 Otázky kladl Damián Michalco, absolvent FHV UNIZA, v rámci své diplomové práce Odpovídala Kateřina Černá Grofová. Autor/ka fotografie: Kateřina Černá Grofová Jak byste definovala ze svého pohledu pojem smrt? Někteří autoři, ale také lidé uvádí, že pojem smrt například značuje konec, nebo dokonce začátek dalšího života v duchovní sféře posmrtného života. Rád bych věděl, jak toto slovo chápete Vy. Je to jen konec života, brána k další existenci, a nebo - pokud jste věřící - co vidíte, když se řekne smrt? Smrt vnímám v úzkém i širokém kontextu jako změnu, přechod, proces, ve kterém něco skončí v podobě, v jaké to existovalo doposud, aby se to dříve či později (právě v takovém čase, jaký je potřeba) projevilo v jiné formě či podobě. Z podstaty zákona o zachování energie není možné, aby se cokoliv ztratilo, neboť vše je energie. Smrt v úzkém smyslu je konec života v lidském těle, proces proměny energie, která tělo tvořila a je to také proces změny pro energii, která v těle sídlila (nazývám si ji pro sebe duše a/nebo vědomí). V širším smyslu vnímám smrt v jejích projevech v každodenním životě, v koncích mnoha věcí, jevů, či procesů. Všímám si, že vše, co se rodí, začíná nebo se nějak objevuje, nutně musí zemřít, skončit, či zmizet. To, co mi dává smysl a jak to prožívám, je představa, že za tím vším je něco, co ze své podstaty nepodléhá tomuto dualismu. Je to něco, co se smrtí těla nekončí. A tím pádem se zrozením těla ani nezačíná. Že je tu tedy nějaká úroveň duality - úroveň formy, a potom je tu nějaká “ absolutní” úroveň, která je mimo dualitu. Je to největší mystérium všech dob. Kdo jsem? Odkus jsem přišel, když jsem se narodil? Kam půjdu, až zemřu? Je mi velmi blízká představa, že pro vědomí / duši je lidský život příležitostí učit se, zakoušet, prožívat, a svou hlubokou univerzální inteligencí se rozvíjet a zrát (v zájmu celku). Fyzické lidské tělo je nástrojem, vstupní bránou, skrze kterou můžeme tento svět forem prožívat, vnímáme svět skrze smysly. Vjemy jsou zpracovávány a prožívány vědomím a mysl je třídí, kategorizuje, srovnává, archivuje, atd. Odezvou na vnitřní či vnější jsou pocity - emoční nebo tělesné. Když fyzické tělo zemře, vyhasne a rozpadne se (promění se), vědomí se spojí s celkem a může či nemusí vzít na sebe jinou formu, ve které se může dál rozvíjet a zrát. Vše se děje v souladu s posvátnou inteligencí celku. Nic se neděje jen tak pro nic za nic, ze zvědavosti nebo pro zábavu, každá bytost a každý element má svoji funkci a své místo. * Proč je smrt ve společnosti tabu? Představovala smrt na začátku Vaší práce něco tabuizovaného? Rád bych se dozvěděl o Vaší zkušenosti s tím, zda je smrt něčím, o čem lidé nechtějí mluvit, jestli se jako společnost bojíme smrti, nebo zda lidé a konkrétně umírající umí mluvit o smrti. A také jestli pro Vás byla smrt vždy otevřeným tématem nebo byla také něčím tajemným a chtěla jste ji poznat, pohybovat se v tématu, diskutovat o ní. Až do svých cca 19 - 20 let jsem se se smrtí v podstatě přímo vůbec nesetkala. Když jsem jí byla přítomna poprvé, byl to pro mě obrovský šok. Ten se posléze stal katalyzátorem velké životní cesty a transformace a přivedla mě k práci s tématem v mnoha podobách, až mě tato cesta přivedla k doprovázení. Neodvažuji se zevšeobecnit či nějak hodnotit otevřenost veřejnosti mluvit o smrti. Stejně, jako je způsob, jakým žijeme a prožíváme svět, velmi individuální, tak je to i se smrtí. Jsou lidé, které smrt fascinuje. Jsou lidé, které smrt trochu děsí a zároveň je k jejímu zkoumání něco volá. Jsou lidé, kteří se smrti vyhýbají všemožným způsobem, případně ji dokonale vytěsňují. Čeho si všímám je, že se o ní během posledních 10 let začalo všeobecně ve společnosti mluvit víc a víc. Zejména v ČR je téma smrti, umírání, paliativní péče i přirozenějšího pohřbívání čím dál víc živé. Objevuje se řada článků, projektů, jednotlivců i skupin, kteří hledají nový vztah ke smrti a umírání. Tím, že se tématu věnuji, se setkávám s ne zcela běžným vzorkem populace. Přesto si všímám, jak většinová společnost témat vytěsňuje, i když se “rádoby” o smrt zajímá. Výstižný mi přijde text z Bhagavadgíty, kdy se student ptá Krišny, co je nejvíc fascinující na lidech. Odpověď zněla: “Že vidí kolem sebe smrt a přesto si myslí, že se jich to netýká.” Text je z doby kolem 5. století před naším letopočtem. Tedy strach ze smrti je zřejmě fenomén, který je do určité míry vrozený, je součástí naší strategie přežití, ovšem když se s ním identifikujeme, přestane nám sloužit a začne nám vládnout. V dnešní době, když možná vůbec poprvé v historii lidstva nemusíme bojovat o přežití (až na výjimky v rámci světa), máme čas i prostor se jako společnost věnovat těmto tématům víc, a to je mimořádná příležitost. Jedním z mých záměrů je k tomu přispívat, otevírat debatu, vytvářet prostor ke zkoumání a učení se. * Jak se se smrtí vyrovnáváte v profesionálním životě? Má téma smrti (vzhledem k tomu, že s ní pracujete) na Vás vliv? A pokud je ten vliv negativní, používáte nějaké techniky, jak se s ní vyrovnat? Není to pro Vás po psychické, emoční stránce náročné či únavné? Naopak - setkání se smrtí je od začátku pro mě velkým darem. Smrt mi připomíná, co je doopravdy důležité. Učí mě nemarnit čas, užít si každý okamžik, žít v pravdě. To, co je někdy náročné, je proces lidí, kteří jsou kolem umírajícího člověka. I z toho se však nesmírně učím. Velmi mi pomáhá praxe všímavosti a neposuzování (milující laskavosti). Stále znovu a znovu doceňuji zenovou meditaci a praxi všímavosti, kterou už 17 let praktikuji. Také si všímám, že když přistupuji k člověku s předpokladem a důvěrou, že on sám má všechno, co potřebuje k tomu, aby procesem prošel (protože každá živá bytost má od “přírody” vrozenou hloubokou moudrost, inteligenci), potom nemusím dělat nic za něj ani pro něj, jen ho podpořím svou přítomností, svým uznáním, jsem pro něj svědkem, zrcadlem. Samozřejmě je jasné, že to je specifická práce, která vyžaduje moji plnou přítomnost a tedy nemůžu a nechci pracovat s mnoha klienty denně. Tím, že jdu nevyšlapanou cestou doprovázejícího mimo obvyklé instituce, snažím se intuitivně vnímat, co je užitečné pro klienta i mě. Opustila jsem svoji počáteční představu a naslouchám tomu, co je skutečně užitečné a potřeba v danou chvíli ve společnosti. Mění se to v čase a já jsem tomu otevřená. Meditace, práce s tělem (qi-gong) a péče o duši v různých podobách jsou mými velkými zdroji. * Je možné smrti přiřadit nějakou hodnotu? Pokud ano, proč a jakou/jaké hodnoty to jsou? Například Čáp hodnotí smrt ve třech rovinách: smrt můžeme vnímat jako zlo, dobro nebo něco, co je nám lhostejné. Cílem otázky je rozpoznat smrt ze všech úhlů hodnocení; zda ji explicitně musíme hodnoti jako něco zlého, destruktivního nebo zda existuje i jiné hodnocení. Přirazovat čemukoliv hodnotu ve smyslu hodnocení je čistě lidská záležitost a potřeba. Žádná jiná živá bytost to nepotřebuje. Pro mě osobně je smrt zkušeností, přirozenou součástí koloběhu, která se děje bez ohledu na to, co si o tom myslíme. Ve chvíli, kdy jí přiřadíme nějakou kvalitu či hodnotu, vzdalujeme se od ní, nerozumíme jí. Strach ze smrti nás před ní neochrání, ale může nás vzdálit od života. Pokud bych měla použít přesto nějaké přídavné jméno, potom “nepochopitelná, fascinující, spravedlivá”.  Autor textu: Charles Eisenstein Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Vikas Shankarathota on Unsplash Před několika týdny jsem potkal ženu, která spolupracuje s Kogi mama, šamanem kmene Kogi ze Sierra Nevady v Kolumbii. Vyprávěla mi, jak tento šaman před lety přijel do Kalifornie a na konkrétním místě prováděl velké obřady. Řekl tenkrát: “Měli byste tu dělat obřady pravidelně, jinak nastanou velké požáry.” Nikdo obřady nevedl a následující rok přišly první požáry. Znovu přijel a znovu zopakoval své varování. “Pokud nebudete provádět obřady, budou požáry ještě horší.” Další rok byly požáry ničivější. Přijel znovu a potřetí varoval: “Dělejte obřady nebo v této části světa budou požáry ještě horší, než dosud.” Nedlouho poté přišel požár jménem Camp Fire a zdevastoval celý region.
Teprve později zmíněná žena zjistila, že na místě, které Kogi šaman označil, došlo k masakrům v rámci genocidy domorodých obyvatel, kteří zde žili. Šaman to "cítil". Součástí jeho pohledu na svět je uvědomění, že kromě lidí ovlivňují krajinu i podobně silná traumata. Na takových místech se může Země zlobit, je v nerovnováze, nedokáže obnovit harmonii, dokud se neuzdraví prostřednictvím obřadu. Před dvěma lety jsem se setkal s lidmi z kmene Dogon a ptal jsem se jich, jak si vysvětlují aktuální změnu klimatu. Podobně jako lidé z kmene Kogi, i lidé z kmene Dogon po tisíce let vykonávají obřady a ceremonie. Řekli mi: “Klimatická krize se neděje z důvodů, které si myslíte. Tím největším důvodem pro klimatické šílenství je skutečnost, že jste odstranili posvátné artefakty z míst, kam patřily, kam byly umístěny s jasným záměrem a s velikou péčí. Byly odstraněny a převezeny do muzeí v New Yorku nebo v Londýně.” Kogi lidé vidí spojitost mezi těmito artefakty a ceremoniemi konanými v jejich blízkosti. Věří, že tyto obřady zachovávají smlouvu mezi lidmi a Zemí. Na oplátku nám Země poskytuje prostor pro život. Moje kamarádka Cynthia Jurs už několik desítek let provádí obřady, při kterých do Země pohřbívá takzvané Vázy pokladu Země. Jsou to tibetské náboženské nádoby vyráběné v nepálských klášterech na základě speciálních rituálních postupů. Bude to znít možná jako klišé, ale skutečně se to tak stalo - naučila se tento obřad od 106letého lamy v jeskyni v Himalájích. Když se s ním setkala, zeptala se ho: “Jak můžu co nejužitečněji přispět k uzdravení světa?”. Odpověděl jí: “Pokaždé, když se setkáš s jinými lidmi v meditaci, bude to mít léčivý vliv na svět. Pokud chceš dělat ještě něco víc, můžeš zakopávat Vázy pokladu Země.” Cynthii tenkrát jeho návrh docela zklamal. Sice praktikovala tibetský buddhismus a určitě se jednalo o krásný obřad, ale haló! - na světě je tolik společenských a ekologických problémů, které je potřeba vyřešit...! Je potřeba svolat lidi. Změnit systém. K čemu by byl dobrý nějaký obřad? Nicméně přijala dar několika váz, které lama nechal vyrobit v nedalekém klášteře. O pět let později začala jezdit na místa ve světě, kde krajina i lidé prožili velká traumata. Na těchto místech pohřbívala vázy podle postupu, který ji lama předal. Na některých místech se posléze udály menší či větší zázračné věci, zázraky zcela světského rázu, například byla založena mírová centra. Čím dál víc získávala dojem, že obřady opravdu mají smysl a vliv. Rituál, obřad a hmotný svět Jak máme rozumět podobným příběhům? Politicky korektní moderní mysl chce respektovat jinou kulturu, a zároveň se zdráhá automaticky přebírat radikálně odlišný pohled na kauzalitu, kterou v sobě nese. Obřady, o kterých mluvím, jsou pro mysl západního člověka, který hledá praktické činy pro dobro světa, jako z jiné planety. Možná by bylo užitečné na začátku mezinárodních klimatických konferencí pozvat členy domorodých kmenů, aby "promluvili" k bytostem čtyř světových stran a teprve potom se ponořit do vážných debat o hodnotách, modelech a politice. Tuto esej bych rád věnoval jinému aspektu smyslu obřadního přístupu k životu pro moderního člověka. Přístupu, který praktikují “společenství paměti”, jak je nazývá Orland Bishop, tedy tradiční, domorodí lidé, vázaní na konkrétní místo na Zemi, nebo esoterické duchovní tradice v dominantních společnostech. Tato alternativa nemá nahrazovat racionální, pragmatický přístup k řešením osobních i společenských problémů. Zároveň od něj není oddělená. Nejde však o vypůjčení nebo převzetí obřadů od jiných národů. Jde o znovu-spojení obřadního přístupu s pragmatickým, které vychází ze zcela odlišného způsobu nahlížení světa. Začněme odlišením mezi obřadem a rituálem. I když se nám to na první pohled nezdá, moderní život je plný rituálů. Protažení platební karty terminálem je rituál. Stání ve frontě je rituál. Lékařská prohlídka je rituál. Podpis smlouvy je rituál. Kliknutí na “souhlasím” pod textem “Pravidla a podmínky” je rituál. Vyplnění daňového přiznání je komplikovaný rituál, pro jehož vykonání řada lidí potřebuje pomoc kněze - iniciovaného v ritech a pravidlech, který plynule mluví zvláštním jazykem, kterému laik jen stěží rozumí; a jednoznačně odlišeného čestnými písmeny za nebo před jménem. Daňový poradce vám pomáhá vykonat tento rituál, abyste mohli zůstat členem hodným dané společnosti. Součástí rituálů je manipulace se symboly předepsaným způsobem nebo v předepsaném pořadí a to vše proto, aby byl zachován vztah k danému sociálnímu a hmotnému světu. Z tohoto pohledu není na rituálech nic dobrého ani špatného. Jde o způsob, jakým lidé sdílejí realitu. Obřad (ceremonie) je zvláštním druhem rituálu. Uznává přítomnost něčeho posvátného, něčeho většího, co nás přesahuje; uznává, že něco většího je svědkem našeho bytí a počínání. Lidé, v jejichž životech nemá posvátné, svaté či božské žádné místo, budou na obřady pohlížet jako na pověrčivý nesmysl nebo, v lepším případě, jako na psychologický trik, jehož účelem je upokojit mysl a zaujmout pozornost. Na druhou stranu - ve světonázoru, ve kterém má posvátné, svaté či božské své jednoznačné místo, neplatí snad, že On či Ona či Oni nás neustále sledují a vědí, co činíme? Potom by přece bylo obřadem úplně všechno, nebo ne? Ano, pokud bychom ovšem skutečně neustále pociťovali onu posvátnou přítomnost. Jak často se to ale ve skutečnosti děje? Jaká je pravděpodobnost, že kdyby se vás někdo zeptal, tak byste v danou chvíli pouze slovy vyznávaly, že víte, že něco většího je přítomno, aniž byste to v dané chvíli skutečně prožívali skrz