich život pokračuje, je naplněn, a odehrává se celý právě teď.

Stephen mluvil o tom, že právě tato představa o ztraceném potenciálu "je hnací silou aktivismu v oblasti klimatických změn" a přispívá k jakémusi škarohlídství, který se v aktivismu projevuje. Jako by nejlepším řešením bylo, kdybychom z celé rovnice odstranili právě sami sebe (lidstvo). Zavtipkoval o tom, že "škarohlídství jsou schopni jenom lidé, stromy to neumí", a zmínil, že pravděpodobně bude nutné, abychom v blízké budoucnosti našli nějakou jinou motivaci, jejíž součástí není naše vlastní degradace.

Jedním dechem však také uznal, že když se v dnešní době někdo "probudí", nezbude mu, než zaplakat, protože vidí, v jakém zuboženém stavu se nachází Země a krajina, ve které žijeme. Není pak divu, že je tolik lákavé utéct se k jakékoliv dostupné anestezii, jen abychom se zbavili bolesti.

Odpovědí je však zármutek, ne naděje. Když se ocitneme ve složité situaci, naděje "není vůbec v kontakt s přítomností". Přesto cítíme jakousi povinnost udržovat naději, a to i ve chvíli, když umíráme. Když se však učíme zármutku, kultivujeme naši ochotu setrvávat s pravdou o tom, kde se právě nacházíme, byť je to pravda plná bolesti a smutku. Teprve pak je možné, aby se přirozeně projevila vděčnost - za tu prostou, úžasnou, donkichotskou alchymii života. Vděčnost za to, že jsme se vůbec dožili toho okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že žijeme.

Pro mnoho umírajících lidí nebylo tím největším problém to, že umírají, ale to, že nevědí, kde se ve svém životě nacházejí. Že jsou ztraceni, a nemají ponětí, ve které fázi umírání jsou. Víme, kde se právě teď nacházíme ve svém životě? Smrt se zdá být tak vzdálená. Je jenom na nás, kdy si uvědomíme, že žijeme v době, kdy je třeba konat. Není na co čekat, nikdy jindy nebudeme mít jasnější potvrzení než to, které máme k dispozici právě teď, v tomto okamžiku.

Těžká doba, jako ta, ve které teď žijeme, potřebuje osobnosti jakou byl irský spisovatel Samuel Beckett. Stephen mluvil o jeho knize "Nedokážu jít dál. Půjdu dál." Mluvil o ní jako o neuvěřitelném díle. Tato dvě prohlášení (v názvu knihy) jsou na první pohled neslučitelná. Nesou však v sobě esenci prožívání složité situace, protože v sobě zahrnují obě reality. Autor neříká "Nemyslím si, že dokážu jít dál". Jednoduše uznává, že si je vědom onoho "Nedokážu jít dál", aniž by po sobě či po někom jiném chtěl, aby se pokusil jít dál. A zároveň říká "Půjdu dál", aniž by to bylo v protikladu s první částí. V dnešním světě by se tento přístup dal zformulovat takto - potřebujeme rozvíjet schopnost jít dál, zatímco toho nejsme schopni. Obojí se projevuje zároveň.

Náš zármutek podporuje a umožňuje oslavit náš život ve chvílích, které jsou těžké. Ještě jsme se nesžili s těžkostmi naší doby, částečně proto, že se v Severní Americe ještě tolik neprojevily, ale projevují se jinde. A tak se teď s těmito tématy a záležitostmi docela trápíme. Jak jednají dospělí v takových situacích? Součástí jejich práce je být svědkem, a podávat svědectví. Aby se ostatní mohli učit a dozvědět se o tom, kde se právě nacházíme uprostřed procesu, u kterého se zdá, že se neustále zrychluje. Můžeme si začít uvědomovat, kde se jako lidské bytosti nacházíme v našem životě, v historii lidstva. A jak Stephen říká "je třeba, abychom více či méně z vlastní iniciativy prozkoumali krajinu svého zármutku, a objevili, zda a jak můžeme být k užitku. O nic více vznešenějšího nejde."

Záznam celého rozhovoru najdete zde (v angličtině).

Autor textu: Terry Patten / Stephen Jenkinson
Zdroj originálu textu: zde
Český překlad: Kateřina Černá Grofová

---