Co byste (u)dělali, kdyby vám zbývaly dvě hodiny života? Tuto otázku jsem si musel položit, když mi bylo 13 let. Nebyla součástí žádného cvičení, ani duchovní kontemplace. Tuto existenciální otázku mi tenkrát položil můj otec, zatímco jsem ležel v nemocnici v místnosti urgentního příjmu, a také na prahu smrti: "Synku, Ty víš, že jsem Ti vždy říkal pravdu, a vždy to tak bude. Je možné, a je velmi pravděpodobné, že Ti zbývají dvě hodiny života. Co bys rád v těch dvou hodinách dělal?" Když mi bylo 13 let, můj otec se vydal na pouť do Mekky (Hajj). Vrátil se zpět jako poutník (Hajji), měl narostlý plnovous a zářila z něj nevýslovná milost. Bylo mu tenkrát kolem 45 let, skoro jako je teď mně. Moje matka byla na stejné pouti o něco dříve, a ten rok byla řada na něm. Můj otec chtěl svoji životní cestu oslavit a poděkovat za podporu, kterému se mu dostalo, aby ji mohl vykonat. A tak uspořádal u nás doma pro rodinu a přátele oslavu, kde mu lidé blahopřáli a on sdílel svoje příběhy z cesty. Uprostřed večera jsem pocítil zvláštní nevolnost. Šel jsem do koupelny a zvracel. Umyl jsem si pak obličej a vypláchl pusu. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, všiml jsem si, že se na mé tváři nezvykle náhle objevily zvláštní pupínky. Překvapilo mě to, a pomyslel jsem si. "Hmmm, to je divné." Věděl jsem, že se to děje puberťákům, ale nenapadlo mě, že by se mohly objevit hromadně. Vrátil jsem se z koupelny zpět mezi ostatní. Uprostřed společnosti stál můj otec a matka. Byli, a stále jsou, nesmírně laskaví, dobrotiví a uvolnění - dokonalí hostitelé. Otec si prohlížel hosty jednoho po druhém, aby se ujistil, že každý měl co jíst a pít, a že se všichni dobře baví. V jednu chvíli jeho pohled padl i na mou tvář. Usmál se, jak to dělal pokaždé, když se na mě podíval, a pokračoval dál svým pohledem k dalším hostům. Vzápětí jsem uviděl něco, co jsem nikdy předtím neviděl a od té doby jsem to už nikdy nezažil: Náhle trhnul hlavou a pohledem se vrátil ke mně. Jeho obličej zblednul a úsměv se vytratil. Rázným krokem ke mně přišel a zíral na mou tvář. Potom se obrátil k mé matce a s odměřeným hlasem jí řekl: "Omid a já se pojedeme projet. Prosím, starej se dál o hosty." Nasedli jsme do auta, a můj Baba zamířil do dětské nemocnice, kde pracoval. Můj otec je pediatr a sloužil tenkrát v této nemocnici jako vedoucí dětského oddělení. Kromě toho měl poněkud zvláštní zálibu ve vzácných a exotických onemocněních. Z vlastního zájmu studoval nemoci, na které onemocní jeden člověk z deseti milionů; nemoci, které přežili jen dva lidé na světě; a podobné "lahůdky". Před lety četl o jedné takové nemoci, jež byla formou meningitidy, která když jednou člověka napadne, zůstává latentně po celá léta v jeho systému. V určitou chvíli se probudí a napadne míchu a mozek. Mezi projevy jejího probuzení patří mimo jiné větší množství pupínků na tváři. Od chvíle, kdy se pupínky na tváři objeví, má člověk k dispozici jen pár hodin na to, aby do těla dostal hromadu silných antibiotik. Pokud se to nestihne, naprostá většina pacientů zemře. A právě takové pupínky můj otec rozpoznal na mé tváři. Symptomy vzácné a smrtelné nemoci, o které před lety četl v knize. Zavezl mě do nemocnice a seděl u mé postele v místnosti urgentního příjmu. Držel mě za ruku a položil mi onu otázku: "Kdybys měl jen dvě hodiny života, jak bys je chtěl prožít?" Zbytek noci jsem strávil v mlze horečky. Chtěl jsem mluvit s matkou; chtěl jsem kus čokoládového dortu; modlil jsem se. Pamatuji si, že jsem se každých pár hodin na chvíli probral a viděl jsem vedle své postele mého otce, jak se modlí; a také každou zdravotní sestru a každou uklizečku, jak se modlí, neboť všichni milovali mého otce a nesmírně si ho vážili za celé roky jeho laskavého přístupu. Všichni se za mě modlili. Pamatuji si, že ta otázka pro mě v tu chvíli byla zásadní. "Kdybych měl jen dvě hodiny, co bych chtěl (u)dělat? Jak bych je chtěl prožít?" Přišlo ráno. Pamatuji si svůj úplně první vjem: úleva, že nejsem mrtvý, a potom - radost. Zaplavující, hluboká radost tryskající ze srdce. Radost, že dýchám. Radost, že jsem naživu. Radost, že vidím oknem slunce. Radost, že cítím povrch mé peřiny. Radost, že vidím tvář mého otce. Radost z toho, jak cítím dech vcházet do mého srdce. Radost z toho, že cítím radost. Po chvíli přišly otázky. Co kdyby můj otec nebyl dětským lékařem? Co kdyby nebylo jeho fascinace vzácnými chorobami? Co kdyby býval nešel svoji pouť do Meccy a nebyla by žádná oslava? Co kdyby ten den byl v práci a domů by přišel až pozdě večer? Stačilo, aby kterýkoliv z těchto malých dílků byl jinak, a nepochybuji o tom, že bych už neměl možnost psát tato slova. Cítím pokorný úžas nad synchronicitou vesmíru - jeden z těch vzácných okamžiků, kdy s plným přesvědčením mého srdce vnímám Boží moc v jeho velikosti i spletitosti. Od této události se pravidelně zamýšlím na onou nocí, a nad tím, jak mě proměnila. Uvědomil jsem si, jak ta noc a to další ráno ve mně navždy změnili význam žití a bytí na živu. Někdy o této zkušenosti mluvím v rámci duchovního rozjímání s přáteli nebo studenty. Ptám se jich, co by dělali, kdyby věděli, že jim zbývají dva roky života. Většina mluví o cestování a různých zážitcích. Chtěli by se zajet podívat do Paříže, na Hawai, do New Yorku, Istanbulu, a podobně. Někteří mluví o vzrušujících zážitích, jako je bungee-jumping, milování na pláži, procházka prastarým lesem. Potom se jich zeptám, co by dělali, kdyby věděli, že jim zbývají jen dvě hodiny života. Jejich odpovědi se radikálně změní. Už žádná Paříž, ani Hawai, žádné bungee-jumping. Většinou se v místnosti rozhostí hluboké ticho, a jeden za druhým svěřují: 'Chtěl bych vidět maminku. Chtěl bych jí ještě jednou říct, jak moc ji mám rád.' 