dar vzpomínek rodičům mrtvě narozených dětí

"JSOU TO TY JEDINÉ VZPOMÍNKY, KTERÉ NA NĚ BUDOU MÍT"
Australská nemocnice dává rodičům k dispozici chlazenou kolébku, aby jim prodloužils čas, kdy se mohou rozloučit se svým děťátkem

Zdroj originálu textu a fotografií: odkaz
Český překlad: Kateřina Černá Grofová

---

Když se minulý rok v květnu narodila Shelley Lamond mrtvá dcerka Mabel, nebyla připravená na to, aby se s ní během pár okamžiků rozloučila. 
Australská nemocnice v Adelaide jí vyšla tenkrát vstříc a nabídla jí 'kolébku rozloučení' (volný překlad angl. 'cuddle cot'), což je zdravotnická pomůcka, která je kolébkou s chladicím zařízením. Díky ní mohou rodiče zůstat se svým mrtvě narozeným děťátkem, místo toho, aby bylo okamžitě převezeno do márnice.
Manželé Lamondovi tak mohli s Mabel strávit 48 hodin. Tato zkušenost pro ně byla natolik cenná, že se rozhodli vybrat finance na nákup další kolébky pro další rodiče ve stejné situaci.

Když byla paní Lamond téměr rok po úmrtí Mabel ve čtvrtém měsíci těhotenství a právě darovala místní nadaci 'kolébku rozloučení', stalo se něco, co nikdo nečekal - potratila své další dítě.
"V nemocnici měli kolébku, kterou jsme jim právě věnovali. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu první, kdo ji využije", svěřila se paní Lamond.
Předčasně jí praskla voda a 16. května se jí narodila mrtvá holčička Elsa - po 18 týdnech a 3 dnech těhotenství.

Díky tomu, že mohli využít 'kolébku rozloučení', mohli se s Mabel i s Elsou rozloučit způsobem, jaký si ze srdce přáli. "Jsou to jediné okamžiky, které se svými dětmi prožijete", říká. "Jsou to ty jediné vzpomínky, které na ně budeme mít."
Paní Lamond ví, jak traumatické a bolestné je rozloučení, když rodiče nemají k dispozici nic podobného, jako je 'kolébka rozloučení'. Sama totiž přišla o 4 mrtvě narozené děti.

Předtím, než se jí narodilo první mrtvě narozené dítě, přivedla na svět své první tři děti - Tysona, kterému je dnes 14 let; Chloe, které je 12 let; a Stellu, které jsou dnes 4 roky.
Během čtvrtého těhotenství jí předčasně praskla voda a 11. prosince 2009 se jí narodila mrtvá dcera Matilda. Následovali další tři mrtvě narozené děti - Pearl v červnu 2012, Mable v roce 2013 a letos Elsa. Lékařům se nikdy nepodařilo zjistit příčinu těchto předčasných narození.

"Ve chvíli, kdy nemocnice nemá k dispozici 'kolébku rozloučení', a chcete vidět své mrtvé dítě, musíte zavolat personál a požádat, aby vaše dítě donesli z márnice", vypráví paní Lamond. "Je to hrozný pohled, když vidíte, jak vám vaše dítě donesou v plátěné tašce, otevřou zip a  uvidíte jej ležet uvnitř...".

Paní Lamond si myslí, že mnoho lidí, dokonce ani matek mrtvě narozených dětí, netuší, že existuje možnost mít více času na rozloučení, protože se o tom všeobecně těžko, a proto málo mluví. "Samozřejmě, že není příjemné mluvit o smrti dítěte, protože to není něco, co od života přirozeně čekáme. Lidé z vašeho okolí i z vaší rodiny se často s dítětem vůbec nesetkají, nemůže tedy dojít k navázání kontaktu a je to, jako by to ani nebyla skutečná smrt. Ale je."

Ředitel australské nadace pro mrtvě narozené děti, Jan Samuels, mluví o tom, že vzhledem k vysoké ceně  'kolébky rozloučení' (5000 dolarů) nebylo prioritou nemocnic je pořizovat. Jsou to většinou právě matky (které prožily porod mrtvě narozeného dítěte), které sponzorují nákup a darování 'kolébky' místní nemocnici."

"Rodiče, kteří mají možnost být se svým mrtvě narozeným dítětem, mluví o tom, jak nesmírně důležité to pro ně je." V Austrálii se každý den narodí šest mrtvě narozených dětí. Tato zkušenost se tak týká každý rok 2200 rodin a stává se u každého 135. těhotenství. "U 40 % případů se nikdy nezjistí příčina úmrtí," říká pan Samuels.

*
Paní Stephenson, která žije se svým manželem Rossem a tříletým synem Brodiem ve městě Woolooware, jižně od Sydney, ztratila svou mrtvě narozenou dceru Amelii minulý rok.
Neměla možnost využít 'kolébku rozloučení' a ani o ní v té době nikdy neslyšela. Měla možnost se svou dcerou strávit jen 7 hodin, než se s ní navždy rozloučila.
"Napsala jsem jí báseň a četla jsem jí ji zas a znovu," vypráví paní Stephenson. "Vykoupali jsme ji, oblékla jsem ji. Mazlili jsme se s ní a drželi ji v náručí."

"Když se řekne sedm hodin, zní to jako dlouhá doba, ale uteklo to tak rychle! Myslím, že kdybych tenkrát měla možnost mít 'kolébku rozloučení', bylo by to hodně jiné. Určitě by to dalo možnost mým blízkým se s ní poznat a také se s ní rozloučit. Takto jsme se s ní setkali jenom my dva - já a můj manžel. Vnímám, jak to v lidech vzbuzuje pocit, že snad ani neexistovala, a že tedy není co oplakávat. Ale ona žila, i když velmi krátce..."