naskrz? Až na pár mizivých výjimek, u většiny duchovních lidí, které znám, nemám většinu času pocit, že by jednali tak, jako by je Bůh viděl a slyšel. Ty výjimky přesahují jakoukoliv konkrétní víru. Člověk je pozná skrze vážnost, kterou v sobě nesou, v tom smyslu, že když něco řeknou nebo udělají, má to v sobě váhu a sílu. Tato jejich váha přetrvává za hranici ojedinělých okamžiků, a prosakuje do jejich smíchu, vřelosti, ale i hněvu, či všedních okamžiků. Když takový člověk vykonává obřad, jakoby jeho síla proměňovala celý prostor kolem. Obřad není únikem z chaotického hmotného světa do hokus-pokus duchovního světa. Je součástí plnějšího života v materiálním světě. Je vyjadřováním úcty k hmotě, ať už pro její vlastní posvátnost nebo pro její posvátnost jakožto Božího díla. V obou případech zapálíme svíčku na oltáři pokaždé stejně. Vybavuje se mi obraz muže, který mě kdysi do významu ceremonií uvedl. Vykonával je se záměrem a precizností, přitom ale ani příliš rigidně, ani ledabyle. S plnou pozorností k významu okamžiku i místa se stával každý jeho pohyb uměním. Při obřadu se člověk plně věnuje právě tomu, co je třeba vykonat a koná právě tak, jak je to potřeba vykonat. Obřad je tedy velmi praktickou dovedností pro všechno v životě. Je praxí vykonávání všeho právě tak, jak potřebuje být vykonáno. Upřímný obřad funguje jako magnet, který do svého středu přitahuje více a více z našeho života. Je jako modlitba, kterou žádáme: “Kéž vše, co činím, je obřadem. Kéž vše činím s plnou pozorností, plnou péčí a plným respektem k tomu, čemu to má sloužit.” Praktičnost a úcta Začíná se tedy ukazovat, že kritici, jež tvrdí, že všechen čas strávený obřady by bylo mnohem lepší strávit sázením stromů nebo demonstracemi, opomíjejí něco velmi důležitého. Přistupuje-li člověk k sázení stromu jako k obřadu, najde to správné místo pro jeho vysazení a zvolí strom vhodný pro dané mikroklima. Bude věnovat dostatečnou pozornost hloubce, do jaké strom zasadí a postará se o to, aby měl dostatek ochrany a péče i po vysazení. Udělá vše s nejlepším vědomím a svědomím. Tak nejlépe, jak dovede. Stejným způsobem i demonstrující rozpozná, co skutečně pomůže zastavit projekt kácení stromů, nebo co naopak jen posílí jeho ego křižáka, komplex trpitele nebo svou vlastní vnitřní pravdu. Nezapomene, čemu doopravdy slouží. Tvrdit o domorodých společenstvích, že “důvod, proč byli schopni přežít na stejné půdě pět tisíc let rozhodně nemá nic společného s jejich vírou a obřady, ale s tím, že jsou skvělými pozorovateli přírody, kteří myslí na sedm generací dopředu” je prostě nesmysl. Úcta a pozornost k jemným potřebám místa, která obývají, je nedílnou součástí a zároveň důsledkem jejich obřadného způsobu života. To, co nás volá vykonat obřad, je stejné volání, které se ptá: “Co toto místo chce? Co chce tato řeka? Co chce vlk? Co chce les?”. Je důležité pozorně naslouchat a vnímat odpovědi. Je to pohled na svět, který považuje půdu, řeku, vlky, les za stav bytí, řadí je tak mezi posvátné bytosti, které nás neustále sledují, mají potřeby a zájmy provázané s těmi našimi. Může se zdát, že to, co říkám, je v protikladu k náboženským učením, proto pro ty, kteří věří v Boha stvořitele, přidám překlad. Bůh vykukuje z každého stromu, vlka, řeky nebo lesa. Nic nebylo stvořeno bez smyslu a záměru. A tak se ptáme: "Jak se můžeme podílet na naplňování onoho záměru?" Dostaneme stejnou odpověď, jako když se ptáme “Co chce les?”. Ponechám na čtenáři, aby si zbytek eseje přeložil do svého náboženského jazyka. Já sám o sobě rozhodně netvrdím, že jsem si naprosto jistý, že jsou kolem nás posvátné bytosti. Když jsem byl malý, posvátné bytosti jako je nebe, slunce, měsíc, vítr, stromy a předkové pro mě nebyly posvátnými bytostmi. Nebe bylo směsí plynů, které se volně rozplývaly do prostoru. Slunce bylo koulí tekutého vodíku. Měsíc byl hromadou kamení (a kameny byly soustavou minerálů, a minerály byly seskupením neživých molekul…). Vítr byl pohybujícími se molekulami, poháněnými geomechanickými silami. Stromy byly biochemickými sloupy a předkové byla mrtvá těla v zemi. Svět kolem byl němý a mrtvý, byl náhodným přetahováním síly a hmoty. Tam venku nebylo nic, žádná inteligence, která by byla svědkem mého bytí. Nebyl tedy žádný důvod snažit se o cokoliv víc než co bylo možné rozumově zdůvodnit. Proč bych měl postavit svíčku na oltář nějakým konkrétním způsobem? Je to přece jen vosk, který kolem knotu oxiduje. Jeho správné nebo nesprávné umístění nemá na svět pražádný vliv. Proč bych si měl ustlat postel, když si do ní večer budu zase lehat? Proč bych se měl snažit o cokoliv víc, než co ode mě očekává šéf, učitel nebo trh? Proč bych měl vyvíjet jakékoliv úsilí udělat něco krásnější víc, než je nezbytně nutné? Ulehčím si práci, jak jenom to jde, však to nikdo nebude vědět. V mých dětských představách jsem si samozřejmě mohl představovat, že mě slunce, vítr nebo tráva vidí. Ale teda pardon - těžko mě můžou vidět, když nemají oči, nemají centrální nervový systém, nejsou prostě bytostmi jako jsem já. V tomto přesvědčení jsem vyrůstal. Obřadný přístup k životu se nemusí nijak vylučovat s tím, že považuji nebe za seskupení plynných částic nebo kámen za minerální složeninu. Ale zároveň nezůstane u toho. Vytváří prostor i pro jiné pohledy, netrvá na tom, že jeho zredukovaná pravda je ta jediná pravda, a že tak věci prostě jsou a hotovo. Alternativní možností pohledu na svět, v jakém jsem mohl vyrůstat, by nebylo opustit praktické vnímání a nahradit je obřadní duchovní estetikou. Oddělování praktického od duchovního je slepou a falešnou cestou. Vede k tomu, že žijeme život čistě na úrovni kauzality, a popíráme jeho tajemnou, nádhernou inteligenci. Skutečnost je jiná, než jak nám říkali. Svět je tvořen inteligencí, která přesahuje tu lidskou. Je tvořen principy příčiny a následku, ne jen fyzikální silou. Synchronicita, morfická rezonance a autopoéza nejsou v protikladu vůči kauzalitě založené na síle, a přesto mohou rozšířit naše obzory toho, co je možné. Stejně tak platí, že jen proto, že začneme vykonávat obřady, se ve světě nezačnou dít jiné věci nebo jinak. Upřímný obřad mění realitu do podoby, ve které se mohou věci dít jinak. Žijeme-li bez obřadnosti, sami sebe připravujeme o spojence. Zůstávají za zavřenými dveřmi naší reality, a ponechávají nás tak ve světe bez inteligence - výstižném obrazu modernistické ideologie. Mechanistický světonázor se stává vlastním sebenaplňujícím se proroctvím a nám skutečně nezbývá nic jiného než síla, jako způsob, kterým můžeme ovlivňovat svět. Změna, kterou nabízí tradiční kmeny či národy jako například Kogi nebo Dogon, nepředpokládá ani nevyžaduje, abychom převzali nebo napodobovali jejich obřady. Nabízí změnu pohledu na svět. Nabízí uvědomění, že v tomto světě nejsme sami, že jsme součástí rozhovoru inteligencí ve vesmíru překypujícím živými bytostmi. Obřad je vyjádřením našeho rozhodnutí žít v takovém světě a podílet se na tvorbě reality. Obřad jakou součást léčení životního prostředí Prakticky řečeno - moment! Všechno, co jsme dosud řekl, je už neobyčejně praktické. Spíš bych tedy chtěl mluvit o obřadné mysli v kontextu environmentální politiky a praxe. Znamená to: chovat se dobře ke každému místu na této Zemi, chápat ji jako živou bytost, a uvědomovat si, že pokud s každým místem, živočišným nebo rostlinným druhem a ekosystémem zacházíme jako s posvátným, umožňujeme, aby se celá planeta mohla vrátit do posvátné celistvosti. Někdy je zcela zřejmé, jak činy, které vychází z uznání posvátnosti každého místa, přirozeně přispívají ke snížení uhlíkové stopy a klimatické změny, jako například zastavení stavby ropovodu přes území posvátných vod. Jindy je záměr snížení uhlíkové stopy zcela v protikladu s instinktivním, obřadným přístupem. Kácí se lesy, aby na jejich místě mohla vzniknout obrovská pole solárních panelů a tisíce ptáků jsou zabity lopatkami větrných elektráren v krajině. Cokoliv, co nemá snadný a rychlý vliv na snížení produkce skleníkových plynů, jako by pro politiky ani neexistovalo. Vždyť jaký je praktický přínos želvy, nebo slona? Co to ovlivní, že jsem postavil svíčku na oltář pozorně nebo nedbale? Při obřadu záleží úplně na všem. Jsme plně přítomni a vědomí v každém detailu. Když se stejnou myslí přistupujeme k ekologickému uzdravování, vynáší to do naší pozornost víc a víc. Dnešní věda už potvrzuje, jak důležité je znat to, co nebylo uznáno a dát místo tomu, co bylo vytesněno. To jen posiluje smysl a význam obřadů. Půda, podhoubí, bakterie, různé formy vodních toků - to vše potřebuje mít své místo na našem oltáři dobrého hospodáře, lesníka a ve všech našich vztazích ke zbytku světa. Jak procházíme hlubším zúčtováním důsledků, uvědomujeme si, že pro zdravou biosféru je důležitý každý motýl, žába nebo mořská želva. Nakonec musíme připustit, že zrak obřadní mysli je velmi přesný; že zdraví přírody a životního prostředí nelze omezit na několik měřitelných veličin. Nesnažím se zde nabádat k tomu, abychom upustili od nápravných projektů, které sice často vycházejí z hrubého porozumění toho, čím svět doopravdy je, a které mohou být ve svém pojetí poněkud mechanické. Snažím se sdělit, že potřebujeme udělat další krok k prohloubení našeho obřadního vztahu k životu a světu. Nedávno jsem si psal s Ravi Shahem, mladým mužem z Indie, který se podílí na dechberoucím projektu obnovy rybníků a okolní krajiny. Následuje příklad pana Masanobu Fukuoka (*japonský filozof, ekologický aktivista a propagátor tzv. přírodního farmaření, jehož koncept založil a propracoval. Jeho podstatou je bezorebné obdělávání půdy a nechemický způsob hnojení. Někdy je též nazýváno „nicnedělající zemědělství“ - pozn. překladatelky). Věnuje své práci maximální, jemnou pozornost, tuhle zasadí rákos, támhle odstraní invazivní náletový strom. Vše s důvěrou ve vlastní obnovovací schopnost přírody. Čím menší jsou jeho zásahy, tím lepší je efekt. Tím vůbec nenaznačuji, že nejlepší je nedělat vůbec nic. Čím jemnější a přesnější je jeho chápání a porozumění, tím lépe je schopen se naladit a sloužit přirozenému přírodnímu procesu a tím méně úsilí k tomu potřebuje vynakládat. Výsledkem je, že vytvořil - nebo přesněji, posloužil vytvoření - bujné, svěží oázy uprostřed skomírající krajiny… živého oltáře. Ravi je pochopitelně netrpělivý, neboť jeho mikro-lokální projekt se ani zdaleka netěší takovému respektu a pozornosti jako rozsáhlé projekty obnovy vodních ploch v Číně. Ty vycházejí z běžného, mechanického chápání hydrologie. A Ravi se ptá: “Kam se poděla posvátnost? Kde je pokora k ohromné moudrosti vzájemně závislých ekosystémů, které jsou na různých místech vždy jedinečné? Oni prostě jen staví rybníky.” Napsal jsem mu, že má možná pravdu. Ale že se potřebujeme s lidmi potkat tam, kde se právě nacházejí a oslavit každý krok, který jde správným směrem. I ony mechanicky-hydrologické projekty v sobě někde nesou úctu k vodě. Raviho projekt může být příkladem toho, co je možné a co dobře funguje, aniž by urážel práci, která je prvním z mnoha kroků k cíli. Chtěl bych ještě dodat, že aby se mohla krajina uzdravit, potřebuje mít vzor zdraví, rezervoár zdraví, ze kterého se může učit. Oáza ekologického zdraví, kterou Ravi vytvořil, může vyzařovat do společenského a ekologického prostředí, předávat zdraví do nejbližšího okolí (například tím, že poskytuje útočiště i místo pro rozmnožování ptáků, zvířat a rostlin) a předávat inspiraci dalším lidem. To je také důvod, proč je Amazonie tak důležitá, zejména oblast hlavního pramene, která je pravděpodobně největším nedotčeným rezervoárem ekologického zdraví na světě. Na tomto místě je zatím nedotčena vzpomínka Gai (Země) na stav zdraví, na zdravý svět minulosti a budoucnosti. Raviho práce se Zemí působí stejně jako obřad. Dalo by se říct: “Není třeba vytvářet speciální obřady. Nechť je každý čin obřadem. Proč by některých deset minut mělo být speciálnějších?” Stejně tak by mohl někdo naléhat, že by se s každým místem na světě mělo okamžitě začít zacházet tak, jak zachází s krajinou Ravi. Většina z nás, tedy společnost jako celek, však není na takový krok připravena. Propast je příliš velká. Technicko-průmyslový systém, společenský systém, nebo naši do hloubky naprogramovanou psýché nemůžeme změnit přes noc. Každý z nás ale může vytvořit dokonalou oázu - obřad, ceremonii - tak, jak nejlépe umíme a pak ji nechat, ať září a šíří se naším životem, postupně přitahuje víc a víc pozornosti, krásy a síly do každého činu. Cesta k tomu, aby se každý náš čin stal obřadem, začíná tak, že uděláme obřad z jednoho činu. Obřad jako záměr a principy Tím, že začneme některé části života proměňovat v obřad, neznamená že zbytek toho, co žijeme, spadne do kategorie světského či postrádajícího obřadnost. Když provádíme obřad, našim záměrem je, aby prozářil i naše další dny a týdny. Aby se stal ostrůvkem uprostřed bouří a vírů života. Stejně tak není našim záměrem chránit jen pár divokých míst v přírodě, několik vybraných rezervací a národních parků, a nebo navrátit pár míst jejich původní čistotě. Když o taková místa pečujeme, děláme to se záměrem, aby byly Polárkami, jasnými hvězdami, příklady a připomínkami toho, co je možné. Když vidíme lidi jako je Ravi, jak spravují a pečují o kus Země, rezonuje to v nás a volá nás to k tomu, abychom takto pečovali postupně o všechna místa na Zemi. Když do našeho života vneseme i sebemenší okamžik obřadu, volá nás to víc a víc, až postupně vneseme mysl obřadu do všeho našeho počínání. Jak vnést obřadnost do společnosti, ze které obřady v podstatě téměř vymizely? Už jsem se zmínil, že nevidím smysl v napodobování či přebírání obřadů od jiných kultur. Stejně tak není nutné, abychom resuscitovali obřady vlastní