Zdroj originálu textu: zde Autorka textu: Jill Kottmeier Editorka: Emily Bartran Český překlad: Kateřina Černá Grofová Fotografie: Debby Hudson on Unsplash Na památku Alexy Rodheim Culter:
Až odejdu, a minuty se změní v hodiny, hodiny ve dny, může se stát, že tíha ve vašem srdci bude k neunesení. Vím, že budete toužit po tom, slyšet můj hlas. Že byste dali cokoliv za to, slyšet mě zpívat písně, které jsem milovala. Dívat se mi do tváře, sedět vedle mě, říkat mi, že mě milujete, poslouchat můj smích, nebo společně vést jeden z mnohých našich rozhovorů. Vím, že asi cítíte největší bolest ve svém životě a možná máte i pocit, že nemáte sílu žít dál. Je mi líto, že jsem musela odejít, ale mé tělo už dál nemohlo. Nic bych si nepřála víc, než prožít s vámi všemi ještě mnoho mnoho let. Snažila jsem se ze všech svých sil, kvůli lásce, kterou jsme spolu sdíleli. Chci, abyste věděli, že i když už nemůžete vidět moji fyzickou podobu, naše láska neskončila. Naše sdílená láska vás drží i v těchto těžkých chvílích, a dál... Naše spojení, naše láska nikdy neskončí. Není to možné. Láska je ta nejmocnější síla na Zemi a přesahuje vše... dokonce i smrt. Váš život teď bude jiný. Možná bude těžké ho milovat, možná s ním budete bojovat. Možná se vám bude chtít křičet. Ale až se nakonec znovu zvednete, v což věřím, vzpomeňte si na lásku. Dovolte jí, ať prozáří celé vaše tělo. Naše láska je stále přítomná, jsem její součástí, jen mě prostě nevidíte. Vy, kdo jste mě znali, víte, že jsem na sebe vždy kladla velká očekávání. Teď kladu ještě větší očekávání na vás. Až budete každou svou buňkou cítit, že to chcete vzdát, pod tíhou všeho smutku a bolesti, chci, abyste si dopřáli ještě trochu času to vše vnímat a cítit, a potom se postavili oběma nohama na zem. Pokud to nemůžete udělat pro sebe, udělejte to pro mě. Já už tu možnost nemám. Možná si budete přát, aby se svět zastavil. Možná budete chtít křičet na lidi kolem sebe, kteří si v pohodě žijí svůj život, zatímco vy jste ponořeni ve tmě. A právě v takových chvílích bych si přála, abyste se probudili a podívali se, jak vychází slunce. Každý den, kdy cítíte, že nedokážete udělat krok a za ním další krok, dívejte se, jak pomalu vychází zpoza mraků slunce, a vězte, že jsem stále s vámi. Když nastane noc a smutek začne tížit vaše srdce, vyjděte ven a podívejte se na nebe, hvězdy a měsíc. Pomyslete na neviditelné propletence vesmíru a mluvte se mnou. Budu tam. Jak se budou střídat roční doby, vzpomínejte na mě a najděte si způsob, jak uctít mého ducha. S jarními deštíky, zpěvem ptáků a s květy magnólií - dopřejte si čas to všechno vnímat, vdechnout tu nádheru. V létě si užívejte teplých doteků slunce, květin, vůně trávy, i neuvěřitelně nádherné letní bouřky a duhy. Budu v tom všem. Až začne přicházet podzim, užijte si chladivý vzduch a připomeňte si při pohledu na padající listí stromů, že každá smrt dříve či později dává možnost znovuzrození života. S prvními sněhovými vločkami vyjděte ven a nechte, ať padají na váš jazyk a každou si vychutnejte. Jsme navždy propojeni. Jen si potřebujete najít cestu a způsob, jak to spojení zachovávat... možná při setkání s beruškou, motýlem, nebo v písni, či nádherném západu slunce. Nebo v některých z těch úžasných bláznivých věcí, které jsme spolu podnikli. Jsou stále tu a vždy budou. Máte teď možnost rozšířit své srdce o něco, co jste možná ani nevěděli, že existuje. Absolutně nepochybuji o tom, že to dokážete. Víc, než cokoliv jiného potřebuji, abyste žili svůj život v lásce a síle... to jsou dvě kvality, kterých jsem se držela v tom svém životě. Chtěla bych, abyste žili odvážně, s vášní a se záměrem. Doufám, že budete milovat bezostyšně, celou svou duší. Láska je to, co potřebujeme dát sami sobě. Láska vás provede touto neunesitelnou bolestí. Takže až tu nebudu, milujte naplno, milujte každou buňkou svého srdce, a už nikdy v sobě nenechte nic nevyřčeného. Vyslovujte mé jméno tak často, jak budete cítit. Vyprávějte můj příběh. Sdílejte svou moudrost s každým, koho na své cestě potkáte. Zavřete oči, otevřete svoji duši a ucítite mě v sobě... to vás povede na každém kroce. Díky vám všem jsem prožila ten nejlepší život, jaký jsem si mohla přát. Zdroj originál textu: zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Eberhard Grossgasteiger on Unsplash Začíná se o tom psát snad všude. Bestsellery, internetové blogy, televizní talk show - na různých místech se začíná objevovat téma sexu ve stáří. Jedna spisovatelka, která vstoupila do osmé dekády života, píše o tom, jak právě v těchto letech zažívá nejlepší sex svého života. Studie ukazují, že lidé kolem 60 a 70 let, a také ti starší, považují sexualitu za zcela přirozenou a důležitou součást svého života a zcela zásadní v partnerském vztahu. Ale právě studie zaměřené na téma sexu ve starším věku nepíší o jedné věci. Že lidé v této věkové skupině také umírají. A když těmto lidem zemře celoživotní nebo mnohaletý partner, tak součástí zármutku a žalu je také konec sexuality, která pro ně byla ve vztahu tak důležitá.
Já sama jsem netušila, jak moc je to důležité, až dokud nezemřel můj manžel Bart, se kterým jsme spolu žili čtyřicet let. Myslela jsem si, že se s tím vším dobře vyrovnávám. Dokázala jsem se postarat o finance, o domácnost a drobné opravy, o auto. Navíc jsem měla kolem sebe úžasnou rodinu a celou řadu přátel, se kterými jsme mohli truchlit společně, mohla jsem s nimi mluvit a oplakávat svoji ztrátu. Zcela mi ale uniklo, že s Bartem také skončila naše sexuální intimita a důvěrnost. To, jak jsme dokázali navzájem stárnout vedle sebe, ocenit svá těla, desítky let společného humoru a rozhovorů pod peřinou, protkaných sexuální blízkostí. Na tuto hloubku ztráty jsem nebyla připravená a zároveň jsem okamžitě cítila, že právě tato část zármutku se mi bude těžko sdílet s rodinou či přáteli. Svépomocné knihy o zármutku varují před nevyjádřeným smutkem, který se tak může stát výbušným prachem, a kdykoliv vybouchnout. Píše se v nich, že jediný zármutek, který nikdy neskončí, je ten, kterému se nepodíváme přímo do tváře. To se lehce napíše. Ale co když jde o zármutek, o kterém se lidé nechtějí bavit? Nazvala jsem si ho "sexuální zármutek" a přemýšlela jsem, kolik jiných žen se o něm zdráhá mluvit. Protože jsem vzděláním i profesí výzkumnice, začala jsem pátrat po různých zdrojích pomoci. A objevila jsem kulturu mlčení kolem smrti a sexuality. Nezmiňují se o ní paměti slavných vdov. O sexuálním zármutku nenajdete zmínku ani u Joan Didion v její 240stránkové knize o smrti manžela, považované za "klasiku mezi knihami o truchlení". Ani u Joyce Carol Oates, která neohroženě napsala o smrti svého manžela 450stránkovou knihu. Vychází mi z toho jediné: Máme o tom mlčet. Možná, že jsem hledala na špatných místech. Možná, že bych našla otevřené diskuze o sexuálním zármutku v bezpočtu jiných svépomocných knih pro vdovy. Ale všude tam, kde jsem hledala, jsem je prostě nenacházela. Stěží jsem našla pár zmínek o sexu ve 101 knihách o zármutku, které jsem pročetla. Ano - našla jsem uznání pro chybějící dotek. Vdovy zde dostávají radu zajít si na masáž, mazlit se s vnoučaty, nebo si zajít ke kadeřníkovi. V jedné knize jsou čtenáři upozorňováni na to, že ačkoliv je ztráta možnosti doteku těžká, "nemá nic společného se sexem". Vážně? Opravdu si nemyslím, že by mi s mým sexuálním zármutkem pomohl kadeřník. A co na to říkají terapeuti a poradci? Výzkum ukazuje, že narážejí na podobné potíže jako všichni ostatní. Pro mnohé je téma sexu ve starším věku nepříjemné a snaží se mu prostě vyhnout. V časopisu Magazín sexu a manželské terapie (2014) se uvádí, že lékaři a terapeuti se všeobecně rozhovorům se seniory o sexu vyhýbají. V jiném časopisu Věk a stárnutí (2011) zmiňuje, že mezi zdravotníky stále převládá předsudek, že sex u seniorů je "nechutný" a "směšný". Není divu, že jedna vdova na blogu o svém zármutku nedávno napsala, že je pro ni opakovaně těžké o tomto tématu mluvit, protože pokaždé, když to zkusí, tak se jak muži terapeuti, tak ženy terapeutiky snaží tématu vyhnout nebo ho nějak bagatelizovat. Jak to, že téměř nikdo nepíše ani nemluví o ztrátě této vzácné a podstatné části života? Opravdu jsem s tím měla problém jenom já? A tak jsem se rozhodla, že se pokusím zjistit, co si o tom myslí jiné ženy. Oslovila jsem svoji kolegyni, Lindu Simkin, se kterou jsme společně v minulosti prováděly výzkum sexuality u adolescentů. Souhlasila s tím, že společně prozkoumáme opačný konec věkového spektra a prozkoumáme sexuální zármutek. Poslaly jsme 158 ženám napříč zemí anonymní dotazník s 19 body, a požádaly jsme je, aby nám poslaly své odpovědi poštou. Výzkumníci obvykle jásají, když se jim vrátí odpovědi od 15 % respondentů. Věděly jsme, že jsme se dotkly něčeho citlivého, když se nám vrátily odpovědi od neuvěřitelných 68 % žen. Šlo o ženy starší 55 let, které jsou momentálně ve vztahu. Chtěly jsme vědět, jak často mají sex, zda si ho užívají, a zda si myslí, že by jim sex chyběl, kdyby jejich manžel zemřel dříve než ony. Zeptaly jsme se také na to, zda by v takovém případě chtěly o tomto zármutku mluvit s přáteli. A naopak - kdyby se tento sexuální zármutek týkal někoho z jejich přátel, jestli by byly ochotné o tom s nimi mluvit a třeba i takový rozhovor začít. Zjistily jsme následující: 40 % žen uvedlo, že má sex jednou týdně nebo častěji. 86 % uvedlo, že si sex užívá. Téměř tři čtvrtiny (72 %) předpokládalo, že by jim sex určitě chyběl, kdybych jejich partner zemřel. Většina žen uvedla, že by o tom chtěly mít možnost mluvit s pářteli. Ještě víc jich ale uvedlo, že by uvítaly, kdyby rozhovor na to téma iniciovala spíše jejich přítelkyně či kamarád. Přesto víc než polovina žen přiznala, že by je samotné nenapadlo o tomto tématu mluvit s ovdovělým kamarádem či kamarádkou; a že kdyby je to přeci jenom napadlo, bylo by jim trapné to říct nahlas, a to i v případě velmi blízkého člověka. Zajímavé bylo, že čím starší by vdova byla, tím méně by dotazované ženy o tématu sexuálního zármutku byly ochotny začít mluvit. Zhruba polovina dotazovaných žen uvedla, že by se dokázaly o tématu bavit s vdovami mezi 40 a 49 lety, a procento jasně klesalo s vyšším věkem vdov/vdovců. Zármutek, který není uznaný a nemůže být sdílen, je považován za zmařený zármutek (není naplněna jeho potenciál transformace v lásku). Sexuální zármutek tomuto vzorci odpovídá. Nebude zřejmě snadné najít jednoznačný způsob, jak o něm mluvit. Podobně, jako u jiných typů zármutku, jsou určité věci, které nepomáhají. Dnes už většina lidí ví, že nepomáhá doporučovat rodičům, kterým právě zemřelo dítě, aby si pořídily další, které jim ho nahradí. Podobně nepomáhá doporučovat někomu, kdo prožívá sexuální zármutek, aby si našel nového partnera, nebo použil vibrátor. Jde totiž o mnohem víc, než jen sex samotný. Jde o ztrátu vzájemně, dlouhodobě budovaných rituálů a mechanismů, které vytváří bezpečí a intimity; a který se může vytvořit jen v láskyplném, trvajícím sexuálním vztahu a tudíž není jednoduše nahraditelný. Stejně, jako u jiných aspektů zármutku, to nejcennější je možnost sdílet bolest s někým, kdo umí naslouchat a uznat naši ztrátu. Možná, že první pokusy o rozhovory s přáteli, rodinou nebo terapeuty mohou být zvláštní. Věřím však, že čím víc se téma začne mezi lidmi otevírat, tím lépe se nám bude dařit nacházet cesty, jak s ním zacházet, a třeba konečně prolomit mlčení, které ho zatím obestírá. Kompletní studii najdete zde. Alice Radosh (autorka článku) získala doktorát v neuropsychologii na Městské univerzitě v New Yorku. Pracovala na newyorské radnici, na oddělení pro rodičovství u adolescentů a služby rodičům. Nyní je v důchodu, žije ve Woodstocku, kde štípe dříví na výhřev svého domu. Je spoluatorkou knihy o ženách a důchodovém věku. Její akademické publikace se mimo jiné věnují dostupnosti kondomů na středních školách. Zdroj originálu textu: zde Autorka textu: Toko-pa Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografií: Adedotun Adegborioye on Unsplash Ráda bych se s vámi podělila o hlubokou zkušenost, kterou jsem nedávno prožila. Pozvali mě, abych přijela učit do malé komunity žen, které nejen, že žijí na ostrově daleko od pevniny, nezávisle na energetické i jiné infrastruktuře, ale jejich životní cestou je také vzájemné sdílení snů.