'Chtěla bych jít za otcem a říct mu, jak moc mě mrzí, jak jsem ho potrápila, když mi bylo mezi 12 a 18 lety.' 'Rád bych se ještě jednou potkal se svou první láskou, ještě jednou bych s ní chtěl chvíli posedět, držet se za ruce, díval bych se jí do očí, a ona by se chichotala.' Když víme, že nám zbývají dvě hodiny života, chceme být s těmi, které nejvíc milujeme. Chceme jim říct, jak moc je milujeme. V podstatě nikdo neřekne, "Kdyby mi zbývaly dvě hodiny života, chtěl bych se pomstít." To potvrzuje moji víru v to, že naší nejhlubší podstatou je láska, blízkost, něha a touha po odpouštění. A tak si říkám, drazí přátelé, jaký bychom žili život, kdybych se každé ráno po probuzení sami sebe zeptali, jak bychom chtěli prožít svůj život, kdyby nám zbývaly dvě hodiny. S kým bychom chtěli ten čas prožít? Komu bychom chtěli zavolat? Co bychom jim řekli? Tak tedy, přátelé, co byste dělali, kdybyste měli poslední dvě hodiny života? A stejně důležitá otázka: co budete dělat příští dvě hodiny? Jednou nastane čas, kdy nám opravdu budou zbývat jenom dvě hodiny života. Jak krásné to bude moct být, pokud jsme žili svůj život tak, že jsme všem, které milujeme, řekli, že je milujeme; požádali je o odpuštění, a odpustili všem, kteří naše odpouštění potřebovali. Jak krásné by bylo ten okamžik přivítat bez výčitek, s pocitem, že v našem životě byl záměr, smysl, láska, něha a odpouštění. Cokoliv, co víte, že byste udělali v tom zbývajícím krátkém čase, udělejte už TEĎ. Je to stejné TEĎ, jaké budete mít k dispozici, až ten čas přijde. Autor textu: Omid Safi Zdroj: článek Autor/ka fotografií: Korney Violin on Unsplash Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autorka textu: Kateřina Černá Grofová Autoři fotografií: Kateřina Grofová & Enso House Zenový hospic ENSO HOUSE se nachází na severoamerickém ostrově Whidbey Island, severně od Seattlu. Když jsme ho v roce 2011 a 2012 navštívila, byla to pro mě láska na první pohled. Enso House byl založen v roce 2001 na přání zenového mistra Shodo Harada Roshiho, aby byl Enso House hospicem, kde se kultivují kvality soucitu, pokory, služby a odpuštění - jak na straně dávajících, tak na straně přijímajících. Enso hospic se rozkládá na velkém pozemku s loukami, lesem a jezerem. Během 14 let hospic nabídl své služby 79 klientům a prošlo zde výcvikem 50 pečujících a doprovázejících. Toto je veřejnější část hospice, kde na sebe život bere různé podoby - probíhá tu celá řada kulturních akcí, výstavy, dražby na podporu hospice, setkávání pozůstalých, komunitní večeře, promítání, plánování výletů, atd. V suterénu hospice je meditační místnost, pro společnou meditaci i individuální spočinutí jako hostů, tak dobrovolníků a personálu. Na zdech tu visí vzpomínková tabule na všechny, kteří ve zdejším hospici zemřeli. Každý pokoj má svoji koupelnu a jeho okna poskytují nádherné, uklidňující výhledy do přírody krajiny. Každý pokoj je zařízen i pro pobyt členů rodiny. Široký tým dobrovolníků s různými dovednostmi a talenty umožňuje do péče zahrnout reiki, reflexní terapii, nebo aromaterapii. O nákupy, úklid, vaření i péči o příjemné prostředí se stará komunita dobrovolníků. Vaří se ze surovin z místní komunitní i klášterní zahrady. V přechodové části mezi veřejnou a intimní částí hospice je tabule, která připomíná zenové motto zakládajícího zenového mistra Shodo Harada Roshiho "Nikdy se nezapomeň umět podívat na věci z perspektivy tisíce let." Fotografie lidí, kteří zde našli útočiště pro své poslední dny, připomínají příběhy a vzpomínky. Z hospice lze vejít do lesa a po cestičce přijdete přímo do kláštera Tahoma Sogenji, který patří komunitě zen-buddhistické tradice pod vedením zenového mistra Shodo Harada Roshiho. V klášteře žijí mniši a mnišky, ale také laičtí praktikující. Konají se zde krátká i dlouhá meditační ústraní. Pro pečující se zde pořádá jednou za 2 měsíce jednodenní až víkendový odlehčovací retreat. Lidé sem mohou přijet, odpočinout si, sdílet, meditovat, dostat masáž, a někteří se po dlouhé době konečně vyspí. Posilují své schopnosti regenerovat energii, a chránit se před vyhořením. I v ENSO zenovém hospici mají své výzvy a otazníky, především v problematice udržitelnosti financování. Hospic žije z 90 % z darů a na bázi dobrovolnictví. V roce 2016 byli nuceni svůj "business model" znovu promyslet, upravit a hledat nové cesty. Přesto si myslím, že tento typ hospiců má své nezastupitelné místo a je mým snem, abychom i v Česku měli podobný.