krevní línie. Často jde o snahu, která se chce tak vehementně vyhnout přivlastnění nějaké kultury, že riskuje přivlastnění té vlastní. Obřady potřebují být živé. Pokus o jejich napodobování nebo jejich zachovávání nám přináší jen jejich formu. Jaké možnosti nám tedy zbývají? Máme si vytvářet své vlastní obřady? Jednoznačně ne. Obřady nejsou něčím, co lze vytvořit. Obřady je potřeba objevit. Dovolte mi dát příklad, jak by to mohlo být možné. Začnete se základním obřadem. Třeba tím, že každé ráno zapálíte svíčku a na chvíli spočinete v meditaci nad tím, kým ten den chcete být. Jak ale správně zapálit svíčku? Možná ji pozvednete a nahnete nad zapálenou sirku. Co potom uděláte se sirkou? Možná ji dáte na malý tácek, trochu bokem. A postavíte svíčku zpátky na podložku, pěkně rovně. Potom možná třikrát zazvoníte malými činelky. Kolik času by mělo být mezi zazvoněním? Spěcháte? Nebo počkáte, až každý tón dozní do ticha? Ano, takto je to dobré… Nesnažím se tím říct, že tato pravidla a postupy by měly řídit a určovat váš obřad. Abyste mohli objevit obřad, zkuste následovat vnitřní odezvu “Ano, takto je to dobré.”, kterou odhaluje vaše všímavost. Tím, jak se díváme, posloucháme, věnujeme pozornost, přicházíme na to co a jak udělat, co říct, jak se čeho účastnit. Je to stejný způsob, jakým se lidé jako pan Fukuoka učí správnému vztahu ke krajině. Svíčka se může rozrůst do malého oltáře a zapálení svíčky se může rozrůst do delší ceremonie péče o oltář. Ten potom září do prostoru kolem. Možná, že brzy stejným způsobem uspořádáte váš pracovní stůl. Váš domov. A potom stejný záměr a péči vložíte do svého pracovního prostoru, vztahů, do jídla, které dáváte svému tělu. Postupem času se obřad stane stěžejním bodem proměny reality, kterou žijete. Možná přijdete na to, že život se sám spontánně uspořádává kolem záměru vašeho obřadu. Budete možná zažívat synchronicity, které budou potvrzovat, jak se na všem podílí vyšší inteligence. Jak se tato zkušenost zesiluje, máme čím dál větší pocit, že nás doprovází bezpočet bytostí. Obřad, který má smysl jen tehdy, když nás vidí posvátné bytosti, nás uvádí do reality, ve které prožíváme jejich přítomnost. Čím víc jejich přítomnost cítíme, tím víc toužíme zahrnout do obřadu další a další části života, ve kterém se každý akt stane obřadem prováděným s plnou pozorností a upřímností. Jak jiný by mohl být takto žitý život? Jak jiný by mohl být svět? Plná pozornost a upřímnost se projevují v různých formách v závislosti na okolnostech. V rámci obřadu budou mít jinou formu než ve hře, rozhovoru nebo při vaření večeře. V jedné situaci budou vyžadovat přesnost a řád, v jiné spontánnost, odvahu nebo improvizaci. Obřad udává každému činu i slovu tón, který je v souladu s tím, kým člověk skutečně je, kým chce být, a se světem, ve kterém chce žít. Obřad je příležitostí zakusit, jaké to je v posvátném cíli, kde: Každý čin je obřadem. Každé slovo je modlitbou. Každý krok je poutí. Každé místo je chrámem. Chrám nás spojuje s posvátnem. Toto posvátno však přesahuje jakýkoliv chrám, a zároveň je každý chrám jeho součástí. Obřad dokáže proměnit místo v chrám, učinit z něj pojítko se světem, ve kterém je vše posvátné. Stává se jakousi základnou, předsunutou hlídkou této reality nebo příběhu světa. Stejně tak každé uzdravené místo na Zemi je základnou pro zbývající oázy původní vitality Země, jako jsou Amazonie, Kongo, neporušené korálové útesy, mangrové bažiny, atd. Zoufale sledujeme novou brazilskou vládu a její plány na drancování Amazonského pralesa a přemýšlíme, jak ho můžeme zachránit. Nepochybně budou zapotřebí činy na úrovni politické a ekonomické, ale současně můžeme působit i na jiné úrovni. Každé uzdravené místo na této Zemi vyživuje i Amazonii a přibližuje nás světu, ve kterém zůstane neporušená. Když posilujeme náš vztah k jednotlivým místům na Zemi, přivoláváme nepoznatelné síly, aby posílily naše odhodlání a provázely nás v našem spojenectví. Bytosti, které jsme vykázaly z naší reality; bytosti, které jsme v našem vnímání ponížili na ne-bytosti, jsou stále nablízku a čekají na nás. Pokud si dovolím, i se vší vrozenou a naučenou nedůvěrou (můj vnitřní cynik s vědeckým vzděláním v matematice a analytické filozofii je přinejmenším stejně silný jako ten váš) spočinout na pár okamžiků v tiché pozornosti, cítím, jak se tyto bytosti shromažďují. Neztrácející v nás naději, jsou nablízku vždy, když jsme pozorní. Cítíte je také? Cítíte je, možná uprostřed pochybností, aniž byste se uchylovali ke zbožným myšlenkám? Je to podobný pocit, jako když jste v lese a náhle si po prvé v životě uvědomíte, že les je živý. Že se na vás slunce dívá. A že nejste sami. Více informací o pohřbívání váz s obětinami: https://earthtreasurevase.org/project/burial/  Autorka textu i fotografií: Tessa Fontaine Zdroj originálu textu a fotografií: zde Český překlad: Kateřina Grofová Pouť za odpojeným telefonem v japonském městečku Otsuchi Je to starý ciferníkový telefon s dírkami pro prsty. Abyste mohli někam volat, vložíte prst do dírky s číslem, které chcete volat, otáčíte ciferníkem až na konec a potom uvolníte a on se vrátí zpět do původní polohy. Už jsem úplně zapomněla jak jednoduše se dá udělat chyba. Stačilo vytáhnout prst příliš brzy a nikam jsem se nedovolala. Tento telefon leží na kovové poličce uvnitř prosklené telefonní budky uprostřed bující zahrady. Tvar ruky, která drží telefonní sluchátko se podobá tvaru ruky, která drží květiny pro někoho milovaného. Když jsem se pana Sasakiho ptala, proč pro svoji budku vybral starý ciferníkový telefon, říkal, že cítí, že čas na vytočení čísla je pro lidi užitečný. Dává jim čas si promyslet, co chtějí svým zemřelým říct. Většina místních chodí po setmění nebo brzy ráno. Chtějí mít pro svůj zármutek soukromí. Když se přeci jenom stane, že pan Sasaki ve své zahradě někoho uvidí, dělá, že si ničeho nevšiml. Pan Sasaki mi vysvětluje: “Život smrtí nekončí. Jeden člověk zemře, ale všichni kolem něj pokračují v životě.” Život jde dál. Život jde dál a proto se pan Sasaki rozhodl postavit něco, co pomůže druhým, ale i jemu, jít dál. Říká tomu “telefon do větru”. Nacházím se v Otsuchi, v Japonsku. Je to malá venkovská rybářská vesnička na východním pobřeží Japonska. Je říjen 2017. V roce 2011 postihlo východní pobřeží podmořské zemětřesení o síle 9.0 stupňů Richtera. Bylo to nejhorší zemětřesení v dějinách Japonska, čtvrté nejsilnější na světě, tedy od roku 1900, kdy se začaly katastrofám ve světě dávat čísla. Podmořské zemětřesení spustilo obrovské tsunami podél východního pobřeží Tichého oceánu, které v některých místech dosahovalo až 40,5 metru. V Otsuchi žilo 16 000 obyvatel. Při a po tsunami zemřelo procento populace.  Říká se mu ‘telefon do větru’, protože není připojený do sítě. Cokoliv do něj vyslovíte, je neseno jen větrem. Kromě telefonu je v budce také kniha, do které mohou návštěvníci něco zapsat. Na její titulní straně je napsáno, že už je čtvrtá v pořadí. Tři takové už jsou plné. Listuji stránkami. Nevím, jestli tím nějak nenarušuji soukromí, ale většina zápisů je v japonštině, které nerozumím. Na různých místech knihy jsou zastrkané fotografie. Zastavuji se u první, na kterou narazím. Je to polaroidová fotografie a je vedle ní napsáno datum 21. listopadu 2016. Na fotografii je dívka se svým narozeninovým dortem. Kolem dokola dortu jsou vysoké, tenké svíčky mnoha barev, všechny hoří a uprostřed jsou nakrájené jahody, maliny a borůvky. Možná je to spíš ovocný koláč. Za tím koláčem je dívka v tričku s širokým výstřihem, s růžovými tvářemi a náznakem úsměvu. Přes čelo má ofinu. Dívá se do objektivu. Ten, kdo stojí za fotoaparátem, jí nejspíš říká, aby se usmála. Možná jí řekl “Dívej se sem”. Možná právě dozpívali narozeninovou píseň. Možná se právě chystá sfouknout svíčky na dortu. Na dolním bílém okraji polaroidové fotografie je napsáno fixou ŠŤASTNÉ 15. NAROZENINY, ANZU! Nejpoutavějším místem na fotografii je však světelný kruh, který jakoby vytvářely svíčky kolem její hlavy. Jako by to byl odraz světla, což je jen těžko představitelné a vysvětlitelné. Ale kolem její tváře a hlavy byla aura světla. Přesto, že od zemětřesení a tsunami uplynulo 6 a půl roku, jejich pozůstatky jsou patrné všude kolem. Velké díry v zemi. Obrovské betonové zdi, které se staví podél vody. Starostové malých měst se připravují na potenciální katastrofy. Předtím, než jsem koupila letenku do Japonska, svištěla prostorem rychlovlakem, lokálkou a posléze autobusem, abych nakonec dorazila do tohoto malého, vzdáleného městečka daleko na severu, jsem četla o ‘telefonu do větru’a věděla jsem, že tento telefon ve skutečnosti není spojením do světa mrtvých. Nečekala jsem, že když zvednu sluchátko, tak nějakým kouzlem uslyším na druhé straně hlas zemřelých milovaných. A přesto. Přesto. Jsem tu, abych byla svědkem tohoto města. Mluvila s přeživšími. A sama zvedla telefon. Bolest je relativní. A přesto. Moje osobní důvody pro tuto cestu se zdají být tak nevýznamné zatímco procházím tímto místem neuvěřitelné devastace. Pan Sasaki to jen umocňuje, když vysvětluje, že rozdíl mezi tím, když někdo drahý zemře při tsunami a někdo na následky nemoci, je v možnosti či nemožnosti se rozloučit. Připravit se. Vysvětluje mi také, že v jejich městečku existuje jakási hierarchie zármutku. Ten, kdo přišel o souseda a nebo synovce, nesmí projevovat větší zármutek než ten, kdo ztratil manžela či manželku. Bude to už skoro rok, kdy zemřela moje maminka. O šest let dříve ochrnula na jednu polovinu těla a po sérii velkých mozkových příhod přišla o schopnost komunikace, a přidala se řada kognitivních a tělesných postižení. Přesto, že většinou funguji jako normální dospělý člověk, cítím, jak jsem velmi často strhávaná vírem zármutku. Pravdou totiž je, že si nedovedu představit svůj další život bez maminky. Při vstupu do hotelu mě vítá robot. Ženským hlasem říká ‘konichiwa’ (japonsky dobrý den), přitom ani nemrkne svýma velkýma plastovými očima. Ukloní se a slyším přitom zvuky strojků a mechanismů, které má uvnitř. Právě jsem dorazila do hotelu Sanriku Flower, který se nachází přímo v zátoce Otsuchi. Je to velká romantická budova plná falešných umělých květin. Město se nachází v západní japonské prefektuře Iwate. Patří mezi ta turisticky neatraktivní místa v Japonsku. Na večeři se podávají ryby, které jsou aranžovány jednotlivě nebo společně na velkém množství talířků, takže se z každého jídla stává umělecké dílo. Je až s podivem, jak honosný tento hotel je, když vezmu v potaz, že se tudy tsunami prohnala relativně nedávno. Věnuje se mi servírka, která se jakž-takž domluví anglicky. Když mi přináší jídlo, naznačuje, z jakého zvířete pochází. Je to takové malé večerní divadlo. Hodně se nasmějeme. Při poslední večeři mi přináší pečlivě složeného papírového jeřába - origami. Z pokoje vidím na háj vysokých borovic u oceánu. Na stromech je jen pár jehličí, jinak jsou ze dvou třetin holé, tu a tam nějaká větev na horní třetině. Všechny jsou nakloněné k Tichému oceánu. Vidět Tichý oceán z tohoto místa je pro mě poněkud zvláštní. Vyrostla jsem na jeho pobřeží v severní Kalifornii a jen stěží bych vměstnala do mozku vše, co je mezi mnou teď a mnou jako dítětem. Zeměpisná šířka je ale stejná: u nás doma je 38.0127 N a tady je 39.3582 N, což ve mně vzbuzuje pocit, že tady žiji jinou verzi mého života, tu, která je odrazem v zrcadle, jen o stupeň posunutá. Rychle se učím, že se zde vše popisuje a měří ve vztahu k tsunami. Když mluvím s místními, říkají často, že to bylo Před a nebo Po. A všichni vědí, co se tím myslí. To platí pro všechny velké ztráty. To předtím. A to potom. Hned u základny hotelu je postavená ochranná zeď, o kterou se tříští obrovské valící se vlny. Vlny tajfunu. Každých patnáct vteřin slyším obrovskou ránu, jak se vlny rozbíjí o beton. Nacházíme se uprostřed silné bouře. Jsem nervózní. Budím se celou noc. Na nebi není ani jedna hvězda. Budím se, protože se třesou okenní tabulky, jak vlny naráží na zeď. Přemýšlím nad tím, že si ani ve snu nedovedu představit, jaké to je, když přijde tsunami. Zkouším si to představit. Zdá se mi o tom zas a znovu. Zdá se mi o tom několik měsíců. Ale mám-li být upřímná, přesto, že cítím velkou účast, nedovedu se vžít do toho, čím tu lidé prošli. Velikost takovéto události a ztráty je prostě příliš velká. Znovu se budím v šest ráno, slunce už svítí. Budím se, protože slyším hudbu. Posadím se a poslouchám. Nejdřív si myslím, že hudba hraje v mém pokoji, ale po chvíli si uvědomím, že zní z větší dálky, jako by s trochou ozvěny. Otevřu okno a zjišťuji, že přichází skutečně zvenku. Veselá instrumentální melodie, která proniká vzduchem, skrz stromy bez jehličí a nad oceánem. Po minutě hudba ustane. Aby člověk mohl pochopit význam tohoto telefonu, musí nejdříve pochopit toto město. Potom člověk může pochopit, proč je tento telefon tak důležitý, že se k němu dosud vypravilo už více než deset tisíc lidí - poutníků. Mio je drobná, dobře oblečená žena. Její tělo je v neustálém pohybu, jakoby byla schopna produkovat dost energie na uzdravení celého města. Založila neziskovou organizaci, která pomáhá mladým lidem po tsunami. Mluví anglicky, protože před příchodem do tsunami zasaženého Otsuchi pracovala jako zdravotní sestra ve Spojených státech. Spojily jsme se prostřednictvím mezinárodní organizace už několik týdnů před mým příjezdem. Nabídla se, že pro mě bude tlumočit a ukáže mi město. Vysvětluje mi, že je důležité, abych viděla důkazy toho Předtím a Potom. Projíždíme jejím autem přes ohromné díry v zemi, dnes již vyčištěné od trosek a nánosů a zarovnané hlínou. Místo je plné stavebních dělníků. Vlastně během jízdy autem nevidím téměř žádné jiné lidi než stavební dělníky. “I když je to