Představte si malou vesnici, kde lidé závisí jeden na druhém v zajištění potravy, v emoční i fyzické podpoře, sdílené ekonomice, a ve všech životních událostech mezi narozením a smrtí. A také komunitu, která se každý týden setkává, aby její lidé vzájemně sdílely své sny. Hluboce se mě dotklo, kolik odvahy vyžaduje život bez tajností. Když můžete s tím nejintimnějším vnitřním životem vejít do kruhu důvěry, tak můžete žít se všemi svými stíny, slabostmi, bolestmi i touhami. A nejen to - máte možnost se učit doopravdy žít s druhými lidmi. Velmi často se setkávám s nevyslovitelnou hrůzou lidí, když si představí, že by mohli být viděni nebo slyšeni. A přitom je to něco, po čem toužíme víc než počemkoliv jiném v tomto světě - být viděni a slyšeni. Jenže tolikrát zažíváme kritiku, odmítnutí nebo neuznání ve chvíli, kdy jdeme s odvahou se srdcem na dlani, se svým talentem, s projevením se, se svou zranitelností, že raději zůstaneme potichu, ukrytí, malí. Abychom přežili. Časem si natolik zvykneme skrývat svůj vnitřní život, že se od něj vzdálíme i my sami. Jedinou připomínkou zůstávají obrazy v našich snech. Možná věříme, že v sobě máme cosi temného, o čemž kdyby se dozvěděli druzí, tak nás jednou provždy zavrhnou. Paradoxně je to právě tento strach, který nám brání prožívat sounáležitost a pocit, že někam patříme. Jako lidé jsme si mnohem více podobní než rozdílní. Ovšem uvědomíme se to jen zřídka, protože povětšinu času praktikujeme sebe-vyčleňování. Všichni v různé míře oddělujeme život naší duše od života, který ukazujeme na veřejnosti. Nejvážnější ale je, jak se vzdáváme aspektů svého Já, které nejsou v našich rodinách či kultuře uznány. V okamžiku, kdy vstoupíme do posvátného prostoru kruhu, jsme přijímání se záměrem přivítat a pozvat všechny vyhnané aspekty zpátky do svého Já, kam patří. Když si dovolíme projít tímto procesem v komunitě, vytváří se tak léčivé pole, ve kterém může najít cestu domů zapomenutý život i druhých lidí v kruhu. Jak zveme jeden aspekt za druhým, to co obvykle nazýváme negativní emocí, má možnost projevit svou ukrytou dobrotu. Přitítaný a uznaný stud dovolí, aby se projevila důstojnost; skrytou medicínou zrady je opravdová loajalita; opuštěnost v sobě skrývá touhu po intimitě, a tak podobně. Když takto nasloucháme jeden druhému při sdílení posvátného snění, uvědomíme si, jak přitom společně něco důležitého splétáme, co posiluje naši komunitu v jejích tenkých místech. Dovolujeme přitom, aby naše vlastní síla byla k užitku i našim sestrám a bratrům. Když jsem pozorovala ty ženy jak zametají podlahu, připravují jídlo, chystají oltář, rozdělávají ohěň a zapalují svíce, měla jsem pocit, že se pohybují jako jedna bytost. Tiché šumění "snících" s důvěrou přijímající temné stránky kohokoli v kruhu vytvářelo z každého jejich pohybu choreografii přijetí a milosti. Kéž je pro vás tento příběh inspirací v okamžiku, kdy potřebujete být viděni. Aby i lidé kolem vás konečně věděli, že v tom nejsou sami. Zdroj originálu textu: zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Luz Mendoza on Unsplash Mnozí rodiče si přejí pro své děťátko uspořádat pohřební nebo vzpomínkový obřad. Lze to uskutečnit mnoha způsoby, a to podstatné a důležité je, že není nutné spěchat a vše učinit okamžitě. Může se stát, že jste zaplaveni žalem a nemáte na pohřeb sílu. Vězte, že obřad můžete uspořádat i později, v horizontu týdnů, měsíců nebo dokonce i let. Nikde není napsán a určen správný čas pro pohřeb vašeho dítěte.
Jsme vděční za naši spolupráci s Hannah Grace ze spolku Grace Ceremonies (slovo grace znamená “milost”). Hannah je mezináboženská obřadnice a má mimořádný dar pomoct rodinám vytvářet pamětihodnou událost, která uctí maličké bytosti, které tak hluboce ovlivnili vaše životy. Hannah vám dovede velmi citlivě pomoct oslavit lásku k vašemu děťátku, které vás co nejvíce podpoří a rezonují s vašim jedinečným životem - ať už svou osobní přítomností a provázením obřadu, který si sami navrhnete; nebo provázením možnostmi, jak vzpomínat na vaše dítě; nebo svou pomocí s obřadem vysazení stromu na vaší zahradě. S Hannah je vždy možné se na ceně domluvit a první konzultace je zdarma. Níže najdete nádherný text od Hannah, ve kterém nabízí krásné možnost a způsoby uctění života vašeho dítěte. Více se věnuje odrážkám uvedeným výše, najdete zde i básně, speciální rituály napříč kulturami, a další inspiraci. Napsala Rev. Hannah Grace
Vaše děťátko je důležité, jakkoliv krátce tu s vámi bylo. V určitou chvíli - možná po týdnu, možná měsíci či roku po vaší ztrátě - se ve vás může ozvat touha po místě, kde byste mohli prozkoumat svůj zármutek, uctít krátký život vašeho děťátka a truchlit s druhými. Rituály a obřady, ať už jsou veřejné nebo soukromé, složité nebo jednoduché, vytvářejí prostor, kde můžete vyjádřit své emoce a zpracovat svou zkušenost v prostředí, které je podpůrné a smysluplné. Pohřební nebo vzpomínkové obřady hrají významnou roli v truchlení a oslavě dítěte, které vás tak hluboce proměnilo. Jsou příležitostí integrovat vaši ztrátu do své životní cesty. tvé jméno šeptá věčnost jako déšť který padá ve větru omývá listy které padají na dech lásky je ve mně za mnou přede mnou tvé jméno ve stromech pode mnou na obloze nade mnou ~ Andrea Albine Goslan Můžeme si sami uspořádat rituál či obřad? Obřad, ceremonie i rituály patří všem. Nejsou privilegiem náboženských institucí nebo církevních představitelů. Nejsou přístupné jen určitým praktikujícím či expertům. Patří nám. Nám všem. Už v dávných dobách používali lidé rituály a ceremonie k oslavování, truchlení, k vyjádření údivu, vděčnosti, nebo k žádání o pomoc, k nalézání útěchy v samotě, či ke spojení síly v rámci komunity. Tím nenaznačuji, že by sami jste zodpovědní za vytváření a provádění obřadu či rituálu. Pomoc a podporu najdeme v náboženských tradicích, u členů církví, u zkušených profesionálů, nebo u členů rodiny či přátel. Tito lidé nás mohou vést a držet prostor, když mi na to nemáme sílu. Většina z nás už má nějakou představu. Nabízím vám dovolení - důvěřujte sami sobě: vaší vlastní moudrosti, intuici a hlubokému vědění. I když možná nemáte zkušenost, o kterou byste se mohli opřít, někde v sobě víte aspoň trochu, jak na to. Přeji si a doufám, že po přečtení následujících řádků se budete cítit posilněni a pozváni k uctění ztráty vašeho dítěte, ať už skrze vlastní obřad či rituál, nebo ve spolupráci s někým, komu důvěřujete. Jak na to? Tady není žádné “správně”. Nejsou zde ani žádná “měli byste”. To znamená, že to prostě nemůžete pokazit nebo udělat špatně. Můžete zapálit svíčku, přečíst krátkou báseň a svíčku zhasnout. I to je mocný rituál. Můžete svolat členy rodiny a přátele, vylézt spolu na kopec či horu, a vyzvat je, aby každý z nich sdílel, co má nebo měl na srdci, když lezl nahoru. Můžete společně zazpívat píseň nebo chorál a společně sestoupit do údolí. I to je krásná ceremonie. Každý z nás truchlí jinak - po svém. Jedinečnost každého z nás s sebou nese odlišné potřeby, pohledy na svět i volby. Není žádná šablona, kterou by bylo možné použít. To podstatné je uctít pravdivost své zkušenost. Už jen to, že uznáme pravdu, přináší velké léčení a útěchu. Prostřednictvím ceremonie a rituálu máte vzácnou možnost sdílet svoji pravdu a mít v druhých lidech svědky. “V srdce se setkávají cesty do všech posvátných míst. Vejdi do něj a toulej se.” ~ Bhagawan Nityananda Jak začít? Když s lidmi plánuji ceremonii, jednou z prvních otázek je otázka PROČ: Proč chcete uspořádat ceremonii? Co doufáte (vy i ostatní), že prožijete? Když věnujete dostatečně dlouhý čas nalezení a prozkoumání důvodu - chcete uznat existenci svého dítěte; chcete uctít jeho místo v rodině; oslavit radost a vděčnost, kterou přineslo do vašeho života; chcete být viděni se svou bolestí; chcete vyznačit tuto kapitolu ve svém životě; chcete prožít určité uzavření této kapitoly - poskytne vám to kompas, který vás přípravou i obřadem dobře povede. Také byste měli vědět, že “začnete tak, že začnete”. Už to, že vzpomínkovém obřadu či rituálu uvažujete, dává do pohybu prožitek, po kterém toužíte. Všechny úvahy, rozhovory s druhými, obrazy a představy budoucího obřadu či rituálu jsou již součástí naplňování vašeho záměru. Sám proces je součástí vašeho truchlení, a také součástí vašeho hojení. Věříme Věříme, že za absencí je přítomnost. Že za bolestí je zahojení. Že za rozpadnutím je celistvost. Že po hněvu může přijít pokoj. Že po zranění může přijít odpuštění. Že po tichu může přijít slovo. Že za slovem může být porozumění. A že skrze porozumění může proudit láska. ~ anonym Náměty, příklady a věci k uvážení Níže nabízím několik možností, příkladů a věcí k uvážení, když se pustíte do tvorby rituálu nebo ceremonie. Vždy však máte svobodu říct nebo udělat cokoliv. Důvěřujte tomu, že najdete svoji cestu a způsob. Pamatujte, že tu neplatí žádné “dobře” ani “špatně”. “Nechme krásu, kterou milujeme, aby se projevovala v tom, co děláme. Je tisíce způsobů, jak pokleknout a políbit zem.” ~ Jalaluddin Rumi 1. VYTVOŘENÍ PROSTORU OLTÁŘ Když používám slovo “oltář”, mám na mysli fyzickou reprezentaci posvátného místo nebo záměru. Výsledná podoba je čistě na vás. “Oltář je něco, co vás ve chvíli, kdy jej uvidíte, přivede k sobě domů.” ~ Margot Adler Můžete položit kus látky na zem, do středu kruhu a do něj umístit vázu s květinami a zvonek Nebo můžete mít malý stolek po straně, a na něm sbírku přírodních předmětů. Můžete využít držáky na svíčky, fotografie nebo vzkazy. Řiďte se tím, zda bude oltář hrát nějakou roli v obřadu - např. zda na něm budou hořet svíčky, nebo bude jen dotvářet prostor. Ať už bude mít jakoukoliv funkci, ať je vyjádřením vaší lásky a péče. ZAHÁJENÍ A UKONČENÍ Ceremonie a rituály mají sílu být mocnou nádobou pro pocity a zážitky, proto je dobré věnovat zvláštní pozornost dobrému otevření a zavření tohoto prostoru. Já často zahajuji ceremonii něčím prostým, třeba tím, že si zuji boty nebo sundám hodinky, nebo si dám kolem krku ceremoniální šátek. Někdo rád využívá vykuřovadla, zapálení tyčinek nebo svíček, zazvonění zvonkem nebo modlitbou do čtyř světových stran. Stejně vhodné je otevřít posvátný prostor tichem, nebo naopak zpěvem či hudbou. Ať už vyberete cokoliv, mělo by to vám i ostatním pomoct vystoupit z běžného, každodenního vědomí do tiššího, hlubšího a širšího vědomí. Není vůbec potřeba, aby zahájení svou kvalitou navozovalo ponurou nebo formální atmosféru, ale spíše aby navozovala kvalitu otevřeného srdce. Uzavření bývá jednodušší, protože už jsme napojeni na posvátné, ale to neznamená, že mu nemusíme věnovat tolik pozornosti. Můžeme pomyslně uzavřít kruh jinou písní či hudebním kusem, sfouknutím svíčky, poděkováním do čtyř světových stran, zazvoněním na zvon, apod. Dobrý zakončením je také přednes nějakého textu, nebo jen vyjádření vděčnosti za to, že se všichni sešli. Krása je přede mnou, krása je i za mnou, nade mnou, pode mnou. Krása všude kolem mně, krása je i ve mně. Vše končí v kráse. Vše končí v kráse. Vše končí v kráse. Vše končí v kráse. ~ z Navajo ceremonie 2. FORMÁT CEREMONIE Následující příklad vzpomínkové slavnosti je převzatý a upravený z knihy “Dobré vzpomínání: Rituály pro oslavu života a odtruchlení smrti”. Tento příklad v sobě nezahrnuje otevření a zavření prostoru (viz výše), ani žádné rituálové prvky nebo texty (viz dál v textu). Zaprvé - udejte tón: úvodními slovy; uznáním pocitů, se kterými lidé přišli; vyslovením záměru ceremonie. Zadruhé - uznejte toho, kdo zemřel: vyslovte jeho jméno; sdílejte jeho příběh života a smrti; dejte prostor také rodině a přátelům, pokud by chtěli i oni promluvit. Zatřetí - dejte prostor ztrátě: přineste ducha vděčnosti, naděje a lásky; nabídněte požehnání rodině i zemřelému; zahrňte je do života, který jde dál Vnímám ceremonii a rituál v širším slova smyslu jako nástroj integrace a transformace. A v tomto smyslu průběh ceremonie následuje cestu od toho, co bylo, k tomu, co je a k tomu, co bude. Netvrdím, že je nutné, abyste tento postup dodrželi, jen nabízím v tomto příkladu inspiraci, kterou můžete a nemusíte při tvorbě obřadu využít. 