Ve viktoriánském domě na kopcích čtvrti Lower Haight v San Francisku se život šesti umírajících obyvatel chýlí ke konci. Sdílí si mezi sebou své příběhy, popíjejí chlazenou dýňovo-rýžovou polévku, a nebo se procházejí po zahradě, pokud se na to cítí. Projekt Zenového hospice nabízí jinou zkušenost s umíráním. Zaměstnanci a dobrovolníci věří, že nejlepší péče v závěru života umožňuje umírajícím prožívat naplno lidskou zkušenost a tak pečují o jejich smysly, nabízejí jim péči a blízkost komunity, a společně vzpomínají na dny prožitého života. Když se umírající obyvatel svěří kuchařce, že netouží po jídle ani pití, ale po čokoládovém dortu, kuchařka upeče čokoládové muffiny. “Musíte si to tady umět užít a zasmát se”, podělila se s námi Erin Singer, bývalá vedoucí kuchařka v Zenovém hospicu. “Tady nemůžete nic brát smrtelně vážně :o)” V roce 2015 jsme v Zenovém hospici a v jeho části pro blízké, strávili jeden den, abychom mohli vnímat atmosféru zdejšího místa, ve které se žije i umírá. Do domu pro hosty jsme přijeli v den, kdy bylo v San Francisku neobvykle jasný den. Byl to tichý den, jen na podlaze z tvrdého dřeva bylo tu a tam slyšet kroky dobrovolníků. Nemocniční prostředí, ve kterém lidé umírají, je často velmi sterilní a neosobní. Pacienti leží v bílém pokoji, vedle nich leží na posteli neznámý člověk, a nezbývá jim nic jiného, než celé hodiny poslouchat zvuky přístrojů. Zenový hospic je jiný. Jakmile vstoupíte do domu, ve kterém je hned v přízemí velká sedací souprava a široká okna, cítíte se jako u někoho doma na návštěvě. Zdejší obyvatelé se však jen zřídka zdrží delší čas. Přijímají zde pouze hosty, kterým zbývá šest a méně měsíců života. Přijíždějí sem z různých míst a většina z nich nejsou praktikující buddhisté. *Katherine, bývalá obyvatelka a její dcera Marcia přišly posedět. Cena za ubytování se různí. Zenový hospic je nezisková organizace a jeho služby nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění ani programu Medicare. Nikdo však není odmítnut jen proto, že nemá dostatek finančních prostředků. V roce 2016 stál den pobytu 600 USD. *Erin Singer pracovala jako hospicová kuchařka do roku 2016. Hned jak jsme vešli, známá vůně se nesla halou v přízemí. Když jsme ji následovali, dovedla nás až do zadní části domu, kde (dnes už bývalá) hlavní kuchařka Erin v míse míchala špagety se sýrem. Když přijede do hospice nový obyvatel, potká se s ním hlavní kuchařka, aby zjistila, co má rád, co nemá rád, případně jestli je zvyklý na nějaké etnické speciality. “Každý den vaříme pro šestičlennou rodinu - snídani, oběd a večeři,” říká Erin. Její specialitou je avokádovo-čokoládový pudink a pomazánka z kuřecích jater. Každý talíř nabízí paletu barev a chutí. “Je-li jídlo jedním z největších dobrodružství vašeho dne, pak se jej snažíme dělat opravdu pestré,” prozrazuje nám Erin. Domem nás provází další dobrovolnice v o číslo větších jógových kalhotách. Ukazuje nám jídelnu, kde se často scházejí ke společnému jídlu rodiny obyvatel. Všude jsou čerstvé květiny. Pocházejí z místní zahrádky, která je ukrytá v tichém, soukromém vnitřním dvorku. Zde se také konají nejposvátnější rituál - ceremonie okvětních lístků. Když zemře některý z obyvatel, pracovník pohřební služby přiveze tělo na podestu a kolem něj se sejdou příbuzní, přátele a dobrovolníci. Každý má možnost sdílet pár slov, vzpomínek a položit na tělo zemřelého pár okvětních lístků. Někdy se stane, že zemřelý nemá žádnou rodinu. V takovém případě pro něj tento rituál udělají lidé z hospice. “Rituál se mění a vyvíjí v závislosti na tom, jak to cítí rodina,” vysvětluje nám Roy Remer, vedoucí vzdělávání a výcviku. “Někde zaznívají veselé příběhy, jindy je hluboké ticho.” A jdeme dál. Objevujeme eklektickou uměleckou sbírku roztroušenou po celém domě. Mnoho kusů bylo vytvořeno nebo darováno bývalými obyvateli. Na chodbě jsou stohy židlí, které jsou připraveny poskytnout prostor pro návštěvníky. Na rozdíl od klasických nemocnic, v tomto hospici může u postele umírajícího zůstat kdokoliv blízký, není to umožněno pouze příbuzným. Zásadou je jen to, aby to nerušilo ostatní. Na zrcadle u dveří se pokaždé, když některý obyvatel zemře, objeví černá kaligrafie. Japonská písmena tvoří větu “žádná forma, žádná prázdnota”. V hlavní místnosti se právě sešel tým při střídání směn. Setkání začíná 10minutovou meditací. Po ní každý sdílí to, co se ten den událo. Včera jeden z obyvatel obnovil své manželské sliby se svou ženou. Jeho manželka se o něco později připojila k nám, a společně s dobrovolnicí Jeanne aranžovala květiny. Mluvily spolu o vztazích a o jejich významu - to byla pro Jeanne vzácná část dne. Jeden dobrovolník sám sobě před všemi sliboval, že přestane zlehčovat svoji vlastní situaci tím, že ji porovnává s umírajícími obyvateli hospice. Jiný sdílel, jak je pro něj těžké někdy nechat věci být takové, jaké jsou. Každý dobrovolník zná jména a povahy zdejších obyvatel. Někteří nemají žádnou rodinu, a tak jsou místní dobrovolníci jejich nejbližšími společníky. Další dobrovolnice Barbara si posteskla, že poslední dobou cítí, jak zestárla, protože v lekcích bubnování už nestačí mladším spoluhráčům. Barbara se stala součástí týmu Zenového hospice poté, co zde zemřela její matka. Říká, jak si na začátku myslela, “Chci se starat o umírající lidi, abych věděla, co smrt znamená a mohla se na ni připravit,"… "ale dodnes to nevím.” Setkání týmu končí a jeden z dobrovolníků nás vede o patro výš, do části, kde obyvatelé hospice spí a tráví většinu jejich času. V prázdném pokoji je na posteli hromádka rozestlané peřiny, ve které ještě před chvílí někdo dřímal. Z puštěné televize je slyšet nějaký pořad v cizím jazyce. I když na stěnách visí duchovně laděné obrázky, většina zdejších hostů nepraktikuje buddhismus. Přesto je Zenový hospic oslovuje a přicházejí sem, aby mohli prožívat poslední dny ve spojení. Se svými smysly… *Dobrovolnice Barbara nese shrabané listy na kompost za domem. ... a s blízkými lidmi. Jeden z dobrovolníků mi vypráví, jak včera, den před mou návštěvou, jeden z hostů seděl na terase. V jeden moment se postavil a chystal se vydat na procházku. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy si uvědomil, že se chystá ceremonie okvětních lístků na terase hospice. Místo, aby šel na procházku, zůstal, vnímal a uctil památku jeho spolubydlícího. Bylo to prý nesmírně dojemné. V tomto domě lidé žijí plně. Hosté, i jejich pečující.