malé město, pořád se ztrácím, protože se stavějí nové a nové cesty,” vysvětluje Mio. “Objevují se nové budovy, nové záchytné body, takže si nikdy nejsem jistá, kam mě to dovede.” Míjíme velké jeřáby a co chvíli přes silnici přecházejí hordy dělníků. Mio zaparkuje na prázdném, prašném místě poblíž velké, zborcené budovy. Následuji ji na rozpraskané parkoviště před budovou. Nic neříká. Stojíme na otevřeném prostranství před malou, třístrannou dřevěnou konstrukcí, ve které stojí květiny ve váze, svíčky, socha Buddhy, láhev s vodou, vonné tyčinky a průhledná plastová krabice převázaná růžovou stužkou, ve které jsou stovky barevných origami jeřábů. Na bocích malé svatyně visí další origami jeřáby, visí jeden nad druhým na provázku, jakoby jeli jeden druhému na zádech až do nebe. Uvnitř jsou kyblíky s vodou a v nich kytice květin, v každém aspoň několik. Všechny jsou čerstvé. Mio zapaluje vonnou tyčinku a svíčku, a ustoupí pár kroků. Opakuji vše po ní. Skloníme hlavu, spojíme dlaně a stojíme tak několik minut. “Toto místo bylo plné lidí,” promluví Mio po pár minutách a ukazuje přitom na zem přímo pod námi. Snažím se si to představit, vidím kolem sebe pomyslné stíny lidí. “Toto byl úřad, a všichni úředníci, starosta, prostě všichni se tu sešli na krizové jednání těsně po zemětřesení.” Jakožto vedení města byli zodpovědní za to, aby se obyvatelé dostali z města v bezpečí. Byla to velká úleva, že všichni přežili to velké zemětřesení. V tu chvíli přišla první krizová SMS zpráva. Budova úřadu, před kterou teď stojíme s Mio, je od břehu vzdálena asi 200 metrů. Je to klidná zátoka s vodou bohatou na minerály. Pohoří, která se táhnou do obou stran od zátoky, jsou tmavě zelená, místy mají barvu do června a zlata. Stromy ve skalách se tyčí vzhůru nad převisem zátoky. Není obvyklé, aby hory sahaly tak blízko k oceánu. Když prší, bakterie a živiny z půdy sklouzávají do vody, což činí z vod v zátoce mimořádně bohatou na vodní živočichy, především měkkýše. Loví se zde nejlepší ústřice, mušle, lososi a ušně na světě. Proto byla tato malá vesnička v historii velmi důležitá. V časech dynastie Edo, kdy vládli samurajové, se z Otsuchi vozily ryby do zámožných rodin na jihu Japonska. Mezi úřadem a břehem byl blok husté zástavby, která clonila výhled na moře. O to víc neaktuální se zdála být ona varovná SMS zpráva. V ní se psalo, že se očekává tsunami vlna ve výšce 3-5 metrů. Městská mořská zeď má 6,5 metru. Nebyl důvod k panice. Mio však vypráví dál, že přesto, že někteří mladší úředníci byli znepokojeni, nedokázali své obavy vyjádřit nahlas nebo navrhnout okamžitou evakuaci, neboť na to neměli v rámci společenské hierarchie právo. Pravidlo zní, že nikdy neodporujete staršímu. Když si starší myslí, že není důvod k evakuaci, tak nikdo evakuaci neprovádí. Jeřáb a stroj na jeho konci se právě zakusuje do země kousek od místa, kde jsme zaparkovaly. Buší do země. Parkoviště, na kterém stojíme, působí na první pohled naprosto obyčejně. Flák tmavého asfaltu. Směs šedé barvy průmyslových zemí a jejich byrokracií. “Všech 140 úředníků stálo právě tady. Viděli, jak vysoká vlna drtí budovu jen o blok dál. Ale to už bylo pozdě,” říká Mio tichým, jemným hlasem bez jakéhokoli klišé nebo dramatizace. Vyslovuje jen prostou pravdu. Někteří běželi dovnitř, nahoru do třetího patra po širokých schodech. “Podívej támhle,” říká Mio, zatímco ukazuje na něco na nejvyšším patře budovy, do které teď velkou dírou ve zdi vidíme. “Vidíš to? Je to jediná cesta na střechu. Jeden jediný žebřík. Lidé tlačili jeden druhého dolů, aby se dostali nahoru co nejrychleji.” Ukázalo se však, že bylo úplně jedno, kdo se tam dostal a kdo ne. Vlny byly vyšší. Přežít mohl jen ten, kdo se stihl něčeho pevného zachytit. Přijde mi neuvěřitelné, že na asfaltu nejsou žádné stopy. Prohlížím si ho, hledám očima. Těžko si představuji, že místo, které vidělo tolik bolesti, nenese žádné stopy toho, co se stalo. Ale možná, že je to prostě způsob, jakým se země obnovuje, jak dělá svou práci. A to je na katastrofě, ve které hraje roli obrovské množství vody, snad to nejtěžší - to úplné zničení, vymazání. Rodiny, ze kterých zemřeli všichni, se náhle stali neznámými, neboť nebylo s kým spárovat DNA. Nebyla to ale jen voda, která s sebou odnesla skoro celé město. Ve městě bylo zhruba dvacetpět tisíc domácností, a v každé byly průměrně dva plynové vařiče a topení. “Poté, co voda ustoupila, začali plynové vařiče vybuchovat. Padesát tisíc vařičů. Jeden po druhém. Všude něco explodovalo.” Ti, kteří přežili tsunami teď potřebovali ještě přežít malé výbuch po celém městě. Ohně plály tři dny a tři noci. Když bylo po všem, asi čtyřicet procent domů bylo pod vodou nebo spláchnuté. Stejný osud postihlo 98 % podniků, firem a továren. Třetina všech, kteří v Otsuchi zahynuli, je stále oficiálně “nezvěstnými”, jejich těla nebyla nikdy nalezena nebo identifikována. Před úřadem je malá hromádka hlíny a v ní je plno nádherných kvetoucích rostlin. Jedna stará žena sem chodí každý den a stará se o ně a mluví přitom se svou dcerou, která také pracovala na úřadu. Bylo jí kolem čtyřiceti let a její matka přežila. Její i dceřin dům vzala voda. “Přichází sem, protože není žádné jiné místo, které by bylo nějak spojené s její dcerou. Nezůstalo jí ani nic z dceřina domu. Je tu jen tato budova. A tyto květy.” Starosta města zahynul. Vícestarosta přežil, ale dalších sedm lidí v hierarchii zastupitelstva také zemřelo. To byla další komplikace. Když voda opadla a ohně uhasly, nebyl nikdo, kdo by převzal zodpovědnost za město a řešil, co bude dál. Tato matka pečuje o květy každý den. Zalévá je. Pleje. Udržuje to, co žije, živé. Lidé z města jsou hluboce rozděleni v názoru na to, co udělat s ruinami, mezi které patří i budova úřadu. Polovina obyvatel je chce ponechat jako památku na ty, kteří přišli o život. Patří mezi ně i tato matka pečující o květy. Toto místo je pro ni způsobem, jak vzpomínat a zůstat ve spojení. Druhá polovina obyvatel chce všechny ruiny strhnout a postavit na jejich místě něco nového, co by jim pomohlo se pohnout dál a netýrat přeživší s neustálým připomínáním hrůz a bolesti. Začne hrát další pronikavá instrumentální skladba, jakoby spontánně vznikala sama od sebe ve vzduchu. Stěží chytám její tóny mezi zvuky s nedaleké stavby. “Není žádné dobré řešení,” říká Mio. “A které tedy myslíš, že je lepší?” ptám se jí. “Víš, nechtěla bych tu matku připravit o její květy. Ale pak je tu jiný muž, který přišel o svoji ženu, syna a rodiče. A on tu zase nedokáže žít, dokud tu budou ty ruiny stát. Takže já opravdu nevím. Žádné z řešení nebude dost dobré pro všechny.” Zíráme na rozpadnutou budovu, jako kdyby snad měla povstát z popela. “Když tedy lidé chodí sem, do tohoto malého chrámu, aby vzpomínali na své blízké, k čemu je tedy dobrý ‘telefon do větru’? Nenaplňuje záměr právě toto místo?” ptám se Mio. “To je přesně ta otázka, kterou se musíš zeptat pana Sasakiho,” odpovídá. Dvěstě mil jižněji podél pobřeží se nachází atomová elektrárna Fukushima Daiichi. V důsledku zemětřesení se v ní vyřadil z provozu záložní generátor, který chladil reaktory. Během následujících čtyř dnů došlo v elektrárně ke třem nukleárním nehodám, při kterých unikl radioaktivní materiál a probíhaly vodíkové výbuchy. Byla to nejhorší nukleární katastrofa od dob Černobylu. Není vůbec možné odhadnout, kolik lidí, zvířat a rostlin zahyne v důsledku lidského omylu, který způsobil, že se v elektrárně neučinila důležitá bezpečnostní opatření. Mnohé ze ztrát v důsledku zemětřesení a tsunami jsou velmi osobní, ale zároveň došlo k devastaci na úrovni, kterou stále není dost dobře možné pochopit a pojmout. Uprostřed Tichého oceánu pluje na rozbouřených vodách z východ na západ masivní betonový blok o délce 20 metrů, vážící 188 tun. Na jeho boku je nápis v japonštině, a na palubě je, náhodou nebo záměrně, mnoho živočišných druhů, které se na tento blok ‘nalodily’ na japonské půdě. Přežívají tu. Možná prochází adaptací. Možná prostě mají dost místa na to, aby měly všechno, co potřebují. Možná toho měly víc na začátku plavby, ale v době, kdy o rok později doplují k břehům Oregonu, na něm vědci naleznou 118 živočišných druhů neznámého podmořského života. Vědci je všechny zahubí rychleji, než by stihly zničit Oregonský pobřežní ekosystém. Na břeh je vyplaveno také pět rybářských lodí. Kusy chrámu. Alarmující nejsou jen velké kusy trosek, ale také kusy polystyrenu a plastů, které jsou neustále vyplavovány na břeh, jako kusy lidských životů, které byly kdysi mnohem větší. Cesta k domu pana Sasakiho a k jeho telefonní budce je strmá, úzká a klikatá. Je neuvěřitelné, že by po ní kdy mohlo projet auto pana Sasakiho nebo vlastně jakékoliv auto. Když se začala šířit zpráva o ‘telefonu do větru’, jednoho dnes se na kopec začal šplhat autobus se zvědavci. V jedné z klikatých zatáček uvízl. Zbytek cesty šli všichni pěšky. Celý zástup cizích lidí se valil na dvůr k panu Sasakimu, přičemž úplně ucpali přístupovou cestu k sousedovi. “Proč sem přicházíte?” ptá se pan Sasaki prostřednictvím tlumočnice Mio když dorazíme na místo. “Proč jste tu?” Jaký máte záměr?” Odpověděla jsem poněkud zaskočeně a trochu nesouvisle něco o dokončení, zármutku a reportáži. Sedíme společně v kamenném domě, který jako by někdo vystříhl z pohádky, s velkým krbem uprostřed a s dřevěnými trámy po celé šířce stropu. Ty se nacházejí i na zahradě. Polovina domu je plná dětských knih. Jsou tu, aby po tsunami našly děti, které jsem přijdou, útočiště a něco, co je normální a ‘v pořádku’. “Jezdí sem lidé, píší o mě příběhy, ale nic nechápou,” říká pan Sasaki. Stalo se to dříve, a děje se to dál. Přijíždějí za ním novináři s již hotovým příběhem ve své hlavě. Z toho, co jim pan Sasaki o ‘telefonu do větru’ říká, si vyberou útržky, které potom jen zakomponují do své vlastní pointy. Třeba to, že je hrdinou. To je opravdu problém.” “Vyberou si jen určitá slova, píší o něm, jak se úžasně vyjadřuje, jak je nesmírně pokorný, a potom ho potkají ve městě sousedé a volají na něj hej! určitě máš ze sebe hodně dobrý pocit, co?,” vysvětluje Mio. “To je na japonské kultuře opravdu složité. Říkat o někom, že je hrdina. To ego! My takto neuvažujeme a nemluvíme. A toto místo? Jeho smyslem je být tu pro lidi, není to turistická atrakce.” Turistickou atrakcí má být malý ostrůvek ve tvaru tykve s majákem uprostřed zátoky Otsuchi. Říká se, že tento ostrůvek inspiroval televizní loutkovou show z šedesátých let. Nachází se na něm svatyně zasvěcená Benzaiten, bohyni oceánů, která žehná dobrému lovu a bezpečné cestě na moři. Mio mi vysvětluje, že mnozí mladí lidé dnes už nevěří na uctívání božstev. Nepovažují za důležité dodržovat tradici ctění zemřelých tak, jak to dělaly předchozí generace. Po tsunami, které zničilo velkou část města a kdy se vlny prohnaly několikrát ostrovem, se přišlo při průzkumu trosek na to, že socha Benzaiten zůstala zcela neponičená, pevně na svém místě, přesně tak, jak vždy stála, navzdory všemu pohrdání, kterého se jí dostávalo od lidí ze zátoky. Od té doby v ní věří snad každý. V roce 2010 pan Sasaki zjistil, že má jeho synovec, mistr kaligrafie a učitel bojového umění, čtvrté stádium rakoviny. Lékaři mu dávali tři měsíce života. Byli si velmi blízcí, rádi se spolu napili - jak říká pan Sasaki. V té době už měl na zahradě telefonní budku jako zajímavou dekoraci. Když však věděl, že jeho bratranec umírá, napadlo ho, že by to mohl být způsob, jak s ním bude moct mluvit, až zemře. Smrt je mnohem delší než život. Když mi o tom pan Sasaki vypráví, sedí u dřevěného stolu a jemně gestikuluje. Když si složí ruce, dává je tak, aby nebylo vidět, že mu na jedné ruce chybí půl prstu. “Život trvá nanejvýš 100 let. Smrt trvá mnohem déle, pro toho, kdo zemřel, i pro ty, kteří zůstávají, kdo musí najít způsob, jak zůstat ve spojení se zemřelými. Smrtí život nekončí. Lidé, kteří přežijí, dál hledají cestu, co s tím. Hledají spojení.” Telefonní budku dokončil v prosinci 2010. V roce 2011 přišlo tsunami. Náhle bylo tolik, tolik lidí, pro které smrt neukončila život. Ze začátku chodili výhradně lidé, kterým někdo zahynul při tsunami. Postupem času ale začali přicházet i jiní. Lidé z celého světa. Hned po přeživších z tsunami jsou druhou nejčastější skupinou návštěvníků lidé, jejichž blízký ukončil svůj život. Jsou to náhlá úmrtí. Člověk tu je s námi, a najednou není. Není čas se na to připravit. Tolik toho ještě potřebujeme říct… Byly doby, kdy na tomto kopci žil jen pan Sasaki a jeho žena. Většina obyvatel Otsuchi žila dole v zátoce mezi horami, blízko oceánu, blízko své práce, kde povětšinou lovili ryby, mušle a mořské řasy. Oceán byl pro ně zdrojem potravy. Dával jim však také věci, které přinášely živobytí, krásu, pokoj a potěšení. A stejný oceán si potom všechno vzal. Z 650 lodí jich zbylo 30 neporušených. Když byla při tsunami většina domů zničena, řada lidí se rozhodla postavit nový dům výš na kopci, dál z dosahu vln. A tak má pan Sasaki a jeho žena sousedy. Vláda zřídila místa pro truchlící, kde mohli lidé společně sdílet svou bolest. Byla zřizována v pohodlně přístupných místech. U dálnic, v obchodních domech. Pan Sasaki si ale všimnul, že zdaleka ne každý chce truchlit na veřejnosti. Jeho zahrada je velmi soukromým, ale zároveň ne opuštěným místem. Kolem telefonní budky jsou vysoké stromy, keře, které přišly o většinu keřů a řada japonských červenolistých javorů, které jsou dokonale zastřiženy dokulata. Zahradou protéká malý potůček, přes který pan Sasaki postavil několik malých dřevěných můstků, a ze zahrady byl ještě donedávna výhled na oceán, tedy dokud se nepostavila výš nad zátokou i nová železniční trať. Když člověk stojí v telefonní budce, ať se dívá kterýmkoliv směrem, když mluví, uvidí