3. RITUÁLOVÉ PRVKY Často dáváme velký význam slovům, pojmenování a vyjádření našich prožitků. Věřím však, že silnou ceremonii je možné vytvořit i beze slov. Ať už si vyberete jakýkoliv formát či slova, velmi doporučuji, abyste zkusili najít nějaký fyzický rituální prvek, který by zhmotňoval záměr ceremonie. Níže je několik příkladů, které můžete využít, nebo je přizpůsobit pro svůj vlastní obřad, a přidat k nim svůj vlastní smysl a význam. Mezi následujícími příklady není kremace ani pohřeb do země, ale mohou být také citlivě zakomponovány do ceremonie. "Žít v tomto světě od nás vyžaduje tři věci: milovat, co je smrtelné; držet to se vší láskou až do morku kostí s vědomím, že na tom závisí náš vlastní život; a když přijde čas, nechat to jít. Nechat to jít." ~ Mary Oliver Vysazení stromu a zahradní vzpomínkové slavnosti Střídání ročních období a přírodní cykly byly od pradávna symbolem, který pomáhal lidem přijmout a pochopit smrt. V ceremonii vysazení stromu a podobných zahradních/zahradnických rituálech je obsažen smysl pro krásu a obnovu, posilují naše vědomí kontinuity života. V časech zármutku i léčení jsou nám připomínkou našich milovaných, jsou místem, kde můžeme zaměřit svou pozornost i péči. Dřív, než se rozhodnete uspořádat ceremonii vysazení stromu nebo obřad věnování / zasvěcení zahrady, nejdříve se dobře rozhodněte, kterým stromům nebo rostlinám se bude v daném místě dařit mnoho let. Důležitými faktory je kvalita půdy, dostatek slunečního světla, klima, přítomnost zvířat, atd. Je dobré si předem připravit i některé záležitosti potřebné k výsadbě - připravit půdu, vodu, atd. Můžete využít vodu z řeky nebo potůčku, který je pro vás nějak významný. Stejně tak celá řada stromů je spojována s určitým speciálním významem, nebo kvetou v barvě, která evokuje příjemné a cenné vzpomínky. Možná budete chtít přidat ještě nějaké další prvky, například pamětní kámen, koupátka pro ptáčky, sochu. Pokud žijete v bytě, nebo nemáte k dispozici kus země vhodnou pro výsadbu stromu či zahrady, můžete pro ceremonii využít květiny. Jednou z možností je například požádat přátele a rodinu, aby každý donesl jednu květinu, ze které se potom udělá jedna společná kytice. Po obřadu je možné kyticy usušit, nebo je nechat vylisovat a uchovat pro každoroční vzpomínkové setkání. Despachos V posvátné andské tradici španělské slovo despacho znamená “vyprovození”. Meg Beeler z komunity Earth Caretakers (Ti, kteří pečují o Zemi) píše, “Despacho je aktem lásky a připomínkou spojení, které sdílíme se všemi bytostmi, elementy, duchy a posvátnými místy.” Malé smotky papíru nebo látky se naplní malými předměty, například květinovými lístky, rostlinkami, bylinkami a kořením, mušlemi, korálkami, kamínky, maličkými figurkami, vlnou, peřím atd. Samotný obsah smotků záleží čistě na každém člověku, ale měl by být vybrán se záměrem léčení, vděčnosti, spojení a lásky. Poté, co smotky naplníme tím, co jsme vybrali, se despacho smotky zabalí a svážou. Tradičně jsou tyto smotky spáleny, spíš než že by byly otvírány, uvolnila by se energie a požehnání v nich, a vrátili by se zpět zemi. Ale je opět na každém z vás, pro co se rozhodnete. Na první pohled se může zdát tradice despacho zvláštní nebo vzdálená, ale s postupem času jsem si ověřila, že má mnoho lidí s tímto rituálem velmi silné spojení. Rituál může být velmi intimní a hluboce osobní, obzvlášť, když do váčků přidáme například vlasy, pupeční šňůru nebo placentu. Na nejhlubší úrovni jsou despachos manifestací neviditelných spojení. Už samotná příprava rituál může být silná sama o sobě, nebo si první část můžete udělat před obřadem a v rámci obřadu provést spálení, požehnání, nebo váčky uložit na oltář. Sošky JIZO V buddhismu se mluví o bodhisattvách jako o hluboce soucitných bytostech, které se rozhodují nevstoupit do nirvány - osvícené stavu blaženosti - ale zůstávají v lidské podobě, aby pomohli druhým zachránit se od utrpení. V japonské kultuře je nejoblíbenějším bodhisattvou Jizo. Je ochráncem a strážcem dětí, zejména pak těch, které zemřeli dříve než jejich rodiče, jak se to stává v případě potratů nebo mrtvě narozených dětí. Maličké figurky Jizo jsou často zdobeny malými čepičkami a bryndáčky. Stovky těchto sošek lemují cesty na hřbitovech a klášterech po celém Japonsku, a jsou tak tváří a jménem zármutku, který by jinak zůstal neviděný, neuznaný. V Japonsku se v rituálu zvaném “mizuko kuyō” předávají duše zemřelých dětí do rukou Jiza. Je to ceremonie, kterou je snadné adaptovat na kohokoliv, kdo truchlí po ztrátě dítěte. Obzvlášť, pokud je vám představa nebe nebo andělů vzdálená nebo cizí, Jizo může být postavou, skrze kterou můžete odevzdávat svůj smutek, vyjádřit svoji lásku a zhmotnit svoje vzpomínání. Součástí ceremonie nebo rituálu může být velmi osobní úprava Jiza. Například můžete na lístek napsat jméno dítěte a ten položit pod figurku. Můžete u figurky zapálit vonnou tyčinku, nechat u ní obětiny / dary květů nebo jídla, a nebo umístit figurku do své vzpomínkové zahrady. Jiné inspirace Rituálovým prvkem se může stát téměř cokoliv. Může jít o vypouštění balonků, vyrobení vzpomínkových stužek nebo papírových roliček s požehnání, společná tvorba uměleckého díla, postavení kamenné vzpomínkové věže, očistný rituál s vodou nebo ohněm, zpěv atd. Nechte se v tomto opravdu vést svou vlastní intuicí, moudrostí, pocity, tvořivostí a hlubokým věděním. 4. INSPIRATIVNÍ TEXTY Texty, které při ceremonii přečteme, často nabízí nebo pojmenují, na co sami slova těžko nacházíme. Když vás některý osloví, je to jako byste našli člun uprostřed rozbouřené divoké řeky. Ty pravé texty pro nás vytváří tiché místo pro spočinutí a otevírají naše vědomí za hranice toho běžného. Mají sílu se dotknout našich duší. (Ciťte se zcela svobodní, pokud si budete chtít některé textu upravit, aby byla více v souladu s vašim vnímáním a cítěním.) *** Jsi ve vší kráse Dnes ráno pronikly paprsky slunce korunami stromů - strážců Seděla jsem v zahradě, tiše spočívala. Žasla jsem na tichou krásou mých vlastních pocitů i místa kolem mě. Myslela jsem na tebe. Objevila jsem tě zastrčeného ve stínu stromů. A o chvíli později jsem tě znovu našla v úsměvech květin když slunce proniklo jejich okvětními lístky a také v rytmu listů padajících na zem v zahradě. Našla jsem tě ve svobodě ptáků létajících volně na obloze jako ty Jsem tak šťastná, že jsem tě našla. Teď už mě nikdy neopustíš. Protože tě vždy najdu v kráse života. ~ Walter Rinder *** O radosti a žalu Vaše radost je váš žal, který se přestal skrývat. A táž studna, z níž pochází váš smích, bývá často naplněna vašimi slzami. Jak jinak by to mohlo být? Čím hlouběji se žal zarývá do vašeho bytí, tím větší radost můžete pocítit. Není to snad tak, že džbán, v němž je vaše víno, je tentýž džbán, jaký byl vypálen v hrnčířově peci? A není to tak, že flétna, jež zklidňuje vašeho ducha, je totéž dřevo, do něhož byly vyřezány dírky nožem? Cítíte-li radost, pohlédněte do hlubin svého srdce a zjistíte, že právě to, co vám způsobuje žal, vám poskytuje i radost. Cítíte-li žal, pohlédněte znovu do svého srdce a uvidíte, že vpravdě pláčete pro to, co bylo vaší radostí. Někteří z vás říkají, „Radost je větší nežli žal“, a jiní zas říkají, „Ne, žal je větší.“ Ale já vám pravím, že je nemůžete od sebe oddělovat. ~ Kahlil Gibran *** Je to strašná věc milovat to, čeho se může dotknout smrt Je to strašná věc milovat, doufat, snít, být – být a – ach! ztratit Je to strašná věc, toto. A svatá věc svatá věc milovat. Protože tvůj život žil ve mně tvá váha mě pozvedala tvá přítomnost mi byla darem. Ta vzpomínka přináší bolestnou radost. Je to lidská věc, milovat, svatá věc, milovat čeho se dotkla smrt. ~ Yehuda HaLevi (upraveno) (přední židovský básník a myslitel ve středověku) *** Pro rodiče po ztrátě dítěte Nikdo nezná ten úžas jež ve vás vzbudí vaše dítě Vaše srdce je dokonalou kolébkou pro jeho přítomnost. Uvnitř i vně jste jedním s každou vlnou lásky jež znovu a znovu překvapuje vaši duši. Teď však sedíte v zármutku V duši noční můra Vaše oči oněmí při pohledu na hrob na který by se žádný rodič neměl dívat. Tato ztráta s vámi bude navždy jako tajný amulet který v sobě nese otázky proč se tak mladá duše musela vrátit domů tak brzy. Nechte své tiché slzy padat a až se oči znovu projasní možná zahlédnete jak se vaše věčné dítě stalo neviditelným andělem který cítí vaše srdce a přesvědčuje měsíc aby na břeh poslal nové dary. ~ John O’Donohue *** Rodičovská láska (upraveno) Láska rodičů není možné vysvětlit Je utkána z hluboké oddanosti, oběti i bolesti. Je nekonečná a nesobecká a přetrvá vše, co přijde. Nic ji nezničí, nic ji neodláká. Je trpělivá, odpouští, i tehdy, když se všichni ostatní vzdávají. Nikdy nezklamu a nezaváhá, i kdyby srdce pukalo… Věří víc než je možné věřit, když se svět kolem rozpadá. Září krásou nejcennějších, nejjasnějších drahokamů. Je zcela mimo jakékoliv definice, vymyká se jakýmkoliv vysvětlením, navždy zůstává tajemstvím, mystériem stvoření… ~ Helen Steiner Rice *** Požehnání na cestu (upraveno) Slibujeme, že budeme svědky celistvosti života kde vše a všichni dojdou naplnění. Slibujeme, že budeme přijímat odlišnosti, a v tobě budu vidět sebe. Kéž jsme tu jeden pro druhého po všechny dny tady, tam a všude. Slibujeme, že budeme pamatovat na to, že vše, co se objeví, tak jednou zmizí. Uprostřed vší nejistoty budeme zasévat lásku. Tady! Teď! K vám volám: Žijme společně Velký Mír, kterým jsme. Není třeba žádného strachu po všechny dny tady, tam a všude. ~ Wendy Egyoku Nakao *** Vzpomínková litánie (upraveno z moderní židovské liturgie) Obřadník: Při východu slunce a při jeho západu Rodina & všichni: Na Tebe (jméno) vzpomínáme. Obřadník: Ve vánku větru a chladu zimy Rodina & všichni: Na Tebe (jméno) vzpomínáme. Obřadník: Při rozpuku poupat a obnově jara Rodina & všichni: Na Tebe (jméno) vzpomínáme. Obřadník: Při modré obloze a v teple léta Rodina & všichni: Na Tebe (jméno) vzpomínáme. Obřadník: Při šustění listů a kráse podzimu Rodina & všichni: Na Tebe (jméno) vzpomínáme. Obřadník: Na začátku roku a jeho konci Rodina & všichni: Na Tebe (jméno) vzpomínáme. Obřadník: Když cítíme radost a chceme ji sdílet Rodina & všichni: Na Tebe (jméno) vzpomínáme. Obřadník: Dokud budeme žít, budeš žít i Ty (jméno), neboť jsi naší součástí, Rodina & všichni: A tak na Tebe (jméno) vzpomínáme. Zdroj originálu textu: zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Zoltan Fekeshazi on Unsplash Buddhistická učitelka Joan Halifax představuje pět “hraničních stavů”, kde se setkává strach s odvahou a utrpení s vysvobozením.
