Ve chvíli, kdy k nám lidé přijdou, už prožili celý svůj život. Vstupujeme do něj na samém konci a to, co máme možnost uvidět, je obraz, určité nahlédnutí. Vyslechneme celoživotní příběhy zhuštěné do krátké chvíle. Jakoby někdo celý život vepsal na malý lístek, do jedné věty, do pár slov, gest, výrazů. Můžeme získat pocit, že je známe už velmi dlouho a velmi důvěrně. Ze střípků a jednotlivostí, které s námi tak štědře sdílí, tvoříme prostřednictvím své vnitřní představivosti a naladění obraz umírajícího a rodiny - krajinu jejich prožitého života. Vyprávění životních příběhů je jednou z nejdůležitějších součástí procesu umírání. “Pamatuj si jednu věc. O příběhy, které lidé vyprávějí, je potřeba pečovat. Pokud k tobě přijde příběh, věnuj mu pozornost. A uč se ho předat dál, když to bude zapotřebí. K tomu, aby lidé zůstali naživu, někdy potřebují dobrý příběh mnohem víc než jídlo. Proto se navzájem sytíme příběhy. Navzájem si je ukládáme do paměti. Je to způsob, jak o sebe lidé navzájem pečují a projevují zájem.” To řekl jezevec v dětské knize Vrána a lasička od spisovatele Barryho Lopeze. Pro vážně nemocné a umírající může být skutečně jídlo méně důležité než příběhy, které v sobě nesou. Vidíme-li pár, jak se jemně drží za ruce ve chvíli, kdy jeden z nich naposledy vydechuje, předpokládáme, že více než 70 let, které spolu prožili, byly jistě plné lásky, prosté boje, hádek, zrad či zklamání. Často se pak stane, že odcházíme s myšlenkou “kéž bych i já prožil/a takovou lásku”, nebo “až budu umírat, přeji si, aby seděl vedle mé smrtelné postele někdo, kdo mě takto miluje a komu budu takto chybět”. Při takových pohledech bývá snadné si začít představovat život, který spolu prožili nebo neprožili. Stačí nám k tomu pár pohledů. Až s pokorou si připouštíme, jak málo toho o nich víme. Někdy máme pro druhé bezprostřední a důvěrné porozumění. Někdy je náš vztah ovlivněn okolnostmi, jejich nemocí, stresem, našimi vlastními předsudky nebo nezkrocenou divokostí naší vlastní představivosti. V krátkém čase, který společně máme, si potřebujeme rychle vybudovat vzájemnou důvěru a úctu. Carl Rogers uvedl, že základním prvkem všech léčitelských povolání je schopnost obejmout člověka kvalitou bezpodmínečné úcty a dovednost přijímat a respektovat druhé takové, jací jsou, bez posuzování nebo hodnocení. To je jedním z hlavních úkolů hospicových pracovníků - přistupovat k umírajícím s objektivním soucitem, bez lítosti, posuzování a romantizace. Jedním z velkých darů této práce je, že jste svědky životních příběhů. Často to nazýváme aktivním nasloucháním, ale ve skutečnosti je to jeden ze způsobů péče zaměřené na vztah. Nejde o pasivní naslouchání, neboť spolutvoříme zkušenost závěru života - s umírajícím, i jeho rodinou. Už jen to, že tiše sedíme v místnosti, kde člověk prochází svým procesem umírání, je intimní akt a vztah. Dali jsme slib, že nebudeme posuzovat, že neodmítneme péči druhému člověku kvůli rozhodnutím, které v životě učinil, či věcem, které vykonal. Bez ohledu na to, jak temná byla jeho minulost. Když o někoho začneme pečovat, může se s námi o svůj životní příběh podělit. Jindy máme k dispozici pouze malé střípky, malá nahlédnutí do života daného člověka. Na konci každého dne na tom však nezáleží. Protože jsme se naučili mít úctu k životu každé lidské bytosti v jeho závěru - všem lidem by se mělo dostat laskavé péče bez ohledu na jejich osobní historii. Na to by měl mít každý právo. Zahlédnuté střípky často nesou pestrý, užitečný příběh. Lidské bytosti jsou nesmírně zajímavé. Obzvlášť když se v rodině projevuje nějaká dynamika, když spolu třeba přestanou lidé mluvit. Třeba i kvůli věcem, které se staly před mnoha lety. Když jsme o samotě s členem rodiny nebo s nejbližším člověkem, mohou s námi sdílet něco bolestného nebo nepříjemného, co jejich umírající řekl nebo udělal. V takovou chvíli máme možnost jim ukázat, že toto je příležitost se opravdu potkat, vyslechnout, uznat a podpořit umírajícího - možná mu nabídnout i odpuštění, přes všechnu bolest minulosti. Někteří lidé jsou mimořádně milí a nádherní, a jiní jsou krutí a sobečtí. Všichni jsme ‘jen’ lidské bytosti, se svými nedokonalostmi, naše emoce a pocity mají tendenci dostat z nás ‘to nejlepší’. Jednou z příležitostí v závěru života je možnost smíření, a to i ve vztazích mnoho let sužovaných problémy a emoční zátěží. Býváme svědky příběhů, ve kterých zaznívá zášť, nenávist, ponížení, lítost i nevyjádřená láska. Během vyprávění příběhů a facilitace rozhovorů mezi členy rodiny jsme také často svědky proměny utrpení z dlouhotrvajících bolestných vzorců do laskavějšího vztahu, kde je více přijetí a milosti. Tím se automaticky nemění smrt v dokonalou nebo dobrou, ale snad alespoň o něco vlídnější. Neznamená to, že přijmeme smrt bez zármutku, ale prožíváme ji s mnohem hlubším klidem a mnohem menší úzkostí. Ani to se nepodaří vždy, ale daří se to. Terminální diagnóza nám odjímá nesamozřejmost dostatku času. Připomíná nám, co jsme ještě neřekli nebo neudělali, nebo co jsme ještě nepropustili. Často se potkáváme s lidmi, kteří vyjadřují své přání, kéž by bývali propustili svůj hněv nebo zášť dříve. Jeden muž nedávno řekl: “Bral jsem čas, který jsme spolu měli, jako samozřejmost. Vždycky jsem si v duchu myslel, že ještě budeme mít dost času - na to, či ono.” Měl se svou ženou nádherný vztah a velkou lásku, ale trvala mnohem méně času než oba doufali. A v závěru života jeho ženy litoval, že si na sebe neudělali více času. Toto jejich uvědomění může být připomínkou pro nás pro všechny. V těchto ‘nahlédnutích’ můžeme často uvidět hlubokou podstatu bytosti, jedinečné kvality daného člověka. Můžeme ochutnat jeho či její ‘nektar’. Koncentrovanou esenci člověka v jeho celosti. Jsme-li schopni být přítomnými a jasnými svědky (když náš pohled není zamlžen vlastním posuzovaním nebo předsudky), mohou být pro nás tato nahlédnutí a příběhy velkým darem. Jsou příležitostí k léčení - sebe i vztahů. Tvoří naši zkušenost, že umírání a smrt mohou být plné pokoje a smíření. A právě proto po většinu času vnímáme tuto práci jako velké štěstí a požehnání. Tento článek jsem napsala ve spolupráci s doktorem Gary Pasternakem, úžasným lékařem, mým mentorem a přítelem. Český překlad: Kateřina Grofová
Autorka textu: Gabrielle Elise Jimenez Originál textu: https://www.thehospiceheart.net/post/snapshot Foto: Michal Jenčo My, včelí ženy, žijeme v cyklech čísla šest. Šesti stran, šesti příběhů, šesti sester, šesti revolucí. Šesti let. Právě dnes je to šest let, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Vím, že je to pradávný příběh, mnohokrát vyprávěný různými slovy mnoha různými ženami. Zároveň jsou součástí tohoto konkrétního příběhu včely a tak cítím, že sem patří. Na to, že jsem těhotná, jsem přišla díky snu. Ne mému vlastnímu snu, ale snu mé přítelkyně. To ráno před šesti lety jsem se probudila trochu omráčená a vyvedená z rovnováhy. Zavolala jsem přítelkyni, která mě jemně informovala o tom, že měla velmi silný, živý sen. “Jsi v pořádku, zlato,” řekl. “Jsi těhotná.” Duše mé dcerky k ní v noci přišla ve snu a požádala ji, aby mi o ní řekla a připomněla mi, že mám důvěřovat procesu. Tenkrát jsem zůstala stát úplně ohromená na rušné ulici, a cítila jsem, jak mě zaplavila euforická vlna tepla. Tenkrát jsem poprvé pochopila co je to bezpodmínečná láska. Věděla jsem, že měla pravdu. Byla jsem těhotná. Byl