něco zářivého a krásného, co ponese slova do větru. Jeden ze zápisů v návštěvní knize je v angličtině a pochází od manželského páru na líbánkách. Ze zápisu je jasné, že oběma manželům zemřel předchozí partner. Proto sem přišli. Telefon je pro všechny, kteří někoho ztratili náhle, ale dnes už i pro všechny ostatní ztráty. I když je většina zápisů v japonštině, vydala se touto dlouhou cestou do kopce i řada cizinců. Přesto, že jde o velmi různé typy ztrát, všechny spojuje potřeba či touha pro nějaký způsob spojení se zemřelými. Cítila jsem potřebu se pana Sasakiho zeptat na jednu věc, která mi nepřestávala chodit hlavou. “Myslíte, že lidé v telefonu opravdu slyší své zemřelé blízké?” zeptala jsem se. A on začal vyprávět. Nedávno přišel do telefonní budky jeden starý pán z města. Jeho žena zemřela při tsunami. Zdálo se, že je velmi nesvůj a hodnou chvíli v budce jen stál, aniž by se dotkl telefonu. Když jej pak v jednu chvíli zvedl, začal do něj mluvit a jako by nemohl přestat. Mluvil a mluvil, a pokyvoval hlavou, jako by slyšel odpovědi. Byly chvíle, kdy byl zticha a jen přikyvoval, nebo se smál. Určitě nebyl jediný, kdo v tu chvíli mluvil. Nebylo to jednostranné. Doopravdy vedl rozhovor. Posléze přišel za panem Sasakim do domu a řekl mu, že mluvil se svou ženou a ta ho prý nepřestala napomínat kvůli různým věcem, které je prý potřeba doma udělat. Plakal. A z jeho srdce se přitom vyprázdnil všechen smutek, které celou dobu nosilo. Pan Sasaki mi vysvětluje, že když je srdce plné smutku nebo nějakého břemene, naše smysly nemohou pracovat tak, jak potřebují. Cítíme se odděleni od života, jako když jsou kolem nás zatažené závěsy. Když se podaří srdce vyprázdnit alespoň od trochy smutku, najednou znovu slyšíme ptačí zpěv, nebo spatříme lišku nebo zaslechneme zvuk potůčku v zahradě. Pan Sasaki věří, že to, co promění jednostranný telefonát v oboustranný, je lidská představivost. Když mluvíme do telefonu, představujeme si, jak to, co by asi ten druhý řekl, skutečně říká. Klíčem je představivost. Stejná představivost také pomáhá člověku jít dál. Člověk si potřebuje představit svůj život bez svého zemřelého. Použít svoji představivost, vidět svoji budoucnost. Vidět sám sebe snídat bez partnera. Jet někam vlakem bez manželky. Potom je člověk schopen to i žít. Těsně po západu slunce kolem šesté večerní se vzduchem náhle nese třetí dnešní melodie. Ptám se Mio, co je to za hudbu. Vysvětluje mi: Když přicházela tsunami, pohotovostní varovné reproduktory nefungovaly. Měly poruchu a nevydaly ani hlásku. Nemohly tak varovat obyvatele. Proto jich tolik zemřelo. Procházeli se klidně městem nebo seděli doma. Netušili, co se blíží. Proto je nyní pravidelně testují. Třikrát denně. Hudbou. Hrají v šest ráno. Hrají v poledne. Hrají v šest večer. Aby lidé věděli. V poledne se z reproduktorů line vždy stejná skladba - ústřední melodie ze známé show z šedesátých let. Připomíná každému, kdo je v doslechu, ostrov plný loutek, které plavaly všude kolem v oceánu; a nebo možná na sochu bohyně moří na ostrově Otsuchi, která pevně stála navzdory všemu. Telefonní budka je uprostřed nádherné, divoké zahrady na kopci. Kolem zahrady je několik dalších domů a dál už jen lesy, které se táhnou dál a dál podél hor. Září zlatými, červenými a oranžovými listy, nedalo přeběhne liška, ptáčci létají z větve na větev a dole ve křoví mají skrýš zajíci. V budce žije kolonie berušek, nejvíc jich je v rozích, některé jsou na skle, kde vynikne jejich oranžová barva. Jejich krovky mají stejnou červeno-oranžovou barvu jako javory kolem. Trvalo mi dvě hodiny, než jsem se rozhodla do ní vstoupit. Párkrát jsem ji zvenku obešla, dotýkala se rostlin v zahradě. Chvíli jsem seděla na lavičce opodál. Pan Sasaki mi později říkal, že většina lidí nejde hned dovnitř. Cesta sem se zdá být jednodušší, člověk má jasný cíl - dostat se k budce. Všechny vnější překážky po cestě, třeba že člověk sedne na špatný vlak, nebo přijde silný vítr, nebo že nemluví místním jazykem, se zdají být jen ušlechtilé překážky ve službě něčemu většímu. Ale v jednu chvíli sem člověk dorazí. Je tu. Na tuto chvíli jsem se nepřipravila. Japonská televize NHK natočila o ‘telefonu do větru’ dokument. Zachycuje několik návštěvníků / poutníků. “Jestli tam jsi, tak mě prosím poslouchej,” začíná rozhovor první z hlasů. Většina 40minutového dokumentu sleduje matku se třemi dětmi, které přišli do budky úplně poprvé. Přišli při tsunami o otce a manžela. Doma o tom všem moc nemluvili, dcera vůbec. Tu a tam se objeví záběry z jejich domova, kde matka vaří a děti si chystají domácí úlohy nebo si hrají venku. Když dorazí k telefonní budce, sedí venku na lavičce. Je chladný den. Dcera vstupuje do budky se svým nejmladším bratrem. Zvedne telefon. Najednou jí ztěžkne hlas. Je těžké rozpoznat jestli se směje nebo pláče. “Co mám říct?” ptá se bratra. “Řekni co chceš, aby věděl,” bratr odpovídá. Omlouvá se otci za to, že mu říkala ‘smraďochu’. Vypráví mu o tom, že chodí do tenisového kroužku. Ptá se ho, jestli by se mohl dívat na její první zápas. “Ještě jsem toho s Tebou chtěla tolik prožít,” říká do telefonu matka, která vchází do budky jako poslední. “Čas mě nezahojí.” Když jsem byla v budce, nikdo jiný nepřišel. Poslední zápis v knize byl čtyři dny starý. Přiložila jsem dlaně k sobě jak mě to naučila Mia při naší návštěvě svatyně na parkovišti, napodobujíc modlitbu. Nevím, jak se modlit. Nevím už, co jsem řekla směrem k nebi, jen vím, že jsem tiše prosila, abych řekla do telefonu tu správnou věc. Modlitba za hlas. Stojím tam a ztěžkne mi dech. Otevřu oči a pohlédnu nahoru, odkud se v tu chvíli ozval ten zuřivý bzučivý zvuk. Jsou tam skupinky malých tečkovaných broučků v rozích budky, desítky nebo i víc, lezou nahoru a dolů. Křídla mají složena pod krovkami. Proč nemůžeme se svými zemřelými mluvit jednoduše doma, kde je to pohodlné, třeba večer v posteli, nebo v koupelně? Proč prostě nemůžu mluvit se svou mámou, když se procházím lesem, když uvidím kosatec, u kterého světlo prochází listy a připomíná právě to světlo, jaké lidé popisují v souvislosti s nebem? Toto je něco úplně jiného. Není to terapie, jak říká pan Sasaki. Není to totéž, jako povídat si s kamarádem nad druhou skleničkou vína o tom, co byste chtěli říct své zemřelé mámě. Není to modlitba. Není to totéž, jako mluvit k někomu drahému, komu také někdo zemřel. Pan Sasaki vysvětluje, že jakmile zvednete telefonní sluchátko, váš mozek vyšle napodmiňovaný signál ústům, aby mluvily. Máme pro to ve svém mozku silně zažité spojení. Telefonujeme skoro celý život. Při telefonování nepřemýšlíme, co chceme říct. Prostě to říkáme. Nahlas. Do telefonu, který nikam nevede. Slova odnáší jen vítr. Mám stále spojené dlaně, když si doprohlížím každou berušku v budce, mouchu, která si mne nožky, velkého pavouka ve své pavučině zvenku budky. Vím, jaký je další krok. Je čas zvednout sluchátko. Jenže to mi ještě nejde. Mám pocit, že zvenku slyším zvuky a hlasy, slyším je za mnou, jsou to zvuky lidí, kteří čekají, až na ně přijde řada. Otočím se. Lidé tohoto města, kteří přišli o tolik, o své sestry, otce, děti, sousedy, domovy, práci, stomatologické záznamy, nebo o jakýkoliv fyzický důkaz své existence. Když se otočím, zjistím, že za mnou nikdo nestojí. Jsem tu úplně sama. Zvednu telefon. Snažím se použít svoji představivost. Co vlastně potřebuji říct? Co potřebuji slyšet? Prstem se pomalu blížím k ciferníku, abych vytočila číslo domů, kde jsem vyrůstala… Později, po cestě vlakem ze severu zpátky do Tokya, sleduji, jak se mění zlatá barva stromů na oranžovou. Sedím sama. Budu si navždy pamatovat stromy v zahradě pana Sasakiho. Velké žluté a zelené trsy tráv, potůček. Představuji si, jak se vrátím domů, a zasadím něco nového ve své zahradě aniž bych to nejdřív probrala s mámou. Ještě než jsem telefonní budku opustila, zapsala jsem do knihy návštěv vlastní vzkaz. Neměla jsem s sebou fotku, kterou bych připojila. Děkuji, že jste toto místo vytvořil. Přišla jsem s těžkým srdcem a jen stěží jsem zvládla zvednout sluchátko. Odcházím ale plná pokoje. A byla to pravda. Překvapivá, vděčná, nádherná pravda.  Včelí přátelství, autor Hans Thoma (1839–1924) Byly doby, kdy téměř každá britská rodina, která chovala včely, dodržovala podivuhodnou tradici. Kdykoliv v rodině někdo zemřel, byl člen rodiny vyslán k úlům, aby řekl včelám, jaká strašlivá ztráta rodinu postihla. Když se na to zapomnělo nebo se to nedodrželo, často to vedlo k dalším ztrátám. Například k tomu, že včely opustily úl, nebo přestaly dávat med nebo celé včelstvo vymřelo. Součástí tradice bylo informovat včely o všem důležitém, co se v rodině dělo - když se narodilo dítě, když došlo ke sňatku, nebo se někdo vydal na dlouhou cestu. Věřilo se, že když se o tom nedá vědět včelám, stane se neštěstí. Podstatou tohoto zvyku tedy bylo “říct o všem včelám”. Lidé měli k včelám odjakživa zvláštní vztah. Ve středověké Evropě byly včely velmi ceněné pro med a vosk, který dávaly. Med se jedl a také používal pro výrobu medoviny, pravděpodobně nejstaršího fermentovaného nápoje; a také na léčbu popálenin, kašle, nevolnosti a další nemocí. Svíce z včelího vosku svítily jasněji, déle a méně kouřily než ostatní voskové svíce. Včely byly často chovány v klášterech nebo zámcích, kde s nimi bylo zacházeno s nejvyšší úctou a byly považovány za součást rodiny či společenství. Bylo například považováno za velmi nezdvořilé hádat se před úlem s včelstvem. Je možné, že tradice ‘mluvení ke včelám’ má své kořeny v keltské mytologii, kde se o včelách mluvilo jako o spojenci mezi naším světem a světem duchů. Pokud chtěl tedy někdo vzkázat něco mrtvému, stačilo to prostě říct včelám a ony mu to vyřídily. Mluvení ke včelám se praktikovalo po celé Anglii a také na mnoha místech v Evropě. Časem se zvyk rozšířil i přes Atlantický oceán do Severní Ameriky. Obvykle se hlava rodiny nebo hospodyně domu vydali k úlům, jemně na ně zaklepali, aby si získali pozornost včel a potom potichu šeptali smutnou melodii důležité zprávy. V určitých oblastech v průběhu času vznikaly i verše. Například z hrabství Nottingham pochází záznam o tom, jak vdova tiše zpívala před úly následující: “Náš pán zemřel, ale vy zůstaňte, prosím. Jako vaše paní vás dál na rukou nosím.” V Německu se objevily podobné verše: “Náš pán je mrtev, včeličky malé. Neopusťte mne v té noci tmavé.”  Vdova se synem říkají včelám o smrti v rodině. Obraz od Charlese Napiera Hemyho (1841 - 1917) V Nové Anglii bylo naprosto běžné, že se důležité události v rodině chodily oznamovat včelám. Americký básník z 19. století John Greenleaf Whittier popisuje tento zvláštní zvyk v básni z roku 1858 “Mluvit s včelami”. Pod zahradními zdmi šla rychlým krokem dívenka a halila každičký úl do černého hávu Naslouchal jsem a třásl se Letní slunce Bylo studené jako sníh Věděl jsem totiž, že mluví k včelám o někom, kdo se vydal na cestu, na kterou se jednou vydá každý z nás. Navždy bude znít v mých uších píseň kterou tenkrát včelám zpívala “Zůstaňte s námi, včelky krásné, neodleťte! Paní Mary zemřela, je navždy pryč.” Když někdo zemřel, včelař obalil vršky úlů kouskem černé látky nebo krepu. Když se v rodině konala svatba, také se zdobily úly a nechával se poblíž kousek dortu, aby mohly slavit i včelky. Nově sezdaný pár se šel včelám představit, neboť kdyby tak neučinil, mohlo to přinést jejich manželství pohromu. Když včely nebyly zapojeny do truchlení, mohlo to přinést hrozná neštěstí rodině nebo včelaři, které úly po úmrtí původního majitele koupil. Viktoriánská bioložka Margaret Warner Morley ve své knize The Honey-Makers (1899) zmiňuje případ z Norfolku, ve kterém píše o muži, jenž koupil úl se včelstvem z pozůstalosti po zemřelém. Předchozí majitel úlu však včely nezapojil do truchlení po jejich pánovi a včelstvo onemocnělo. Když nový včelař úly obalil černou látkou, včelstvo se uzdravilo. V jiném příběhu se píše o rodině z hrabství Oxford, která měla sedmnáct včelstev, když jejich včelař zemřel. Protože jim o smrti včelaře nikdo neřekl, všechny do jedné zemřely. V knize Margaret Morley je podobných příběhů celá řada.  Mluvení s včelami, Albert Fitch Bellows (cca 1882) O intimním vztahu mezi včelami a jejich pány se traduje celá řada pověr. Například se věřilo, že prodat nebo koupit včelstva může přinést smůlu, protože s prodejem včelstva prodáváte také své štěstí. Proto se včely dávaly nebo vyměňovaly jako dary. Když včelstvo vlétlo do domu, znamenalo to, že brzy zavolá nějaký cizinec. Když se včelstvo usadilo k odpočinku na střeše, znamenalo to, že je štěstí na cestě k rodině. Ovšem vztah mezi včelami a lidmi jde mnohem hlouběji za úroveň pověr. Pravdou je, že díky včelám člověk přežil do dnešního dne. 70 ze 100 plodin, kterými se člověk živí, závisí na opylování včelami. Bez nich by tyto rostliny vyhynuly a s nimi všechna zvířata, která se těmito rostlinami či jejich plody živí. To by mělo katastrofický kolapsový dopad na celý potravinový řetězec. Přijít o úl či včelstvo znamená mnohem víc než jen přijít o dodavatele medu. Má to život-ohrožující důsledky. Tradice mluvení s včelami ukazuje na hluboké spojení člověka s tímto hmyzím tvorem.  Zdroj originálu textu a fotografie: zde (FB profil Mitchell's journey) Český překlad: Kateřina Černá Grofová Obřadník nám naznačil, že je čas zavřít rakev. Zalapal jsem po dechu a snažil se zadržet slzy - ale nic nemohlo zadržet můj žal. Tohle je konec. Nebyl jsem připravený se na svého syna podívat naposledy v životě. Rozloučit se s jeho malým tělíčkem, jeho nádhernou tváří… s tím malým chlapečkem, se kterým jsme se ještě nedávno mazlili, objímali a smáli se spolu. Můj nejmladší syn Wyatt stál vedle mě a díval se, jak truchlím. Naposledy se dotkl svého bratra.