Mám malou chatku v horách Nového Mexika. Jezdím tam, kdykoliv můžu. Chatka leží v hlubokém údolí, v srdci pohoří Sangre de Cristo. Z chaty je to pořádný výšlap na hřeben pohoří, ve výšce víc než dvanáctset metrů nad mořem, odkud dohlédnu až na řeku Rio Grande, která se zařezává do starého sopečného pohoří Valles Caldera. Z hřebene vidím i vzdálený masiv pohoří Pedernal, kde se podle tradice lidí Diné narodili První Muž a První žena. Kdykoliv se vyšplhám na hřeben, přemýšlím o významu hran a hranic. Na hřebenu je několik míst, kde se musím pohybovat obzvlášť opatrně. Na západní straně hřebene je strmý sráz padající do svěžího, úzkého povodí řeky San Leonardo. Na východní straně hřebene je strmý, skalnatý sestup do hustých lesů podél řeky Trampas. Na těchto místech si vždy jasně uvědomuji, že jediný špatný krok mi může zásadně změnit život. Z hřebene vidím pod sebou v dálce krajinu olizovanou ohněm a uhynulé stromy z nedostatku slunce. Zničené oblasti navazují na zdravá území lesů, někdy jasně ohraničených, jinde do hloubky prolnutých. Kdysi jsem slyšela, že růst se nejčastěji odehrává na pomezí, na hraně, na okraji. Například ekosystém se může rozšiřovat pouze od své hranice dál, protože právě tam se setkává se největší pestrostí života. Moje chata se nachází na pomezí mezi mokřady napájenými zimním sněhem a hustým smrkovým lesem, který nejméně sto let nezažil požár. Na tomto pomezí, této hranici, je neuvěřitelná plnost života. Najdete tu osiky s bílou kůrou, divoké fialky, fialový orlíček, sojky, polární sovu, nebo divokého krocana. Vysoké trávy mokřadů jsou úkrytem pro polní myši, celé tlupy potkanů, hraboše, kteří jsou potravou pro dravce nebo rysi. V trávě nachází potravu také los a laně, které vycházejí na louky za úsvitu nebo při setmění. Spolu s medvědy se vždy na konci července pasu na šťavnatých malinách, malých lesních jahodách a vynikajících borůvkách, které pokrývají svahy údolí. Uvědomila jsem si, že naše stavy mysli jsou také takovým ekosystémem. Někdy přívětivé, jindy nebezpečné terény jsou součástí většího systému naší osobnosti. Domnívám se, že je důležité, abychom poznávali svou vnitřní ekologii, abychom lépe rozpoznávali, kdy a jak se dostáváme na hranu a hrozí, že sklouzneme od zdraví do patologie. Když lépe poznáme své vnitřní prostředí, můžeme se učit i ze situací, kdy se ocitneme v místech, které jsou ohrožující. Hranice jsou místem, kde se setkávají protiklady. Kde se setkává strach s odvahou a utrpení s vysvobozením. Kde končí pevná půda pod nohama a přechází do ostrého útesu. Kde můžeme získat pro život mnohé vhledy. A kde potřebujeme zachovat jasnou pozornost, abychom neuklouzli a nespadli. Naše cesta životem přináší rizika i možnosti - a někdy obojí zároveň. Jak můžeme stát na prahu mezi utrpením a svobodou a zachovat si přitom spojení s učením obou těchto světů? My lidé máme tendenci se vždy přiklonit a identifikovat jen s jednou realitou - buď s hrůzou utrpení nebo s cestou za vysvobozením z utrpení. Já však věřím, že pokud vyloučíme jakoukoliv část celku našeho života, ubíráme tím sami sobě prostor k porozumění. Život mě v průběhu času zavedl do geograficky, emočně i sociálně složitých území. Ať už v 60. letech, kdy jsem spolupracovala s občanským hnutím za lidská práva a s protiválečnými hnutím, nebo v době, kdy jsem pracovala jako antropoložka v nemocnici; v době, kdy jsem založila a vedla dvě praktikující a vzdělávací komunity; nebo jsem seděla u postelí umírajících; dobrovolničila v nejpřísnějších věznicích; absolvovala dlouhá meditační ústraní; spolupracovala s neurovědci a sociálními psychology na projektech týkajících se soucitu; nebo v době, kdy jsem vedla zdravotní kliniku na nejvzdálenějších místech Himalájí - ve všech těch dobách jsem zažívala velké výzvy, které mě někdy doslova pohltily. Ale vše, co jsem se - zejména pak skrze těžkosti a pády - naučila, přineslo do mého života vhledy a poznání, která bych si nikdy předtím nedovedla ani představit. Poznala jsem, jak hluboký smysl a význam má, když přijmeme život se vším, čím je, aniž bychom odmítali nebo popírali to, co je. Poznala jsem i to, že naše tvrdohlavost, svéhlavost, těžkosti nebo “krize” nemusí být nepřekonatelnými překážkami. Mohou se stát bránou do širšího, bohatšího vnitřního i vnějšího světa. Jsme-li ochotni prozkoumat, co je pro nás v dané chvíli těžké nebo obtížné, může to přispět k odvážnějšímu, moudřejšímu a celistvějšímu vnímání sebe i světa kolem nás. Stejně, jako se to povedlo mnohým těm, kteří přepadli přes okraj. HRANIČNÍ STAVY V průběhu let jsem si postupně všímala pěti vnitřních a mezilidských kvalit, které jsou klíčové pro soucitný a odvážný život, bez kterých nemůžeme být k užitku, být ve službě, bez kterých ale nemůžeme ani přežít. Ovšem když se tyto cenné zdroje naruší, mohou se proměnit v nebezpečná území, ve kterých je možné přijít k úrazu. Říkám těmto bivalentním (dvojakým) kvalitám “hraniční stavy”. Patří mezi ně altruismus, empatie, integrita, respekt a zaujetí. Jsou to kvality mysli a srdce, které se projevují zejména jako péče, spojení, moudrost a síla. Ve vrcholných stavech těchto kvalit však hrozí, že ztratíme pevnou půdu pod nohama a sklouzneme do bahna utrpení, do jedovatých vod zmatku, kde hraniční stav páchá škody. Altruismus se může stát patologickým altruismem. Pro dobro společnosti i světa přírody je nesobecké jednání a služba lidí naprosto zásadní. Jsou však situace, kdy naše zdánlivě altruistické jednání škodí nám samým; těm, kterým se snažíme sloužit; nebo škodí instituci, v rámci které službu poskytujeme. Empatie může sklouznout do empatické tísně. Jsme-li schopni se vcítit do utrpení druhého člověka, sbližuje nás to, přináší nám to inspiraci dál sloužit a rozšiřuje to naše porozumění světa. Pokud však na sebe bereme příliš mnoho utrpení druhých, silně se s ním identifikujeme, může nám to ublížit tak, že nebudeme schopni dál sloužit. Integrita se projevuje jako silné morální principy. Jsme-li však svědky, nebo se přímo účastníme něčeho, co narušuje nebo ohrožuje náš smysl pro integritu, spravedlnost nebo dobro, můžeme prožívat morální utrpení. Respekt se projevuje jako úcta k bytostem i věcem. Ten se však může proměnit v močál toxického nerespektu a neúcty, ve kterém jednáme zcela v protikladu základních hodnot a principů lidskosti, a kdy znevažujeme sebe nebo ostatní. Zaujetí do naší práce může přinášet silný pocit smyslu a významu do našeho života, zvlášť, pokud pracujeme pro druhé. Pokud to však přeženeme, pracujeme do úmoru, náš pracovní prostor je plný tíhy, ztrácíme výkonnost a to může vést k vyhoření, k fyzickém a psychickému kolapsu. Hraniční stavy nás i v těch nejjemnějších formách mohou učit a posilovat. Stejně jako se posiluje kost a sval, když jsou vystavovány stresu; nebo když se zlomí či přetrhnou a zhojí se tehdy, když mají dobré podmínky, pak se mohou ze zranění uzdravit a zároveň zesílit. Jinými slovy, když se stane, že ztratíme půdu pod nohama, uklouzneme po bolavém svahu, nemusí to být zničující katastrofa. Můžeme tam dole objevit pokoru, jinou perspektivu a také moudrost, kterou máme někdy možnost objevit jen skrze naše největší těžkosti. Spisovatelka Iris Murdoch ve své knize Svrchovanost dobra (1970) definuje pokoru jako “nesobecký respekt skutečnosti”. Píše, že “náš vlastní obraz sebe sama přerostl svou velikost”. Zas a znovu si to uvědomuji, když sedím u postelí umírajících, nebo když jsem s těmi, kteří pečují. Při této práci se dostávám do velké blízkosti s těmi, kteří umírají, i s těmi, kteří o ně pečují, a vidím, kolik utrpení tento proces často přináší všem zúčastněným. Postupem času jsem zjistila, že totéž platí také pro učitele, právníky, ředitele firem, sociální pracovníky, nebo rodiče… Tehdy jsem si uvědomila něco, co je nesmírně důležité a vlastně zcela zřejmé: že jediný způsob, jak projít bouří a bažinami utrpení, a najít cestu ke svobodě, síle a odvaze, je skrze sílu soucitu. MARNOST A ODVAHA Můj kamarád byl obětavým a zručným psychologem. Po létech praxe se ocitl v temnotě marnosti. Když jsme si spolu povídali, přiznal se, “Nedovedu už poslouchat tomu, co mi mí pacienti říkají.” Popsal, jak v určitém bodě jeho kariéry, začal cítit každou emoci, kterou jeho pacienty procházeli, zcela ho zaplavovalo utrpení, které prožívali. Jak se tomu neustále vystavoval, nakonec cítil, že dočista vyschnul. V té době už nemohl spát, a stres uvolňoval přehnanými reakcemi. Nakonec se ocitnul v místě úplně bezmoci a emočního vyhoření. “Je mi to prostě jedno”, řekl. “Cítím se uvnitř v sobě ploše a šedě.” Nejhorší bylo, že začal svým klientům odporovat a hádat se s nimi, a v tu chvíli pochopil, že musí svou práci ukončit. Jeho příběh je příkladem kombinace všech hraničních stavů: je příkladem toho, co se stane, když se altruismus stane patologickým; empatie vede k empatické tísni; respekt se zhroutí pod tíhou citlivosti a marnosti, a promění se v neúctu se ztrátou integrity; a zaujetí vede k vyhoření. Můj přítel psycholog se ocital pod větší a větší tíhou utrpení, až začal někde uvnitř umírat. Nedovedl už pojmout a transformovat ani kapku bolesti, natož nalézt znovu smysl jeho práce a dokonce ani světa jako takového. Můj přítel zdaleka není jediný, kterému se stalo něco podobného. Slyšela jsem podobné příběhy od mnoha pečujících, rodičů a nebo učitelů. Součástí mé práce je mimo jiné pojmenovávat a vynášet na světlo marnost a nesmyslnost, která vede k nedostatku soucitu u těch, od kterých očekáváme, že budou pečovat a starat se. Jiné mé kamarádce, ženě z Nepálu, se podařilo využít své šance a proměnit protivenství v sílu. Pasang Lhamu Sherpa Akita, jedna z nejlepších místních horolezkyň, se v dubnu 2015 nacházela jen hodinu chůze od základního táboru Mount Everestu, když přišlo zemětřesení. Slyšela, jak ohlušující lavina zabila všechny, kteří se v táboře nacházeli. Okamžitě se vydala na pomoc, ale následná lavina ji přinutila se vrátit. Dům, ve kterém Pasang žila v Kathmandu se svým mužem Torou, byl zemětřesením zničený. Oba cítili potřebu jít a pomoct ostatním lidem v Nepálu, kteří přišli o život, domov nebo živobytí. Pasang říká, “Stačilo málo a mohla jsem v tom táboře zemřít také. Ale přežila jsem. Musel pro to být dobrý důvod. Proto jsem řekla manželovi, že musíme pomoct ostatním, kteří se ocitli v těžké situaci.” Pasang a Tora v Kathmandu zorganizovali s mnoha mladými lidmi akci, při které pronajali kamiony, které vezli lidem v epicentru zemětřesení rýži, luštěniny, olej, sůl a plachty. Vracela se týden co týden do oblasti Gorkha se střešní krytinou, stany, léky, a dalšími plachtami pro přeživší ve vesnici. Najala místní, aby vytvořili nové cesty. Zaměstnala stovky vesničanů, kteří nosili jídlo a zásoby lidem ve zcela odříznutých oblastech, a kteří zůstali v období monzunu zcela izolováni. Pasang jednala z altruismu, který je hraničním stavem, jež se může relativně snadno proměnit do něčeho škodlivého. Když jsem s Pasang během delší doby opakovaně mluvila, nikdy jsem v jejím hlase neslyšela nic jiného, než jen energii dobrého úmyslu a záměru. Vyjádřila ohromnou úlevu, kterou cítila on i její manžel, že mohou ostatním pomoct a být nějak užiteční. Můj přítel psycholog přepadl přes hranu a nikdy nenašel cestu zpět. Moje nepálská přítelkyně stála na hraně života a smrti. Jak je to možné, že někteří lidé se prostě nevyčerpají tím, jaký svět je, a místo toho je to spíš motivuje k tomu, aby se dali do služby? Domnívám se, že klíčem je soucit. Onen psycholog ztratil spojení se svým soucitným srdcem, vyhoření umrtvilo jeho pocity a cítění. Cynismus zapustil hluboké kořeny. Na rozdíl od něj byla Pasang schopna zůstat dobře uzemněná a propojená se soucitem; který se potom mohl projevit v činech a vést ji. Od té doby vnímám soucit jako způsob, jak stát uzemněně a pevně na srázu a nepřepadnou přes hranu. A když už se to stane, že přepadneme, soucit nám může pomoct se dostat z bažin. Když se naučíme rozpoznat hraniční stavy v našem životě, jsme schopni stát na prahu změny a vnímat v situaci obsaženou hojnost moudrosti, jemnosti a základní lidské laskavosti. Ve stejné chvíli a na stejném místě můžeme vnímat i pustý terén násilí, selhání a marnosti. Máme-li sílu stát na rozhraní, můžeme se učit i na místech úplné devastace - v uprchlických táborech, oblastech zničených zemětřesením, věznicích, onkologických odděleních, zařízeních pro bezdomovce nebo ve válečných zónách; a zároveň můžeme být vyživováni naší základní lidskou dobrotou a základní lidskou dobrotou druhých. Základní předpoklad k tomu, abychom mohli poznávat hraniční stavy je kultivovat v sobě sílu stát na rozhraní a zachovat si široký pohled, který obsáhne všechny strany rovnice života. Najít životadárnou rovnováhu mezi protichůdnými silami. Objevit svobodu na hraně. Uvědomit si, že alchymie utrpení a soucitu dává vzniknout zlatu naší osobnosti, zlatu našeho srdce. Převzato z knihy Stát na hraně: Jak najít svobodu v místě, kde se setkává strach s odvahou od Roshi Joan Halifax Zdroj 1 / Zdroj 2 / Zdroj 3 / Zdroj 4 / Kelly Gerken Český překlad a úprava: Kateřina Grofová Autor/ka fotografie: Tim Cole on Unsplash V úterý 10. července 2018 se dvacetileté kosatce známé pod jménem Talequah (oficiálně označené číslem J35), která je členkou ohrožené rodiny tzv. jižních kosatek, narodilo mládě. Bylo to první kosatčí mládě, které se v této rodině narodilo v posledních třech letech. Mládě se narodilo předčasně, jeho tělo ještě nebylo ani obaleno silnou vrstvu tuku (tzv. blubber). Půl hodiny po narození zemřelo. Začalo klesat ke dnu. Matka ho zas a znovu vynášela vzhůru. A tak začala její sedmnáctidenní pouť, při které uplavala téměř tisíc mil. Na této pouti nesla na svém čele tělo zemřelého mláděte. Zas a znovu se pro něj potápěla, když tělo mláděte sklouzlo a začalo klesat ke dnu. Během její truchlící pouti ji doprovázely další kosatky.