to nejšťastnější okamžik mého života. O tři měsíce později jsem děťátko potratila. Odešla v jarním dni, když pozdní dubnová bouře zasypala krajinu velkými, pomalými sněhovými vločkami. Pamatuji si, jak vločky padaly na růžové keře v nemocniční zahradě. Prožila jsem tenkrát dva dny na porodním oddělení. Přicházela jsem o své dítě, a v pauzách mezi spánkem a neodkladnou operací jsem slyšela, jak kolem mě přicházejí na svět jiné děti. Během operace se mi zdál sen. Rodila jsem a při porodu mě doprovázela duše mé zemřelé dcery. Bylo to ve starověkém Řecku, kolem mě byly ženy a vůně včelího vosku a bylin. Byla jsem součástí řádu kněžek, které pracovaly s principy partenogeneze (pozn. př. kdy samičky přivádí na svět potomky z neoplozených vajíček, tedy není zapotřebí otce). V tom snu jsem byla opět vyzývána, abych důvěřovala. Teprve o rok později jsem zjistila, že tyto kněžské řády skutečně existovaly, patřily k Melissae nebo také včelím kněžkám. V domě mých rodičů už pro mě bylo připraveno lůžko, a pokoj pro zotavování. Hned za zdí ložnice žila včelí kolonie. Víte, rok předtím jsem totiž jela do Anglie za posvátným spolkem, abych se učila britskou šamanskou tradici zvanou Cesta pylu. Moje setkání se včelami nevedlo přes klasické včelaření, ale spíše mě vedlo k velmi staré tradici, která vnímá ženy na této cestě jako Melissae, řecký výraz pro včely. Když jsem žila ve Velké Británii, do otvoru ve fasádě domu mých rodičů se nastěhoval roj divokých včel. V prostoru mezi mým lůžkem a vnějším světem si vybudovaly plástve a vychovávali v nich své potomstvo. Byly mi svědkyněmi a společnicemi v těch nejtemnějších hodinách mého života. Potrat se neděje ojediněle. Je součástí příběhu bezpočtu žen. Nosí je v paměti svého těla. A přesto o tom moc nemluvíme. Je nám řečeno, že je to obvyklé, že jsme velmi pravděpodobně stále plodné a můžeme to zkusit znovu. O čem už se ale nemluví, je že pro některé ženy může po potratu nastat období poporodní deprese či se může projevit post-traumatický stresový syndrom (PTSD), nemluvě o nezměrně mocném proudu zármutku. Pohřbila jsem to, co zbylo z mého těhotenství v zahradě, pod nový prázdný včelí úl, který jsem sama postavila. Modlila jsem se k duchu mého dítěte, aby ke mně přivedl včely a já mohla být matkou alespoň tak. O tři dny později zazvonil telefon a byla jsem obeznámena o roji včel v mém okolí. Bylo to poprvé v životě. Roj visel na kvetoucí jabloni a měl tvar srdce. Rojení medonosných včel je projevem rozmnožování, ohromné síly a naděje plodnosti. Obvykle se rojení děje na jaře, když včelstvo přežilo dlouhou, temnou zimu a úl je plný života. Včelí společenství připravuje matku úlu (včelí královnu) na vzlétnutí, čeká na optimální jarní den, kdy vzlétne z úlu v krouživém oblaku křídel. V prvním jarním vyrojení odlétne třetina až polovina včelstva, zavěsí se společně na nějaké vhodné místo poblíž a visí tu pospolu až dokud si společně neodsouhlasí místo nového domova. Zbylé včely v úlu vychovají novou panenskou královnu a s ní pokračuje život a jeho hojnost. Je to vskutku magické být svědkem něčeho takového. Před šesti lety jsem se stala včelařkou. Včelí mámou, tedy je-li vůbec možné být matkou vysoce inteligentního super-organismu, kterému se daří už tisíce let bez lidského přičinění. Možná tedy spíše včelí strážkyní. Nebo ještě přesněji - zamilovala jsem se. Včely byly mou kotvou v moři post-traumatického stresu a bolesti srdce. Byly mým záchranným lanem, který mě poutal k životu, když jsem v některých chvílích prostě jen chtěla vykrvácet. Učily mě o medu a žihadle. Měly se mnou trpělivost. Nutily mě, abych byla plně přítomná, a jasně mě přivedly zpět do mého těla, když jsem se na chvíli vzdálila v myšlenkách. Zpívaly píseň života, plodnosti, odpuštění a řádu. Včely se postaraly o to, abych byla ve spojení se svými pocity. Příběh zármutku je lidský příběh, který všichni společně sdílíme. Jak říká učitelka a spisovatelka Sobonfu Somé: “Potřebujeme začít chápat zármutek ne jako něco cizího, jako nepřítele, kterého potřebujeme zajmout a umlčet, ale jako přirozený proces.” A tak jsem tu. Stále truchlím za někým, koho jsem ani nepotkala. Jsem tu, se slzami prázdné dělohy. Slzami za milované zemřelé. Za ženy, které se nestaly matkami dětí a za ty, kterým zemřela máma. Sedím tu na prahu dalšího období rojení a žasnu nad podivuhodnou synchronicitou života. Přemýšlím nad tím, co z ženy dělá matku a odkdy tak mohu sama sebe nazývat. Když se dítě narodí? Nebo když je počato? Nebo ve chvíli, kdy dítě doneseme poprvé domů? Nebo ve chvíli kdy vyslovíme své ANO tomu, že chceme přivést na svět a pečovat o jakoukoliv formu života? My, včelí ženy, žijeme v cyklech čísla šest. Dnes je výročí šesti let. Dnes je všechno pronikavější než obvykle. Vzpomínky jsou velmi blízko a za sebou cítím klenoucí se pestrobarevnou pouť mého uzdravování. Ode dne, kdy jsem zjistila, že v mé děloze nosím nejvzácnějšího ducha, jsem se vydala na cestu podnikání věnovanému přirozenému včelaření, workshopům snových iniciací spojených se včelami, pracovala jsem s mnoha ženami a s příběhy jejich děloh. Cestovala jsem nesčetněkrát do Anglie, abych pokračovala ve výcviku Cesty pylu a našla jsem domov v novém městě. Za týden se vydám na svou šestou cestu do Anglie, abych se opět ponořila do studia Posvátného Spolku. Jsem na začátku šestého roku včelaření (apikultura). Hluboce si uvědomuji, jakým darem je včelaření, které vychází z respektu ke včelám. Včely mohou být mostem mezi námi a přírodním světem. Spojení s druhem, který je esencí života na této planetě, může být cestou, jak se spojit s kolektivním zármutkem ze ztráty spojení s přírodou. Může být službou. Včelaření se používá pro terapii válečných veteránů s PTSD a je součástí přírodní terapie pro vězně. Vede nás ke spojení s ročními obdobími, ke spojení s cykly života, s kvetoucími rostlinami. Aniž bychom o to usilovali, přirozeně si uvědomujeme plodnost Země, míst, o které potřebujeme pečovat, aby prospívala; místa, která nabízejí životodárný nektar. Zvuk hučícího zdravého úlu nás hluboce upokojuje, aniž bychom chápali proč tomu tak je. A tak si často kladu otázku - jak sloužíme společenství? Jak můžeme být vědomí vůči včelám, ne jen vůči lidem? Jak můžeme uvidět svět očima včely? Být strážkyní či strážcem včel je být ve vztahu, na obousměrné komunikaci, založené na souhlasu. Vždy zas a znovu si připomínám tu milost, kterou nám včely nabízejí. Vždyť jsou koneckonců zcela zásadní pro plodnost všeho živého, života samotného.
Včelstvo mé dcerky žilo čtyři roky. Zemřelo v létě, kdy jsem se odstěhovala. Na místě starého úlu / dělohy jsem zasadila strom. Stala jsem se včelařkou, protože má děloha se potřebovala uzdravit. Mé srdce potřebovalo poznat druhou stranu zármutku. I v nejhlubším smutku mi včely přinášely nezměrný pokoj. Každý den, kdy truchlím pro svou bezdětnost a má děloha sní svůj nový sen, včely mi připomínají nevýslovnou radost lásky mezi včelou a květinou. Skrze tuto lásku zůstává Země plodnou matkou, která své děti občerstvuje na květinových loukách. Autorka textu: Julie Diamond (procesově-orientovaná lektorka, spoluautorka knihy Cesta, která vzniká chůzí) Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Kateřina Černá Grofová Minulý týden v úterý jsem psala účastníkům přihlášeným na můj workshop, který se měl konat koncem měsíce, že uvažuji o tom, že termín odložím.