Dřív bývala vypodložena pohodlným polštářem, a v čerstvě povlečené posteli v rohu u okna celý den sledovala jak si její děti hrály. Na sporáku se neustále přihřívala polévka, to pro případ, že by snad dostala chuť na pár lžic. V rádiu možná hrál Al Jolson nebo Glenn Miller, na nočním stolku voněly květiny, a rodina tiše přicházela a odcházela. Přesně takové byly její poslední dny. Uprostřed známých zvuků, v jejím pokoji se známými vůněmi, měla všechen čas k tomu, aby se mohla nechat unášet vzpomínkami. Občas se možná lehce pousmála nebo jemně stiskla ruku, ale bylo úplně v pořádku, když nic z toho neudělala. Už nám sama nedovedla říct, že je v pořádku, když ji necháme jít. Důvěřovala tomu, že budeme jejím hlasem a my jsme si to vzali k srdci. Přesně tak umírala. Tenkrát jsme své starší vnímali jinak. V jejích očích bylo možné zahlédnout záblesky jejího života z doby, kdy si začátkem roku 1920 jako jemné, vnímavé a úžasně živé dítě hrála se svými hadrovými panenkami na podestě rodinného domu někde na středo-západě Ameriky. Křičí a zajíká se smíchy, zatímco ji její bosý bratr, oblečený v overalu, honí po trávníku zahrady s kobylkou na prstu. Z terasy na ně shlíží jejich otec, zatímco se maminka snaží bratra trochu usměrnit. Jindy v jejím pohledu zahlédneme vzpomínku na první jízdu autem, malým pick-upem s dřevěnou palubní deskou, kterou řídí mladý muž s vlnitými vlasy. Vlídně se na ni usmívá, zatímco ona hledí na silnici před nimi. Přes ústa ji přelétne úsměv, zatímco v rukách svírá malou korálkovou kabelku. V jejích očích byl někdy vidět obraz, jak stála v malém kostelíku, oblečená v bílých, bavlněných šatech, drží se za ruku s mladým mužem a říká mu “Ano”. Její matka se na ni dívá s očima zalitýma slzami. Její otec už zemřel. Novomanžel ji přenáší přes práh, držíc ji pevně v náručí. Slibuje ji, že ji bude navždy milovat a starat se o ni. Cítí, jak je její život bohatý a nádherný. Jindy jsme viděli, jak konejší své malé děťátko, jak vaří pro všechny snídani, věší prádlo, miluje svou rodinu, vypravuje svého muže do války, a své dítě do školy. Viděli jsme i to, jak vítá svého muže při návratu z války pevným objetím, které trvá až do konce jeho života. Pohřbívá ho jednou v sobotu pod jilmem v zahradě, vedle svého otce. Vypraví své dítě do manželství a další roky života tráví dobrovolnou prací pro místní komunitu, až do doby, kdy se jasnost její mysli začne vytrácet. Odžité roky se podepsali na jejím tělesném zdraví a Bůh řekne: “Je čas jít domů.” * Takhle jsme ji viděli, než nás oslepily nekonečné odstíny a zvuky monitorů a přístrojů, alarmy, hadičky, a vše ostatní, co má zajistit dalších pět let života skořápce těla, které nám bylo svěřeno, a kterému by mělo být dopřáno zemřít v pokoji, vypodložené pohodlným polštářem, v koutě u okna, s vůní domácí polévky, která je poblíž v případě, že by na ni přišla chuť. Teď za ni můžeme dýchat, jíst a dokonce i močit. Jakmile je postaráno o tyto tři věci, tak může být odvezena do pečovatelského domu nebo LDN, uložena do klece postele s postranicemi a měkkými zábranami, které tam jsou přece “pro její bezpečí”. To vše místo toho, aby byla jemně kolébána zvuky, vůněmi a vibracemi jejího domova, v místě pod oknem. Můžeme ji krmit pravidelnou dávkou Jistoty hadičkou, kterou má zavedenou do žaludku a udržovat ji při životě tak dlouho, dokud se její končetiny nescvrknou a její kůže bude tenká jako lístek, takže ji pak lehké drcnutí do postranic postele doslova otevře dokořán a odhalené šlachy budou zírat do očí snaživého medika, který bude vděčný za příležitost procvičit se v šití. Můžeme ji udržovat při životě až dokud nedostane chronický zánět močového měchýře, až dokud ji zadek v plenách nerozleptá neustálý průjem, který je rezistentní na jakákoliv antibiotika. Tuk, který ji chránil kostrč a kyčle, postupně zmizel, vředy odhalují kosti a je jen otázka času, kdy se do nich dostane infekce. Žijeme v době, kdy medicína vezme to malé dítě, které na dvorku utíká před svým bratrem s kobylkou na prstu, a uvězní ho do skořápky, která je velmi vzdálené pulzujícímu životu, který kdysi žila. Už ji nevidíme. Ne úmyslně, ale už ji tak prostě nevidíme. Není to výčitka či odsouzení rodin takových pacientů, nebo zpochybnění jejich lásky či motivace. Je to obžaloba systému, který do této slepé uličky žene celé rodiny a nutí je věřit, že toto je nová norma a že to, jak lidé umírali dříve, nebylo v pořádku, a takto můžeme konečně projevit svou lásku. Neuteče den, aniž by se moji rodiče nepodívali jeden druhému do očí s otázkou: “Jak můžeme toto šílenství zastavit? Jak můžeme pomoct tomu, aby lidé mohli nechat své blízké zemřít?” Už více než 25 let pracuji v oblasti urgentní medicíny a během té doby jsem pečoval o mnoho tisíc starších pacientů. Stejně jako někteří mí kolegové jsem i já přišel na to, že zatímco hledáme a přicházíme s dalšími a dalšími způsoby, jak prodloužit život, živíme tím celý prales nerealistických očekávání, které v reálném čase přináší důsledky pro tato křehká těla, která nám byla