Odborníci z Centra výzkumu velryby na ostrově San Juan, ve státě Washington (Spojené státy) ji po celou dobu sledovali. Dělali si starosti o její zdraví. Znali případy celodenního truchlení kosatčích matek, ale takto dlouhé truchlení se zdálo být zcela výjimečné. Zároveň to bylo pochopitelné. “Kosatka je zvíře, ale také cítící bytost. Nosila ve svém těle mládě 17 až 18 měsíců, měly spolu silné spojení a když se narodilo, je zcela pochopitelné, že se ho nechce vzdát. Je to tak jasné - truchlí,” - komentovala příběh kosatky Talequah výzkumnice Deborah Giles z Washingtonské univerzity, Centra pro konzervační biologii. „Ukazuje to, jak silná pouta zvířata tvoří. Jako rodič si sotva dovedu představit, jakým emočním stresem teď musí procházet,“ řekl jeden z výzkumníků, Robin Baird, biolog-výzkumník ze společnosti Cascadia Research Collective. „Je to neuvěřitelně smutné,“ sdílí i Brad Hanson, biolog z Northwest Fisheries Science Center, který byl svědkem podobných událostí u jiných kosatek, jejichž mládě nepřežilo. „Je zřejmé, že mládě není mrtvé dlouho, stále je viditelná pupeční šňůra. Když jsme je sledovali, zbytek kosatek se držel dál a pohybovaly se velice pomalu. Čas od času mládě upustila a vrátila se pro něj,“ říká Robin Baird, výzkumník z Cascadia Research Collective v Olympii, který byl v roce 2010 u toho, když své mrtvé novorozeně nesla L72. “J35 se chová stejně, nese své mládě na nose. Když sklouzne, potopí se pro něj. Je těžké to sledovat, ale nevzdáme to, dokud to nevzdá ona,“ říká Taylor Shedd, koordinátor organizace Soundwatch, která na truchlící matku dohlíží. „Špatně se jí dýchá,“ dodává. „Vynoření jí trvá o něco déle než ostatním. Nedovedu si ani představit, čím musí procházet, musí to být otřesné. Nemůžeme toho pro ní moc udělat, ale cokoliv, co uděláme, má cenu.“ Mladší kosatky, které Talequah doprovází, včetně jejího druhého mláděte, loví a Shedd doufá, že loví i pro ni a krmí ji. Jistý si tím však není. „Mládě dál nese, ale nevypadá to, že by na tom byla stejně jako včera.“ Její pohyb se zpomaluje. Přes noc mládě nesla asi třicet kilometrů. V pátek však kvůli silným vlnám způsobeným úplňkem zůstala celý den i s rodinou na jednom místě. Soundwatch udržuje plavidla dál od Talequah/J35, sleduje její zdravotní stav a chování. „Budeme tu pro ní, jak dlouho bude potřebovat.“ Vědci zdokumentovali truchlení i u jiných zvířat s těsnými společenskými pouty v malých skupinách. U sedmi druhů v sedmi zeměpisných oblast pokrývajících tři oceány byli svědky nesení mrtvých mláďat. Jde například o plískavici šedou z Indického oceánu, indopacifického delfína Ehrenbergova či kulohlavce v Severním Atlantiku. “Ve středu jsme ji ještě spatřili u břehů Victorie, v Britské Kolumbii, jak dál nese tělo mrtvého mláděte.” Tělo mláděte se začalo postupně rozkládat, až se kousek po kousku začalo spojovat s oceánem. V sobotu, 28. července, po sedmnácti dnech plavby a nesení mrtvého mláděte matka kosatka svou pouť truchlení ukončila a pozůstatky své mláděte nechala klesat do hlubin oceánu. “Dnes jsem ji poprvé viděl bez těla mláděte. Už ho nenese. Přežila to, zdála se být v pořádku, a pevně doufám, že má za sebou tuto část zármutku. Konečně skončilo její utrpení, dlouhé 17 dní a 1000 mil. Už dříve přišla o dvě mláďata a tak to pro ni mohlo být o to těžší,” uvedl Ken Balcomb z Centra pro výzkum velryb. 12. srpna byla spatřena zpátky u břehů státu Washington, a zdálo se, že je opět plná energie. * Příběh dvacetileté kosatčí matky Talequah, a způsob, jakým prožívala svůj hluboký smutek, a projevovala moudrost, umění truchlit a umění pustit - se dotklo mnoha lidských srdcí na celé planetě, když se její příběh dostal do médií. Když kosatka Talequah už nemohla, ostatní kostatky kolem se střídaly a pomáhaly jí nést mládě, až do chvíle, když byla připravená ho pustit. Obrazně i doslova jí pomáhaly nést tíhu jejího zármutku. Tak dlouho, jak potřebovala. Naše společnost většinou "pomáhá" matkám a otcům k tomu, aby tím vším prošli co nejdříve a co nejrychleji. Posuzujeme jejich reakce, udržujeme si odstup, mlčíme. Podstatou doprovázení je však odvaha, moudrost i pokora kráčet vedle nich při jejich cestě, která je uznáním jejich lásky i ztráty. Respekt k jejich potřebě se rozloučit, což vyžaduje dostatek času a prostoru. A bytí nablízku. Spolupoutnice kosatky Talequah byly jejímu dulami. Byli s ní, od začátku do konce, i když ve chvíli, kdy byla připravená, nechala své mrtvé mládě klesnout do hlubin oceánu. Kosatky z její rodiny byly kolem ní i v tuto chvíli. Nespěchaly. Neposuzovaly. Jen byly s ní. Matka na své zemřelé dítě nikdy nezapomeme a stále ho bude mít ve svém srdci. Přesto se s ním potřebuje v jednu chvíli rozloučit a nechat ho jít. Je úžasné, že výzkumníci a vědci dopřáli kosatce Talequah právě ten čas, který ona sama potřebovala - celých 17 dní. Přesto, že uvažovali o tom, že jí mrtvé mládě vezmou, aby se příliš nevyčerpala; aby začala jíst; aby zjistili, proč mládě zemřelo, aby... - nakonec uznali, že potřebuje právě a jenom být se svým mrtvým mládětem. A že to nejlepší, co pro ni můžou udělat, je "jen" být poblíž, být tam pro ni. Ať už s ním popluje kamkoliv, poplují s ní. Vyžadovalo to důvěru a odvahu. Poslechnout hlubokou vnitřní moudrost, která ví, co je opravdu důležité. Kéž bychom uměli milovat právě takto. Kéž bych dovedli odložit vlastní názory a domněnky, když doprovázíme na cestě rodiče, kterým puká srdce žalem. Kéž bychom jim pomohli nést památku jejich dítěte do dalších dní a roků. Kéž se naše společnost učí z příběhů jako je tento - z příběhu kosatky Talequah a jejího mláděte. I to je součástí naší posvátné práce... Zdroj originálu textu: zde Autorka textu: Sali Hughes Český překlad: Kateřina Černá Grofová (mírně upraveno) Autor/ka fotografie: Bret Kavanaugh on Unsplash V uplynulém měsíci se v tisku mluvilo o advokátce pacientů, aktivistce a bývalé ministryni Tessy Jowell a jejím tragickém úmrtí po roce "boje s rakovinou". Ve stejnou dobu se v časopisu People objevila herečka Shannen Doherty s jejím "bojem s rakovinou". Hlasatelka Victoria Derbyshire, která se velmi zasadila o osvětu samovyšetření a šířila povědomí o rakovině prsu, byla veřejně chválená za její "statečný boj" s nemocí. Každou chvíli na CNN člověk narazí na celou přehlídku slavných bojovníků s rakovinou, kteří jsou vždy vykreslovaní jako stateční, silní, vzdorující a úžasní (můžete si doplnit jakýkoliv další přídomek bojovníka). U onkologických pacientů nejde o nějakou mentální válečnou záležitost, ve které čistá síla mysli určuje rychlost jejich uzdravení, nebo která zásadním způsobem přispívá k výsledku léčby. Pozitivita sama o sobě nepřiměje nádor, aby se zmenšil, stejně jako to nezařídí hadí jed, krystaly nebo čarodějná mazání. Společnost očekává nekonečný optimismus, vyžaduje postoj 'to dáš', a to i u lidí, u kterých tento postoj není součástí jejich osobnosti a je zcela v rozporu s konkrétními medicínskými fakty. Na úrovni společnosti, rodin i jednotlivců velmi často a nevědomě glorifikujeme ty, u kterých byla diagnostikována rakovina, jako statečné vojáky, jejichž boj dobře dopadne, když si prostě nepřipustí, že by mohl dopadnout jinak. Přitom se jednoznačně ukazuje, že právě kvůli tomuto přístupu pacienti přicházejí o příležitosti k důležitým rozhovorům, rozhodnutím a plánům. Podle údajů Macmillan centra pro podporu onkologických pacientů až čtvrtina pacientů nikdy s nikým nemluvila o svém strachu ze smrti, protože je na ně vyvíjen tlak "bojovat". Průzkumy také ukazují, že 28 % onkologických pacientů dokonce cítí pocit viny a selhání, když se jim nepodaří zachovat ve vztahu k vlastní nemoci optimismus. Jejich realistické úvahy o smrti jsou okolím přijímány jako vzdání se. * Ve chvíli, kdy kolem rakoviny vystavíme příběh “boje”, okrádáme ty, kteří stojí tváří v tvář nemoci, o možnost vytvořit si svůj vlastní příběh, říká Sali Hughes. * Bojová rétorika v sobě nese předpoklad, že lidé, kteří v důsledku rakoviny zemřou, prostě nebojovali dostatečně tvrdě. Přitom to (v určité chvíli) už není v jejich moci. Podle výzkumu centra Macmillan umírá doma jen 30 % pacientů v terminální fázi. Přitom by si to přálo více než 50 %. A tak namísto toho, aby nevyléčitelně nemocní využili vzácný čas (týdny či měsíce) k rozhovorům a plánování svých posledních dnů, k vypořádání svých osobních nebo rodinných záležitostí, velká část pacientů pokračuje v léčbě, v nemocnici se dožaduje dalších zásahů, často ve snaze ukázat svému okolí, že to nevzdávají, a že porazí neporazitelné. "Víme, že pro onkologické pacienty je velmi prospěšné, když se věnují svým přáním a představám o životě a smrti, včetně umírání, a přitom podstupují léčbu, neboť jim to v emočně turbulentních okamžicích dává pocit, že je zde něco, o čem mohou sami rozhodovat," říká Adrienne Betteley, poradkyně pro umírající v centru Macmillan. Místo toho, abychom své blízké v tomto důležitém a cenném procesu podpořili, s bezesporu nejlepšími úmysly jim bráníme v umírání - a zbývajícím životě - jaký si přejí.