O dvanáct hodin později jsem jim psala, že ho ruším. Žijeme ve zvlášní nové realitě. Většina z nás nikdy nic takového v životě nezažila. Ale pro některé to není nic nového. Pro ty z vás, kteří jste prožili podobné krize, např. SARS nebo HIV/AIDS, zuřící lesní požáry, okupaci a válku, uprchlickou krizi. Na naší planetě dostávají různé krize různé množství pozornosti. COVID 19 získává celosvětovou pozornost vzhledem k jeho celosvětovému vlivu, a přesto je tu řada jiných krizí a tragédií, které mají mnohem více lidských obětí, a přesto svět nemobilizuje své zdroje, aby na ně reagoval. Ale COVID 19 má bezprecedentní vliv na lidské životy. Dotýká se totiž nejen těch, kteří onemocní a nebo těch, kterým někdo blízký zemře, ale má také ohromný ekonomický dopad, který pocítíme ještě řadu let. Možná, že více lidí zemře na jeho důsledky, na hlad, nedostatek základních zdrojů, násilí, nebo izolaci, než kolik zemře lidí přímo na virus. Je to děsivé a dosud nepoznané. A zároveň si potřebuji připomínat, že je to také normální. Normální? Ano. Nenormální je předpokládat, že věcí trvají, bez jakéhokoliv přerušení, bez krizí. Dovolte mi, abych to vysvětlila. Zhruba před patnácti lety mě přijeli rodiče navštívit do Oregonu. Byl to obzvlášť deštivý červencový týden. Jednoho dne, poté co jsme snad stokrát hráli žolíka, jsem navrhla svému otci, jestli bychom se neposadili na verandě pod markýzou. Můj táta stárnul a byla jsem si vědoma toho, že mu nezbývá mnoho času. Chtěla jsem se ujistit, že dříve než o něj přijdu, tak se dozvím víc o jeho životě: jak se cítil, na co byl hrdý, čeho litoval, s čím zápasil a co se mu povedlo. A zajímalo mě totéž o mých dávných příbuzných. Táta byl posledním pojítkem s mými předky, dosud jen nejasnými stíny v mé mysli. Jaké jsou jejich příběhy? Jaký život se skrýval z jmény, které jsem slýchala v mládí. Jmény, která zněla tak zvláštně a staromódně pro mé mladé uši: Arnold, Gertrude, Tillie, Ruth a Florence. A tak jsme tam seděli, z okapů crčela voda, táta měl v klíně šálek kávy a já jsem na kolenou balancovala s papírem na podložce. Ptala jsem se ho a on vyprávěl. Seděli jsme celé hodiny, a i poté, co se setmělo, táta vyprávěl jeden příběh za druhým - o strýčcích, tetičkách, o prarodičích a praprarodičích. A zatímco táta vyprávěl, já jsem si dělala poznámky. Stále je mám, uložené v mé skříni s dokumenty. Naslouchat příběhům těchto lidí bylo pro mě velmi objevné. Ne proto, že by byli nějaká zvlášť výjimeční a nebo dokázali úžasné věci. Zdaleka ne. Byli to obyčejní lidé, kteří žili obyčejné životy. Bylo pro mě objevné, že každý, každičký z nich, měl vlastně stejný příběh. A ten šel nějak takhle:
Nahoru a dolů. Něco získali a poté o to přišli. Utekli před násilím a chudobou, začali nový život, a potom zemřeli ve válce. Vystudovali školu a přitom chodili po nocích do práce, začali podnikat, a potom o všechno přišli v ekonomické depresi. Vzali si svoji dětskou lásku, a potom o ni přišli kvůli obrně nebo duševní nemoci. Každý z nich žil život a potom o něj přišel. Něco vybudoval a potom musel začít od znovu. Nahoru a dolů. Někdy i dvakrát nebo třikrát v jednom životě. Když jsem to tenkrát poslouchala, sedíc na verandě v červencovém dešti, zarazilo mě, jak to bylo normální. Můj život normální nebyl. A přesto jsem necítila, že bych byla šťastná. Nebylo mi dobře. Nutilo mě to se probudit. Protože v tu chvíli mě zcela jasně ohromily tři věci:
Mnozí z váš, čtenářů, a miliony lidí na celé planetě žijí život plný vzletů a pádů. Někteří však, a patřím mezi ně i já, nikdy v životě nezažili nic, co by je ovlivnilo a dopadlo na ně tak nečekaně, mocně a intenzivně. To odpoledne na verandě s tátou mě změnilo. Začala jsem s větší vážností uvažovat o tom, co by mohlo můj život narušit či ovlivnit. Co bych mohla ztratit? Co považuji za samozřejmé? A - co je nejdůležitější - do jaké míry jsem připravena se bez toho obejít? Mí předkové mi našeptávali následující:
Mí předkové nebyli žádné třasořitky. Přišli do nové země bez peněz, bez rodiny a přátel, neuměli mluvit místním jazykem. Tvrdě pracovali a velmi se snažili. Být připraven na těžkosti neznamená, že se lehce vzdáme. Pracujte tvrdě, bojujte za to, na čem vám záleží, ale zároveň buďte připraveni to v kterémkoliv okamžiku nechat jít, pustit. S vědomím toho všeho se rozhoduji využít čas mé izolace moudře. K tomu, abych se v něčem zdokonalila, abych udělala to, co jsem dlouho odkládala. A nebo se učila bez něčeho obejít. Mám naději, že i vy využijete tento čas moudře a dobře. Ryan Holiday napsal minulý týden ve svém newsletteru Daily Stoic, "Nedovolte, aby následující týdny nebo měsíce izolace přišly nazmar... Kéž na konci karantény vyjde ven lepší / vyšší verze nás samých, než která do karantény vstoupila. Alespoň se o to pokusme." Buďme k sobě i navzájem vlídní a dobří. Máte-li privilegium stálého platu, nebo můžete snadno pracovat z domova, buďte za to vděční. A zároveň se rozhlédněte kolem sebe, jestli někdo, kdo pracuje od hodiny, nepotřebuje zaplatit nájem. A nebo zda nepotřebují pomoct ti, kteří dál chodí do práce a jsou nejvíce ohroženi. Školy jsou zavřené. Můžeme něco udělat pro ty, kteří se musí rozhodovat mezi péčí o děti a prací? Ve Spojených státech jsou zarážející 2/3 školáků, tedy 22 milionů dětí, závislých na školních obědech. Máte možnost jim nějak pomoct, darovat peníze nebo jim zavézt potraviny? Starým lidem je doporučeno zůstat doma a nepřijímat návštěvy. Máte možnost vytvořit jakýsi telefonní síť přátel a rodiny, kteří mohou těmto lidem volat, aby se necítili izolovaně nebo úzkostně? Nabídněte jim svezení autem, kam potřebují, nebo nákup potravin. Strach je normální. Vím, že i moji předkové se někdy báli. Ale nedovolili, aby jim jejich obava zabránila udělat to nejlepší, co mohli. Bojovali dál. A i díky tomu jsem dnes tady, naživu. A i když nemáme žádnou kontrolu nad virem, máme kontrolu nad tím, jak na něj reagujeme. Vím, že mí předkové by z hlouby srdce souhlasili s tím, co řekl Tom Hanks, který je v karanténě v Austrálii (kde natáčel film). Na svém Instragramu napsal: "V baseballu se nepláče." Buďte všichni zdrávi. A jako vždy, děkuji za to, že jste si přečetli mé poselství pro vás. ~ Julie Autorka textu: Dr. Audrey Nieswandt Zdroj: zde Autor/ka fotografie: Igor Starkov on Unsplash Český překlad: Kateřina Černá Grofová Byla jsem mladá a hloupá.
Muž, který mě zaměstnal, učil mě, a se kterým jsme se stali přáteli, ležel ve svém domě v sousedství, na konci naší ulice, a umíral. Bylo mu teprve 55 let. Mě bylo 27 a tak mi připadalo, že byl starý. Vrátila se mu rakovina. Tentokrát nad ní nezvítězil. Tentokrát zemřel. Milovala jsem na něm spoustu věcí. Vnímala jsem jeho optimistickou důvěru, když mě hned po škole zaměstnal. Byl mým učitelem, vzorem a tak trochu i náhradním otcem. Věřil v mé schopnosti a často mi to říkal. Byl laskavý, vtipný a štědrý. Měl nezapomenutelný úsměv. A teď umíral. Cítila jsem, že za ním musím zajít. Chtěla jsem se vedle něj posadit a říct mu, jak moc v mém životě znamenal. Jak důležitý byl pro mě jeho život. Byla jsem ale mladá, zmatená a vyděšená. Našla jsem sama pro sebe výmluvu: "Není přece moje rodina." "Budu ho obtěžovat." "Nechtěl by, abych ho takhle viděla." Věděla jsem, že umírá. Věděla jsem, že mu zbývá pár dnů života. Věděla jsem, co bych mu potřebovala říct. Ale moje mládí, nezkušenost a strach mě k němu nepustily. A on zemřel. Plakala jsem o samotě ve svém pokoji se zataženými závěsy. Do dnešního dne si přeji, abych bývala našla odvahu zaklepat na jeho dveře. Kéž bych bývala promluvila i s jeho ženou a dětmi. Kéž bych bývala seděla vedle něj v jeho posledních dnech. Do dnešního dne lituji toho, že jsem to neudělala. Kéž bych mohla vrátit čas. Kéž by bych bývala našla prostou sílu vstát, jít a být s tím, kdo i mě umírá. Kéž bych se bývala rozloučila. Kéž by, kéž by, kéž by... ale přání týkající se minulosti se nikdy nesplní. Byla to pro mě velmi bolestná a tvrdá lekce. Život nás učí různými způsoby Někdy můžeme mít pocit, že jedeme na nekonečném kolotoči s názvem "Tohle je tvoje lekce, ať se Ti to líbí nebo ne". Velký kruh života, jedna lekce za druhou. Selháváme, zas a znovu, a z toho se učíme. Padáme a znovu se zvedáme. Zakopáváme a jdeme dál. A pak přijde další lekce. Miluji Tě, mami. Sbohem. Uplynuly čtyři roky. Jeden březnový víkend jsem se svými dvěma malými syna a nejmenší dcerkou vyrazila na