s důvěrou svěřena. Posun ke snaze udělat víc a víc nenastal ze dne na den, nebo v nějaký konkrétní den konkrétního měsíce a konkrétního roku. Naše vnímání konce života se měnilo a posouvalo v průběhu několika generací od doby průmyslové revoluce v medicíně. Teď jsem se ocitli v pasti. Shromáždili a vymysleli jsme tolik možností, léků, stentů, hadiček, úřadem povolených hadích olejů a tolik postupů, že nedokážeme naše umírající jednoduše zabalit do deky a shodnout se na tom, co už je nevhodná a přílišná lékařská péče. Nemůžeme oddělit to, co má jednoduše prodloužit život od toho, co má prodloužit kvalitu života. Téměř 50 procent seniorů v USA umírá v pečovatelských domech nebo nemocnicích. A když opravdu nakonec zemřou, jsou obklopeni týmem lékařů a sester, mediků, terapeutů a bezpočtu jiných lékařských specialistů, kteří jim pumpují hrudník, lámou žebra, snaží do dostat do trouchnivých žil infuze, nacpat hadičky do zduřených a krvácejících dýchacích cest. Většinou s minimem slov, v urputné snaze zachránit život, který nemůžeme zachránit, a někdy možná i tiše doufáme, že nezachráníme. Když je konečně po všem a na obrazovce se křivka srdeční aktivity změní v rovnou čáru, a pohled nám padne na změť krvavých rukavic, plen, masek a jehel, možná zahlédneme v pohledu našich skloněných hlav stud, a možná strach, že jednou, až staneme před Bohem, tak na nás pohlédne a řekne, “Co jste si sakra mysleli?”. Ti z nás, kdo vědí, se modlíme, aby až přijde čas a budeme voláni k návratu domů, jsme mohli být ve chvíli posledního výdechu vděční našim lékařům a rodinám, že zvolili to, co měli a ne to, co mohli, a díky tomu budeme moct naposledy zavřít své oči ve známé místnosti, uprostřed známých zvuků, s jemným úsměvem a jemným stiskem známé ruky na rozloučenou… *** Autorem článku je Dr. Louis M. Profeta, lékař urgentní medicíny v Indianapolis, USA. Je autorem úspěšné knihy “Pacient v pokoji číslo devět tvrdí, že je Bůh”. Zdroj originálu textu: odkaz Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografií: Kateřina Černá Grofová "JSOU TO TY JEDINÉ VZPOMÍNKY, KTERÉ NA NĚ BUDOU MÍT" Australská nemocnice dává rodičům k dispozici chlazenou kolébku, aby jim prodloužils čas, kdy se mohou rozloučit se svým děťátkem Když se minulý rok v květnu narodila Shelley Lamond mrtvá dcerka Mabel, nebyla připravená na to, aby se s ní během pár okamžiků rozloučila. Australská nemocnice v Adelaide jí vyšla tenkrát vstříc a nabídla jí 'kolébku rozloučení' (volný překlad angl. 'cuddle cot'), což je zdravotnická pomůcka, která je kolébkou s chladicím zařízením. Díky ní mohou rodiče zůstat se svým mrtvě narozeným děťátkem, místo toho, aby bylo okamžitě převezeno do márnice. Manželé Lamondovi tak mohli s Mabel strávit 48 hodin. Tato zkušenost pro ně byla natolik cenná, že se rozhodli vybrat finance na nákup další kolébky pro další rodiče ve stejné situaci. Když byla paní Lamond téměr rok po úmrtí Mabel ve čtvrtém měsíci těhotenství a právě darovala místní nadaci 'kolébku rozloučení', stalo se něco, co nikdo nečekal - potratila své další dítě. "V nemocnici měli kolébku, kterou jsme jim právě věnovali. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu první, kdo ji využije", svěřila se paní Lamond. Předčasně jí praskla voda a 16. května se jí narodila mrtvá holčička Elsa - po 18 týdnech a 3 dnech těhotenství. Díky tomu, že mohli využít 'kolébku rozloučení', mohli se s Mabel i s Elsou rozloučit způsobem, jaký si ze srdce přáli. "Jsou to jediné okamžiky, které se svými dětmi prožijete", říká. "Jsou to ty jediné vzpomínky, které na ně budeme mít." Paní Lamond ví, jak traumatické a bolestné je rozloučení, když rodiče nemají k dispozici nic podobného, jako je 'kolébka rozloučení'. Sama totiž přišla o 4 mrtvě narozené děti. Předtím, než se jí narodilo první mrtvě narozené dítě, přivedla na svět své první tři děti - Tysona, kterému je dnes 14 let; Chloe, které je 12 let; a Stellu, které jsou dnes 4 roky. Během čtvrtého těhotenství jí předčasně praskla voda a 11. prosince 2009 se jí narodila mrtvá dcera Matilda. Následovali další tři mrtvě narozené děti - Pearl v červnu 2012, Mable v roce 2013 a letos Elsa. Lékařům se nikdy nepodařilo zjistit příčinu těchto předčasných narození. "Ve chvíli, kdy nemocnice nemá k dispozici 'kolébku rozloučení', a chcete vidět své mrtvé dítě, musíte zavolat personál a požádat, aby vaše dítě donesli z márnice", vypráví paní Lamond. "Je to hrozný pohled, když vidíte, jak vám vaše dítě donesou v plátěné tašce, otevřou zip a uvidíte jej ležet uvnitř...". Paní Lamond si myslí, že mnoho lidí, dokonce ani matek mrtvě narozených dětí, netuší, že existuje možnost mít více času na rozloučení, protože se o tom všeobecně těžko, a proto málo mluví. "Samozřejmě, že není příjemné mluvit o smrti dítěte, protože to není něco, co od života přirozeně čekáme. Lidé z vašeho okolí i z vaší rodiny se často s dítětem vůbec nesetkají, nemůže tedy dojít k navázání kontaktu a je to, jako by to ani nebyla skutečná smrt. Ale je." Ředitel australské nadace pro mrtvě narozené děti, Jan Samuels, mluví o tom, že vzhledem k vysoké ceně 'kolébky rozloučení' (5000 dolarů) nebylo prioritou nemocnic je pořizovat. Jsou to většinou právě matky (které prožily porod mrtvě narozeného dítěte), které sponzorují nákup a darování 'kolébky' místní nemocnici." "Rodiče, kteří mají možnost být se svým mrtvě narozeným dítětem, mluví o tom, jak nesmírně důležité to pro ně je." V Austrálii se každý den narodí šest mrtvě narozených dětí. Tato zkušenost se tak týká každý rok 2200 rodin a stává se u každého 135. těhotenství. "U 40 % případů se nikdy nezjistí příčina úmrtí," říká pan Samuels. *