Je obdivuhodné, když se někdo cítí odhodlaně a vzdorovitě; řada lidí vnímá svoji rakovinu jako projekt, který je třeba dokončit a vyřešit; jako debatu, ve které je potřeba obstát; jako nepřátelské území, které je potřeba dobýt. Zcela jistě neexistuje dobrý nebo špatný přístup ke své vlastní nemoci. A právě proto není užitečné, když média nebo neziskový sektor živí jen jednu - bojovnou cestu. Možná tím tišíme svůj vlastní strach, ale vystavěním narativu "boje" a očekáváním tohoto postoje od všech pacientů, jim bráníme v tom, aby si mohli vytvořit svůj vlastní příběh. "Víme, že "boj" proti rakovině některým lidem pomáhá zůstat nad hladinou. Pro jiné je však tento postoj vysilující a dlouhodobě jim nijak nepomáhá," říká Bettely z centra Macmillan. Stejně jako v životě není odhodlaný optimismus součástí povahy každého člověka. Čím méně času zbývá, tím větší význam nabývá ten nejobyčejnější život. Možnost cítit sebe sama uvnitř těla, které se mění k nepoznání. Pokud nejsme přirozeně optimističtí, k čemu je pro nás nebo naše blízké dobré se najednou snažit být jiní? Na bojovné rétorice je nejvíce rozporuplné to, že z vlastní definice vyvozuje, že lidé, kteří na rakovinu zemřou, prostě nebojovali dostatečně tvrdě. A co hůř, nevědomky naznačuje, že jde o nedostatek odvahy a vzdání boje, a přitom tím nejtěžším a nejodvážnějším rozhodnutím ze všech je rozhodnutí ukončit léčbu a podívat se tváří v tvář neodvratnému. Byla jsem svědkem, když toto rozhodnutí udělali moji nejbližší a někteří přátelé. A přestože stále truchlím, zároveň cítím ohromný úžas a obdiv jejich odvaze. Umírání není "prohraným" bojem, jestliže jeho alternativou by byl život nemrtvého - v bolesti, neutišitelném utrpení a hlubokém vyčerpání, a ohromném trápení na obou stranách - pacienta i jeho milovaných. Nelámeme hůl nad těmi, které milujeme, když se rozhodneme respektovat jejich připravenost odejít a v jejich procesu je podpoříme. Zemřít na rakovinu není vzdání se. Je to přijetí. 6/26/2018 Fóbie ze smrti a negramotnost v truchlení a zármutku: Jak nás vzdalují jeden od druhého, naší planety a krize našeho světa.Read Now Minulou neděli jsem se setkal se Stephenem Jenksinsonem - aktivistou, farmářem, spisovatelem a zakladatelem Školy moudrosti sirotků. Společně jsme vedli veřejný rozhovor na téma "Fóbie ze smrti a negramotnost v truchlení a zármutku: Jak nás vzdalují jeden od druhého, naší planety a krize našeho světa." Byl to velmi hluboký rozhovor, doprovázený Stephenovým osobitým humorem a jeho zcela neomezeným kontaktem se smrtí a strachem. Do hloubky jsme prozkoumávali, jak je možné "zemřít moudře" uprostřed kultury, která dosud udělala všechno možné pro to, aby se vyhnula smrti tím, že ji přenesla do institucionálních zařízení. Stephen pracoval mnoho let "na trhu se smrtí", jak tomu sám rád říká. Pracoval jako programový ředitel v jedné z hlavních kanadských nemocnic, byl poradcem v oblasti paliativní péče a vedení hospicové péče, a také intenzivně pracoval s umírajícími a jejich rodinami. Velmi zřetelně vnímal něco, čemu říká "fóbie ze smrti", která nám brání v tom, abychom umírající podpořili v procesu zdravého rozhodování o konci vlastního života. Rozhodl se to změnit a intenzivně se věnuje práci s veřejností v Severní Americe na téma zármutku a umíraní. Zaměřuje se na péči o duši, a právě na této cestě se projevuje jako velmi neobvyklý diagnostik. Požádal jsem Stephena, aby představil téma našeho rozhovoru tím, že vysvětlí svůj pojem "fóbie ze smrti". Tímto výrazem pojmenovává naši neschopnost jednat, když přijde konec; a také naše zcestné, hrdinské pokusy se tomuto procesu jakkoliv vyhnout. Ve své podstatě umíráme fyzicky, ale ne duchovně či existencionálně. Pak ale nelze mluvit o umírání, ale o prostém skončení. V Severní Americe je fóbie ze smrti tak silná, protože stále méně lidí umírá mezi svými, a naše reakce na smrt je stále převážně technická (léčba bolesti a symptomatická léčba). Takový přístup však zcela obchází skutečnou podstatu toho, co se odehrává. Čteme knihy o umírání, ale jen zřídka přijdeme do styku s lidmi, kteří skutečně umírají. Zmínil jsem při našem rozhovoru odchod mých blízkých, který jsem prožil ve svém vlastním životě, a přemýšlel jsem nahlas, zda - kdybychom si dovolili se zcela oddat ztrátě a zármutku - bychom byli schopni překročit svůj vlastní osobní příběh. Uvažoval jsem, zda není naše kultura tlačena k překročení našeho kolektivního příběhu, abychom objevili jiné druhy moudrosti. Vždyť většina z nás žije, jako bychom neměli nikdy umřít. Jak staří, tak mladí. Jaká by tedy mohla být alternativa k "umírání bez umírání"? Jak můžeme zůstat zcela upřímní ve vztahu k nevyhnutelnosti naší vlastní smrti? Stephen mi na to odpověděl s varováním, že jeho odpověď pravděpodobně nebude typickým gestem snahy o "spokojenost zákazníka". Řekl, že čas našeho umírání od nás vyžaduje, abychom se místo otázky "jak nás smrt změní" spíše ptali "co od nás smrt žádá". Jednou z dalších výzev je odolat vlivu naší kultury, která má snahu vytvářet propracované strategie zvládání situace. Předpokládá se, že svou vlastní smrt udržíte na uzdě a budete se přitom věnovat smyslu svého života. Jenomže život a smrt (umírání) jsou obrovským, nezmapovaným územím - záhadou, která je neúprosně věrná pouze sama sobě. Smrt nečeká, až přijde váš nejlepší den, nebo na okamžik, kdy konečně dozrajete k moudrosti, nebo až se budete cítit připraveni. Naopak, vyžaduje od vás, abyste pochopili, kde se právě v tuto chvíli nacházíte ve svém životě, protože jinak vás zastihne neukotvené, neuzemněné. Zármutek je jakýmsi směrováním života k věcem, u kterých bychom si přáli, aby byly jinak - a zcela oprávněně. Stephen nijak nepředstíral, že by neměl vůbec žádný strach z umírání, nebo z toho, co s umíráním souvisí. S hlubokým soucitem uznal, že by ještě nechtěl zemřít. Přiznal, že představa, že svět žil dál bez něj, je pro něj nasáklá smutkem a bolestí. Určitá jeho část si velmi přeje, aby se tak nestalo, a zároveň jeho jiná část to s důvěrou přijímá. Bylo krásné být přitom, když uznal, jak jsou v něm obě tyto části živé. Bylo velmi zajímavé slyšet Stephena mluvit o tom, jak vnímá vztah lidí ke klimatickým změnám. Jak je ona paradoxní fóbie ze smrti neviditelně ukrytá pod většinou z ekologických aktivit. Toho, jak se lidé obrací k tomuto zástupnému fenoménu, si všiml, když pracoval s umírajícími dětmi a jejich rodiči. Zdálo se, že to, co rodiče nejvíce trápilo, víc než samotná ztráta dítěte, byla jejich představa o "nevyužitém potenciálu" a o "nenaplněném životě". Když však Stephen prozkoumával toto téma s dětmi samotnými, zjistil, že ony tento koncept vůbec nemají. Děti samy vnímaly, že jejich život pokračuje, je naplněn, a odehrává se celý právě teď. Stephen mluvil o tom, že právě tato představa o ztraceném potenciálu "je hnací silou aktivismu v oblasti klimatických změn" a přispívá k jakémusi škarohlídství, který se v aktivismu projevuje. Jako by nejlepším řešením bylo, kdybychom z celé rovnice odstranili právě sami sebe (lidstvo). Zavtipkoval o tom, že "škarohlídství jsou schopni jenom lidé, stromy to neumí", a zmínil, že pravděpodobně bude nutné, abychom v blízké budoucnosti našli nějakou jinou motivaci, jejíž součástí není naše vlastní degradace. Jedním dechem však také uznal, že když se v dnešní době někdo "probudí", nezbude mu, než zaplakat, protože vidí, v jakém zuboženém stavu se nachází Země a krajina, ve které žijeme. Není pak divu, že je tolik lákavé utéct se k jakékoliv dostupné anestezii, jen abychom se zbavili bolesti. Odpovědí je však zármutek, ne naděje. Když se ocitneme ve složité situaci, naděje "není vůbec v kontakt s přítomností". Přesto cítíme jakousi povinnost udržovat naději, a to i ve chvíli, když umíráme. Když se však učíme zármutku, kultivujeme naši ochotu setrvávat s pravdou o tom, kde se právě nacházíme, byť je to pravda plná bolesti a smutku. Teprve pak je možné, aby se přirozeně projevila vděčnost - za tu prostou, úžasnou, donkichotskou alchymii života. Vděčnost za to, že jsme se vůbec dožili toho okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že žijeme. Pro mnoho umírajících lidí nebylo tím největším problém to, že umírají, ale to, že nevědí, kde se ve svém životě nacházejí. Že jsou ztraceni, a nemají ponětí, ve které fázi umírání jsou. Víme, kde se právě teď nacházíme ve svém životě? Smrt se zdá být tak vzdálená. Je jenom na nás, kdy si uvědomíme, že žijeme v době, kdy je třeba konat. Není na co čekat, nikdy jindy nebudeme mít jasnější potvrzení než to, které máme k dispozici právě teď, v tomto okamžiku. Těžká doba, jako ta, ve které teď žijeme, potřebuje osobnosti jakou byl irský spisovatel Samuel Beckett. Stephen mluvil o jeho knize "Nedokážu jít dál. Půjdu dál." Mluvil o ní jako o neuvěřitelném díle. Tato dvě prohlášení (v názvu knihy) jsou na první pohled neslučitelná. Nesou však v sobě esenci prožívání složité situace, protože v sobě zahrnují obě reality. Autor neříká "Nemyslím si, že dokážu jít dál". Jednoduše uznává, že si je vědom onoho "Nedokážu jít dál", aniž by po sobě či po někom jiném chtěl, aby se pokusil jít dál. A zároveň říká "Půjdu dál", aniž by to bylo v protikladu s první částí. V dnešním světě by se tento přístup dal zformulovat takto - potřebujeme rozvíjet schopnost jít dál, zatímco toho nejsme schopni. Obojí se projevuje zároveň. Náš zármutek podporuje a umožňuje oslavit náš život ve chvílích, které jsou těžké. Ještě jsme se nesžili s těžkostmi naší doby, částečně proto, že se v Severní Americe ještě tolik neprojevily, ale projevují se jinde. A tak se teď s těmito tématy a záležitostmi docela trápíme. Jak jednají dospělí v takových situacích? Součástí jejich práce je být svědkem, a podávat svědectví. Aby se ostatní mohli učit a dozvědět se o tom, kde se právě nacházíme uprostřed procesu, u kterého se zdá, že se neustále zrychluje. Můžeme si začít uvědomovat, kde se jako lidské bytosti nacházíme v našem životě, v historii lidstva. A jak Stephen říká "je třeba, abychom více či méně z vlastní iniciativy prozkoumali krajinu svého zármutku, a objevili, zda a jak můžeme být k užitku. O nic více vznešenějšího nejde." Záznam celého rozhovoru najdete zde (v angličtině). Autor textu: Terry Patten / Stephen Jenkinson Zdroj originálu textu: zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Zdroj originálu textu: článek Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Ezra Jeffrey-Comeau on Unsplash Zenith se pohybuje ve světě umírání, truchlení a pohřbívání více než 25 let. Při našem rozhovoru se svěřila, že smrt je její největší životní učitelkou. "Pracuji s umírajícími lidmi, se smrtí a ztrátou téměř 25 let, a byla to dosud opravdu silná zkušenost, vzrušující i pokorná. Tolik jsme se toho naučila. Tato práce je zdrojem hluboké lásky a vděčnosti za mystérium, jehož jsme všichni součástí." "Cítím, že nejvýstižněji moji práci a moji