Láskyplně jsem přitáhnul Mitchellovi jeho oblíbenou pokrývku až k bradě, jako jsem to dělal každý večer, a řekl jsem mu: “Miluji Tě, chlapečku můj malý, můj milovaný synku. Ach, jak moc Tě miluji!” Plakal jsem slzami otců. Nikdy dříve jsem nepoznal, jaké to je, když slzy tryskají z takové hloubky. Netušil jsem, jak obrovský může být smutek, dokud jsem se nemusel rozloučit s vlastním dítětem. Milovaný Mitch důvěřoval tomu, že ho ochráním před vším zlým. Věřil, že pro mě jako tátu není nic nemožné. Když se na mě díval, viděl ve mně Supermana. Když jsem se podíval sám na sebe do zrcadla, viděl jsem zlomeného muže. Snažil jsem se. Bůh ví, jak moc jsem se snažil. Ale jsem jenom člověk. O několik měsíců později přišel za mnou do kanceláře nejstarší syn Ethan. Právě jsem psal úvod ke knize o Mitchellově životní pouti. Nepočítal jsem s tím, že by mě někdo vyrušil, měl jsem rudé oči plné slz. Ethan se mě zeptal, “Tati, jsi v pořádku?” Okamžitě jsem se pokusil být zase supermanem, nasadil jsem statečný obličej, utřel si oči a řekl, “Ano, jsem v pořádku”… jako bych se ho snažil přesvědčit o tom, že vše je v naprostém pořádku a jen si tak mnu oči. Ale Ethan poznal moc dobře, že je to jinak. Poznal jsem na jeho výrazu v tváři, že ví, že truchlím. V tu chvíli jsem si řekl, “K čemu je pro moje děti dobré, když předstírám?” Uvědomil jsem si, že když nejsem pravdivý a opravdový, nijak tím svému synovi nepomáhám. Na chvíli jsem se zastavil, podíval jsem se mu do očí a řekl, “Vlastně nejsem v pořádku. Ale je to tak v pořádku. Rozumíš mi?” Jeho tvář projasnila úleva. Jasně jsem viděl, že mi nejen rozumí, ale že je opravdu rád, že jsem pravdivý. Jako by to bylo dovolení i pro něj, být pravdivým. Chtěl jsem, aby můj syn věděl, že je v pořádku cítit bolest. Že je možné, nebýt v pořádku a zároveň tak být v pořádku. Chvíli jsme si s Ethanem povídali o Mitchovi. Mluvil o tom, v čem mu jeho bratr chybí. Plakali jsme spolu. Objal jsem Ethana a řekl mu, že ho mám moc rád, úplně celého a takového, jaký je. Ten den jsme překročili jakýsi práh zármutku. Můj syn už věděl, že je v pořádku bolet, a že předstírání opaku nikomu nepomůže, ani sobě samému. Naopak. Několik let předtím, než Mitch zemřel, jsem prožil takové poznání pravdy, když jsem četl slova francouzského spisovatele z 18. století: “Sami v sobě objevujeme, co před námi skrývají druzí, a v druhých poznáváme to, co skrýváme sami před sebou.” Když jsem si to tenkrát přečetl, slíbil jsem sám sobě, že odložím všechny masky a budu pravdivý. Chtěl jsem se stejným způsobem setkávat i s mými dětmi. Každé z nich je jedinečné, a zármutek prožívá různě. A to je také v pořádku. Chci k nim být pravdivý úplně ve všem. Věřím, že to je nejlepší způsob a výbava pro skutečný, pravdivý život. Když na mě dolehne tíha zármutku, stále si připadám jako návštěvník na jiné planetě. Vzduch zřídne a slzy tečou jako vydatný jarní déšť. A potom zase přijdou okamžiky sladké úlevy, kdy se rozhostí štěstí, ale zármutek a smutek jsou stále se mnou. Už před nimi nemohu utíkat. Bylo by to stejně zbytečné jako snažit se utéct vlastnímu stínu ve slunečném dni. Potřebuji se naučit žít s láskou i smutkem - mám pocit, že není jiné cesty. Jsem v pořádku… a zároveň nejsem v pořádku… a to je v pořádku. Je to součást bytí člověkem.  Thich Nhat Hanh, 92 let, leden 2019 v klášteře Tu Hieu. “Svým návratem do Vietnamu ukazuje, že jsme jako proud," říká jeho následovník, bratr Phap Dung. | Autor fotografie: PVCEB Zdroj originálu textu a fotografií: zde Autorka textu: Eliza Barclay Český překlad: Kateřina Černá Grofová “Když se učíme nechat jít, učíme se i nechat věci přijít. V tomto případě se učíme dovolit, aby náš učitel ožil uvnitř nás," říká starší žák slavného buddhistického mnicha a autora mnoha knih. V současnosti zřejmě není na světě buddhisty, který by tak dlouho a intenzivně pojmenovával a šířil základní buddhistické učení všímavosti, laskavosti a soucitu k široké veřejnosti po celém světě, jak dosud činil Thich Nhat Hanh. Vietnamský mnich napsal přes stovku knih a co do slávy a vlivu těsně následuje Dalai Lamu. Do povědomí se Thich Nhat Hanh dostal jeho prací v oblasti lidských práv a smíření během vietnamské války. Martin Luther King junior ho za tuto práci nominoval na Nobelovu cenu míru. Je považován za otce "angažovaného buddhismu", hnutí, které je spojováno s praxí všímavosti se sociálním působením. V šesti různých zemích světa včetně Spojených států vytvořil síť klášterů a retreatových center. Dnes je Thich Nhat Hanhovi 92 let. Žil v Plum Village, klášteře a centru v jihozápadní Francii, které založil v roce 1982 a stali se jeho domovem. A právě v roce 2014 zde prožil mozkovu mrtvici. Přesto, že po ní nebyl schopen mluvit, dál vedl komunitu studentů a ke komunikaci využíval své levé paže a výrazů tváře. V říjnu 2018 Thich Nhat Hanh ohromil své studenty rozhodnutím a přáním vrátit se domů - do Vientamu, aby zde prožil zbývající dny života. Vrátil se do svého "kořenového" kláštera Tu Hieu, kde se ve svých 16 letech v roce 1942 stal mnichem. Jak o tom píše Liam Fitzpatrick v časopise Time, Thich Nhat Hanh odešel z Vietnamu do exilu v roce 1966 kvůli svému protiválečnému aktivismu a teprve v roce 2005 byl oficiálně pozván k návratu. Jeho návrat však víc, než s politikou, souvisí s něčím mnohem hlubším. Je lekcí pro nás všechny. Lekcí o pokojném umírání a o propouštění lidí, které milujeme. Když jsem slyšela, že se Thich Nhat Hanh vrátil do Vientamu, chtěla jsem hlouběji porozumět jeho rozhodnutí. Zavolala jsem bratru Phap Dungovi, staršímu žákovi a mnichovi, který v době nepřítomnosti Thich Nhat Hanha pomáhá s provozem Plum Village. (Vedli jsme spolu rozhovor už dříve - v roce 2016, těsně poté, co byl Donald Trump zvolen prezidentem. Tehdy jsme spolu mluvili o tom, jak využít všímavost v časech vnitřních i vnějších konfliktů.) Náš rozhovor, který následuje níže, jsem upravila, aby byl především výstižný a jasný.  Bratr Phap Dung, starší žák Thich Nhat Hanha, 2019. (Foto: Wouter Verhoeven) Eliza Barclay: Řekněte mi prosím víc o rozhodnutí vašeho učitele vrátit se do Vietnamu. Jak mu rozumíte vy sám? Phap Dung: Jednoznačně se vrací ke kořenům. Vrátil se do místa, kde vyrůstal jako mladý mnich. Je v tom poselství, abychom nezapomněli, že od někud pocházíme. Že nejsme od nikud. Že máme kořeny. Máme své předky. Jsme součástí línie nebo proudu. Je to nádherné poselství - vnímat se jako proud, jako línie, a je to zároveň nejhlubší učení buddhistického ne-já. Nemáme v sobě žádné oddělené, nezávislé já; a zároveň jsme plni svých předků. Thich Nhat Hanh kladl v naší komunitě velký důraz na vietnamskou tradici ctění předků. Uctíváním přitom myslím nezapomínání, připomínání si. Jeho návrat do Vientamu nám připomíná, že jsme proudem, který sahá až do časů Buddhy v Indii, tedy mnohem dál než jen k Vietnamu nebo Číně. Eliza Barclay: Takže se znovu spojuje s proudem, který tu byl už před ním. A společenství, které vybudoval se s tím proudem také spojuje. Ten proud bude plynout i poté, co už tu Thich Nhat Hanh nebude. Phap Dung: Je to jako s kruhem, který kaligrafickým štětcem často maloval. Vrátil se do Vietnamu po 50 letech života na Západě. Když odešel poprvé, aby mluvil o významu míru ve vietnamské válce, tím kruh začal. Jak cestoval do dalších zemí, kde učil, dělal pomalým pohybem další část kruhu. Potom se začal pomalu vracet do Ázie, do Indonézie, Hong Kongu, do Číny. Nakonec se mohl vrátit i do Vietnamu, dokonce třikrát. Jeho poslední návrat je jako dokončení a uzavření kruhu. Podobně, jako když se světlo svíčky přenáší na další svíce, mnoho dalších svící, tak i my budeme žít dál, praktikovat a pokračovat v práci. Cítím, jak v každém z nás to světlo září. Eliza Barclay: Máte pocit, že jako jeden z jeho starších mnichů, také předáváte světlo dál? Phap Dung: Než jsem Thaye potkal v roce 1992, neměl jsem ponětí, jak žiji. Byl jsem zcela zaneprázdněn svým studiem architektury, měl jsem velké ambice a plány se svým životem v Americe. On mě ale naučil si opravdu užít život v každém okamžiku. Ukázal mi, že je to něco, co se můžeme naučit. Teď, když praktikuji, udržuji svou svíčku rozsvícenou, a dokáži svou praxi sdílet s druhými. Teď, stejně jako dříve Thay, učím a starám se o mnichy, mnišky i laiky, kteří přichází do naší komunity. Eliza Barclay: Je mu 92 let a jeho zdraví je velmi křehké, i když není upoután na lůžku. Čím teď žije a co dělá? Phap Dung: Když při tomto návratu dorazil do svého domovského kláštera, šel hned ke stúpě (svatyni), zapálil svíčku a dotkl se země. Při takovém vyjádření úcty je to, jako byste se znovu-napojili. Když si připomínáte své učitele, můžete tím čerpat mnoho energie. On nesedí a nečeká. Celým svým bytím si užívá každé chvíle zbývajícího života. Pravidelně jí. Dokonce teď může zase pít čaj a tak zve své studenty na společný šálek čaje. Každý jeho čin je velmi vědomý. Jednoho dne před lunárním Novým rokem ho jeho asistenti vzali na trh s květinami. Když se vraceli, naznačil jim, že chce změnit trasu a chce navštívit několik konkrétních chrámů. Nejdřív byli všichni zmatení, ale velmi záhy s překvapením zjistili, že všechny ty chrámy nějak souvisely s naší komunitou. Pamatoval si přesně, kde leží i jak se tam dostat. Ukázalo se, že chtěl navštívit klášter mnicha, který žil dlouho v Plum Village ve Francii; v jiném klášteře studoval jako mladý mnich. Je naprosto zřejmé, že přesto, že jeho tělo má mnoho omezení a pohybuje se jen na kolečkovém křesle, uvnitř žije naplno. Projevuje se to tak, jak mu to tělo a zdraví dovolí. Kdykoliv je to možné, objeví se na setkání sanghy a společenství. I když nemusí dělat vůbec nic, neexistuje pro něj něco jako "důchod". Eliza Barclay: Zároveň však procházíte procesem jeho propouštění, je to tak? Phap Dung: Pouštění a propouštění je jednou z našich hlavních praxí. Zas a znovu rozpoznáváme pomíjivost všech věcí života, i lidí, které milujeme. Přechodový proces závěru života je jeho posledním a zároveň nejhlubším učením, které nám předává. Ukazuje nám, jak tímto procesem projít s milostí, půvabem, a to i když je jeho tělo omezeno mrtvicí. Prožívá naplno každý den a každou příležitost, které se mu dostává. Mou praxí není čekat, až naposledy vydechne. Každý, každičký den praktikuji umění propustit ho, nechat ho jít, nechat ho, ať je se mnou; ať se stane mou součástí; ať je v každém mém vědomém dechu. Žije a bude žít v mém dechu, v mém vědomí. S každý nádechem se nadechuji s mým učitelem ve mně; s každý výdechem vidím, jak se na mě usmívá. Když kráčíme s jemností, dovolujeme, aby kráčel s námi, aby byl součástí našich kroků. Když se učíme nechat jít, učíme se i nechat přijít. V tomto případě se učíme dovolit, aby náš učitel ožil uvnitř nás. Učíme se vidět, že je mnohem víc než jen fyzickým tělem, které se momentálně nachází ve Vietnamu. Eliza Barclay: Co jste se od svého učitele naučil o umírání? Phap Dung: Umírání se týká opuštění fyzického těla, ale také propuštění pocitů, emocí, všecho, co nazýváme identitou. Umírání je umění nechat všechny tyto věcí jít. Problém je v tom, že si nedovolíme umírat den za dnem. Místo toho s sebou vláčíme představy o tom, kým jsme a kdo jsou ostatní. Někdy je to užitečné, ale někdy nám to škodí. Onálepkujeme sami sebe a tím se uvězníme. Čas na praktikování umění propouštět nenastává až ve chvíli, kdy je nám 90 let. Je to jedno z nejvyšších umění a praxí. Když ho začneme praktikovat a kultivovat, vede nás to do stavu klidné vyrovnanosti, svobody, vnitřního míru. Umět se každý den probudit, jako bychom se znovu narodili - to je panečku praxe! V buddhismu se učíme přijmout skutečnost, že jednoho dne se dostaneme do momentu, když bude naše tělo zdrojem omezení, že budeme nemocní. Učí nás, že existuje zrození, stáří, nemoc a smrt. Jak s tím vším naložíme? Eliza Barclay: Dovedl byste zmínit to nejdůležitější učení buddhismu o umírání? Phap Dung: Uvědomujeme si, že jednoho dne se všichni rozpadneme a zemřeme - naše neurony, naše končetiny, naše svaly a kosti. Pokud je však naše praxe a naše vědomí dostatečně silné, jsme schopni vidět za umírající tělo a vnímat také spirituální tělo. Uvědomujeme si, že pokračujeme skrze ducha řeči, myšlení a konání. Tyto tři aspekty neumírají, ale pokračují dál. V buddhismu tomu říkáme "podstata, která se nerodí ani neumírá". Je to jeden z rozměrů největší velikosti. Nejde o nějaký ideál. Tělo prostě dělá to, co potřebuje a stejně tak i mysl. Na nejhlubší úrovni však nic nezačíná, ani nekončí. Když praktikujeme uvědomování si podstaty, která se nerodí ani neumírá, učíme se žít i na této nejhlubší úrovni, a náš strach ze smrti se postupně rozpouští. Toto vědomí nám také pomáhá žít každý život bděle, radovat se z každého okamžiku a z každého člověka v našem životě. Jedno z největších učení nám předal ještě předtím, než onemocněl. Týkalo se stavění stúpy (svatyně s ostatky / relikviemi), do které bychom uložili jeho popel v urně a modlili se k ní. Velmi důrazně náš žádal, abychom to nedělali. Pokusím se parafrázovat to, co řekl: "Prosím, nestavějte pro mě stúpu. Nedávejte můj popel do urny ani jiné nádoby, ve které mě uzavřete a omezíte to, čím jsem. Vím, že to pro některé z vás bude těžké. Pokud se přesto rozhodnete postavit stúpu, pak vás prosím, abyste na ni pověsili cedulku s nápisem ‘Nejsem uvnitř’. A možná raději rovnou přidejte i cedulku s nápisem ‘Nejsem ani vně.’ A na třetí cedulku napište ‘Jsem-li někde, pak jsem ve vašem vědomém dechu a vašich klidných krocích.’″  Zdroj originálu textu: zde Autor/ka fotografie: Annie Spratt / Unsplash Český překlad: Kateřina Černá Grofová Žijeme v době mimořádných ekologických ztrát. Nejen, že svým jednáním narušujeme rovnováhu a udržitelnost podmínek k životu, ale je také čím dál jasnější, že přivádíme Zemi do zcela nové geologické éry, často popisované jako antropocén*.