Paní Stephenson, která žije se svým manželem Rossem a tříletým synem Brodiem ve městě Woolooware, jižně od Sydney, ztratila svou mrtvě narozenou dceru Amelii minulý rok. Neměla možnost využít 'kolébku rozloučení' a ani o ní v té době nikdy neslyšela. Měla možnost se svou dcerou strávit jen 7 hodin, než se s ní navždy rozloučila. "Napsala jsem jí báseň a četla jsem jí ji zas a znovu," vypráví paní Stephenson. "Vykoupali jsme ji, oblékla jsem ji. Mazlili jsme se s ní a drželi ji v náručí." "Když se řekne sedm hodin, zní to jako dlouhá doba, ale uteklo to tak rychle! Myslím, že kdybych tenkrát měla možnost mít 'kolébku rozloučení', bylo by to hodně jiné. Určitě by to dalo možnost mým blízkým se s ní poznat a také se s ní rozloučit. Takto jsme se s ní setkali jenom my dva - já a můj manžel. Vnímám, jak to v lidech vzbuzuje pocit, že snad ani neexistovala, a že tedy není co oplakávat. Ale ona žila, i když velmi krátce..." O vzácnosti každé chvíle našeho života. O volbách, které činíme v každé z nich.
Autoři: zefrank Překlad titulků: Katka Grofová "Koloběh" je stop-motion video od animátorky, spisovatelky a režisérky Ainslie Henderson. Klip byl vytvořen jako hudební video pro britskou rockovou kapelu James a vypráví příběh o životě a smrti, prostřednictvím figurek vytvořených ze žlutého provázku. Nádherně ztvárněné téma koloběhu, který nikdy nepřestává plynout, jen se proměňuje do různých forem... Stephen Jenkinson o hledání smyslu na konci života... Kamera & Střih & Režie: Ian MacKenzie (http://www.ianmack.com) České titulky: Katka Grofová Autor textu a nahrávky: David Remnick Zdroj originálu textu (přepis z audia): zde Český překlad: Kateřina Černá Grofová Autor/ka fotografie: Chloe Ridgway on Unsplash *Přepis zvukového záznamu rozhovoru z léta 2016
Když jsem Leonarda navštívil v Los Angeles, měl rakovinu. Snažil se však zachovat si soukromí a tuto zprávu nezveřejňoval. Trpěl velkou bolestí z hloubkových zlomenin v páteři a musel většinu času sedět ve velkém, modrém lékařském křesle, aby si od té bolesti aspoň trochu ulevil. Už v té době ztratil hodně váhy, vážil možná 50 kg. Ale musím říct, že byl v úžasném rozpoložení na to, v jaké fázi života se právě nacházel. Měl jsem pocit, že přesně ví, kam jeho život právě směřuje a jakoby tam i tak trochu spěchal. A při tom všem byl neuvěřitelně laskavým hostitelem. Tím nejlaskavějším hostitelem, s jakým jsem se setkal - hned po mé matce. LC: "Dal byste si trochu džusu a pár oliv?" DR: "Ne, děkuji." LC: "Nic Vám nechybí?" Leonard právě dokončil své nové album, které už je v prodeji s názvem 'You want it darker' (Chceš to těžší / hustší / tmavší ?). Natočil ho téměř celé právě tady, v tomto zdravotnickém křesle ve svém obývacím pokoji, který je skutečně skromným prostorem s pár jeho kytarami, nějakým nahrávacím zařízením, klávesami. A i z tohoto alba je cítit, že velmi dobře ví, kam směřuje - v jeho humoru s typickou drsnou sebekritikou. Leonard vyrostl v Montreálu, ve významné, dobře zavedené židovské rodině, která vlastnila továrnu na výrobu oblečení. A jako by z pocty ke své rodině, Leonard dokonce i v 60. letech nosil nádherné, skvěle ušité obleky. Když bylo Cohenovi 9 let, zemřel mu otec. Tato událost ho hluboce zasáhla a pravděpodobně byla počátkem jeho kariéry spisovatele, nebo někoho, kdo vnímal psaní jako něco téměř posvátného. LC: "Otcův pohřeb byl u nás doma. Sešli jsme dolů po schodech a jeho rakev byla v obývacím pokoji. Byla otevřená. Bylo to v zimě. Šel jsem ven, na místo, kde měl být pohřbený. Potom jsem se vrátil zpátky do domu a šel jsem do jeho skříně. Našel jsem tam motýlka. Ustříhnul jsem jedno s křídel toho motýlka a něco jsem na něj napsal. Myslím, že to byl vzkaz mému otci na rozloučenou, ale už si nepamatuji, co jsem přesně napsal. Pohřbil jsem ten kousek jeho motýlku se vzkazem na zahradě za domem. Něco ve mě cítilo potřebu takového rituálu, ve kterém bych vyjádřil úctu k této nepochopitelné události." Jeho poslední album 'You want it darker' je plné myšlenek na smrt, na konec. Ale tato velká témata tam u Cohena byla vždy, už od začátku - smrt, Bůh, láska, sex, a vždy řezané jazykem ostrým jako břitva. Cohen chtěl být už v mládí ze všeho nejvíce spisovatelem, básníkem. V tomto směru si za vzor bral především Allena Ginsberga nebo Franka O'Haru. Hlas LC z historického záznamu veřejného čtení z doby před 50 lety: "Jeho krev na mé paži byla teplá jako pták. Jeho srdce v mé dlani bylo těžké jako olovo. Jeho oči skrze mé oči svítily jasněji než láska. Zahlédl jsem havrana nad jezerem..." V té době si Cohen začal uvědomovat, že se jako spisovatel nejspíš nikdy neuživí. Žil v té době v New Yorku, obklopen mnoha umělci a talenty, jako např. Lou Reed, Judy Collins nebo Patti Smith. Tehdy napsal svou první píseň a nahrál svou první skladbu. Vyšla v roce 1967. Tak, jako ti nejlepší básníci, i Cohen čerpal při psaní přímo ze svého osobního života, i ze života, který vnímal kolem sebe. Kdo s ním tehdy vyrůstal v Montreálu, v písních jako byla např. 