cestu za svou mámou do Portlandu. Po cestě jsme se zastavili v zahradnictví, abychom naložili náš minivan jarními rostlinkami - fialkami, měsíčky, hledíky. Máma říkala, že už se na vysazování chodníku a předzahrádky nemá sílu, tak jsme se to chystali udělat pro ni. Mámě už několik měsíců nebylo dobře. Trápil jí žaludek. Nemohla moc jíst. Když už něco snědla, měla potíže v sobě jídlo udržet. Hodně zhubla. Když nás vítala ve dvěřích, slabě se usmála a pokyvovala hlavou při pohledu na přepravky s květinami. "Venku je zima," řekla a zachvěla se. "Vezmu děti dovnitř." Rýč a lopata byly poblíž, vzala jsem je a obracela s nimi vlhkou, chladnou hlínu. Jednu po druhé jsem sázela jednotlivé květiny do měkkých jamek v zemi. Z útrob domu jsme slyšela zvuky nádobí a směs hlasů. Zazvonil mámin smích. O půl roku později zemřela. Učíme se, když ztrácíme ty, které milujeme Byla to veliká ztráta... Máma umřela v době, kdy jsme měla tři malé děti. Spoléhala jsem na ni v mnohém - byla mi oporou, podporou, svým humorem i radami. A teď byla pryč. Truchlila jsem dlouho a velmi hluboce. Avšak i přes všechnu tu bolest jsem cítila požehnání. Proč? Protože jsem měla to privilegium, čest a nekonečné požehnání být svědkem a prožít její umírání. Natírala jsem jí nohy a chodidla krémem, četla jsem jí verše z Bible, pomáhala jsem jí při sednutí i koupání, a nebo jsem jen jednoduše seděla u ní, když slova došla. Bylo v tom mnoho úzkosti i krásy zároveň. Život a smrt jdou ruka v ruce. Jen to v naší kultuře neumíme uznat. Od smrti se odvracíme. A často se odvracíme i od umírajících. Stejně, jako jsem se já odvrátila před čtyřmi lety od svého přítele a mentora v jeho posledních dnech. Teď jsem konečně pochopila, co jsem tenkrát měla udělat. Teď jsem konečně cítila, o co jsem přišla. Díky tomu jsem mohla svou ztrátu znovu odtruchlit. Jinak, nově. Porozumění důležitosti návštěvy u umírajících Hospicové zdravotní sestry Maggie Callahan a Patricie Kelley nabízí ve své knize Poslední dary: Porozumění speciálnímu vnímání, potřebám a principům komunikace s umírajícími vlastní vhledy do světa smrti a umírajících: "Umírající člověk nám dává velmi poučné informace a útěchu, a ti, kteří jsou jim nablízku, jim pomáhají dojít vnitřního klidu a rozpoznání smyslu jejich života." Prožila jsem tento paradox, když umírala moje máma. Bylo pro mě bolestně těžké sledovat, jak se proměňuje ze silné, energické ženy do hubené a zesláblé podoby. Ale když jsem navzdory její velké bolesti viděla i její vnitřní sílu, když jsem viděla, jak si dokáže říct o pomoc a podporu, jak hluboké spojení jsem cítila, i když už nemohla mluvit - to byly jedny z darů, které mi svým umíráním dávala. Její umírání mě tak změnilo a bylo pro mě takovým požehnáním, které se ani nedá ani slovy vyjádřit. Návštěvníci přicházejí a odcházejí V průběhu doby, kdy moje máma umírala, jsem měla možnost sledovat zástupy lidí, které postupně proudili k jejímu lůžku, až ten proud nakonec úplně ustal. Na samotném konci zůstala u její postele jen jedna jediná nejbližší přítelkyně. Ostatní přišli jednou a potom zmizeli. Rozumím tomu. Nebylo vůbec snadné být svědkem jejího umírání. Bolelo to. Bylo to nepříjemné. Moje máma byla přírodním živlem. V procesu umírání se stala poraněným ptákem, kterého sestřelila dravec - rakovina. Většina lidí nechtěla vidět její utrpení, nebo se dotýkat jejích ustříhlých křídel. Callahan a Kelley ve své knize vysvětlují, proč je návštěva u umírajících tak těžká: "Ten, kdo se ocitá u umírajícího, nečelí pouze bolesti z toho, že jejich milovaný umírá. Ale ocitají se i v hluboké nejistotě, kdy neví co mohou udělat, jak a kdy." Většina lidí, kteří přijdou na návštěvu, chtějí cítit spojení, útěchu, nebo doufají v hluboký rozhovor. Jenomže právě nejistota a nepohodlí v přítomnosti smrti a umírání brání šancím na smysluplné spojení. Callahan a Kelley si všimly zajímavého rozporu mezi původním záměrem návštěvníků a jejich skutečného jednání: "Návštěvníci často stráví čas s umírajícím běžným rozhovorem o počasí, sportu nebo politice. Možná je to proto, že to vědomě či nevědomě neumožňuje umírajícímu mluvit o hlubokých, intimních věcech." Když moje máma umírala, pozorovala jsem, co dělali různí návštěvníci. Rozdělila jsem si je do následujících kategorií: POVRCHNÍ - přátelé, kteří se zastavili jen, aby "nakoukli". Krátce nahlédli do pokoje, řekli pár vět, a stejně rychle odešli. Někdy se zdálo, že se jen přišlil přesvědčit, že máma doopravdy umírá. Už se nevrátili. ZAPLAVENÍ - často právě blízcí přátelé, pro které bylo příliš těžké se vyrovnat s tím, že máma umírala. Byli velmi emocionální a nervózní, brali si mě nebo sestru stranou, aby nám řekli, jak je to strašné, a že prostě nedokážou vidět, jak na to máma je. ZAMĚŘENÍ NA ŘEŠENÍ - návštěvníci, kteří přicházeli vyzbrojeni nějakou strategií, která by mámu zachránila. Ať už to byla modlitba, rituál, vitamíny, dieta nebo nějaký román a nebo nějaké absurdní řešení. Do této skupiny spadalo velké množství (ale ne všichni) z máminých přátel z církve. Mnozí už se nevraceli, protože mámin stav pro ně byl důkazem toho, že jejich strategie se nezdařila, nebo že jejich víra v její uzdravení nebyla dostatečná. LÍTOSTIVÍ - těmto návštěvníkům bylo mé mámy líto. Říkali jí, jak je to pro ně těžké. Říkali mě nebo mé sestře, jak je to pro ně těžké. Často zmiňovali příběhy o nemocích jiných lidí a o tom, jak se tito lidé zázračně uzdravili a přežili. Většinou tito lidé také nepřišli znovu. POMÁHAJÍCÍ - lidé, kteří chtěli nějak pomoct. Dožadovali se možnosti něco udělat, aby tím mohli dokázat svoji lásku. Někdy nosili jídlo, dárky nebo se nabízeli, že s něčím pomůžou. Když nebylo zrovna s čím pomoct, měli pocit, že jsou nechtění. SPOLEHLIVÍ - tito přátelé byli v naprosté menšině. Dokázali být v přítomnosti smrti. Dokázali sedět u mámy, povídat si s ní, masírovat jí nohy, nebo u ní jen tak být. Přicházeli zas a znovu. Většina těch, kteří přicházejí za umírajícími, má dobré srdce. Chtějí pro umírajícího něco udělat. Chtějí ukázat svou lásku, péči a náklonnost. Ovšem často se stává, že kdo přichází s očekáváním, odchází se zklamáním. Umírání je fluidní proces. Klademe-li na něj svoje představy a požadavky, stane se stresující záležitostí. Přicházíme-li k umírajícímu se svou představou, je velmi pravděpodobné, že po našem odchodu zůstává umírající s pocitem, že nebyl slyšen, že byl jeho svět umenšen nebo ignorován. Po návštěvě povrchních hostů se může umírající cítit dokonce ještě více osamělý než před ní. Umírající potřebují cítit lásku, podporu a porozumění. Je to práce pro nás, kteří jsme zatím plně v životě, abychom jim tyto poslední dary dopřáli. Na návštěvě u umírajících Když navštěvujete svého umírajícího blízkého, vaše zkušenost může mít v průběhu času mnoho podob. Na začátku je v setkání přítomný potenciál pro rozhovory - je to čas, když je umírající ještě při vědomí, není zaintubován ani pod silnou sedací (medikací). Jak se smrt blíží, svět umírajícího se postupně stahuje a zmenšuje. Když se tedy na svou návštěvu chystáte, mějte to na paměti. Je dobré vzít v potaz následující: 1. Připravte se. Například tím, že si budete o umírání číst, nebo o nemoci, na kterou váš blízký umírá. Můžete s předstihem zavolat rodině nebo hospicovému personálu a zjistit si základní informace i čas vhodný k návštěvě. 2. Popřemýšlejte o tom, co pro vás umírající znamená. O tom, co byste mu nebo jí chtěli říct. Pokud vám to pomůže, udělejte si poznámky. 3. Buďte otevřeni všem možnostem. Může se stát, že umírající už nebude ve stavu, kdy by vás rozpoznal. Možná bude ve stavu, kdy ho nebudete poznávat vy. Buďte otevřeni, mějte pochopení. Než vejdete do pokoje, odložte stranou strach a nepohodlí. 4. Naslouchejte. Pokuste se skutečně naslouchat, co si umírající přeje nebo co potřebuje od vaší návštěvy. Pokládejte otevřené otázky. Naslouchejte odpovědím. Je-li to v možnostech umírajícího, dovolte, aby rozhovor vedl on/ona. Pokuste se co nejhlouběji porozumět a soucítit. 5. Nenaléhejte, nehádejte se, nesnažte se řídit rozhovor nebo umírajícího nějak konfrontovat. Na to teď není čas. Máte-li v sobě nějaké nedořešené záležitosti, zkuste o nich přemýšlet nebo si je zapište ještě dříve, než se na návštěvu vydáte. Nevtahujte svého blízkého do sporů, kde bude nucen se bránit. 