Z výzkumů je zřejmé, že lidé stále víc cítí v každodenním životě důsledky změn na naší planetě a s nimi související ekologické ztráty. Tyto změny přímo i nepřímo ohrožují tělesné i duševní zdraví lidí. Klimatické změny a jejich vliv na půdu a životní prostředí jsou v poslední době čím dál častěji příčinou duševních potíží, včetně depresí, sebevražedných sklonů, post-traumatického stresu, a také pocitů hněvu, beznaděje, strachu a nebo zoufalství. V literatuře se však téměř vůbec nepopisuje emoční odezva, kterou nazýváme ‘ekologický zármutek’. Jeho definici jsme uvedli nedávno v článku pro Nature Climate Change: ‘Jde o zármutek prožívaný v souvislosti s pociťovanými nebo očekávanými ekologickými ztrátami, včetně zániku zvířecích druhů, ekosystémů a také krajiny jako takové, v důsledku akutních nebo chronických změn životního prostředí.” Věříme, že ekologický zármutek je přirozená, ovšem přehlížená, odpověď na ekologickou ztrátu. Rozhodně je velmi pravděpodobné, že se bude v budoucnosti týkat mnohých z nás. Porozumění ekologickému zármutku Zármutek může mít mnoho podob a ty se mohou výrazně lišit jak mezi jednotlivci, tak mezi různými kulturami. Poměrně dobře chápeme zármutek ve vztahu ke ztrátě lidských bytostí, zřídkakdy uvažujeme o významu truchlení v souvislosti s přírodou. Mezi prvními, kdo popsal emoční daň v důsledku ekologických ztrát, byl přední americký přírodovědec Aldo Leopold, který v roce 1949 ve své knize Písečná krajina Almanacu napsal: “Když se začneme zabývat ekologií, zjistíme, že jsme osamoceni ve světě plném bolavých ran.” Nedávno hned několik respektovaných ekologů a klimatických vědců vyjádřilo svůj pocit zármutku a strachu z klimatických změn a ničení životního prostředí, například v článcích: “Klimatičtí vědci mají pocit, že nesou tíhu světa na ramenou” a “Cítíte to také?”. Ekologický zármutek je významnou součástí také práce nás dvou. V rámci různých výzkumných projektů jsme pracovali s kmenem Inuitů v arktické části Kanady a s farmáři v pšeničném pásu západní Austrálie. Oba jsme strávili tímto výzkumem téměř 20 let. Intenzivně jsme se setkávali s lidmi, kteří zažívají významné klimatické změny a zlomy v životních podmínkách. Přesto, že šlo o lidi z velmi odlišných geografických i kulturních kontextů, náš výzkum odhalil překvapivou podobnost mezi komunitami Inuitů a farmářských rodin v tom, jak se jejich členové snažili vyrovnat - emočně i psychologicky - s narůstajícími ekologickými ztrátami a perspektivou nejisté budoucnosti. Hlas ekologického zármutku Náš výzkum ukazuje, že ekologické ztráty v důsledku klimatických změn spouští pocity zármutku v několika směrech. Především lidé truchlí kvůli ztrátě krajiny takové, jakou ji znali. Kvůli ztrátě ekosystémů, živočišných druhů, nebo míst, která pro ně jsou nějak osobně či kolektivně důležitá. Například pro společenství Inuitů je země zcela zásadní pro duchovní život. V uplynulých letech nemohli z důvodu tajících ledových ker cestovat do svých kulturně významných míst, která jsou pro ně zásadní při tradičních činnostech, jakým je lov nebo rybolov. Inuité na tuto změnu a ztrátu země tak, jak ji znali, reagují intenzivním pocitem smutku, hněvu, frustrace a zoufalství. Jeden z mužů, který vyrůstal v kultuře lovu a rybolovu v komunitě Rigolet, to vysvětluje takto: “Jakoby lidé nemohli být tím, kým bývali. Nemohou už dělat to, co dělali dříve. Když je vám něco odebráno, už to prostě nemáte. Když se změní váš životný způsob kvůli něčemu, co nemůžete ovlivnit, ztrácíte svým způsobem kontrolu nad svým vlastním životem.” Dlouhodobé sucho v pšeničném pásu západní Austrálie vyvolává stejně silné emoční reakce u rodin farmářů. Jeden z nich popisuje: “Není asi nic horšího než vidět, jak se vaše pole mění v písečnou bouři. Troufám si říct, že není nic horšího. Když začne ten písek vát, musím si zalézt dovnitř, nemůžu se na to prostě dívat." V obou případech je emoční prožitek velmi blízký konceptu “solastalgie”. Tento výraz vyjadřuje jednak formu smutnění za domovem, přesto že jste doma. A také smutek ze ztráty zdravého domova nebo prosperujícího ekosystému. Lidé také truchlí proto, že ztrácí porozumění přírodním zákonitostem, a z toho plynoucí ztotožnění se. Konkrétně lidé truchlí kvůli ztrátě sebe-identity v důsledku ztráty země / krajiny, ve které vyrostli, a která se mění nebo zcela mizí. Australské rodiny farmářů vnímají svoji neschopnost udržet a zachovat zdravou krajinu a to z důvodu neustále se stírajících rozdílů mezi ročními obdobími a z důvodu dlouhodobého sucha. Cítí také pocity viny a hanby: “Když farmář vidí, jak jeho pole umírá, je to jasná zpráva ‘Jsi špatný farmář.’ Přitom věřím, že jsme všichni dobří farmáři. Všichni děláme to nejlepší, co umíme. Všichni tuto zemi milujeme.” Pro starší členy Inuitů změny počasí a krajiny mění po staletí platné a mezi generacemi udržované chápání ekologie krajiny. Mění a narušuje se tak i celistvé vnímání vlastní kultury a sebe sama. Jeden z velmi ctěných lovců říká: “Bolí to. Moc to bolí. Myslím, že svým vnukům už nebudu moct ukázat, jak jsme věci dělávali. To mě bolí. Moc mě to bolí. Ale nemluvím o tom.” Mnozí Inuité a farmáři se bojí o svou budoucnost. Stále častěji vyjadřují svůj zármutek, neboť očekávají, že ekologické ztráty budou narůstat. Jedna žena z kmene Rigolet vysvětluje: “Myslím, že tyto změny ovlivní i našeho ducha. Protože je hrozné, když cítíte, že nemůžete nic dělat. Tato země je prostě součástí našeho života. Když bychom o ni přišli, přijdeme o část našeho života. A to je velmi smutné.” Podobně mluví i australský farmář, který se obává pravděpodobnosti, že jednou o svoji farmu přijde: “Bylo by to, jako by zemřela. Protože tato farma je ztělesněním všeho, co je rodinnou farmou. Kdybychom o ni přišli, bylo by to stejné, jako kdyby nám někdo zemřel. Myslím, že by to bylo dokonce smutnější. Nevím. Rozhodně bylo to bylo hrozně těžké.” Ekologický zármutek v budoucnosti klimatické změny Ekologický zármutek nám připomíná, že změna klimatu není jen nějaký abstraktní vědecký koncept nebo desítky let vzdálený environmentální problém. Spíše nás vede k osobnímu prožívání emočních a psychologických ztrát, ať už v důsledku proměny přírodního světa, ale také jeho vymírání. Ekologický zármutek vynáší do světla našeho vědomí poznání, že ostatní živé bytosti a přírodní svět jsou nedílnou a zásadní součástí našeho života, našich komunit, kultur, ale také naší schopnosti prosperovat ve světě ovládaným lidmi. Během výzkumu jsme si všimli, že stále více lidí prožívá ekologický zármutek, ale zároveň stále postrádá vhodnou cestu k vyjádření a nebo léčení. Chybí nám rituály a způsoby, jak být se všemi pocity, které ekologický zármutek přináší. Vždyť ještě donedávna jsme ani neměli slova a výrazy, které by mu daly hlas. Je tomu tak i proto, že se - jak zmiňuje americký ekolog Phyllis Windle - může zdát pocit zármutku ze ztráty přírodního světa nelogický, nevhodný nebo antropomorfní (*zlidšťující nelidské - pozn. př.). My si naopak myslíme, že je nesmírně důležité začít uznávat ekologický zármutek jako zcela právoplatnou odezvu na ekologické ztráty. Je to potřebný první krok ke zlidštění klimatické změny a jejich dopadů, a také pro naše porozumění co to doopravdy znamená být člověkem v době antropocénu. Jak zdravě a dobře truchlit za ekologické ztráty, obzvlášť pokud jsou nejednoznačné, narůstající a reálně se právě teď dějí, to je otázka, která zatím zůstává bez odpovědi. Myslím se ale, že je to otázka, která bude palčivější a aktuálnější víc a víc s postupujícími vlivy klimatických změn, včetně přímého prožívání ztráty. Nevnímáme ekologický zármutek jen jako vyjadřování zoufalství, ani by neměl být důvodem k úplnému odpojení od jakýchkoliv problémů, se kterými se jako lidstvo setkáváme v oblasti životního prostředí. Naopak, vnímáme velkou naději v tom, co opravdové prožívání ekologického zármutku může vynášet na povrch. Stejně, jako když oplakáváme smrt někoho milovaného, mění to naše vnímání důležitosti a významu věcí v životě; kolektivní prožívání ekologického zármutku se může spojit v posílení skutečné lásky a zodpovědnosti vůči místům, ve kterých žijeme; k ekosystémům a živočišným druhům. Může nás to inspirovat, vyživovat a vést k udržitelnému způsobu života. Čeká nás v tomto směru ještě hodně truchlení, a nebude to lehké. Ale možná, že když se otevřeme bolesti ekologického zármutku, může to zabránit dalším velkým ztrátám. *Antropocén je poměrně nový termín z oblasti geochronologie, který je motivován snahou označit období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Termín vymyslel ekolog Eugene Stoermer a popularizoval jej atmosférický chemik Paul Crutzen, držitel Nobelovy ceny. (Zdroj: Wikipedie)  Zdroj originálu textu: zde Autorka textu: Jill Kottmeier Editorka: Emily Bartran Český překlad: Kateřina Černá Grofová Fotografie: Debby Hudson on Unsplash Na památku Alexy Rodheim Culter:
Až odejdu, a minuty se změní v hodiny, hodiny ve dny, může se stát, že tíha ve vašem srdci bude k neunesení. Vím, že budete toužit po tom, slyšet můj hlas. Že byste dali cokoliv za to, slyšet mě zpívat písně, které jsem milovala. Dívat se mi do tváře, sedět vedle mě, říkat mi, že mě milujete, poslouchat můj smích, nebo společně vést jeden z mnohých našich rozhovorů. Vím, že asi cítíte největší bolest ve svém životě a možná máte i pocit, že nemáte sílu žít dál. Je mi líto, že jsem musela odejít, ale mé tělo už dál nemohlo. Nic bych si nepřála víc, než prožít s vámi všemi ještě mnoho mnoho let. Snažila jsem se ze všech svých sil, kvůli lásce, kterou jsme spolu sdíleli. Chci, abyste věděli, že i když už nemůžete vidět moji fyzickou podobu, naše láska neskončila. Naše sdílená láska vás drží i v těchto těžkých chvílích, a dál... Naše spojení, naše láska nikdy neskončí. Není to možné. Láska je ta nejmocnější síla na Zemi a přesahuje vše... dokonce i smrt. Váš život teď bude jiný. Možná bude těžké ho milovat, možná s ním budete bojovat. Možná se vám bude chtít křičet. Ale až se nakonec znovu zvednete, v což věřím, vzpomeňte si na lásku. Dovolte jí, ať prozáří celé vaše tělo. Naše láska je stále přítomná, jsem její součástí, jen mě prostě nevidíte. Vy, kdo jste mě znali, víte, že jsem na sebe vždy kladla velká očekávání. Teď kladu ještě větší očekávání na vás. Až budete každou svou buňkou cítit, že to chcete vzdát, pod tíhou všeho smutku a bolesti, chci, abyste si dopřáli ještě trochu času to vše vnímat a cítit, a potom se postavili oběma nohama na zem. Pokud to nemůžete udělat pro sebe, udělejte to pro mě. Já už tu možnost nemám. Možná si budete přát, aby se svět zastavil. Možná budete chtít křičet na lidi kolem sebe, kteří si v pohodě žijí svůj život, zatímco vy jste ponořeni ve tmě. A právě v takových chvílích bych si přála, abyste se probudili a podívali se, jak vychází slunce. Každý den, kdy cítíte, že nedokážete udělat krok a za ním další krok, dívejte se, jak pomalu vychází zpoza mraků slunce, a vězte, že jsem stále s vámi. Když nastane noc a smutek začne tížit vaše srdce, vyjděte ven a podívejte se na nebe, hvězdy a měsíc. Pomyslete na neviditelné propletence vesmíru a mluvte se mnou. Budu tam. Jak se budou střídat roční doby, vzpomínejte na mě a najděte si způsob, jak uctít mého ducha. S jarními deštíky, zpěvem ptáků a s květy magnólií - dopřejte si čas to všechno vnímat, vdechnout tu nádheru. V létě si užívejte teplých doteků slunce, květin, vůně trávy, i neuvěřitelně nádherné letní bouřky a duhy. Budu v tom všem. Až začne přicházet podzim, užijte si chladivý vzduch a připomeňte si při pohledu na padající listí stromů, že každá smrt dříve či později dává možnost znovuzrození života. S prvními sněhovými vločkami vyjděte ven a nechte, ať padají na váš jazyk a každou si vychutnejte. Jsme navždy propojeni. Jen si potřebujete najít cestu a způsob, jak to spojení zachovávat... možná při setkání s beruškou, motýlem, nebo v písni, či nádherném západu slunce. Nebo v některých z těch úžasných bláznivých věcí, které jsme spolu podnikli. Jsou stále tu a vždy budou. Máte teď možnost rozšířit své srdce o něco, co jste možná ani nevěděli, že existuje. Absolutně nepochybuji o tom, že to dokážete. Víc, než cokoliv jiného potřebuji, abyste žili svůj život v lásce a síle... to jsou dvě kvality, kterých jsem se držela v tom svém životě. Chtěla bych, abyste žili odvážně, s vášní a se záměrem. Doufám, že budete milovat bezostyšně, celou svou duší. Láska je to, co potřebujeme dát sami sobě. Láska vás provede touto neunesitelnou bolestí. Takže až tu nebudu, milujte naplno, milujte každou buňkou svého srdce, a už nikdy v sobě nenechte nic nevyřčeného. Vyslovujte mé jméno tak často, jak budete cítit. Vyprávějte můj příběh. Sdílejte svou moudrost s každým, koho na své cestě potkáte. Zavřete oči, otevřete svoji duši a ucítite mě v sobě... to vás povede na každém kroce. Díky vám všem jsem prožila ten nejlepší život, jaký jsem si mohla přát.  Zdroj originál textu: zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Eberhard Grossgasteiger on Unsplash Začíná se o tom psát snad všude. Bestsellery, internetové blogy, televizní talk show - na různých místech se začíná objevovat téma sexu ve stáří. Jedna spisovatelka, která vstoupila do osmé dekády života, píše o tom, jak právě v těchto letech zažívá nejlepší sex svého života. Studie ukazují, že lidé kolem 60 a 70 let, a také ti starší, považují sexualitu za zcela přirozenou a důležitou součást svého života a zcela zásadní v partnerském vztahu. Ale právě studie zaměřené na téma sexu ve starším věku nepíší o jedné věci. Že lidé v této věkové skupině také umírají. A když těmto lidem zemře celoživotní nebo mnohaletý partner, tak součástí zármutku a žalu je také konec sexuality, která pro ně byla ve vztahu tak důležitá.