'Susan' poznával místa i konkrétní lidi. Zdálo se, že nikdo jiný ve svých textech neměl tolik přesnosti i ironie. Co však pro Cohena bylo složité, bylo vystupování. Vystoupit na pódium mu někdy přišlo až nevhodné. Sám říkal, že se na pódiu někdy cítil jako papoušek spoutaný řetězy. A že stát ve světlech reflektorů s pohledem všech diváků je někdy až paralyzující. Hlas LC z historického záznamu: "Jsem vždycky trochu vyděšený a pokaždé, když začnete tleskat, si říkám si, co se asi stalo." Jednou si prý musel před vystoupením dát 3 lahve vína. Alkohol prý šel vcelku dobře dohromady s hudbou, ale ani alkohol, ani drogy nepomáhaly s jeho úzkostmi. V Izraeli v roce 1972 odešel z pódia uprostřed vystoupení, protože měl pocit, že koncert nestojí za moc. Šel do šatny a dal si LSD. A pak zaslechl, jak diváci začali zpívat jeho písně. Jako by je zpívali jemu. LC: "Myslím, že tenkrát diváci cítili, že jsem zklamaný. A bylo to od nich neuvěřitelně laskavé, že začali oni zpívat mě mé písně. A já to slyšel až do šatny, jak mi zpívají. A tak jsem se tam vrátil a začal jsem zpívat 'So Long Marianne'." To byla jedna z jeho nejslavnějších písní. Mezitím začalo působit LSD, přišly halucinace. LC: "Viděl jsem Marianne přímo přede mnou. Začal jsem plakat. Otočil jsem se, a viděl jsem, že kapela taky pláče. A pak se to změnilo v něco poměrně komického. Celé obecenstvo se proměnilo v jednoho Žida. A ten řekl 'Co mi ještě můžeš ukázat, chlapče? Už jsem toho hodně viděl, ale tohle me fakt nebere.' Byl v tom ten známý skepticismus naší tradice. (Směje se.) Celé to obecenstvo se proměnilo v jednu gigantickou bytost, která mě posuzovala. Ten pocit ztráty hodnoty a významu jsem vnímal jako skutečný. Byly to pocity, které vždy kolovaly mou osobností. Vždy jsem sám sebe zpytoval - kým jsem, odkud jsem se vzal, z jaké zkušenosti vlastně mluvím, jaký význam to všechno má. Máš vůbec co říct? Komukoliv? A právě tyto otázky mě vždy vedly k tomu, abych se hlouběji ponořil do své praxe. Abych to hlouběji prozkoumal, ať už to bylo cokoliv. Abych to bral vážně." Bob Dylan jednou řekl Cohenovi, že jeho písně jsou jako modlitby. A je pravda, že mnohé texty Cohenových písní a básní se výrazně odvolávají na Bibli, a zároveň se také často zmiňují o amerických hrdinech v lidové hudbě. Během našeho rozhovoru se mnou ale Cohen nechtěl o těchto duchovních aspektech jeho tvorby mluvit. Vůbec nechtěl připustit nebo jakkoliv rozvíjet představu, že by jeho tvorba měla nějaký duchovní / spirituální význam či smysl. A to i přesto, že mnozí jeho fanoušci ho vnímali jako velmi duchovní osobnost. LC: "Nechci, aby mě kdokoliv spojoval s židovskou duchovností. Zároveň vím, že hluboko uvnitř jsem tou tradicí velmi ovlivněn. Jednou z hlavních idejí kabalistického přístupu je, že hlavním záměrem židovství je obnova Boha. Bůh se při tvorbě světa rozptýlil. Stvoření světa je katastrofou. A jeho kousky jsou úplně všude a ve všem. A specifickým úkolem Žida je opravit / obnovit tvář Boha. Modlitby nám připomínají, že kdysi dávno bylo vše v harmonické jednotě." DR: "Když se podíváte na svou tvorbu řekněme posledních deseti let, řekl byste, že je hodně sebe-vědomá?" LC: "Není o vědomí sebe. Jediné, co vím, že když napíšu dostatek veršů, a když seškrtám všechny fráze - malé i velké - tak se z toho něco vynoří, co ponese to poselství. Často jsem říkal, že jeden z důvodů, proč mi trvá tak dlouho, než napíšu text, je fakt, že potřebuji nejdřív dopsat verš, než jej vyhodím." DR: "Ano, někde jsem se dočetl, že na 3 - 4 hotové verše jich bylo někdy až 60 seškrtáno." LC: "Někdy i tolik. Ale obvykle asi 20." Jako mnoho umělců té doby, byl Cohen hledačem. Zkusil snad všechno, od scientologie po tanec s Hare Krishna komunitou. Byl ale výjimečný tím, jak ke každé duchovní zkušenosti přistupoval. Nikdy to pro něj nebyl jen koníček, vždy to bral velmi vážně. Strávil dlouhá období v zenovém klášteře v horách poblíž Los Angeles pod vedením učitele Joshu Sasaki Rošiho, jehož studenti žili v asketických podmínkách, jaké si člověk jen těžko představuje. Když jsem mu připomněl jeho pověst miláčka žen, začal vyprávět o tisícovkách nocí a dní strávených odhazováním sněhu, vařením, uklízením a meditací v klášteře na vrcholku hory. LC: "Měl jsem s Rošim hluboké spojení více než 40 let. Dodnes toho o buddhismu moc nevím a nevím ani o formálním buddhistickém výcviku. Znám jen Rošiho přístup a systém, který - jak