6. Snažte se vycítit a pochopit, kde se právě nachází. Mohou být hovorní, zmatení, rozrušení, pragmatičtí, emotivní nebo mohou být ve stavu kombinace několika stavůl. Přijměte to, kde právě jsou a projevujte pochopení. 7. Neočekávejte příliš. Není snadné odložit svá očekávání, obzvlášť v náročných emočních situacích, mezi které určitě patří čas, kdy nám umírá někdo blízký. Připravte se na to přijmout to tak, jak to je. Nečekejte, že vám umírající poskytne ujištění, útěchu nebo nějaké poklad moudrosti. 8. Přizpůsobte se. Buďte pružní. Vaše návštěva je činem lásky, respektu, přátelství a spojení. Buďte ochotni změnit téma, ponořit se hlouběji, když si to umírající bude přát, a nebo jen sedět, držet je za ruce, pokud to je to, co právě chtějí. 9. Nezadržujte své vlastní emoce. Plně je pociťujte. Naslouchejte svému blízkému. Smějte se spolu, plačte spolu, můžete se i spolu zlobit na nemoc. Není možné, abyste se zbavili svých pocitů, které se přirozeně objevují v přítomnosti umírajícího blízkého. Otevřete své srdce. Vnímejte, co cítíte. 10. Buďte dobře sami se sebou a přijímejte proces umírání tak, jak probíhá. Váš blízký vnímá, když cítíte nepohodlí, zmatek nebo strach. Nechtějte po nich, aby vás konejšili a ujišťovali. Vy jste tu proto, abyste jim byli podporou a milovali je, ne naopak. Ponořte se do této zkušenosti. Dovolte, ať se věci dějí samy od sebe. Nechte se vést láskou. Život a smrt Ve smrti se spolu mísí bolest a krása... Umírání je v mnoha směrech podobné zrození. Umírající se pohybují směrem ke smrti, krok za krokem, hodinu za hodinou. Zápas se střídá s přijetím. Úlevu střídá bolest. Nakonec je cesta dovršena. Být přítomni a být svědkem smrti někoho, koho milujeme, je samo o sobě zázrakem. Koneckonců, život končí smrti. To platí pro každého z nás. Plně přijmout, uznat a učit se ze smrti někoho milovaného je nesmírně těžké, srdce-rvoucí a velmi, velmi těžké. Ale je to také nádherné, poučné a hluboce pravdivé. Dotýká se samotné duše. Proto vám říkám - jděte! Buďte se svými umírajícími. Navštivte je. Povídejte si. Smějte se. Plačte. Milujte je do jejich posledního okamžiku. Protože být s vašim umírajícím milovaným člověkem je nejspíš ten nejlepší poslední dar - pro vás, pro něj, pro vás oba. Autorka textu: Sarah Epstein MFT Originál textu: zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Kat J on Unsplash ...a proč je důležité o nich mluvit jako o zármutku
Zármutek je ve světě všeobecně považovaný výhradně za reakci na smrt. Jde však o velmi zúžený pohled, který nezahrnuje celé spektrum lidských zkušeností, které jsou doprovázeny zármutkem nebo jej spouštějí. Následují čtyři typy zármutku, které jako lidé můžeme prožívat, a přitom nesouvisí se smrtí: 1. Ztráta identity: Ztráta role nebo sounáležitosti Například:
Ve chvíli, kdy člověk ztrácí svou primární identitu, truchlí za ztraceným pocitem sebehodnoty, svého místa. Stojí před ním úkol odtruchlit to, kým si myslel, že byl a případně vytvořit nový příběh, který pomůže integrovat ztrátu do jeho osobního příběhu. Někdy může mít člověk dokonce pocit, že mu jeho/její identita byla ukradena, odebrána, jako třeba v případě člověka, který je ze strany rozvádějícího se partnera zcela přehlížen a nebo u žen, které přežily rakovinu prsu. Zármutek těchto lidí může být o to hutnější, že je v něm i pocit ztráty kontroly nad rozhodnutím. Jiní lidé se rozhodnou své identity zříct, například tím, že odejdou z práce nebo z náboženské komunity. I když to může na první pohled znít jako jednodušší řešení, jejich zármutek je obtěžkán protichůdnými pocity zármutku a vlastního rozhodnutí opustit něco, za čím následně truchlíme. Takoví lidé pak mohou mít pocit, že je nepatřičné, aby truchlili, protože se pro odchod přece sami rozhodli. 2. Ztráta bezpečí: ztráta pocity fyzické, emoční a psychické pohody Například:
Na bazální úrovni se potřebujeme cítit ve svých domovech, komunitách a ve vztazích bezpečně. Člověk, který ztratil pocit bezpečí, ať už tělesný (např. po vloupání) nebo emoční (po nevěře) se může ve svém životě cítit celkově ohrožený. Ztráta pocitu bezpečí se může projevovat výrazně zvýšenou obezřetností i ve chvílích, kdy žádné nebezpečí nehrozí, a nebo naopak sníženou citlivostí nebo úplnou absencí citlivosti. Oba symptomy se projevují především u lidí, kteří trpí postraumatickou stresovou poruchou. Pro ty, kteří přežili trauma, násilí či jinou formu narušení rovnováhy, může být velmi těžké obnovit vnitřní pocit bezpečí a to i ve chvíli, kdy se vnější okolnosti stabilizují. Takový člověk se kromě toho, že prochází procesem uzdravení z traumatu, potřebuje ještě vypořádat se zármutkem ze ztráty pocitu bezpečí a potřebuje se naučit, jak jej obnovit. 3. Ztráta automonie / soběstačnosti Například:
Tento typ zármutku se dotýká nejhlubší potřeby každého člověka dokázat se postarat o své tělo a svůj život. Když lidé tuto autonomii ztrácí, vyvolává to hluboký zármutek ze ztráty pocitu kontroly a jen stěží si zachovávají hodnotu sebe sama. Lidé s nemocí či postižením se potkávají se ztrátou autonomie (a často i se ztrátou identity) na každém jejich kroku. Pokud se jejich nemoc či postižení dál rozvíjí, přináší to zármutek ze ztráty nezávislosti a možnosti samostatně fungovat. Člověk, který prochází významnou finanční ztrátou může také prožívat stejně intenzivní zármutek, doprovázený pocitem, že mu zbývá jen málo možností, pocity selhání a zoufalství. Zatímco žijí s těmito omezeními, truchlí za svými ztrátami a znovu objevují, kým vlastně jsou. 4. Ztráta snů a očekávání: Když se naděje a sny nenaplní Například:
Pro tento typ zármutku je typický hluboký pocit ztráty orientace (zmatku). Většina z nás má nějakou představu o tom, jak by se měl náš život odvíjet a jak by měl fungovat svět. Když se potom životní události rozcházejí s našimi představami, může to pro někoho být spouštěčem pro hluboký pocit zármutku a nespravedlnosti. Proces zármutku u páru, který se snaží počít dítě a nebo u studenta, který se upřímně snaží uspět ve světě, je obtěžkán i pocitem selhání, neúspěchu. Mají tendenci srovnávat svou snahu a své výsledky s druhými. Nečekané politické obraty mohou vést k pocitu ztráty námi předpokládané reality a také pocitu stability, pokud jsme uvěřili, že “naše” politická strana / komunita rozuměla tomu, jak funguje svět. Navrácení pojmu “zármutek” tam, kam také patří Ztráta identity, bezpečí, autonomie nebo očekávání - to jsou všechno ztráty, které jsou důvodem k zármutku. Zármutek a truchlení je rámec, který pomáhá každému z nás projít chvílemi či obdobím chaosu s jemností, a v rámci kterého je truchlícímu dopřáno jemné péče. Je přijímán se soucitem a je mu dovoleno, aby se zlobil, smutnil, mlčel, neměl ponětí o tom, kdo a co je, a aby mohl procházet ne vždy přímočarým hojením. Slovo zármutek výstižně charakterizuje vnitřní realitu procesu, a zároveň tento proces legitimizuje a konkretizuje - pro nás samotné i pro ostatní. Zatímco spousta lidí v časech životních tragédií a těžkostí prožívá zármutek, jsou i lidé, kteří pochybují o tom, zda smějí truchlit. A tak vám dávám svolení. Smíte smutnit. Smíte truchlit. Vaše ztráta je skutečná. Autorka textu: Jane Burns Originál textu: zde. Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Kateřina Černá Grofová + převzato z originálního textu Asi žádný jiný příběh z keltské mytologie nepopisuje nesnesitelnou tíhu zármutku tak přesně, jako příběh o velkém hrdinovi Cúchulainnovi, kterému zemřel syn Connla. Smrt mladého bojovníka byla o to tragičtější, že ji způsobila ruka jeho vlastního otce. Když vyšla najevo totožnost mrtvého, vyšla tím najevo i nevěra manželky Aoife, neboť souboj byl odvetou odhodlaného Cúchulainna vůči jejímu milenci. Cúchulainna pohltí zuřivý zármutek. Vběhne do moře, naříká a zpívá mučivé lamenty za svého nádherného syna, kterého poznal právě ve chvíli, kdy jeho mladý život vyhasl. Byl jeho vlastním vrahem a tak neměl ani proti komu bojovat, aby pomstil jeho smrt a upokojil svůj zármutek. Proto druid Cathbad svým kouzlem promění vlny moře v divoké, bouřlivé vojsko, se kterým Cúchulainn tři dny bojuje a teprve potom padne vysílený na pobřeží. Jeho zármutek byl konečně utišen. Čtenářům, kteří nikdy nezažili hluboký zármutek, se může zdát prvotní reakce Cúchulainna extrémní a přehnaná. Ale ti, kteří silný zármutek prožili, nejspíš chápou, že jeho reakce byla zcela přiměřená síle, které čelil. Hrdina zpívá lamenty za své ztracené dítě, dává hlas svému šílenství, kvílením vyjadřuje zuřivot