roli vyjadřuje slovo "deathwalker" (pozn. překl. "ta, která kráčí se smrtí"). Jdu bok po boku nebo doprovázím umírající či jejich rodinu na jejich vlastní cestě ke smrti a dál. Součástí této práce je i role tzv. duly, která je ve společnosti znovu čím dál více rozšířená. Moje práce stojí především na podpoře doprovázeného v jeho autentickém umírání a podpoře rodiny ve zdravém truchlení. O tom, že bych někdy šla touto cestou, jsem nikdy předtím nepřemýšlela. Ani jsem necítila k této práci takové to volání, o kterém lidé někdy mluví. Život a smrt si mě prostě zavolaly, já jsem jim řekla své ANO, a tak jsem se vydala na cestu, na velké dobrodružství, jehož součástí bylo probuzení. Jak se ukázalo, smrt se stala mou největší učitelkou. Většina lidí se mě ptá, jak to celé začalo. Tady tedy je můj příběh. Žila jsem velmi pestrý, bohatý a veselý život. Právě jsem se chystala na oslavu svých dalších narozenin. S lidmi, se kterými jsme se měli moc rádi, jsem každé své narozeniny dobře oslavila. Cítila jsem ohromnou radost z toho, že jsem naživu. Vděčnost za to, že jsem zdravá, a že můžu žít život, který žiji, na západním pobřeží Austrálie. Žila jsem v oblasti zálivu Byron téměř 10 let, a byl to v mnoha směrech nesmírně cenný čas mého života. Když jsem se sem jako mladá žena na začátku 80. let přistěhovala, stejně jako mnohé další lidi mě sem přilákala nádherná příroda, dechberoucí oceán a úžasní lidé, žijící velmi přirozeným způsobem života. Měla jsem štěstí, že jsem mohla být součástí aktivní, rozrůstající se komunity gayů a leseb, což ovšem také znamenalo, že mnozí z mých přátel často žili nebo umírali na HIV/AIDS. Tehdy šlo o naprostou epidemii. Toto onemocnění znamenalo pomalý úpadek. Viděla jsem mladé aktivní muže, jak náhle stárli a mizeli před očima, až byli jen kost a kůže. Někteří z nich měli kolem sebe přátele, jen výjimečně měli podporu svých rodin. Jejich orientace byla pro jejich rodiny příliš velkým stigmatem. Stejně jako mnozí z lidí, kteří se sem přistěhovali, i já jsem začala hledat nějaké duchovní útočiště. Velmi rychle jsem si uvědomila, že mě přitahují lidé s určitou kvalitou, laskavostí, vnitřním pokojem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tito lidé měli nějakou silnou duchovní cestu, většinou byli buddhisté. Patřila mezi ně i moje drahá přítelkyně Sylvia Morrow. Zemřela jednoho brzkého rána na své zahradě v důsledku embolie. Cvičila si svoji obvyklou jógovou sestavu. Její manžel právě kupoval v místním obchodě mléko, zatímco jejich dcera něco dělala v kuchyni. Zavolali mi a řekli mi, co se stalo. V jednom jediném nečekaném a šokujícím okamžiku se mi změnil život. Nejenom mě, ale i všem, kteří Sylvii milovali. Jela jsem za Richardem, abych ho svou přítomností podpořila. Společně jsme také později jeli do márnice místní nemocnice, aby zde formálně identifikoval Sylviino tělo. Šla jsem s ním. Pohladila jsem její hlavu, a v duchu jsem s ní tiše rozmlouvala, říkala jí, jak moc pro mě znamenala a jak moc jsem v šoku... Náhle jsem si uvědomila, jak z její hlavy vychází jemný proud průzračné energie skrze mojí ruku, která se pomalu zastavila a spočinula. Ve své naivitě jsem si představovala, že je to její odcházející duše. Rychle jsem se otočila k Richardovi a dceři Sarah a dvěma policistům, kteří tam s námi byli, ale zdálo se, že mají úplně jiné starosti... a tak jsem se rozhodla, že si to prostě dovolím zažívat, nikdy jsem nic podobného necítila. Věřím, že to byl nějaký magický úkaz, něco posvátného a hlubokého. Po všechny další roky, kdy jsem byla přítomna tělu zemřelých, jsem už nikdy nic takového nezažila. Mnozí z vás možná máte podobnou zkušenost ve své rodině nebo mezi svými přáteli. Smrt je surreálně neskutečná a zároveň je absolutně skutečná. Přivádí nás nekompromisně do přítomného okamžiku, ve kterém vůbec nevíte, co bude dál. Když jsme vycházeli z márnice, přesto, že to byla moje první zkušenost s tělem zemřelého v životě, slyšela jsem sama sebe navrhnout Richardovi, že se můžeme o všechno postarat sami. Upřímně souhlasil. Ještě po cestě domů jsem zavolala řediteli místní pohřební služby, který mi vysvětlil vše podstatné, co jsem potřebovala vědět k tomu, abychom se mohli o vše postarat sami. A tak se také stalo. Jako společenství přátel jsme se postarali o nezbytné dokumenty, vyzvedli jsme její tělo a převezli ho domů. Vyrobili jsme rakev, umyli a oblékli její tělo, uspořádali jsme obřad, a nakonec jsme společně její rakev zasunuli do pece krematoria. Stalo se tak v den mých 37. narozenin. Tak začala nová část mého života, mé práce se smrtí, umíráním a truchlením. Netrvalo dlouho, a lidé se na mě začali obracet s prosbou, abych i jim pomohla s jejich zemřelými. Zařídit papírování, pomoct postarat se o tělo, vysvětlit jim jejich práva a možnosti, co vše si mohou zařídit sami. Poradit, jak se zachovat v případě náhlého úmrtí, jak si vyžádat tělo a jak pracovat s traumatem, nebo jak uspořádat a projít smysluplným, uzdravujícím obřadem posledního rozloučení. Bylo to nesmírně vzrušující a mimořádné období mého života. Neměla jsem v tomto směru žádné formální vzdělání, ani velkou zkušenost se smrtí. Připadala jsem si jako adrenalinová sportovkyně. V jakékoliv situaci jsem prostě dělala to nejlepší, co jsem uměla. Založila jsem malou neziskovou organizaci - Natural Death Care Center, v rámci které jsem mohla s malým týmem dělat svoji práci a zároveň šířit informace k dalším lidem. Každé úmrtí a tedy i způsob, jakým k němu přistupujeme, se liší. Je to jako rovnice. V ní se mohou kombinovat různé faktory, například okolnosti úmrtí; způsob, jakým se o úmrtí dozvíme; náš vztah k zemřelému; naše zkušenost se smrtí. Velmi rychle se ukázalo, že lidé ve zdejší komunitě a později i mimo ni obvykle potřebovali jen pár informací, doprovázení a podpory, a s touto pomocí dokázali všechno dobře zvládnout. Nepochybovali jsme o tom, že se nám takto daří obnovovat přirozený způsob bytí s umírajícími a posledního rozloučení. Lidé měli svobodu volby, mohli se zúčastnit v takové míře, jak to sami cítili. Díky tomu se většinou po skončení obřadu cítili OK. Nebyli zcela pohlceni zármutkem. To, že se mohli na celém procesu nějakým způsobem podílet, jim pomohlo touto zkušeností projít; a to způsobem, který pro ně byl přirozený. Díky tomu to pro ně mohlo být léčivé. Vším jsme procházeli všichni společně. A musím říct, že některá úmrtí a některé obřady byly vskutku transformující. Cítila jsem, že se nám jakožto komunitě, opravdu daří vracet se k přirozenějšímu umírání a pohřbívání. Jednoduše jsme se vraceli k tradičnějšímu způsobu přístupu k závěru života, způsobu, který byl mnohem více v souladu s naším životním stylem. Mnohé z náhlých úmrtí byly pro rodiny šokující, pro některé traumatizující, zejména, pokud někdo z jejich blízkých dobrovolně ukončil život. Jindy v rodinách zemřelo při porodu nebo záhy po něm malé dítě, v jiných zemřeli starší děti nebo dospívající, často v důsledku nehody. Učila jsem se z každé zkušenosti. Věděla jsem, že můžu udělat jen to, co je v mých silách a byla jsem tam vždy taková, jaká jsem. Zároveň jsem si uvědomovala, že pro druhé dělám to, co bych si přála, aby někdo udělal pro mě. Umírající mě zvali domů, abych jim a jejich rodinám pomohla připravit plán jejich umírání nebo smrti, naplánovat obřad posledního rozloučení. Naše rozhovory na toto téma nejčastěji začínaly větou "Vybrala jsem si na pohřeb nějakou hudbu," nebo "Nechci, aby byl můj pohřeb slzavé údolí, přála bych si, aby to byla spíš oslava." Bylo to krásné, odvážné umírání... bylo mi ctí doprovázet tyto umírající v jejich procesu, nabídnout jim moje právní, praktické nebo duchovní zkušenosti a znalosti. Někteří z nich byli mými velkými učiteli. Postupně vznikalo obrovské množství práce a moudrosti. Dnes, když mluvím s lidmi, když prochází mým výcvikem, cítím, že vstupujeme všichni do služby a jeden od druhého se učíme. V knize "Důvěrná smrt a umírání" jsem se pokusila předat lidem, co všechno je v této práci možné. V knize je také mnoho osobních příběhů lidí, které jsem doprovázela. Nedávno jsem také byla, spolu s dalšími členy naší komunity, součástí natáčení dokumentu Zen & Umění umírání. Je to už téměř 25 let, co jsem vstoupila do světa doprovázení, a 20 let z toho učím další průvodce. Po celou dobu jsem přemýšlela o tom, jak lidi podpořit v tom, aby začali témat smrti a umírání více vnímat, aby objevili, jak cenné je o smrti mluvit, připravovat se na ni a dobře si některé věci naplánovat, abychom mohli dobře zemřít. Mimo jiné jsem objevila, že sex může být dobrým způsobem praktikování umírání, a že tělo je dokonale vytvořeno nejen pro zrození a život, ale také pro smrt. Dnes je k dispozici mnoho knih, některé jsou memoáry umírajících věnované jejich partnerům, jiné nabízejí mnoho rad a tipů jak projít procesem umírání i doprovázení. Dokonce je mnoho takových textů on-line a je mnohem snadnější než dříve dostat se k materiálům o různém způsobu přístupu ke smrti. Cítím, že to, co jsme tu posledních 25 let v Byron Bay vytvářeli, udávalo směr a inspirovalo mnohé další. A stále mám pocit, že jsme inspirací pro mnohé, že se nám podařilo vytvořit propojený holistický způsob bytí s umíráním a smrtí, zahrnující péči o umírající, o těla zemřelých, vytváření smysluplných a užitečných obřadů, a prožívání zdravého a přirozeného truchlení. Jsou dokonce lidé, kteří se už vůbec neobracejí na pohřební služby. S trochou podpory a vedení jsou schopni se postarat o všechno sami - jak o dokumenty, tak o tělo zemřelé/ho, i o pohřeb. Tady je pár tipů pro vás (samozřejmě závisí i na tom, ve které zemi žijete a na individuální okolnostech), co můžete:
Při své práci jsem se potkala s tolika úžasnými a krásnými lidmi, jak v naší komunitě tak mimo ni, kteří jednoduše chtěli zemřít tak nejlépe, jak uměli; i těmi, kteří chtěli dát smysl onomu neznámému, nebo situaci či místu, ve kterém se ocitli. A také s těmi, kteří chtěli tyto vzácné okamžiky sdílet se svými rodinami a přáteli, kteří díky tomu mohli projít zdravějším truchlením. Posledních pět let cestuji v rámci Austrálie i po světě a během 3denního workshopu předávám soubor učení nazvaných Deathwalker výcvik. Je to ucelený, vyčerpávající balíček moudrosti, znalostí a dovedností pro všechny, kteří v sobě chtějí probudit vrozenou schopnost, rozvíjet stávající dovednosti a znalosti, a ptát se na všechno, co potřebují. V rámci těchto velmi intimních workshopů se setkávají různí lidé, z nichž většina už nějakou dobu hledala něco, co by bylo opravdového a zároveň poučného. Vstoupila jsem do fáze života po šedesátce, vnímám ji jako poslední fázi mého života. Je možné, že smrt už není daleko. Jsem jí rozhodně nejblíž, co jsem kdy v životě byla. A přesto, nebo možná právě proto, v sobě cítím nekonečnou radost. Cítím hloubokou vděčnost, že jsem mohla žít tak dlouhý život, se všemi jeho různými a zajímavými etapami.
