JÍT TO ŘÍCT VČELÁM

Včelí přátelství, autor Hans Thoma (1839–1924)

---

Zdroj originálu textu: zde
Český překlad: Kateřina Černá Grofová

---

Byly doby, kdy téměř každá britská rodina, která chovala včely, dodržovala podivuhodnou tradici. Kdykoliv v rodině někdo zemřel, byl člen rodiny vyslán k úlům, aby řekl včelám, jaká strašlivá ztráta rodinu postihla. Když se na to zapomnělo nebo se to nedodrželo, často to vedlo k dalším ztrátám. Například k tomu, že včely opustily úl, nebo přestaly dávat med nebo celé včelstvo vymřelo. Součástí tradice bylo informovat včely o všem důležitém, co se v rodině dělo - když se narodilo dítě, když došlo ke sňatku, nebo se někdo vydal na dlouhou cestu. Věřilo se, že když se o tom nedá vědět včelám, stane se neštěstí. Podstatou tohoto zvyku tedy bylo “říct o všem včelám”.

Lidé měli k včelám odjakživa zvláštní vztah. Ve středověké Evropě byly včely velmi ceněné pro med a vosk, který dávaly. Med se jedl a také používal pro výrobu medoviny, pravděpodobně nejstaršího fermentovaného nápoje; a také na léčbu popálenin, kašle, nevolnosti a další nemocí. Svíce z včelího vosku svítily jasněji, déle a méně kouřily než ostatní voskové svíce. Včely byly často chovány v klášterech nebo zámcích, kde s nimi bylo zacházeno s nejvyšší úctou a byly považovány za součást rodiny či společenství. Bylo například považováno za velmi nezdvořilé hádat se před úlem s včelstvem.

Je možné, že tradice ‘mluvení ke včelám’ má své kořeny v keltské mytologii, kde se o včelách mluvilo jako o spojenci mezi naším světem a světem duchů. Pokud chtěl tedy někdo vzkázat něco mrtvému, stačilo to prostě říct včelám a ony mu to vyřídily. Mluvení ke včelám se praktikovalo po celé Anglii a také na mnoha místech v Evropě. Časem se zvyk rozšířil i přes Atlantický oceán do Severní Ameriky.

Obvykle se hlava rodiny nebo hospodyně domu vydali k úlům, jemně na ně zaklepali, aby si získali pozornost včel a potom potichu šeptali smutnou melodii důležité zprávy. V určitých oblastech v průběhu času vznikaly i verše. Například z hrabství Nottingham pochází záznam o tom, jak vdova tiše zpívala před úly následující: “Náš pán zemřel, ale vy zůstaňte, prosím. Jako vaše paní vás dál na rukou nosím.” V Německu se objevily podobné verše: “Náš pán je mrtev, včeličky malé. Neopusťte mne v té noci tmavé.”

Vdova se synem říkají včelám o smrti v rodině. Obraz od Charlese Napiera Hemyho (1841 - 1917)

V Nové Anglii bylo naprosto běžné, že se důležité události v rodině chodily oznamovat včelám. Americký básník z 19. století John Greenleaf Whittier popisuje tento zvláštní zvyk v básni z roku 1858 “Mluvit s včelami”.

Pod zahradními zdmi
šla rychlým krokem dívenka
a halila každičký úl do černého hávu

Naslouchal jsem a třásl se
Letní slunce
Bylo studené jako sníh
Věděl jsem totiž, že mluví k včelám o někom,
kdo se vydal na cestu,
na kterou se jednou vydá každý z nás.

Navždy bude znít v mých uších
píseň kterou tenkrát včelám zpívala
“Zůstaňte s námi, včelky krásné, neodleťte!
Paní Mary zemřela, je navždy pryč.”

Když někdo zemřel, včelař obalil vršky úlů kouskem černé látky nebo krepu. Když se v rodině konala svatba, také se zdobily úly a nechával se poblíž kousek dortu, aby mohly slavit i včelky. Nově sezdaný pár se šel včelám představit, neboť kdyby tak neučinil, mohlo to přinést jejich manželství pohromu.

Když včely nebyly zapojeny do truchlení, mohlo to přinést hrozná neštěstí rodině nebo včelaři, které úly po úmrtí původního majitele koupil. Viktoriánská bioložka Margaret Warner Morley ve své knize The Honey-Makers (1899) zmiňuje případ z Norfolku, ve kterém píše o muži, jenž koupil úl se včelstvem z pozůstalosti po zemřelém. Předchozí majitel úlu však včely nezapojil do truchlení po jejich pánovi a včelstvo onemocnělo. Když nový včelař úly obalil černou látkou, včelstvo se uzdravilo. V jiném příběhu se píše o rodině z hrabství Oxford, která měla sedmnáct včelstev, když jejich včelař zemřel. Protože jim o smrti včelaře nikdo neřekl, všechny do jedné zemřely. V knize Margaret Morley je podobných příběhů celá řada.

Mluvení s včelami, Albert Fitch Bellows (cca 1882)

O intimním vztahu mezi včelami a jejich pány se traduje celá řada pověr. Například se věřilo, že prodat nebo koupit včelstva může přinést smůlu, protože s prodejem včelstva prodáváte také své štěstí. Proto se včely dávaly nebo vyměňovaly jako dary. Když včelstvo vlétlo do domu, znamenalo to, že brzy zavolá nějaký cizinec. Když se včelstvo usadilo k odpočinku na střeše, znamenalo to, že je štěstí na cestě k rodině.

Ovšem vztah mezi včelami a lidmi jde mnohem hlouběji za úroveň pověr. Pravdou je, že díky včelám člověk přežil do dnešního dne. 70 ze 100 plodin, kterými se člověk živí, závisí na opylování včelami. Bez nich by tyto rostliny vyhynuly a s nimi všechna zvířata, která se těmito rostlinami či jejich plody živí. To by mělo katastrofický kolapsový dopad na celý potravinový řetězec. Přijít o úl či včelstvo znamená mnohem víc než jen přijít o dodavatele medu. Má to život-ohrožující důsledky.  Tradice mluvení s včelami ukazuje na hluboké spojení člověka s tímto hmyzím tvorem.