a bolest v srdci. Jde o prastarou práci spojenou se smrtí, které se říká lamentování (orig. keening). To, co v počínání Cúchulainna vypadalo jako syrový instinkt a impulz se stává pro před-moderní Kelty formální a záměrní tradicí. Keltové byli známí tím, jak vroucně pracují s moudrostí i dramatem vlastní mytologie. Ve starodávné keltské psýché se nikdy nestalo, že by keltové opustili svou mytologii a žili by obyčejným každodenním životem. Kdykoliv zemřel některý z členů kmene nebo vesnice, byl zde přítomen člověk, který držel tradici popisovanou z příběhu o Cúchulainnovi. Říkalo se jí 'ban chaointe' (ban kweent-chah) nebo-li Žena lamentu, která vyprovázela písněmi nářků duše zemřelých do světa duchů a zároveň pomáhala pozůstalým strávit jejich zármutek. Říkalo se, že hudba lamentu přichází z Jiného Světa a může ji slyšet jen ten, kdo má dar ho slyšet. Lament je energetickou cestou pro zemřelé, portálem do světa duchů. Součástí tradice bylo, že lament měl konkrétní melodii, byl tvořen pro konkrétního zesnulého. Byl jakýmsi zpívaným velebením zemřelého. V rámci lamentu se předříkával rodokmen, aby členové rodiny a předkové, kteří již zemřeli, mohli odcházející duši nabídnout duchovní žebřík, po kterém může vylézt zpátky domů. Lament (v gaelištině "caoineadh") také někdy připomínal detaily ze života zemřelého, s úctou a chválou za jejich dobrý život, jejich dary, jejich krásu - tělesnou i duševní. Skotská folkloristka a zpěvačka Margaret Bennet říká, že lament někdy vyjmenovával ty, kteří zemřelého milovali, a které miloval on. V pořadu televize BBC 'Gaelský Lament' recituje ten, který se jmenuje Lament za děti: Chlapče s tmavými vlásky, dala jsem Ti svou lásku. Chlapče s tmavými vlásky, dala jsem Ti svou nejhlubší náklonnost. Ne všechny lament měly melodii. Některé byly kakofonním kvílením nebo naříkáním, křičením, pláčem a vzlykáním. Často byly zvukové projevy doprovázeny představením, kdy Žena lamentu zápasí se samotnou Smrtí - bojuje pěstmi, trhá si oblečení, vrhá se na zem nebo do hrobu (podobně, jako Cúchulainn bojoval s vlnami). Lamentem byl také často protestem proti nemožnosti milujícího následovat zemřelého. Záměrem lamentu bylo dostat ze všech přítomných náročné emoce. Truchlícím často padaly slzy bez jakéhokoliv zakrývání a často, aniž by si to sami uvědomovali. Historie lamentování Jazykový antropolog Jim Wilts v rozhovoru pro Rádio RTÉ v rámci pořadu "Zvuky zármutku" říká, že lamentování není jedinečnou praxí známou pouze od keltů. Tuto praxi studoval a zkoumal řadu let a vystopoval první zmínky z Egypta. První historická zmínka o lamentování se našla na textech pyramid z roku 2600 př. n. l. Tyto texty vypráví příběh o první Ženě lamentu - Isis. Po smrti Osirise se proměnila v sokola, létala nad tělem zemřelého a vydávala dlouhý, vytrvalý nářek, jaký smrtelníci nikdy předtím neslyšeli. V historii byla doba, kdy byla praxe lamentování poměrně univerzální a dodnes se praktikuje na středním Východě, v částech Afriky, ve východní a jihovýchodní Ázii. Lamentování bylo také součástí posmrtných rituálů kmenů v Severní i Jižní Americe a také se vydatně praktikoval na různých místech Evropy, historicky už od dob starověkého Řecka. V Irsku se vypráví legenda, že umění lamentu přinesla na ostrovy bohyně Bridgid, když po smrti svého syna Ruadana, který byl popraven kvůli zradě v bitvě o Magh Tuireadh, naříkala tak hlasitě, že byl její nářek slyšet ve všech čtyřech rozích irské země. V Irsku a Skotsku byly doby, kdy bylo nemyslitelné, aby zemřelý opustil tento svět bez hlasitého, vášnivého lamentování pozůstalých. Ovšem již v 6. století křesťanské církve od lamentování odrazovali. Součástí nařízení bylo tvrzení, že má-li být zajištěna možnost zmrtvýchvstání křesťanské duše po smrti, pohřeb může vykonat pouze kněz nebo církevní duchovní. Svůj vliv na praxi lamentování měla i urbanizace a modernizace. Mladé generace se odstěhovali z vesnic do měst. Když se domů vracely na rodinný pohřeb, styděli se lamentování praktikovat, začali ho považovat za příliš syrové a necivilizované. Irská spisovatelka a odbornice Angela Bourke zmiňuje, že významnou roli v opuštění tradice lamentu hrály i roky velkého hladomoru (v letech 1845-52). Většina Žen lamentu pocházela z chudších poměrů a právě lidé z chudších poměrů umírali na hladomor nejvíce. Chudý lid se obvykle držel starých zvyků víc než jiní, stále mluvili gaelsky a z jejich řad pocházely nejpozoruhodnější Ženy lamentu, které obvykle patřily do dlouhé línie lamentujících a v tomto umění byly vychovávany od malička. V 30. a 40. letech 20. století se stávalo umění lamentu v Irsku a Skotsku víc a víc sporadické, zejména díky tlaku katolických kneží, kteří v Ženách lamentu viděli konkurenci. Nějakou dobu rodiny pochybovaly, zda je správné praxi lamentu opustit (bály se, zda jejich zemřelý bez dobrého lamentu odejde na druhý břeh). Ale církev měla silnou moc, takže praxe postupně vymizela. Také proto, že vesničtí kněží odmítali vést pohřeb, pokud bude přítomna Žena lamentu. Ztracené umění lamentu Co jako světové společenství ztrácíme se ztrátou lamentu a jiných tradičních pohřebních zvyků? Jedna věc, kterou kolektivní lamentování přináší je zkušenost, že zármutek sdílíme, že v něm nejsme sami. Jsme jedním z mnoha a náš zdánlivě osobní zármutek je součástí nesmírného oceánu lidského zármutku, který je nekonečný a univerzální. Básnířka Naomi Shihab Nye to vyjadřuje v nádherné básni s názvem "Laskavost". Smutek tě musí probudit. Musíš ho vyjadřovat tak dlouho, dokud tvůj hlas nezachytí nit všech smutků a ty konečně neuvidíš, jak velké plátno tvoří. Toto poznání na dlouhé, osamocené cestě zármutkem je jen jedním z mnoha darů a milostí o které přicházíme, když potlačujeme své pocity a dovolíme umění lamentu, aby zmizelo. Naši předkové věděli, že když zemře náš milovaný, je naše utrpení tak velké, že jej musíme ze sebe vydat, abychom mohli pocítit úlevu a udělat další krok. Že ono velké utrpení nemůže zůstat v našem těle, aby duše zemřelého mohla zůstat celistvá. Žena lamentu uznává veškeré utrpení, jemně se dotýká jeho vlákna a rozeznívá ho, aby jej mohli všichni vidět, cítit a slyšet. Když se její nářek vyčerpá, uklidní se a utichne, dává tím najevo, že na konci cesty skrze bolest srdce přichází přislíbený pokoj a klid. Ve své formě plného vyjádření lament koresponduje s fázemi zármutku tak, jak jej popisuje Elisabeth Kubler-Rossová: popření, bolest, hněv, smutek a přijetí. "Žal má svůj zvuk," říká Martin Prechtel, autor knihy Vůně deště v prachu: Zármutek a Chvála, "a vede člověka do nitra. Jestliže se v rané fázi zármutku potlačí, pak se nevyzpívaný smutek, ten, který se neproměnil v krásu, vyplaví na povrch později, často jako komplikovaná závislost, obvykle na alkoholu." (str. 39, 50). V psychoterapeutických kruzích získává nevyjádřený zármutek a jeho vliv na život "přeživšího" stále větší pozornost. To, co se dříve často považovalo za chronickou depresi, nemoce srdce, rakovinu, post-traumatickou stresovou poruchu, sníženou imunitu, únavu, nekotrolovatelnou zuřivost, závislost, sklony k sebevraždě nebo mentálnímu postižení, se dnes rozpoznává jako "prodloužený nebo komplikovaný zármutek". Případná další ztráta má na pozůstalého hlubší a komplikovanější dopad a zotavení je složitější. Skutečná a důležitá role v životě člověka je stále obestřena vytrvalým, hlubokým popíráním a odmítáním. Narozdíl od našich předků, a možná těch, kteří jdou cestou šamanské nebo duchovní praxe, většina lidí už neví, jak umírat, co očekávat, kam jít a jak se tam dostat. Přechod tak zdaleka není automatický a duše na odchodu mohou uvíznout mezi světy, zatížené strachem, lítostí, vinou, studem nebo citovým poutem. Jako psychopomp ( z řeckého "psychopompós" = průvodce duší) se s tím setkávám ve své práci poměrně často a vím, že nejsem jediná. To je další část, o kterou přicházíme jako rodina a komunita, když nedovolíme svému hlasu, aby byl vyslyšen ve svém projevu zármutku. Prechtel o tom píše: "Duše zemřelého, za kterým nikdo netruchlí, se nedokáže vydat na cestu sama. Protože mrtví nemají jiný zdroj energie než v živých, mají spíš snahu se pohybovat směrem zpět než kupředu. Touží po tom vrátit se na nějaké známé místo v naději, že tam naleznou teplo a přijetí. Taková duše ale nemá vlastní tělo a může se tak stát pro živé pozůstalé duchem." (str. 68-69) Lamentování je šamanský (pohanský) rituál pro zemřelé i pro pozůstalé. Pohybují se na paralelních cestách a každý z nich může uvíznout mezi světem, který byl kdysi (a kým kdysi byli) a světem, kde musí žít nyní (a kým musejí být). Jak získat zpět naši minulost Co můžeme dělat jako truchlící, praktikující a učitelé, jako obyvatelé toho světa, abych zaplnili prázdné místo po ztrátě lamentu a jiných účinných rituálech smrti? Náš nevyjádřený, nestrávený zármutek žije dál, prostupuje naše tělo a mysl je dědictví, které jsme dostali a které předáváme dál. Generace neodtruchlených duší putují světem duchů, obtěžkáni neoceněnými dary a nerozřešenými přestupky. Ztratili jsme spojení s pravdou, kterou naši předkové dobře znali - že medicína je ukrytá v samotném zármutku. Když se mu vyhýbáme nebo bráníme, když ho ignorujeme, nedáme mu hlas, odsuzujem sebe a naše milované k tomu, abychom dál pokračovali v utrpení a duchovní nerovnováze. Ale ještě není pozdě. Šamanské léčení může přinést vše, co potřebujeme - vyjádření našeho zármutku, které na sebe tak dlouho čekalo a posvátný prostor, který to unese. Svolení vykročit ze známého světa společenské přijatelnosti a racionálního myšlení. Zplnomocňující místo, kde můžeme dobrovolně čelit svému zármutku. Doprovázení odevzdáním, které od nás "smrt" žádá. Toto jsou tři rituály, které můžete provést sami nebo - pracujete-li se šamanskými technikami - je můžete sdílet se svými klienty a studenty: 1) Uspořádejte obřad. Duchové pomocníci často doporučují truchlícím klientům, aby uspořádali vzpomínkový obřad, který bude více souznít s jejich představou i potřebou se rozloučit, někdy i roky po samotné smrti. V kontextu dnešních moderních společenských konvencí se mohou ocitnout ve zcela sterilním a prázdném pohřebním obřadu, kde jejich zármutek nemá žádné místo. Vámi uspořádaný obřad vytváří příležitost zpívat oblíbené písně zemřelého; vyprávět příběhy o tom, co řekli nebo udělali, jaké talenty a dary měli a žili, čím obohatili druhé; otevřeně mluvit o tom, jak a v čem vám chybí, jaké prázdné místo po nich zůstalo, kolik lásky k nim stále cítíte; můžete uctít a volat jména předků, kteří zemřeli před vašim milovaným; a vyjádřit poděkování za jejich život, radost a vděčnost za všechno, co s vámi sdíleli, a smutek z jejich odchodu. 2) Doprovoďte sebe (nebo truchlícího klienta) na cestě k novému životu, který začíná smrtí blízkého a procesem oddělení. Je to prastará šamanská cesta, která nabízí milující prostor pro to, co nejdříve potřebuje "zemřít", aby se mohlo proměnit a znovuzrodit. V tomto posvátném prostoru můžete být například svědkem, jak je truchlící nesen duchy pomocníky a soucitnými bytostmi na břeh moře. Moře je krásnou metaforou závoje mezi světy. V rámci tohoto procesu je možné si představit, jak stavíte a zapalujete pohřební hranici, která je následně poslána na moře a to ji přijme. Může následovat vigílie, kterou provádí duchové pomocníci, dokud moře s láskou nevrátí obnovenou duši zpět na břeh. Dovolte, aby se cesta odvíjela svým vlastním, jedinečným a zmocněným způsobem. 3) Lamentujte za těmi, kteří odešli. Napište vlastní lament. Prechtel ve své knize popisuje nádherný obřad, který se koná na pláži (podobně jako v příběhu Cúchulainna). Doporučuje, abyste si ke svému procesu pozvali společníka, kterému důvěřujete. Namalujte do písku nějaký tvar a do jeho středu umístěte korálek. Ve chvíli, kdy si moře korálek vezme, moře tak vyjadřuje souhlas s tím, že vyslechne a přijme váš smutek. Zpívejte a plačte. Naříkejte a mluvte. Jen nebuďte zticha - doporučuje Prechtel. Odevzdejte své slzy a svůj zármutek oceánu. A potom mu poděkujte. (str. 54-55) V Irsku, Skotsku a Finsku probíhají snahy o oživení umění lamentu, oživit staré lamenty a učit tomuto umění. Poskytnout lidem příležitost shromáždit se, vydávat tóny, zpívat a uvolňovat svůj nevyjádřený smutek v přítomnosti komunity. * Každý z nás se potřebuje vydat na vlastní poetickou cestu se svým zármutkem. Přestože okolnosti ztráty, ani samotný zármutek nikdy nejsou stejné, zkušenost je univerzální a nikdo vůči ní není imunní. Pradávná moudrost nás vybízí, abychom uznali zármutek a dovolili mu, aby skrz nás proudil a aby vyšel ven, dostal zvuk, dostal uznání a abychom si s ním povídali - ať už silným hlasem nebo tichým šeptem. Originál textu: zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Mary Bloom (převzato z originálu textu) Ve východních tradicích se považuje stav vědomí v posledním okamžiku života za zcela zásadní, a tedy že je důležité se na něj celý život připravovat.
Mahatma Ghándí, velký indický vůdce, jednou vešel do zahrady, aby poskytl tiskovou konferenci a v tu chvíli byl zavražděn. Když padal k zemi, řekl jediné slovo: "Rām!", což je indické jméno pro Boha. Meher Baba prohlašoval: "Posvátný Milovaný je vždy s vámi, ve vás a kolem vás. Vězte, že od něj nikdy nejste odděleni." Aldous Huxley ve svém románu Ostrov říká nádherná slova: "Teď už ho můžeš nechat jít, můj milý... Nech ho jít... Nech jít toto staré ubohé tělo. Už ho nepotřebuješ. Nech, ať z Tebe opadá. Nech, ať zůstane ležet jako hromádka obnošených šatů... Do toho, milovaný! Vydej se do Světla, do míru a pokoje, do živoucího pokoje Čistého Světla." Když se spřátelíme se smrtí a jsme plně přítomni v okamžiku, umožní nám to, abychom se uvolnili do lásky - do lásky ke kráse a úžasu z toho, jak se Bůh projevuje. Do lásky k sobě i ke všemu ostatními, ale i k utrpení, bolesti a radosti. Ve věčné přítomnosti okamžiku jste osvobozeni od času. Je-li tím okamžikem smrt, tak je právě tím okamžikem. Jste-li ve stavu otevřenosti, všechno je možné. V okamžiku smrti se odevzdáváte do náručí Boha. Když se mu s lehkostí odezvdáte, vejdete do Světla, k Němu, k Bohu. Jaká milost! Člověk umírá tak, jak žil. Co jiného by nás mohlo lépe připravit než to, jak žijeme? Jde o to být tam, kde právě jsme - upřímně, vědomě a tak plně, jak jenom umíme. Jakmile se jednou probudíme, už nikdy neupadneme do hlubokého spánku. Ať už se ve světě děje cokoliv, budu dál každý den následovat instrukce Maharádžiho: milovat každého, sloužit každému a pamatovat na Boha - milovat, sloužit a pamatovat. V určitou chvíli života ucítíme volání k očistě. Začneme hledat očistný oheň. V takové chvíli to začíná být opravdu zajímavé, protože se díváme zpříma do tváře situacím, které nás vyvádějí z rovnováhy. Zkoumáme role, ve kterých v tomto životě jsme - naši zodpovědnost vůči rodičům, dětem, vlasti, víře, přátelům, vůči sobě. Pracujeme na tom, abychom je přivedli do rovnováhy a souladu s naším hlubokým bytím. Část naší odpovědnosti k sobě tvoří péče o naše tělo. Potřebujeme dělat to, co podporuje dobré zdraví. Naše tělo je chrámem pro duši, chrámem pro ducha. Je prostředkem, díky kterému můžeme být v tomto vtělení a můžeme dosáhnout plného vědomého bytí - je prostředkem, skrze nějž se můžeme spojit s Bohem. Važte si ho. Pečujte o něj. Já jsem o své tělo nepečoval zrovna vědomě, a zaplatit jsem za to velkou cenu v podobě mrtvice. Když ztišíte svou mysl, začnete rozpoznávat různé součásti vašeho bytí a zda jsou vzájemně v harmonii a rovnováze. Někdy například můžete mít pocit, že ve vašem těle není všechno v pořádku. Že někde ztrácíte energii, nebo že potřebujete posílit nebo uvolnit své svaly. Pamatujte na to, že vaše tělo je chrámem pro vašeho ducha, pracujte s ním, a dopřejte mu to, co uvolní nebo vyrovná jeho energii. Může k tomu třeba dobře posloužit Hatha jóga, jóga energie. Když své tělo stavíte do ásány, je to jako mluvit s Bohem. Buďte si také vědomí toho, co do svého těla posíláte tím, co jíte. Lidské tělo je božským projevem. Ctěte ho. Velká část duchovní práce spočívá v tom, že se natolik zpomalíme, že se naše mysl může sladit s naším srdcem. V textu Bhagavadghíty říká Krišna Arjunovi: "Dej Mi svou mysl a své srdce a vejdeš ke Mně." Jakoby tím říkal: "Stále na mě mysli, stále mě miluj, a já povedu Tvé srdce a Tvé činy." Být tady a teď je zkušenost. Když prožíváme daný okamžik, čas se zpomalí. V každém okamžiku máme všechen čas tohoto světa. Nepromrhejme jej. To, kým skutečně jsme, je mimo čas. Kristus řekl: "Hle, činím všechno nové." Děje se to vždy, když žijeme tady a teď a v každém okamžiku začínáme nově. Když jsme skutečně přítomni v okamžiku, je v něm všechno, co je. Potom okamžik smrti jen dalším takovým okamžikem. ~ Ram Dass (zemřel 22. prosince 2019) V sobotu o půlnoci zemřela moje kamarádka Mary.