Raduji se z maličkostí, směji se nesmyslnostem, mám v sobě více ticha a pokoje. A přitom stejně ráda tancuji a oslavuji. Cítím v sobě klid, protože vím, že všichni kolem mě vědí, co mají udělat, pokud bych náhle zemřela. Všechno jsme to společně probrali, sama jsem si všechno dobře připravila, všechny papíry, napsala dopisy mé rodině... Jak se říká, mám své záležitosti srovnané. Co je ale nejdůležitější - žiji svůj život tak nejlépe, jak dovedu. Jsem šťastná, že si umím užívat stárnutí, že jsem se spřátelila se smrtí, že jsem se smířila s tím, že kráčí po mém boku, že se dokonce můžeme držet za ruce jako nejlepší přátelé nebo dokonce milenci. Vstupujíc do období stáří, můj život právě takový, jaký je, je nesmírně bohatý. Cítím nesmírnou lásku k životu. Přemýšlím o tom, že napíšu o dobrém a smysluplném stárnutí na sklonku života. *Více informací o smrti, umírání a výcviku Deathwalkerů v Austrálii najdete na našem webu: Natural Death Care Centre. Kate Worth si v 73 letech našla zálibu, kterou si s sebou vezme do hrobu - doslova. Kate je vdovou v důchodu a koupila si pro sebe rakev, kterou si během posledních čtyř let v rámci přípravy vlastního pohřbu ozdobila jemnou kresbou ledňáčka a lyrochvosta - ptáka, který žije pouze v Austrálii. "Když o tom říkám lidem, dívají se na mě, jako kdybych zešílela," říká Kate. Její eko-rakev je vyrobena z lepenky, koupila ji na internetu za 13 dolarů a má ji uloženou u sebe doma v Port Kembla, na severo-západním pobřeží Austrálie. "Někteří lidé jsou doslova vyděšení, protože mají pocit, že tím porušuji nějaké tabu. Jsou to lidé, kteří o smrti nechtějí přemýšlet, ani o ní mluvit. A potom jsou lidé, kteří pro to mají pochopení, aniž bych jim to musela vysvětlovat. Právě ti se zajímají o to, kde jsem rakev koupila a jak si ji mohou také pořídit." Kate patří ke stále rostoucí skupině Australanů/ek, kteří chtějí vzít zpět do svých rukou část zodpovědnosti za způsob, význam i rituály spojené s umíraním a vlastní smrtí. Kate není nemocná, těší se na mnoho dalších dobře prožitých let; a zároveň cítí, že se chce připravit na to, na co je možné se připravit v souvislosti s vlastní smrti, která se týká každého z nás. "Každého z nás to čeká, když ne dnes, pak možná zítra nebo pozítří," říká Kate, směje se a objímá přitom svou rakev u sebe v obývacím pokoji. “A dokud máme čas, můžeme do toho dát něco ze sebe. Vůbec mi není příjemná představa, že nějaký člověk, kterého jsem vůbec neznala a on neznal mě, mě uloží do nějaké krabice, kterou jsem také nikdy neviděla, a pošle mě v ní do rozpálené pece. To není moje představa o dobrém odchodu." "Všechno jsem si to už promyslela. Chtěla bych, aby moje rodina popsala vnitřní stranu rakve svými vzkazy. Chci, abych věděli, že to je pro mě ta nejdůležitější věc na mé cestě z tohoto světa. Říkám proto své rakvi "krabička na lásku", protože na ní bude všechno, co miluji: ptáci, příroda, barvy rána, cokoliv, co na ni namaluje můj syn a dcera, moje vnoučata. Možná to nebude v souladu s aktuálním uměleckým trendem, ale bude to v souladu se mnou." A právě tady vstupuje na scénu Jenny Briscoe-Hough. Jenny je koordinátorkou pohřební služby Tender Funerals (v češtině doslova "Něžné pohřby"), což je nezisková organizace tvořena společenstvím podobně smýšlejících lidí. Nabízejí své služby v rámci Komunitního centra Port Kembla, jen pár kilometrů od místa, kde žije Kate. Autor textu: Michael Sheather Zdroj originálu textu: článek Autor fotografií: Tim Bauer Český překlad: Kateřina Černá Grofová Jenny Briscoe-Hough cítila volání k založení pohřební služby po zkušenosti se smrtí její matky, zhruba před šesty lety. Snaží se o to, aby pohřby byly více zaměřeny na intimitu pozůstalých, ne na prodeji či zisku. Jenny se stejně jako Kate cítí být součástí rostoucího hnutí, které hledá cesty a způsoby, jak do rozloučení s našimi milovanými vrátit intimitu a hlubokou lidskou zkušenost. "Když si zvykneme na to, že nám nějaká agentura zařídí vše od jídla po vyvenčení psa, často úplně automaticky předáváme do rukou někoho jiného i zodpovědnost za pohřeb," vysvětluje Jenny. "Tím sami sebe i naše blízké obíráme o možnost touto cennou a důležitou zkušeností opravdu projít, o příležitost přijmout smrt jako přirozenou součást života." Jenny věří, že to, co nabízí jejich společenství Tender Funerals je jen začátkem revoluce konfrontující hluboce odosobněný pohřební průmysl, pro který je důležitější prodej nebo city pozůstalých. Důvodem pro vznikající hnutí jsou i finanční důvody. Cena za pohřeb začíná na 10.000 australských dolarech. To je částka, která může přivést do potíží i dobře fungující, zajištěné rodiny. V oblastech, kde žijí komunity s nízkým příjmem, jako je právě Port Kembla, jsou tyto částky někdy zcela zničující. "Žije zde velká část původních obyvatel, migrantů a mnozí z nich ve vyšším věku opravdu mají obrovské problémy," říká Jenny. Projekt Tender Funerals založila před šesti lety, po smrti své maminky. "Pokud si na pohřeb musíte neplánovaně půjčit 10.000 dolarů, tento dluh je velkou finanční, emoční i psychologickou zátěží a někteří lidé se z ní zotavují i několik let. Některým se to nepovede vůbec." Společenství Tender Funerals nabízí pohřby v ceně kolem 1000 dolarů. Je to cena, která umožňuje lidem pohřbít své milované a blízké s úctou, respektem a beze strachu z toho, že budou dalších mnoho let splácet velký dluh. Členové Komunitního centra Port Kembla jsou průkopníky ve změně přístupu k pohřbům. Minulý rok (2013) byl o cestě a poslání Tender Funerals natočen krásný, silný dokument "Tender". Podílela se na něm režisérka Lynette Wallworth, která v něm zaznamenala jak počátky projektu, tak i moment, kdy se Jenny a její kolegyně i kolegové dozvěděli, že Nigel Slater, 58letý člen komunitního centra, se nachází v terminální fázi zhoubného onemocnění plic. "Nigel byl takovou otcovskou postavou pro mnoho lidí v našem centru", vypráví 52letá Jenny, vystudovaná umělkyně, a bývalá vedoucí dvou dětských nadací v Sydney. "Moc toho nenamluvil, ale měl v sobě takovou jemnost, úžasného ducha, uměl si každého velmi rychle a přirozeně získat. Způsob, jakým pečoval o každého z nás, měl mnoho podob. Když jsme se dozvěděli, že umírá, bylo naprosto jasné, že teď se o něj postaráme my." A tak se jeho pětiměsíční cesta od diagnózy ke smrti stala jedním z ústředních motivů dokumentárního filmu, stejně jako je i dál motivací pro dobrovolníky projektu Tender Funerals. "Nigel byl skvělý parťák," říká jeho kamarád Andrew Allard (53 let), dělník z ocelárny v důchodu, a člen týmu Tender Funerals. "Nevěděli jsme, že umírá, ale tak nějak jsme tušili, že to může jednoho dne přijít. Nigel byl v důchodu, žil sám, neměl kontakt s rodinou. Neměl ani žádné peníze. Všechny své přátele měl tady, v komunitním centru. Skoro jako by celý projekt Tender Funeral vznikl a fungoval právě kvůli němu a pro něj. Přestože pro něj nebylo úplně snadné mluvit o své smrti a svých přáních ohledně pohřbu přímo s Jenny a jeho přáteli, nakonec se mu to podařilo právě s režisérkou dokumentu, Lynetter Wallworth. Svěřil se jí, že si přeje přirozený pohřeb. "Přál si, aby byl pohřben ke kořenu stromu, které na něm porostě," říká Lynette. "Miloval přírodu a chtěl se stát součástí půdy a země." Lynette vnímala, jak Nigelova nemoc a blížící se smrt všechny členy projektu nesmírně sblížila, byli jako rodina. S vědomím neodvratitelného se otevřel prostor pro rozhovor, který by měl každý vést s tím, koho miluje, ještě v době, kdy jsme zdraví a schopní čini rozhodnutí o své smrti, pohřbu a věcech s tím souvisejících. Lynette pokračuje: "Smrt se týká každého z nás, měli bychom proto znát naše práva, odpovědnosti a měli bychom se v tomto směru informovat. Jenže to většinou oddalujeme tak dlouho, až dokud se nás to bezprostředně netýká. Jenže v takové chvíli už často nejsme ve stavu, ať už emocionálním nebo fyzickém, abychom mohly činit jasná, vědomá rozhodnutí. Domnívám se proto, že jakožto společnost potřebujeme učinit změnu ve způsobu, jakým zacházíme a nahlížíme na smrt." Nakonec Jenny a její tým plně respektovali přání Nigelovy rodiny. Jeho tělo bylo zpopelněno a uloženo na místním hřbitově. Předtím se však konal obřad, kde se s ním mohli rozloučit všichni jeho přátelé. "Když začala Jenny mluvit o tom, že součástí naší práce bude příprava těla zemřelého, včetně jeho umytí, nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu," vzpomíná 35letá Misty Gurtala, asistentka komunitního centra. "Měla jsem řadu zkušeností z pohřebních obřadů, pečovala jsem o řadu umírajících, ale nikdy jsem nezažila přímo péči o tělo zemřelého." I přesto se Misty podařilo překonat přirozené obavy. "Pouštěli jsme Nigelovu oblíbenou hudbu - Tři malá ptáčata od Boba Marleyho - a přitom jsme jeho tělo umyli a oblékli pro obřad posledního rozloučení," vypráví Misty. "Nedovedu to vysvětlit, ale když jsme se jeho těla začali dotýkat rukama, jakoby něco mezi námi probíhalo - intimita, jakýsi konečný akt lásky, vykonaný pro někoho, koho jsme milovali, na kom nám záleželo. Byla to nádherná zkušenost. Už jsme o tom mluvily s mojí maminkou, že bych tohle pro ni chtěla udělat." "Deathwalker" Zenith Virago - průvodkyně umírajících, obřadnice, (Foto: Tree Faerie) Zenith Virago je 54letá průvodkyně umírajících. Doprovází ty, kteří jsou v terminální fázi, k přijetí skutečnosti, že umírají. Pomáhá také rodinám s přípravou osobitého pohřebního obřadu. "Je opravdu velmi důležité, aby si lidé dopřáli tyto rozhovory, dokud mohou," říká Zenith, která žije v Byron Bay a v různým místech Austrálii vede konzultační semináře. "To, co často otevírá dveře k takovému rozhovoru je téma hudby na pohřbu. Je takovým mostem, který vytváří prostor i pro sdílení niterních pocitů a přání, strachů i obav, o sebe nebo o ty, kteří po nás zůstanou." "Tato spoluúčast rodiny zásadně podporuje proces truchlení," říká Zenith. "Umývání těla zemřelého a jeho příprava pro obřad fungovaly v minulosti v mnoha kulturách po celém světě jako přechodový rituál," dodává. "Pohřební průmysl svým způsobem vstoupil mezi nás a naše milované. Pohřební služby zařídily vše tak, aby to bylo uhlazené a čisté, ale tím okleštili celý proces od emocí. Když se rozhodneme, že se o emoce nechceme nechat ochudit, že chceme rozloučení se svými blízkými prožívát po svém, potom máme možnosti najít způsoby a cesty, které nás v tom podpoří." Kate Worth se svojí lepenkovou rakví, kterou si za 13 dolarů a pomalovala si ji podle svého gusta. "My rozhodně netvrdíme, že lidé z pohřebního průmyslu jsou lidé bez emocí," říká Jenny. "Mnozí z nich jsou citliví, vnímaví lidé. Zároveň vnímáme, že jsou i jiné možnosti, jak se rozloučit se svými blízkými, jak přistupovat k pohřbům. Je mnoho lidí, kteří si v rámci pohřebního průmyslu připadají jako součást nějaké výrobní linky - je vám dopřána jedna píseň a pět minut s tělem zemřelého a potom už musíte jít, protože za dveřmi se tlačí další pozůstalí."
"Věříme, že pokud najdeme odvahu a motivaci se angažovat, potom si můžeme vzít zpět tento cenný, neopakovatelný čas. Je pro nás přirozené oslavovat narození jako začátek života, a je čas se i na smrt znovu dívat jako na přirozený závěr života, jako na přirozený řád." Jenny zmiňuje také to, že mnozí lidé netuší, že si mohou nechat tělo zemřelého doma, nebo že si mohou obřad posledního rozloučení zařídit a udělat sami. Společenství Tender Funerals podporuje rodiny v osobitém přístupu i tím, že z Holandska dovezlo chladící podložku, která umožňuje, aby si rodiny mohly dopřát drahocenný čas se svým zemřelým doma, čas pro rozloučení. Snaží se také získat 250.000 dolarů, aby mohli koupit bývalou budovu požární stanice a vybudovat v ní márnici s člověkem, který by se mohl věnovat pohřebním obřadům na plný úvazek. "Našim záměrem není konkurovat velkým pohřebním ústavům. Chceme jen nabídnout lidem alternativu," vysvětluje Jenny. Starosta města Wollongong, Gordon Bradbery, říká, že Tender Funerals znovu vrací do pohřebnictví základní lidské kvality. "Tento projekt je pro lidi, kteří chtějí vzít tuto součást života zpět do vlastních rukou, a rozhodovat o tom, jak chtějí oplakat a rozloučit se se svými milovanými," říká. "Ze smrti se stala steriliní záležitost, úplně jsme se od ní oddělili. Ze všech stran jsme zaplavováni informacemi o tom, jak máme přemýšlet, co máme nosit na sobě, jak máme rodit a jak máme umírat. Když si však uvědomíme, čeho jsme ve svém životě doopravdy součástí, potom jasně víme, že když zemřeme, vrátíme se do Země, ze které jsme vyšli." A přesně tak si Kate Worth přeje být pohřbena. Vnímá svůj pohřeb jako součást svého vztahu k Zemi. Říká: "Přeji si, aby mně a mé rodině Jenny pomohla se dobře připravit na můj pohřeb. Chtěla bych být pohřbena ke kořenům stromu, nebo keře. Je pro mě důležité vědět, že po smrti moje tělo pomůže dát život něčemu krásnému." *Tento článek byl vydaný v červenci 2014 v časopise The Australian Women's Weekly. |
Details
Archives
April 2024
Categories
All
|