jsem pochopil - poněkud vybočuje. Na povrchu působí jako výcvikový tábor, avšak jeho jediným záměrem je, aby člověk přestal naříkat a litovat se. Ukáže člověku, že naříkání je tou nejméně adekvátní odezvou na utrpení či bolest." Cohen se v jednu chvíli svého života vrátil ze zenového kláštera a zjistil, že jeho manažer vykradl jeho bankovní účty. Soudil se s ním, ale bez úspěchu. Peníze byly pryč a Cohen se ve svých 60 letech ocitl bez prostředků a úspor - jak na svůj důchod, tak pro své děti a vnoučata. Neměl na výběr, musel se vrátit zpět do práce. Poprvé po 20leté přestávce vydal sbírku básní. Vydal se také na tour, která trvala více-méně 4 roky. Po klášterní zkušenosti byla jeho jevištní vystoupení jiná. Bylo v nich více humoru, lehkosti, živosti a možná snad poprvé vypadal, že je šťastný. Hlas LC ze zvukového záznamu: "Mluvil jsem s kluky z kapely. Někteří z nich jsou 'za horizontem'. Mluvili jsme o různých fázích v životě, kterými muži prochází. Především ve vztahu k opačnému pohlaví. Začínáme jako neodolatelní. Potom se stáváme odolatelnými. Potom se stáváme průhlednými. Ne vysloveně neviditelnými. Jako byste se dívali přes kus starého plastu. A nakonec se skutečně stanete neviditelnými. A potom - a to je asi ta nejúžasnější proměna - se stanete odpuzujícími. (Diváci bouřlivě tleskají.) Ale to není konec příběhu. Po fázi odpuzujícího se stanete roztomilým. (Diváci se nadšeně smějí.). A tam se teď nacházím. (Výbuch smíchu publika.)" Zachytil jsem tento koncert na stanici Radio City Musical a musím říct, že to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy v životě viděl. Na pódiu byl Cohen - chlápek, oblečený do obleku a fedory (židovského klobouku), zas a znovu šel až téměř na kolena s obdivem a úctou k publiku, které zpívalo společně s ním. Cohen byl v nejlepší kondici, měl skvělou kapelu a tour měla neuvěřitelný ohlas. Když jsme se nakonec potkali, Cohen už byl nemocný, měl diagnostikovanou rakovinu, trpěl velkými bolestmi zad. Navíc měl alergii na většinu léků, které by mu bývaly mohly ulevit od bolesti. Celé ty roky meditace mu najednou přišly náramně vhod ve zcela nečekané a nové podobě. LC: "Naneštěstí se musím vyhýbat alkoholu a podobným věcem. Naštěstí mám hodně zkušeností s tím, co by se dalo nazvat 'práce s myslí'. Je to požehnání, že mysl funguje dobře. Vlastně díky tomu přichází do mého života mnohem méně rušivých elementů než tomu bylo v jiných obdobích života. Při práci se můžu lépe soustředit a to, co dělám, je mnohem plynulejší. Jediné, co omezuje či nějak negativně ovlivňuje úplné fungování je stav mého těla. Jsou chvíle, kdy jediné, co mohu udělat, je lehnout si." DR: "Určitě nám řekněte, až si budete chtít odpočinout." LC: "Jsem v pořádku. Ale co vy? Dáte si něco k jídlu?" Byl neuvěřitelně vřelý a pohostinný. Místo, aby si udělal pauzu nebo nás požádal, abychom přišli jindy, poslal svou asistentku, aby nám všem donesla jídlo. Mezitím jsme si dál povídali. Cohen mi řekl, že dál slyší hlas Boha. V tu chvíli se ze sousedního bytu ozval zvuk nějakého nářadí, ale Cohen zmínil, že hlas Boha teď zní jinak než dřív. Už to není ten hlas, který ho posuzuje, a který slýchal, když byl mladší. LC: "Někdy ten hlas jen říká 'Ztrácíš příliš mnoho energie, Cohene. Umíráš, ale nemusíš spolupracovat s takovým entuziasmem. Jen s tím buď. Nemusíš se např. nutit něco sníst." A jindy zase řekne, 'Jen dál dělej to, co cítíš, že potřebuješ udělat.' Ten hlas je velmi soucitný a laskavý. Mnohem víc, než kdykoliv dřív v mém životě. Už mi neříká, že jsem to posral. A to je úžasné požehnání, opravdu ohromné požehnání. Jsem připravený zemřít. Duchovní věci, Baruch Hashem - Díky Bohu - našly ve mně své místo a za to jsem hluboce vděčný." Leonard Cohen pracoval až do poslední chvíle. Snažil se udělat cokoliv, co ještě mohl dělat doma. Psal, nahrával, sbíral, dokončoval staré básně. Pro mě to byl téměř vzor toho, jak prožít poslední dny, je-li to jen trochu možné. LC: "Rád bych vše dokončil. Zní to jako klišé, ale mám pocit, že je to podceňováno, podobně jako užívání analgetik. Dát do pořádku dům, uklidit své věci, má-li na to člověk ještě sílu, je jednou z nejvíce uklidňujících věcí, která člověku na konci cesty dodává pokoj. Navíc věřím, že to má i nevyčíslitelnou hodnotu. Ještě jsem nevytřídil 50 nebo 60 nevydaných básní. Jsou písně, které jsou na půl napsané a nejsou špatné. 'Naslouchej kolibříkovi, jehož křídla nelze vidět. Naslouchej kolibříkovi, ne mně. Naslouchej motýlovi, jemuž zbývají tři dny. Naslouchej motýlovi, ne mně. Naslouchej Boží mysli, která nepotřebuje být. Naslouchej Boží mysli, ne mně.' Jsou tu písně, které jsou napůl napsané. Ale nemyslím si, že je ještě budu schopen všechny dopsat... Možná v druhém kole...'" Zní píseň: "Nepotřebuji zdůvodňovat kým jsem se stal. Mám spoustu výmluv, ale všechny jsou unavené a pokulhávají. Nepotřebuji, aby mi někdo dával rozhřešení, ne, ne. Nezůstal nikdo, koho by bylo možné vinit. Odcházím od stolu, opouštím hru. …" |
Details
Archives
April 2024
Categories
All
|