Přála si, aby se hned po jejím úmrtí uspořádala "netradiční Šiva", kdy se po tři dny a tři noci budou scházet u ní doma její přátelé, rodina a kdokoliv si přeje přijít. Bude se sdílet jídlo a pití, příběhy, básně a písně. Jsem z hlouby duše rád, že jsem na setkání přišel. Bylo první z řady setkání, které se během těch tří dnů uskutečnily. Proběhlo den po jejím půlnočním úmrtí. Přinesl jsem mísu pomerančů. Sdílel jsem příběh o tom, jak jsme ani ne před měsícem seděli s Mary přesně ve stejné místnosti. Vzpomínal jsem, jak jsme s Mary jedli pomeranče, povídali si o léčení, tvoření a o tom, že být doopravdy naživu je velká práce. Vyprávěl jsem, proč jsme tenkrát jedli právě pomeranče: Mary se to naučila v době, kdy byla meditovat v centru Spirit Rock. Posadili se a celou hodinu jedli jeden pomeranč. Když o tom Mary vyprávěla, nešlo neposlouchat. Už jen způsob, jakým o tom Mary vyprávěla mi přišel jako meditace samo o sobě. Sedět a jíst pomeranč takto pomalu, s největší možnou přítomností, kousek po kousku, kousnutí za kousnutím, žvýknutí za žvýknutím, vychutnávat si každičký jeho kousíček, aby pomalu během hodiny úplně zmizel. Vím, že od té doby budu pokaždé jíst pomeranč s myšlenkou na Mary. Mísa, ve které jsem pomeranče donesl, měla puklinu a menší díru. Vyprávěl jsem, že ji dal mě a mé ženě před deseti lety můj velmi blízký přítel jako svatební dar. Místo, abych pomeranče donesl v igelitové tašce ze supermarketu, chtěl jsem je donést v míse a tak jsem zvolil tuto ručně dělanou keramickou mísu, kterou jsem před časem rozbil a potřebovala spravit. Cítil jsem, že teď konečně nastal čas ji nechat jít. Teď, protože moje kamarádka, která se pokoušela uzdravit z rakoviny bezpočtem operací a léčeb, s mnoha puklinami a dírami, které to zanechávalo v jejím těle, a které dávali čtyři měsíce života, žila nakonec dvacet let, aby se nakonec včera o půlnoci konečně pustila toho, čeho se tak velmi držela. Ležela na JIPce nemocnice ve Stanfordu a v jednu chvíli sestrám, které o ni pečovaly, řekla, že je připravená, že chce jít zemřít domů. Sestry zařídily převoz a během dalších pěti hodin zemřela. Mary se na svou smrt připravila tak, že věděla, že se to stane, věděla co si přeji a jak si to přeje. Plněním jejích přání se vytvořilo společenství. A teď jsme tu byli. Méně než 24 hodin od její smrti, v souladu s jejím přáním, v teple jejího obývacího pokoje, stejného pokoje, ve kterém jsem s ní teprve před měsícem seděl poprvé. Seděl jsem v rohu místnosti a plakal, zatímco jsem naslouchal ostatním, většinou ženám, kteří sdíleli své příběhy mocně a neochvějně, zatímco se navzájem jemně drželi a podpírali dotekem, přítomností a nasloucháním. Společenství lidí, které společně prochází tváří v tvář jedné z nejtěžších zkušeností v životě, mnoha emocím a procesům, které se někdy mohou zdát jako neunesitelné. A prochází tím společně právě tak, jak si Mary přála. Byť je to velmi těžké, je to jejich dar nám všem. Dar, který nám ukazuje, že je to možné. Že je možné využít život k důležitým věcem a vytvořit společenství, ve kterém je tato velká práce života a smrti sdílená. Cítím odpovědnost za to, aby se příběh Mary šířil dál. Vlastně se k tomu cítím byl silně volaný, především díky jedné ženě, která při Šivě mávala pažema a hlasitě volala: "Spisovatelé, pište o tom! Sdílejte její příběh! Lidé tento příběh potřebují slyšet." Je to příběh o záměru, tvoření a mnohovrstevnatosti transformace. Je o síle života tváří v tvář smrti. O existenci léčení, od narození k smrti, které závisí na křehké rovnováze mezi držením a povolením sevření, mezi 'nechat přijít' a 'nechat jít'. Před deseti lety mi po mé svatbě otec napsal dopis plný péče a starostlivosti. Psal mi, aby mě varoval. Abych se chránil, abych k sobě lidi moc nepouštěl, protože mě to později může velmi ranit a bolet. A že být zranitelný a otevřený vůči druhým přináší bolest. Až o několik let později mi došlo, že s ním souhlasím. Má pravdu. Je to tak. Bude to bolet a nejvíc v srdci. Myslím si, že právě proto máme jako společnost neuvědomovanou tendenci žít raději obyčejný, malý život, v uzavřených komunitách, kde je jen pár vyvolených lidí z rodiny a nejbližších přátel (pokud vůbec). Chrání nás to před bolestí? Před ztrátou? Před rizikem? Rozdíl mezi mým tátou a mnou je v tom, že já si volím život i s tím, že bude bolet. Přijímám, že bolest je součástí života a i s tím ho hluboce miluji. Kdybych tuto volbu neučinil, kdybych přijal jeho doporučení, musel bych se emočně uzavřít po smrti mé matky, a už nikdy bych si nedovolil prožít takovou ztrátu. A nikdy bych nežil život, který žiju teď. Nikdy bych nezačal pracovat s umírajícími a s tématem smrti, nechodil bych za onkologickými pacienty do nemocnic, abychom společně tvořili umění, a zcela určitě bych nepotkal Mary Isham. Než jsem z vigílie za Mary odešel, zahlédl jsem koutkem oka jakési umělecké dílo. Byl to malý kovový stromeček, připevněný ke zdi, ale přitom trojrozměrný. Byla to drátěnná soška, větve bez listů a kůry, a na jedné větvičce seděla červinka. Život uprostřed smrti. Z pohledu dnešní ztráty, kterou prožívám, mám na chvíli pocit, že se může zdát, jak je život vlastně beze smyslu a plný bolesti... ale při pohledu na ten stromeček, v místnosti plné zármutku a lásky, smíchu a života, zároveň nemůžu popřít, že je to hluboce krásné. Nepopsatelně, ohromně nádherné. A stojí to za to. Moje kamarádka Mary zemřela v sobotu o půlnoci, doma, v pokoji a míru, obklopena milujícími přáteli, právě tak, jak si to přála... * ŠPAČCI V ZIMĚ Zavalití a hlasití, ale s hvězdami v černém peří, vznesou se z telefonních drátů a v mžiku jsou z nich akrobaté v mrazivém větru. A teď, ve vzdušném divadle, přelétají nad budovami, klesají a stoupají, plují jak tečkovaná hvězda, která se rozevírá, na chvíli se rozpadne, a zase se znovu spojí. A jak se na to díváš, zkoušíš, ale nemůžeš pochopit, jak to dokáží, aniž by se na tom domlouvali, bez zastávky, jen tiché potvrzení, že jsou vskutku pozoruhodným jevem, soukolím mnoha částí, které mohou stoupat a točit se, zas a znovu, zas a znovu, plné nádherného života. Ach, světe! jaké lekce nám to připravuješ, i v této zimě bez listí, v popelavém městě. Myslím teď na smutek a jak jej překonat; cítím, jak se mé boty snaží opustit pevnou půdu, cítím své srdce jak mocně bije. Chci zase myslet na výzvy a vznešené věci. Chci cítit lehkost a hravost. Chci být neuvěřitelně krásná a ničeho se nebát, jako kdybych měla křídla. ~ Mary Oliver |
Details
Archives
June 2023
Categories
All
|