Já sama jsem netušila, jak moc je to důležité, až dokud nezemřel můj manžel Bart, se kterým jsme spolu žili čtyřicet let. Myslela jsem si, že se s tím vším dobře vyrovnávám. Dokázala jsem se postarat o finance, o domácnost a drobné opravy, o auto. Navíc jsem měla kolem sebe úžasnou rodinu a celou řadu přátel, se kterými jsme mohli truchlit společně, mohla jsem s nimi mluvit a oplakávat svoji ztrátu. Zcela mi ale uniklo, že s Bartem také skončila naše sexuální intimita a důvěrnost. To, jak jsme dokázali navzájem stárnout vedle sebe, ocenit svá těla, desítky let společného humoru a rozhovorů pod peřinou, protkaných sexuální blízkostí. Na tuto hloubku ztráty jsem nebyla připravená a zároveň jsem okamžitě cítila, že právě tato část zármutku se mi bude těžko sdílet s rodinou či přáteli. Svépomocné knihy o zármutku varují před nevyjádřeným smutkem, který se tak může stát výbušným prachem, a kdykoliv vybouchnout. Píše se v nich, že jediný zármutek, který nikdy neskončí, je ten, kterému se nepodíváme přímo do tváře. To se lehce napíše. Ale co když jde o zármutek, o kterém se lidé nechtějí bavit? Nazvala jsem si ho "sexuální zármutek" a přemýšlela jsem, kolik jiných žen se o něm zdráhá mluvit. Protože jsem vzděláním i profesí výzkumnice, začala jsem pátrat po různých zdrojích pomoci. A objevila jsem kulturu mlčení kolem smrti a sexuality. Nezmiňují se o ní paměti slavných vdov. O sexuálním zármutku nenajdete zmínku ani u Joan Didion v její 240stránkové knize o smrti manžela, považované za "klasiku mezi knihami o truchlení". Ani u Joyce Carol Oates, která neohroženě napsala o smrti svého manžela 450stránkovou knihu. Vychází mi z toho jediné: Máme o tom mlčet. Možná, že jsem hledala na špatných místech. Možná, že bych našla otevřené diskuze o sexuálním zármutku v bezpočtu jiných svépomocných knih pro vdovy. Ale všude tam, kde jsem hledala, jsem je prostě nenacházela. Stěží jsem našla pár zmínek o sexu ve 101 knihách o zármutku, které jsem pročetla. Ano - našla jsem uznání pro chybějící dotek. Vdovy zde dostávají radu zajít si na masáž, mazlit se s vnoučaty, nebo si zajít ke kadeřníkovi. V jedné knize jsou čtenáři upozorňováni na to, že ačkoliv je ztráta možnosti doteku těžká, "nemá nic společného se sexem". Vážně? Opravdu si nemyslím, že by mi s mým sexuálním zármutkem pomohl kadeřník. A co na to říkají terapeuti a poradci? Výzkum ukazuje, že narážejí na podobné potíže jako všichni ostatní. Pro mnohé je téma sexu ve starším věku nepříjemné a snaží se mu prostě vyhnout. V časopisu Magazín sexu a manželské terapie (2014) se uvádí, že lékaři a terapeuti se všeobecně rozhovorům se seniory o sexu vyhýbají. V jiném časopisu Věk a stárnutí (2011) zmiňuje, že mezi zdravotníky stále převládá předsudek, že sex u seniorů je "nechutný" a "směšný". Není divu, že jedna vdova na blogu o svém zármutku nedávno napsala, že je pro ni opakovaně těžké o tomto tématu mluvit, protože pokaždé, když to zkusí, tak se jak muži terapeuti, tak ženy terapeutiky snaží tématu vyhnout nebo ho nějak bagatelizovat. Jak to, že téměř nikdo nepíše ani nemluví o ztrátě této vzácné a podstatné části života? Opravdu jsem s tím měla problém jenom já? A tak jsem se rozhodla, že se pokusím zjistit, co si o tom myslí jiné ženy. Oslovila jsem svoji kolegyni, Lindu Simkin, se kterou jsme společně v minulosti prováděly výzkum sexuality u adolescentů. Souhlasila s tím, že společně prozkoumáme opačný konec věkového spektra a prozkoumáme sexuální zármutek. Poslaly jsme 158 ženám napříč zemí anonymní dotazník s 19 body, a požádaly jsme je, aby nám poslaly své odpovědi poštou. Výzkumníci obvykle jásají, když se jim vrátí odpovědi od 15 % respondentů. Věděly jsme, že jsme se dotkly něčeho citlivého, když se nám vrátily odpovědi od neuvěřitelných 68 % žen. Šlo o ženy starší 55 let, které jsou momentálně ve vztahu. Chtěly jsme vědět, jak často mají sex, zda si ho užívají, a zda si myslí, že by jim sex chyběl, kdyby jejich manžel zemřel dříve než ony. Zeptaly jsme se také na to, zda by v takovém případě chtěly o tomto zármutku mluvit s přáteli. A naopak - kdyby se tento sexuální zármutek týkal někoho z jejich přátel, jestli by byly ochotné o tom s nimi mluvit a třeba i takový rozhovor začít. Zjistily jsme následující: 40 % žen uvedlo, že má sex jednou týdně nebo častěji. 86 % uvedlo, že si sex užívá. Téměř tři čtvrtiny (72 %) předpokládalo, že by jim sex určitě chyběl, kdybych jejich partner zemřel. Většina žen uvedla, že by o tom chtěly mít možnost mluvit s pářteli. Ještě víc jich ale uvedlo, že by uvítaly, kdyby rozhovor na to téma iniciovala spíše jejich přítelkyně či kamarád. Přesto víc než polovina žen přiznala, že by je samotné nenapadlo o tomto tématu mluvit s ovdovělým kamarádem či kamarádkou; a že kdyby je to přeci jenom napadlo, bylo by jim trapné to říct nahlas, a to i v případě velmi blízkého člověka. Zajímavé bylo, že čím starší by vdova byla, tím méně by dotazované ženy o tématu sexuálního zármutku byly ochotny začít mluvit. Zhruba polovina dotazovaných žen uvedla, že by se dokázaly o tématu bavit s vdovami mezi 40 a 49 lety, a procento jasně klesalo s vyšším věkem vdov/vdovců. Zármutek, který není uznaný a nemůže být sdílen, je považován za zmařený zármutek (není naplněna jeho potenciál transformace v lásku). Sexuální zármutek tomuto vzorci odpovídá. Nebude zřejmě snadné najít jednoznačný způsob, jak o něm mluvit. Podobně, jako u jiných typů zármutku, jsou určité věci, které nepomáhají. Dnes už většina lidí ví, že nepomáhá doporučovat rodičům, kterým právě zemřelo dítě, aby si pořídily další, které jim ho nahradí. Podobně nepomáhá doporučovat někomu, kdo prožívá sexuální zármutek, aby si našel nového partnera, nebo použil vibrátor. Jde totiž o mnohem víc, než jen sex samotný. Jde o ztrátu vzájemně, dlouhodobě budovaných rituálů a mechanismů, které vytváří bezpečí a intimity; a který se může vytvořit jen v láskyplném, trvajícím sexuálním vztahu a tudíž není jednoduše nahraditelný. Stejně, jako u jiných aspektů zármutku, to nejcennější je možnost sdílet bolest s někým, kdo umí naslouchat a uznat naši ztrátu. Možná, že první pokusy o rozhovory s přáteli, rodinou nebo terapeuty mohou být zvláštní. Věřím však, že čím víc se téma začne mezi lidmi otevírat, tím lépe se nám bude dařit nacházet cesty, jak s ním zacházet, a třeba konečně prolomit mlčení, které ho zatím obestírá. Kompletní studii najdete zde. Alice Radosh (autorka článku) získala doktorát v neuropsychologii na Městské univerzitě v New Yorku. Pracovala na newyorské radnici, na oddělení pro rodičovství u adolescentů a služby rodičům. Nyní je v důchodu, žije ve Woodstocku, kde štípe dříví na výhřev svého domu. Je spoluatorkou knihy o ženách a důchodovém věku. Její akademické publikace se mimo jiné věnují dostupnosti kondomů na středních školách.  Zdroj originálu textu: zde Autorka textu: Toko-pa Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografií: Adedotun Adegborioye on Unsplash Ráda bych se s vámi podělila o hlubokou zkušenost, kterou jsem nedávno prožila. Pozvali mě, abych přijela učit do malé komunity žen, které nejen, že žijí na ostrově daleko od pevniny, nezávisle na energetické i jiné infrastruktuře, ale jejich životní cestou je také vzájemné sdílení snů.
Představte si malou vesnici, kde lidé závisí jeden na druhém v zajištění potravy, v emoční i fyzické podpoře, sdílené ekonomice, a ve všech životních událostech mezi narozením a smrtí. A také komunitu, která se každý týden setkává, aby její lidé vzájemně sdílely své sny. Hluboce se mě dotklo, kolik odvahy vyžaduje život bez tajností. Když můžete s tím nejintimnějším vnitřním životem vejít do kruhu důvěry, tak můžete žít se všemi svými stíny, slabostmi, bolestmi i touhami. A nejen to - máte možnost se učit doopravdy žít s druhými lidmi. Velmi často se setkávám s nevyslovitelnou hrůzou lidí, když si představí, že by mohli být viděni nebo slyšeni. A přitom je to něco, po čem toužíme víc než počemkoliv jiném v tomto světě - být viděni a slyšeni. Jenže tolikrát zažíváme kritiku, odmítnutí nebo neuznání ve chvíli, kdy jdeme s odvahou se srdcem na dlani, se svým talentem, s projevením se, se svou zranitelností, že raději zůstaneme potichu, ukrytí, malí. Abychom přežili. Časem si natolik zvykneme skrývat svůj vnitřní život, že se od něj vzdálíme i my sami. Jedinou připomínkou zůstávají obrazy v našich snech. Možná věříme, že v sobě máme cosi temného, o čemž kdyby se dozvěděli druzí, tak nás jednou provždy zavrhnou. Paradoxně je to právě tento strach, který nám brání prožívat sounáležitost a pocit, že někam patříme. Jako lidé jsme si mnohem více podobní než rozdílní. Ovšem uvědomíme se to jen zřídka, protože povětšinu času praktikujeme sebe-vyčleňování. Všichni v různé míře oddělujeme život naší duše od života, který ukazujeme na veřejnosti. Nejvážnější ale je, jak se vzdáváme aspektů svého Já, které nejsou v našich rodinách či kultuře uznány. V okamžiku, kdy vstoupíme do posvátného prostoru kruhu, jsme přijímání se záměrem přivítat a pozvat všechny vyhnané aspekty zpátky do svého Já, kam patří. Když si dovolíme projít tímto procesem v komunitě, vytváří se tak léčivé pole, ve kterém může najít cestu domů zapomenutý život i druhých lidí v kruhu. Jak zveme jeden aspekt za druhým, to co obvykle nazýváme negativní emocí, má možnost projevit svou ukrytou dobrotu. Přitítaný a uznaný stud dovolí, aby se projevila důstojnost; skrytou medicínou zrady je opravdová loajalita; opuštěnost v sobě skrývá touhu po intimitě, a tak podobně. Když takto nasloucháme jeden druhému při sdílení posvátného snění, uvědomíme si, jak přitom společně něco důležitého splétáme, co posiluje naši komunitu v jejích tenkých místech. Dovolujeme přitom, aby naše vlastní síla byla k užitku i našim sestrám a bratrům. Když jsem pozorovala ty ženy jak zametají podlahu, připravují jídlo, chystají oltář, rozdělávají ohěň a zapalují svíce, měla jsem pocit, že se pohybují jako jedna bytost. Tiché šumění "snících" s důvěrou přijímající temné stránky kohokoli v kruhu vytvářelo z každého jejich pohybu choreografii přijetí a milosti. Kéž je pro vás tento příběh inspirací v okamžiku, kdy potřebujete být viděni. Aby i lidé kolem vás konečně věděli, že v tom nejsou sami. |
Archives
January 2021
Categories
All
|
RSS Feed